Implementace VIII – Implementovat sebevědomě

předchozím díle tohoto seriálu jsem popsal základní východiska pro implementaci. Z hlediska politické a právní jistoty je navržené řešení nejjistější, ale v situaci, kdy násilné našroubování směrnice na dlouhodobě existující český systém civilního nakládání se zbraněmi vede k omezení práv bezúhonných občanů, aniž by to přinášelo jakýkoliv benefit (zejména bezpečnostní), tak je na místě se zeptat, zda-li je nejbezpečnější cesta tou správnou.

Civilní držení zbraní pro osobní ochranu bylo vždy součástí českého právního řádu. Tedy až na dobu nacistické a komunistické vlády. Foto: che, Wikimedia.


Seriál implementace:


Česká republika má povinnost zajistit minimální standard vyžadovaný zákazovou směrnicí. Tj. musí ji implementovat způsobem, kdy budou dodržována buďto pravidla nastavená ve směrnici, nebo budou přijata pravidla přísnější. Tak se tedy podívejme, jak požadavky směrnice v současnosti české právo splňuje.

Reenakteři nechť prosím prominou, že se budu soustředit pouze na ostré zbraně.

Zákazová směrnice

Označování a evidence zbraní

Změny v článku 4 zákazové směrnice se týkají především označování a evidence zbraní. Většinu povinností směrnice již ČR plní, a pokud nikoliv, tak úprava vnitrostátního práva by neměla představovat problém (ani technicky, ani co do zásahu do práv občanů).

Obecné předpoklady držení zbraní

Obecné předpoklady držení zbraní upravené v novém článku 5 odst. 1 a 2 zákazové směrnice také odpovídají již existujícímu českému systému. Odstavci 3 se budu věnovat níže.

Otázku bezpečného přechovávání zbraní upravenou v § 5a zákazové směrnice národní právo také již řeší dostatečně. To stejné lze říci o prodeji zbraní na dálku v § 5b.

Zakázané zbraně

Tím se dostáváme k tomu hlavnímu – zakázaným zbraním, které jsou nově „zakázány, ledaže…“. Projděme si tedy článek 6 směrnice:

Čl. 6 odst. 1:

(…) členské státy přijmou veškerá vhodná opatření vedoucí k zákazu nabývání a držení palných zbraní, jejich hlavních částí a střeliva zařazených do kategorie A. Členské státy zajistí, aby tyto palné zbraně, hlavní části a střelivo, které byly drženy protiprávně v rozporu s tímto zákazem, byly zabaveny.

Čl. 6 odst. 2:

V zájmu ochrany bezpečnosti kritické infrastruktury, obchodní dopravy, konvojů vysoké hodnoty a citlivých prostor, jakož i pro účely národní obrany, vzdělávací, kulturní, výzkumné a historické účely, a aniž je dotčen odstavec 1, mohou příslušné vnitrostátní orgány udělit povolení pro palné zbraně, jejich hlavní části a střelivo zařazené do kategorie A v jednotlivých případech výjimečně a s náležitým odůvodněním, není-li to v rozporu s veřejnou bezpečností a s veřejným pořádkem.

Zde si dovolím pouze poznamenat, že za citlivé prostory považuji vždy, a především v době, kdy se válka proti terorismu přenesla do ulic evropských měst, všechny veřejně přístupné prostory. A dovolím si vyzvat všechny, kdo nesouhlasí, aby mi do komentářů vysvětlili, jak je například přeprava peněz banky (slovy směrnice „konvoj vysoké hodnoty“) hodna vyšší míry ochrany, než například lidé na promenádě (útok v Nice) či náměstí (Berlín) nebo děti ve škole (řada útoků především na židovské školy), modlící se věřící (řada útoků především na židovské nebo katolické cíle).

Je přitom nutné si uvědomit, že skrytým nošením zbraně umožňujícím efektivní zapojení civilistů do ochrany měkkých cílů se Česká republika (spolu s Estonskem, do menší míry Slovenskem, Rakouskem a nově Polskem) liší od zbytku Evropské unie. V tom smyslu je také potřeba „citlivé prostory“ vykládat jinak v ČR, než v zemích, kde zákonná úprava zakazující občanům nošení zbraní ze své samotné podstaty znemožňuje podílení se civilního obyvatelstva na ochraně veřejně přístupných prostor.

Co se týče „v jednotlivých případech, výjimečně a s náležitým odůvodněním“, tak v ČR jsou legálně zbraně dostupné pouze držitelům zbrojního průkazu. Co je výjimečnější než privilegium, na které mohou dosáhnout pouze 3% obyvatel? Dovolím si tvrdit, že i kdyby zbrojní průkaz mělo 20% obyvatel, tak by tento předpoklad byl stále naplněn.

Čl. 6 odst. 3

Obsahuje výjimku pro sběratele, přičemž klade důraz ne prokázání bezpečného uskladnění. Toto české právo také již dlouho splňuje více než dostatečně – dává policii právo vstupu do obydlí za účelem kontroly uskladnění zbraní kategorie A. Obdobně se dá shrnout také již nyní existující vyhovění požadavkům odst. 4 a 5.

Čl. 6 odst. 6

Toto je ustanovení, kde věci začínají být opravdu zajímavé (vedle odst. 2). Proto se u něj zastavím blíže:

Členské státy mohou povolit sportovním střelcům nabývat a držet samonabíjecí palné zbraně zařazené do kategorie A bodů 6 nebo 7, jsou-li splněny tyto podmínky:

a) uspokojivé posouzení příslušných informací vyplývajících z uplatňování čl. 5 odst. 2;

b) předložení dokladu, že dotčený sportovní střelec aktivně trénuje nebo se účastní soutěží ve střelbě uznaných úředně uznanou sportovně střeleckou organizací dotčeného členského státu nebo mezinárodním úředně uznaným sportovně střeleckých svazem, a

c) předložení osvědčení vydaného úředně uznanou sportovně střeleckou organizací, v němž se potvrzuje, že:

i) dotčený sportovní střelec je členem střeleckého klubu a během posledních 12 měsíců v něm sportovní střelbu pravidelně trénoval a

ii) dotčená palná zbraň splňuje specifikace požadované pro střeleckou disciplínu uznanou mezinárodním úředně uznaným sportovně střeleckým svazem.

Takto napsané ustanovení v zákazové směrnici je v podstatě lehce pozměněnou německou úpravou držení samonabíjecích zbraní.

„Junckerova hvězda“. Tak hlavně, že žádný ze zásobníků nemá víc jak deset ran. Foto: The Firearm Blog.

Držení zbraní v České republice

V ČR je nezbytným předpokladem udělení zbrojního průkazu složení zkoušky odborné způsobilosti. V řadě států Evropské unie, resp. Schengenského prostoru žádný takový požadavek neplatí. Příkladem může být například Finsko nebo Švýcarsko. Podrobným studiem by se podobných států našlo určitě více – ostatně ani ta Velká Británie se svými drakonickými zákony, kde žadatel o povolení držet zbraně musí projít procedurou nikoliv nepodobnou kolonoskopii (prokázat, proč ji potřebuje, policista má interview s žadatelem, dvěmi osobami, které ho musí doporučit, jeho lékařem, provede prohlídku obydlí, atd.) také požadavek na prokázání způsobilosti se zbraní nakládat a znalosti související legislativy nemají.

Zde je tedy na místě se zeptat, zda-li je přísnější zákonný požadavek ten, který vyžaduje složení konkrétní přesně definované zkoušky, nebo ten, který stanovuje předpoklady členství ve sportovním klubu, a osvědčení o tom, že daná osoba v klubu trénuje a že vybraná zbraň je používána pro určitou disciplínu.

Nebo jinak: kdybyste si měli vybrat, šli byste k zubaři, který má složenou atestační zkoušku, nebo k jinému, který je členem klubu zubařů a v něm pravidelně vrtá?

Pokud uvedené vezmeme také v kontextu požadavků uvedených v odst. 2 výše a zohledníme specifickou českou praxi vydávání povolení ke skrytému nošení zbraně, tak se domnívám, že lze úspěšně tvrdit, že česká legislativa požadavky směrnice splňuje již ve svém současném znění – ve vztahu k odst. 2 plně a ve vztahu k odst. 6 je přísnější.

Při takovémto pohledu na věc by odpadla také veškerá debata týkající se zásobníků, SBR a upravených původně samočinných zbraní.

Jak toho dosáhnout

V dílech 6 a 7 jsem rozebral, proč byla předložena implementace v podobě, v jaké je. Opsat, přepsat a zavést je nejbezpečnější řešení z pohledu následného vysvětlování Komisi, že „máme Směrnici správně zavedenu.“

Posuzování souladu implementace a vyvozování případných postihů je nicméně kombinací práva a politiky. Kdo chce psa bít, ten si hůl najde, jak šlo vidět na přímém zásahu Evropské komise do českých parlamentních a prezidentských voleb prostřednictvím žaloby na neplnění uprchlických kvót (oznámení záměru žalobu podat proběhlo před parlamentními, podáno bylo před prezidentskými – ve dvě náhody nevěřím). A kdo ho bít nechce, tak hůl dobře schová, jak šlo zase vidět před německými a italskými volbami.

V právní rovině by bylo nutné připravit přesvědčivou argumentaci a případně i menší úpravy existující legislativy (myšleno menší zásahy, než navrhované v implementační novele). A to především dostatečně precizně, aby se umlčeli naši místní eurohujerští a/nebo hoplofobní právní odborníci.

V politické rovině by bylo nutné dostatečně umést cestu – což by v situaci, kdy české legálně držené zbraně z hlediska evropské bezpečnosti nepředstavují žádné riziko, neměl být zásadní problém pro dostatečně asertivní, jazykově a odborně vybavenou vrcholnou politickou reprezentaci.

Tedy pokud by k tomu měla dostatečné odhodlání…

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *