Masové vraždy 5-5 – Symbióza mezi masovými médii a vrahy

Závěrečný díl seriálu shrnujícího poznatky analýz o masových vraždách v USA se bude týkat toho, jakým způsobem se média spolupodílejí na motivaci pachatelů útoků k jejich dokonání. Tento díl bude navazovat především na druhý, který se zabýval profilem pachatelů, třetí, který popsal existenci vražedné subkultury a snahu kopírovat činy dřívějších pachatelů, a částečně na čtvrtý, který popsal, že přístup ke zbraním se v USA v posledních třech desetiletí spíše ztížil, a tedy samotné zbraně nemohou být primárním důvodem vzrůstu počtu masových vražd.

Výcvik zásahu proti aktivnímu střelci.


Seriál masové vraždy v USA:


Druhý díl popisoval, jak kombinace deprese, sociální izolace a patologického narcisismu vede k úplnému odloučení budoucích pachatelů od zbytku společnosti. Tento jejich status vyvrhelů (ať už ve školním nebo pozdějším dospělém životě) přitom zásadním způsobem ohrožuje jejich narcistické vnímání reality. Jako odpověď na hrozbu narušení pocitu vlastní povýšené významnosti pak pachatelé vnímají akt vraždy, který jim umožňuje jednak se pomstít za domnělé křivdy, a současně nastavit obraz sebe sama jako silného a odhodlaného mučedníka.

V třetím díle jsem rozebral, jak kolem pachatelů masových vražd vzniká kult obdivovatelů. Jakkoliv většina obdivovatelů je asi neškodných, tak analýzy ukazují, že celá řada pachatelů se vzhlíží v činech předchozích masových vrahů, které se snaží napodobit v různých ohledech – od oblečení, přes způsob provedení až po použití stejných vražedných nástrojů, a současně často dávají ostentativně najevo svou snahu o překonání jejich následků.

Šíření informací ve společnosti v posledních desetiletích, během nichž došlo k nárůstu počtu „náhodných“ masových vražd v USA, doznalo velkých změn: nejprve to byl počátek 24 hodinového televizního novinového cyklu v průběhu 90. let, jehož součástí je opakování informací o „zprávě dne“ i několikrát do hodiny. Na to navázalo rozšíření internetu, a v posledním desetiletí také sociálních médií.

 

FENOMÉN MEDIÁLNÍ NÁKAZY

Fenomén mediální nákazy poprvé popsal sociolog Dave Philips v roce 1980 v souvislosti s vlnou sebevražd následujících po případech extrémního mediální zájmu (a detailního popisu okolností a provedení) sebevražd známých osobností.

V souvislosti s vraždami se tomuto fenoménu výzkumníci poprvé věnovali až na konci devadesátých let, kdy došli k závěru, že zatímco na páchání „běžných“ vražd jejich mediální pokrytí nemá sledovatelný efekt, tak v případě masových vražd se jedná o významný prvek – v rámci jejich výzkumu čtyři ze sedmi masových vrahů prohlásili, že jejich hlavním cílem pro spáchání hromadné vraždy bylo dosažení slávy.

V roce 2015 S. Towers aplikoval na masové vraždy stejné výzkumné metody, jaké se používají v pro identifikaci „nakažlivosti“ rozhodnutí na akciových trzích, analýzu virálnosti YouTube videí, pro nárůst vloupání a šíření infekčních nemocí. Jeho výzkum vedl k závěru, že budoucí masové střelby jsou přímo ovlivněny těmi předchozími, pokud předchozí masová vražda měla 4 nebo více obětí.  Podle závěrů výzkumu na každé tři masové střelby v následujících 13 dnech dojde k jedné další, v níž se vrah pokouší okopírovat předchozí incident.

Byť autor poznamenává, že v rámci svého výzkumu nedokáže určit, zda-li jde o výsledek mediální nákazy, tak si lze jen těžko představit, že by se pachatel mohl dozvědět detaily o osobě a způsobu provedení jiné masové vraždy bez médií – a to zvlášť v situaci, kdy výzkum potvrdil pouze časovou, ale nikoliv regionální souvislost.

V rámci dalšího kroku analýzy Towers sledoval šíření mediálních zpráv o masových vraždách v sociálních sítích. Z celkem 75 miliard tweetů se zaměřili na 72 milionů, které obsahovaly slovo „shooting“ a dva miliony, které obsahovaly slova „school shooting“ a „mass murder“. Tato data pak porovnali s informacemi o masových střelbách.

Jejich závěry jsou extrémní: pokud počet tweetů o školní střelbě překročí 10 na milion, tak dochází k zásadnímu zvýšení pravděpodobnosti příštího útoku: pokud si udrží tento počet 8 dní po předchozím útoku, tak je pravděpodobnost nového vyšší o 50%. Za devatenáct dní je to již více než 85%. Pokud je tweetů o masové vraždě více jak deset na milion ještě 35 dní po předchozím útoku, tak pravděpodobnost dalšího nového útoku se rovná téměř 100%.

Specificky v případě školních střeleb se pravděpodobnost dalšího útoku extrémně zvýší, pokud počet tweetů o předchozím incidentu překračuje 45 na milion po prvních deset dní.

 

HON ZA SLÁVOU

V současnosti není nijak výjimečné, že masoví vrazi před spácháním útoku zasílají do novin a televize, případně dávají na internet, své dopisy, fotografie sebe a svých zbraní. Média pak zkazky vrahů šíří dál v jejich původní formě. Kromě vytvoření mediálního obrazu o sobě samém je přitom pro pachatele důležité také tento obraz zachovat, což má následně vliv na vysoký počet těchto činů ukončených sebevraždou – jde o finální snahu vyhnout se možnosti narušení narcistického vnímání sebe sama skrz soudní proces, během nějž by už měli malý vliv na utváření mediálního obrazu o jejich osobnosti.

Finální vzkazy masových vrahů přitom nemohou být jasnější co do významu, který přikládají médiím:

  • Uvidíme se v celostátním vysílání!“ (pachatel v Tucsonu, Arizoně, 2011),
  • Myslím, že budu ku-evsky slavný.“ (pachatel v Omaze, Nebraska, 2007),
  • Stejně jako Eric a Dylan [vrahové z Columbine] obětuji svůj život, abych s Vámi vym-dal.“ (Virginia Tech, 2007)
  • Vrahové z Columbine snili o tom, že Steven Spielberg a Quentin Tarantino se budou prát o práva k jejich příběhu; jak se jim to povedlo je vidět na tomto článku na Wikipedii.
  • Žena vraha J.F. Kenedyho: „Nejdůležitější pro něj bylo stát se slavným. To byla jeho hlavní myšlenka, byl ohledně ní fanatický. Jeho hlavní cíl.
  • Člověka, kterého nikdo neznal, nyní znají všichni. Jeho tvář na všech obrazovkách, jeho jméno na rtech všech lidí na planetě, a to vše během jednoho dne. Zdá se, že čím více lidí zabiješ, o to více jsi ve středu pozornosti.“ (pachatel v Oregonu, 2015)
  • Svůj příběh budu šířit mezi co nejvíce lidí. Zaslal jsem jej všem velkým zpravodajským organizacím.“ (pachatel v Coeur d’Alene, 2016).

Jak pak s těmito informacemi zacházejí zpravodajské organizace, noviny a televize, asi všichni víme, ale i tak…

POSKYTNUTÍ SLÁVY

Byť jsme od USA tisíce kilometrů daleko, tak ani zde nikdo z nás nemohl po dobu několika týdnů uniknout v roce 2007 pohledu na pachatele útoku ve Virginia Tech v roce 2007. Fotky agresivního Asiata mířícího pistolemi do fotoaparátu si čeští zpravodajci zamilovali úplně stejně, jako ti američtí. Jeden z ředitelů NBC to následně komentoval takto: „Nestává se nám každý den, abychom dostali takový příběh. Bylo to zcela výjimečné, a tak jsme se k tomu taky chovali.“

Předtím, než pachatel zaútočil v Tucsonu v Arizoně, tak přidal na MySpace fotografii, v níž se upřeně dívá do fotoaparátu. Po útoku tuto fotografii přetiskla prakticky všechna média, přičemž některá jí věnovala dokonce téměř celou svou přední stranu.

Média zacházejí s pachateli masových vražd podobně, jako s kauzami jakýchkoliv VIP. Rozebírají detaily jejich činů, „analyzují“ jejich „manifesty“, hrabou se v jejich minulosti a snaží se přinést co nejvíce záběrů pachatelů a nejlépe také z průběhu vraždění.

Oběti se ve zpravodajství stávají spíše kulisou. V prvním týdnu se zpravodajství zaměřuje na konkrétní osoby, kterých se střelba týká, a v druhém se věnuje více společenským příčinám a následkům masové vraždy.

Zajímavý trend byl vysledován co do mediálního pokrytí možných příčin masovýžch vražd: V letech 2010-14 byly ve zpravodajství v USA jako příčiny v 80% zpravodajství uváděny zbraňové zákony a v 35% péče o duševně nemocné. V letech 2006-10 to přitom bylo opačně – 40% článků se věnovalo zbraňovým zákonům, zatímco 65% se zaměřovalo především na péči o duševně nemocné. Zobrazování a referování o násilí v médiích jakožto možné příčině bylo předmětem pouze 2% článků o masových vraždách v letech 2006-14.

Úplně nový fenomén pak nastupuje v posledních letech – vrazi samotní natáčejí průběh svého útoku, komentují jej a video buď sharují přímo v průběhu, nebo jej následně zasílají mediálním organizacím. Jak s tím pak média zacházejí ilustruje tento obrázek, kde jsou přes celou přední stranu záběry z videa vraždy (originál byl bez rozostření):

Zdroj: Mother Jones

 

NEJMENUJTE JE, NEUKAZUJTE JE, REPORTUJTE VŠECHNO OSTATNÍ

V situaci, kdy je velká část masových vražd primárně motivována snahou o dosažení slávy pachatelů, a kdy právě tento druh masových vražd má nejvíce obětí v důsledku jejich cíle předčit předchozí masové vrahy, je logická otázka, zda-li má pojmenování a zobrazení podobizny vraha jakoukoliv přidanou informační hodnotu (mimo případy, kdy je útočník na útěku, nebo jde o významnou okolnost útoku a otázka dosažení slávy jakožto motivu je podružná).

Příklad odklonu od praxe poskytování slávy lze nalézt ve Finsku. Tam po dvou útocích ve školách (Jokela 2007, Kauhajoki 2008) – při nichž útočníci zaslali do novin své dopisy, v nichž mimo jiné také dokládali svou inspiraci střelbou v Columbine, a které média s velkou pompou dále otiskly – se novináři dobrovolně zavázali k dodržování pravidel, které mají za cíl neposkytovat slávu útočníkům. Řada novinářů protestovala, ale po letech se tato praxe ustálila.

Podobným směrem v USA cílí „No Notoriety“ kampaň.

Johnston a Joy, jejichž analýza byla jedním z hlavních zdrojů, z nichž jsem vycházel, odhadují, že při nejvíce konzervativním odhadu by změna referování o masových vrazích, která by zahrnovala neuvádění jména, tváří, přílišných detailů o jejich životě a přetištění jejich prohlášení, již za dva roky vedla k poklesu četnosti masových vražd nejméně o 30%. Dle jejich odhadu by přísné dodržování těchto standardů vedlo k návratu četnosti masových vražd v USA na úroveň, ve které byly před rokem 1970.

Jejich doporučení zahrnují:

  • Pokud je vrah mrtvý nebo zadržen, neuveřejňovat jeho jméno a podobiznu: Jde o informace, které jsou pro veřejnost zajímavé, ale nemají žádný přínos z hlediska možnosti veřejnosti zasáhnout nebo předejít budoucím masovým vraždám. Autoři připouštějí, že tyto informace se stejně na veřejnost dostanou, ale současně je velký rozdíl mezi jejich dopadem, pokud musí být aktivně vyhledávány, a pokud jsou na všech obrazovkách a předních stranách.
  • Neuveřejňovat fotografie, spisky a „manifesty“ vrahů, jejich osobní preference, detaily o pracovní a školní minulosti a detaily o použitých zbraních, a to zejména s ohledem na to, že mnoho potenciálních vrahů se může v těchto informacích najít, s vrahem se identifikovat a cítit potřebu jeho čin napodobit a překonat.
  • Ve vztahu k pachatelům používat pouze neutrální označení, nejlépe pouze „pachatel“, nikoliv vrah, masový vrah, atp.
  • Věnovat mnohem více času obětem a detailech o obětech, než pachatelům.
  • Věnovat mnohem více času lidem, kteří útok zastavili, překazili, nebo jinak pomáhají obětem.
  • Věnovat prostor příběhům o tom, jak se zasažené obce vyrovnávají s následky útoku.
  • Detaily o průběhu vraždění zveřejňované policií by měly být uveřejněny se zpožděním, pokud vůbec; policie by se měla snažit dosáhnout stažení profilů vrahů ze sociálních sítí.
  • Obecně změnit způsob referování z šokujícího a explicitního na vážný.

Až zase uvidíte na obrazovce a titulních stránkách ksicht dalšího masového vraha, a v komentářích novinářů si přečtete o tom, že za jeho vraždění mohou zbraně, a je tedy potřeba je zakázat, tak si vzpomeňte na těchto pár článků.

Dost dobře možná zrovna teď i někde v Česku sedí u obrazovky depresivní, sociálně izolovaný a narcisistický klučík, který se rozplývá nad novinovými články a televizním zpravodastvím o předchozí masové vraždě, a přemýšlí, jakým způsobem by mohl na obrazovky a titulní stránky dostat své jméno a fotografii.

Zdroje:

Mass Shootings and the Media Contagion Effect, Jennifer Johnston, Ph.D. and Andrew Joy, BS, Western New Mexico University

Mother Jones: How the Media Inspire Mass Shooters

Vox: The Media Should Stop Making School Shooters Famous

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *