Masové vraždy 3-5 – vražedná subkultura a intervence

V prvním díle jsem popsal základní statistická východiska týkající se masových vražd v USA a v druhém jsem se snažil velmi zjednodušeně shrnout výsledky výzkumu týkajícího se typického profilu pachatele masových vražd. V tomto třetím díle bude popsáno, jak je s těmito informacemi v současnosti nakládáno s cílem předcházet páchání dalších takových zločinů. Dále se zaměřím na existenci celé subkultury obdivovatelů pachatelů hromadných vražd, kteří sami představují extrémně rizikovou skupinu z hlediska možného budoucího páchání podobných činů.

Budova FBI v Quantico, kde sídlí jednotka zaměřená na výzkum chování pachatelů nejzávažnější trestné činnosti.


Seriál masové vraždy v USA:


INTERVENCE A PŘEDCHÁZENÍ MASOVÝM VRAŽDÁM

S tím, jak v USA rostlo poznání ohledně faktu, že fenomén mimorodinných a ne-gangových masových vražd představuje zcela unikátní oblast odlišnou od jiných kategorií zločinu, se začala věnovat zvláštní pozornost také možnostem jejich předcházení.

FBI má dnes v rámci „Behavioral Analysis Unit 2“ (možná znáte z seriálu Criminal Minds nebo Mindhunter) více jak 12 specialistů, kteří pomáhají lokálním úřadům ve snaze předcházet možnému řádění masových vrahů. Jen tato jednotka mezi lety 2012 a 2015 řešila na 400 případů (které nevyústily v masovou vraždu).

Na lokální úrovni po celých USA v posledních dvaceti letech vznikají „threat assessment týmy“ složené ze zástupců škol, policie a místních zdravotních úřadů. Ty se scházejí na základě informací od učitelů, studentů nebo jiných osob. Pokud se k nim dostanou informace o podivném chování konkrétní osoby, tak provedou analýzu všech dostupných informací a zhodnotí, jaké daná osoba představuje nebezpečí (také s ohledem na obvyklý profil pachatele, popsaný v předchozím díle). Pokud konkrétní osobu vyhodnotí jako rizikovou, tak následně osloví rodinu, spolupracovníky nebo další blízké osoby s cílem snížit riziko útoku. Jedním z prvních kroků je také logicky zjištění informací o tom, zda-li má daná osoba přístup ke zbraním.

Postup týmu zahrnuje snahu o poskytnutí dlouhodobého poradenství a snahu o zapojení dané osoby do různých dalších aktivit s cílem změnit její směřování. Pokud je vyhodnoceno vysoké riziko hrozícího nebezpečí, může dojít také k nedobrovolné hospitalizaci nebo zatčení podezřelé osoby, což se ale děje velmi zřídka.

Reid Meloy, psycholog University of California-San Diego, popisuje, že nejlepší postup je „přepadové“ interview s danou osobou, které umožní současně nabídnout pomoc a také dát najevo, že je pod drobnohledem.

Zavádění těchto týmů v USA vyžadovalo naprostou změnu pohledu na práci policie. Zatímco standardně zahrnovala řešení trestných činů poté, co se staly, tak činnost v rámci týmů prevence se soustředí na předvídání a předcházení. Nejde nicméně o úplnou novinku – podobný přístup policejní orgány v některých částech USA začaly zavádět v 90. letech po sérii vražd známých osobností, při nichž se pachatelé zcela evidentně snažili napodobit dříve spáchané vraždy jiných VIP.

STŘELBA V PORTLANDU V ROCE 2009

K příkladům snah o prevenci masových vražd patří střelba v Portlandu v roce 2009, která dokládá jak prvotní úspěch, tak i dlouhodobé selhání snah o předcházení masovým vraždám.

Na (budoucího) pachatele byla policie upozorněna v roce 2000, když mu bylo 16 let. Prvotní informace byla, že je naštvaný na spolužáky a že se nechal slyšet, že do školy přinese zbraň. Při pohovoru s policistou byl velmi tichý, a na první pohled depresivní. Byť tvrdil, že nemá sebevražedné sklony, tak o dva měsíce později spolykal hrst prášků, a následně byl umístěn v psychiatrickém zařízení z důvodu „četných duševních poruch“.

Škola, kde pachatel studoval, byla jednou z prvních, které zavedly intervenční týmy zaměřené na předcházení masovým vraždám. Vyhodnocení informací o pachateli vedlo tým k závěru, že splňuje všechny znaky rizikovosti spáchání masové vraždy – nadto měla také soupis osob k zabití, který zahrnoval také jeho nejlepšího kamaráda a přítelkyni. Když bylo zajištěno, že pachatel nebude mít přístup ke zbraním, tak se tým začal soustředit na to, aby pachatele nasměroval „na správnou cestu“. V jeho rámci kromě společného hledání aktivit, které by daly pachatelovu životu směr a smysl, policisté a zaměstnanci školy s pachatelem a jeho nejbližšími známými často hovořili, aby následně v rámci týmu hodnotili jeho pokrok.

Když pachatel opouštěl školu, byl případ (a celá složka) předána místnímu „dospěláckému“ threat assessment týmu, který nadále sledoval jeho vývoj a opakovaně mu pomáhal prostřednictvím poradenství a společné podpory.

Jenže pak se pachatel přestěhoval 60 mil daleko do Portlandu. V průběhu následujících tří let šly věci postupně z kopce – ztráta přítelkyně, neschopnost udržet si práci, stupňující se izolace.

24. ledna 2009 pak pachatel sepsal dopis na rozloučenou, večer zašel k náhodně vybranému tanečnímu klubu, a na chodníku před ním začal střílet do čekajících teenagerů. Dva zavraždil, sedm zranil, a když se k němu začala přibližovat ochranka, tak spáchal sebevraždu.

Místo, kde zaútočil pachatel v roce 2009.

K dalším známým případům neúspěchu intervenčních týmů patří masová vražda v kině v Auroře v roce 2012. Jejímu pachateli se také v době studia věnoval threat assessment tým, a byl umístěn v psychiatrickém zařízení. Po přestěhování vypadl z dohledu a následně provedl útok v Auroře. Stejně tak útočník, který postřelil demokratickou političku Gabrielu Giffordovou a dalších 18 lidí v roce 2011 byl předtím předmětem „péče“ lokálního threat assessment týmu.

VRAŽEDNÁ SUBKULTURA

Výše uvedený případ z Portlandu se stal zářným příkladem úspěchů i limitů snah o předcházení útoků masových vrahů. Mezitím však vznikla celá vražedná subkultura založená na adoraci činů předcházejících masových vrahů, přičemž budoucí potenciální pachatelé často sní o tom, že co do rozsahu spáchaného násilí budou předčit své idoly, jak tomu ostatně bylo v případě pachatele útoku v Norsku v roce 2011 nebo pachatele masové vraždy na Floridě v lednu 2018.

Memoriál obětem masové vraždy v Columbine v roce 1999.

Zejména kolem masakru v Columbine spáchaného v roce 1999 vznikl celý online kult sdružující hlavně mladé lidi se zvláštním detailním zájmem o jeho pachatele. Této subkultuře se média začala věnovat poté, co se dva z jejích aktivních členů dohodli na společném spáchání masové vraždy a následné sebevraždy, kterou naštěstí policie překazila díky anonymnímu udání.

Zatímco studie z roku 1999 shledala, že z 83 pachatelů masových vražd dostupné informace svědčily o tom, že 38% se snažilo napodobit dříve spáchané trestné činy (tj. 32 pachatelů ve sledovaném období), tak studie z roku 2008 toto shledala u 114 pachatelů masových vražd spáchaných v předcházejících 9 letech.

Efekt napodobování vražedného či sebevražedného jednání je přitom známý dlouhodobě. Po vraždě Johna Lennona došlo k sérii podobně spáchaných vražd známých osobností celou řadou pachatelů. Ještě dále v minulosti, dlouho před vznikem masových médií, po pulikování Goethova Utrpení mladého Wethera, následovala v Evropě v 18. století mimořádná vlna sebevražd jeho čtenářů.

Časopis Mother Jones ve svém obsáhlém článku z roku 2015 věnujícím se masovým vraždám napočítal celkem 74 plánovaných útoků, které byly přímo inspirovány masakrem v Columbine. Z nich bylo 53 překaženo, aniž by byl kdokoliv zraněn, a 21 bylo dokonáno. 13 pachatelů přímo uvedlo, že jejich cílem bylo dosáhnout většího počtu mrtvých, než v případě původního útoku.

Zdroj: Mother Jones: Inside the Race to Stop the Next Mass Shooter

Nejméně tři útočníci sami navštívili Columbine, aby si prohlédli prostředí původního útoku. Zatímco dva následně vraždili, tak jeden, kterého se podařilo zastavit, si dojednal schůzku přímo s ředitelem školy v Columbine pod záminkou sepsání článku pro školní časopis. Dle ředitele se ptal hlavně na to, jak se zaměstnanci a studenti cítili, jak dlouho jim trvalo přenést se přes následky útoku, a zda-li na něj stále myslí. Po té, co na něj ředitel upozornil policii, tak byl tento „student“ ve svém domovském městě zatčen a obviněn z přípravy útoku na školu prostřednictvím výbušného zařízení.

Výše uvedených 74 případů zahrnuje pouze ty veřejně známé. Podle šéfa bezpečnosti v okrese Columbine „jich bylo mnohem více, kteří se sem přijeli podívat, a jejichž plánované útoky byly překaženy. Chtějí vidět, kde se původní útok odehrál, chtějí nasát atmosféru, projít se chodbou školy a pokud možno si odvézt suvenýr. Někteří dokonce přiletěli také ze zámoří.“

Snaha napodobit útok v Columbine tedy není typická pouze pro americké pachatele. Z devíti útoků, které se staly v Německu po Columbine, tři útočníci byli Columbine přímo inspirováni, přitom jeden z těchto německých pachatelů útočníky z Columbine ve svých zápiscích nazývá „Bohem“. Na školu zaútočil v oblečení podobném jeho vzorům a kromě brokovnice a pistole použil také deset doma vyrobených výbušnin.

Na to, jak média a masoví vrazi žijí ve vzájemně se vyživující symbióze se podíváme v pátém dílu tohoto seriálu. Předtím ale ještě ve čtvrtém díle pohled na dostupnost zbraní v USA.

Zdroje: A Study of Active Shooter Incidents in the United States Between 2000 and 2013, FBI, 2014

Mass Shootings and the Media Contagion Effect, Jennifer Johnston, Ph.D. and Andrew Joy, BS, Western New Mexico University

Mother Jones: Inside the Race to Stop the Next Mass Shooter

Vice: Inside the World of Columbine-Obsessed Tumblr Bloggers

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *