Fact check – cenovka na lidská práva, Respekt

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Nesmysly o zbraních, zbraňových zákonech a jejich společenských souvislostech u nás už nepíší jen novináři, ale také studenti sociologie. A aby to nebylo málo, tak se to pokoušejí dělat i anglicky. Jako to například učinil Martin Klein, odborník na přenos profesionálních znalostí do výuky z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v článku zveřejněném na respekt.cz s názvem „Pay the price for personal rights? Guns vs. safety in the United States„.


Gadsden flag. Obrázek: Lexicon, Vikrum, Wikimedia

V uvedeném článku se M. Klein snaží nalézt odpověď na otázku, proč je v USA tak těžké zpřísnit legislativu týkající se držení zbraní. Byť je sociolog, tak se z velké části soustředí na právní otázky související s druhým dodatkem ústavy. Bohužel vše, co k tomu napsal, je špatně, tak se na to zkusme podívat zblízka, a pak přidat pár námětů pro jeho výzkum v oblasti, která je mu bližší, tedy sociologie.


Fact Check:


Druhý dodatek, jeho historické souvislosti a právní význam pro současnost

Klein ve svém textu označuje druhý dodatek jako

  1. událost [sic], která legitimizuje [sic] americké občany ke koupi a držení zbraně“, přičemž
  2. jeho účelem je „chránit stát ozbrojenými lidmi/skupinami (milicí),“ protože se
  3. USA bály ztráty nezávislosti na Británii, se kterou bojovaly,“ přičemž
  4. novodobý výklad Nejvyššího soudu dovolil občanům nabývat/držet zbraně pro sebeobranu.“

Tak si to tedy projděme.

Profesionální britští vojáci vedení Henry Hamiltonem se vzdávají povstalecké milici, 1779. Obrázek: neznámý autor, Wikimedia.

Druhý dodatek nikomu žádné právo nedává – omezuje zákonodárnou a výkonnou moc

Když dojde na druhý dodatek ústavy, tak se většina komentátorů soustředí na otázku toho, zda-li dává právo držet a nosit zbraně milici nebo individuálním občanům. Přitom přehlížejí jasné slovní znění dodatku, který říká, že:

„Právo […] nesmí být narušeno.“

Základem pro pochopení americké zbraňové legislativy je porozumění toho, že držení zbraní je v americké ústavě chápáno jako přirozené právo. Druhý dodatek nikomu nedává právo držet zbraně, nýbrž zakazuje zákonodárci a vládě toto právo narušovat.

Pokud někdo nechápe tento základní rozdíl, tak cokoliv, co chce k držení zbraní v USA dodat, jsou už jen bláboly.

Účelem dodatku není chránit stát, ale chránit jeho občany před státem

Výše uvedená druhá teze M. Kleina je zvláštní v tom, že jako její původ uvádí článek na History.com, který přitom uvádí přesný opak:

„Mnoho Američanů v té době věřilo, že vlády používají vojáky k útlaku obyvatelstva, a měli za to, že federální vláda by měla mít profesionální armádu pouze v době války. Pro ostatní účely by se vláda měla spoléhat na milice nebo obyčejné občany s jejich vlastními zbraněmi.

Vzhledem k tomu, že milice se ukázaly být nedostatečné proti Britům, tak ústavodárné shromáždění vládu oprávnilo také k vytvoření profesionální armády v době míru.

Oponenti silné centrální vlády argumentovali, že tato federální armáda znemožní státům bránit se proti útlaku. Báli se, že ústavní pravomoc vlády „organizovat, vyzbrojovat a cvičit milice“ [pozn. zbrojnice.com: článek 1, odst. 8, bod 16 ústavy] bude zneužito, protože vláda milice vyzbrojí úmyslně nedostatečně.

Proto, chvíli po ratifikaci ústavy, James Madison navrhnul druhý dodatek jakožto cestu k zajištění práv milice. Byť druhý dodatek neřešil všechny obavy anti-federalistů, tak vytvořil princip, že vláda nemá právo odzbrojit občany“.

M. Klein se zřejmě ztratil v překladu a výkladu pojmů týkajících se státu jakožto synonyma pro vládní moc, státu jako federace, státu – člena federace a státu jakožto komunity, tj. společenství občanů, a mylně si vyložil význam citovaného zdroje.

Britská armáda vyráží konfiskovat civilní zbraně do Concordu. Obrázek: Wikimedia

Američané se nebáli Británie konkrétně, ale obecně útlaku

Na třetí tezi M. Kleina také odpovídá popis u bodu výše, nicméně toto je dobré místo pro zopakování si okolností, za kterých druhý dodatek vznikl. Pro obsažnost tématu alespoň krátce v bodech:

  • Britské zvykové právo obecně zaručovalo držení zbraní – toto právo měli lidé v Británii stejně jako lidé v americké kolonii. Jenže Britové si to netesali do kamene (ani na papír jako v případě druhého dodatku), a tak o zbraně v průběhu devadesátých let přišli. A ty co jim ještě zůstaly, jim salámově postupně taky zabaví.
  • Zatímco v tradičních evropských zemích se v průběhu času vyvinul princip chápání individuálních práv jakožto udělených státní moci v důsledku toho, že většina zemí byla diktaturami (ať už monarchistickými, nebo jinými), tak v USA se vyvinul princip, že veškerá moc pochází z lidu, a stát má pouze tu moc, kterou mu lid propůjčí. Severoamerické komunity velmi vlažně respektovaly vztah k Británii, která ale jinak byla v jejich životě – ať už prakticky nebo legislativně – naprosto nepřítomná.Když to velmi, velmi zjednoduším, tak tento princip fungoval 100% na severu, kde kolonizace probíhala prostřednictvím zakládání v podstatě anarchistických komun, a méně na jihu, kde panovník uděloval rozsáhlá území svým příznivcům, což vedlo ke vzniku pseudofeudální společnosti.
  • Obecné chápání války o nezávislost se často omezuje na otázku placení daní kolonisty v Americe. K tomu je potřeba je vybírat. A těžko se vybírají daně od kolonistů, kteří se tomu brání s puškou v ruce. Britský požadavek na odzbrojení kolonistů je tedy velmi důležitým střípkem do mozaiky vzniku USA. Ostatně i článek na Wikipedii popisující průběh války začíná tím, že 18. dubna 1775 Británie vyslala 700 vojáků, aby provedli konfiskaci zbraní v Konkordu, čemuž se místní milice (je to nepřesné, šlo o minutemany) ubránila. Byla to snaha o konfiskaci civilních zbraní, která vedla k zahájení války o nezávislost.
  • Kromě federální ústavy držení zbraní občany chrání také ústavy téměř všech států USA. V době sepsání druhého dodatku přitom řada z nich neupravovala právo držet zbraně, ale přímo povinnost civilistů být ozbrojeni. Tak například ústava Connecticutu z roku 1638 stanovila, že „Občané starší šestnácti let jsou povinni držet zbraně; tvoří národní milici, která určuje své vlastní důstojníky, a jsou povinni udržovat se v připravenosti vyrazit k obraně země.
  • Druhý dodatek zcela jednoznačně zakazuje narušení tvoření milic a narušení práva držet a nosit zbraně.
  • I když už někdo chce přistoupit na polemizaci o tom, jestli druhý dodatek zaručuje právo držet zbraně milici nebo občanům, tak je důležité chápat, co byla milice. Milici v koloniích představovali všichni zdravotně schopní občané – tečka. Jakkoliv je to dobré z hlediska počtu, tak to úplně nefunguje z hlediska rychlosti. Proto měla řada kolonií také Minutemany, což byla poloprofesionální milice, něco jako naši dobrovolní hasiči, akorát místo stříkaček měli zbraně. Zatímco milice měla povinnost reagovat v řádu dní, tak Minutemani v řádu hodin, respektive minut. Ne každý občan byl Minuteman, ale každý občan byl součástí milice. Pokud tedy má každý příslušník milice právo být ozbrojen (a vláda do toho práva nesmí zasahovat), tak každý občan… má právo být ozbrojen.

Sídlo Nejvyššího soudu. Foto: Joe Ravi, Wikimedia.

Nejvyšší soud nikomu nic nedovolil, jen vyložil právo

K tomu, co dělá nebo nedělá americký Nejvyšší soud ve vztahu k držení zbraní je důležité pochopit, jak vlastně funguje.

Americký Nejvyšší soud si vybírá, jaké případy vůbec bude řešit. Nejvyšší soud dostává každý rok přibližně 10.000 žádostí o rozhodnutí případů s ústavním přesahem, ale přijme pouze kolem 80; pro přijetí musí hlasovat 4 soudci z 9.

Právo držet zbraně je přitom v USA přezdíváno jako „nejméně oblíbené ústavní právo“. Případů týkajících se prvního dodatku (svobody projevu) totiž Nejvyšší soud v posledních desetiletích přijal dvacetkrát více, než těch, které se týkaly druhého dodatku.

Současně historicky soud neměl moc co rozhodovat – lavina zákonů omezujících držení zbraní se spustila především v 60. letech v návaznosti na černošskou emancipaci a zděšení politiků z „negrů se zbraněmi“ bránících svá práva.

Soud rozhoduje většinou, a soudce navrhuje prezident. Proto také NRA tak výrazně podporovala Trumpa – zavázal se jednak jmenovat prozbraňové soudce, a současně podpořil přijetí concealed carry reciprocity – nejdůležitějšího zbraňového zákonu posledních desetiletí.

Ve svých rozhodnutích z posledních let Nejvyšší soud nikomu „nedovolil držet zbraně pro sebeobranu“, ale rozhodoval o tom, zda-li omezení práva držet zbraně je ústavně konformní. Přitom se musel vyrovnat se dvěma otázkami – zda-li druhý dodatek omezuje pouze federální vládu, nebo i státy a municipality, a zda-li druhý dodatek regulaci zbraní zcela zakazuje.

Nejvyšší soud přitom došel k tomu, že omezení vlády v druhém dodatku platí univerzálně (tj. nejen proti federální vládě), přičemž podobně jako první dodatek nedovoluje v kině bezdůvodně křičet „hoří“, tak druhý umožňuje omezenou regulaci držení zbraní. K tomu v detailu někdy v samostatném článku.

Může gang páchat násilí bez legálních zbraní? Mohou zbraně páchat násilí bez zločinců? Asi by to chtělo sociologický výzkum. Foto: Blessed Quietness Journal

Sociolog, kterému unikají sociologické souvislosti

Že je článek špatně co do právních a historicko-právních souvislostí se dá sociologovi odpustit. Bohužel o nic lépe na tom není ani ta sociologická část, která jen opakuje v americkými protizbraňovými aktivisty často omílané argumenty, přičemž nečiní rozdíl mezi korelací a kauzalitou. Zde v bodech jen několik poznámek a námětů:

  • Legálně držená střelná zbraň není nezbytným prostředkem spáchání trestného činu či sebevraždy.
  • Legálně držená střelná zbraň je často jedinou šancí na možnost úspěšné sebeobrany oběti závažného trestného činu.
  • USA jsou pro účely zbraňové kriminality pravidelně srovnávány se státy, se kterými je spojuje vysoký průměrný hrubý domácí produkt na obyvatele. To vychází z domněnky, že „zbraně vraždí“, což ostatně píše také M. Klein, v jehož textu lze najít perly jako „zbraně způsobily vraždy“ nebo „zbraně způsobily sebevraždy“.
  • Pro závažnou kriminalitu v USA je přitom typické něco úplně jiného (k tomu v detailu v odkazech na konci článku):
    • výrazný nepoměr mezi různými etnicitami, což v poslední době začíná být statisticky významné také v některých oblastech Evropy (známé příklady Londýna, Malmö, nově Německa)
    • výrazné soustředění na vymezenou část několika málo metropolitních oblastí, což je podobné také s řadou zemí Latinské Ameriky, a nově i Evropy,
    • souvislost s gangovým násilím, podobně jako ve Střední Americe a nově v Evropě,
    • souvislost s drogovým zločinem, podobně jako ve Střední Americe a nově v Evropě,
    • souvislost s výraznou sociální stratifikací a omezenými šancemi na zlepšení své sociální situace mimo kriminální aktivity, podobně jako v Latinské Americe.

Proč si proboha někdo myslí, že omezení legální dostupnosti zbraní v USA může vést k změně bezpečnosti směrem ke Švýcarsku, kde jsou civilně držené zbraně normou, a nikoliv k Mexiku nebo Brazílii, kde jsou de facto zakázané?

Připomíná snad předměstí Chicaga někomu Davos více než brazilské favelly? Nápověda – zbraní mají ve všech třech místech zhruba stejně, jen v Davosu je mají legálně.

V dalším si dovolím pouze odkázat na komentář Davida Karáska.

To takhle hodinu píšete reakci na článek o tom, jak důležité je vést diskusi o regulaci zbraní, a pak zjistíte, že…

Zveřejnil(a) David Kenjiro Karásek dne 23. duben 2018

Proč, proč, proč?

Na závěr se ale vrátím k původní otázce M. Kleina: „proč je v USA tak těžké zpřísnit legislativu týkající se držení zbraní.“ Všechno uvedené v jeho článku, i tady výše, je jen taková omáčka.

Ve skutečnosti je ta hlavní příčina velmi jednoduchá. Americká společnost je na téma držení zbraní extrémně rozpolcená. Zastánci práva držet zbraně se bojí ustoupit byť i jen o píď, protože zastánci omezení se nebojí vychvalovat extrémní legislativu Austrálie nebo Velké Británie, ani její klony zavádět v místech, kde získali navrch, jako například Kalifornie, New Jersey nebo Chicago – a Nejvyšší soud odmítá tyto extrémní legislativy přezkoumat.

Kompromisní možnost prostě v USA neexistuje.

A díky Evropské unii jsme se do stejné situace po téměř 30 letech skvěle fungující zbraňové legislativy dostali taky.


Související:


Sdílejte:

1 komentář on "Fact check – cenovka na lidská práva, Respekt"


  1. „The people have a right to bear arms for the defence of themselves and the state“ (Pennsylvania ‎Declaration of Rights, number 13, 1776).‎

    ‎“The people have a right to bear arms for the defence of themselves and the State“ (Vermont ‎Constitution, Chapter 1, Article 15, 1777).‎

    ‎“The right of the citizens to bear arms in defense of themselves and the State shall not be ‎questioned“ (Pennsylvania Constitution, Article 9, Section 21, 1790).‎

    ‎“The right of the citizens to bear arms in defense of themselves and the State shall not be ‎questioned“ (Kentucky Constitution, Article 12, Section 23, 1792).‎

    ‎ “The people have a right to bear arms for the defence of themselves and the State” (Ohio ‎Constitution, Article 8, 1802).‎

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *