Střelba v Chomutově dle rozsudku vrchního soudu

Střelba v Chomutově: 28. srpna 2018 Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání Petra B. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl Petr B. v souvislosti se střelbou dne 27.5.2017 shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy s rozmyslem a odsouzen k trestu 12,5 let odnětí svobody.

Vrchní soud v Praze změnil kvalifikaci v tom smyslu, že Petr B. neměl vraždit s rozmyslem, a snížil trest odnětí svobody na 7 let.

V článku jsou uvedeny klíčové pasáže z rozsudku a komentář k nim.

Foto: blesk.cz
Foto: blesk.cz

Tento text přímo navazuje na článek Nezodpovězené otázky ve věci chomutovského incidentu. Pokud jste ho nečetli, doporučuji začít jím.


Z rozsudku

Skutek a následky

[29] Obžalovaný z minimální vzdálenosti vypálil cíleně proti kabině pomalu jedoucí dodávky, ve které viděl sedět jejího řidiče, nejméně třináct střel, z nichž osm, které směřovaly na sedící postavu, zasáhly tělo poškozeného, přičemž střelbu nepřetržitě směřoval do prostoru levých předních dveří těsně pod okénko řidiče, takže musel být jednoznačně srozuměn s tím, že tyto jím vypálené střely mohou poškozeného, nacházejícího se na místě řidiče, usmrtit.

[2] (…) vyběhl z vchodu čp. 5047, a s nepřímým úmyslem usmrtit nejméně třináctkrát z této zbraně vystřelil na poškozeného R. Š., narozeného xxxxx, který v té době řídil své motorové vozidlo tov. zn. Renault Trafic, stříbrné barvy s nizozemskou registrační značkou VR-922-P a projížděl rychlostí 7-8 km/hod. po pozemní komunikaci, kdy se v koridoru pohybu vozidla nenacházela jakákoliv překážka, a to včetně osob, zprava doleva okolo něj tak, že jej míjel levou stranou vozidla, přičemž mu způsobil nejméně pět průstřelů, dva zástřely a jeden nástřel, a to vstřel v levé prsní krajině, vstřel vlevo na hrudníku bočně, vstřel na levém boku, průstřel podkožím v horní části zad vlevo, vstřel na levé hýždi, nástřel v horní části levého stehna vzadu, průstřel podkožím horní části vnitřní plochy levého stehna a vstřel na vnitřní ploše horní části pravého stehna, kdy došlo k poranění orgánů hrudníku, především hrudní srdečnice, průdušnice a levé plíce, které vedly k vnitřnímu krvácení a masivnímu vdechnutí krve s následkem smrti poškozeného R. Š. (…)

Místo rozmyslu srozumění: z 12,5 na 7

[17] (…) V tomto směru se jeví nezbytným pro účely náležitého pochopení celé situace rozdělit jinak ale nepochybně kontinuální jednání obžalovaného do dvou etap, a to do fáze jednání v bytě a do fáze po vyběhnutí z domu ven. Je zjevné, že v bytě se odehrál děj, v jehož rámci obžalovaný na základě sdělení jeho matky, svědkyně A. B., že venku je někdo, kdo zmateně jezdí s autem a naráží do jiných aut a snad i do lidí, a pohledu z okna, kdy uviděl stříbrnou dodávku, která se pohybovala na parkovišti před jejich domem a shluk různě křičících lidí okolo vozidla, v přesvědčení, že se tam děje nějaký zločin a že nějaký blázen zabíjí lidi, když podle jeho názoru toto vozidlo mohlo ohrozit životy a zdraví lidí, nacházejících se v okolí panelových domů, a cizí majetek, naplnil nejméně 13 náboji zásobník svojí legálně držené střelné zbraně zn. Beretta, vzor PXA Storm, ráže 9 mm Luger, výr. číslo PX34057, vložil jej do zbraně a natažením zbraň připravil ke střelbě.

[18] V žádném případě však v rámci jednání obžalovaného v bytě není možno, i s ohledem na jeho obhajobu, kterou se nepodařilo žádným způsobem vyvrátit, učinit závěr, že se již v tento moment rozhodl předmětné vozidlo zastavit tím, že zastřelí (usmrtí) jeho řidiče. Je to nelogické i z toho důvodu, že obžalovaný nemohl přepokládat, jak se bude situace venku, po dobu, co se pohyboval po bytě a poté, co vybíhal z bytu panelovým domem, dále vyvíjet. Ozbrojení pistolí proto nelze ani ad eventum považovat za součást rozmyslu poškozeného usmrtit, resp. slovy zákona usmrtit jiného. Žádným z provedených důkazů totiž nebylo vyloučeno, že si obžalovaný v tento moment vzal předmětnou zbraň na ochranu svoji a na ochranu venku křičících lidí. Tuto fázi proto není možno spojovat s vývojovým stadiem trestného činu vraždy, nýbrž s jednáním, které by ve své podstatě zahrnovalo znaky nutné obrany v podobě pomoci lidem nacházejícím se venku v blízkosti předmětné dodávky. Nalézacím soudem dovozovaný rozmysl spáchat trestný čin vraždy tak jednání obžalovaného v této chvíli rozhodně neprovázel. Takové posouzení je ostatně v rozporu s výslovným vyjádřením nalézacího soudu na jiném místě odůvodnění napadeného rozsudku, a to že jednání obžalovaného bylo neuvážené, zbrklé, zkratkovité, jak ostatně uzavřeli i znalci z oboru dušezpytných věd.

K putativní obraně

[19] Ve výroku vyjádřená skutková okolnost, že obžalovaný po celou dobu jednal v přesvědčení, že se tam (rozuměj venku) děje nějaký zločin a že nějaký blázen zabíjí lidi, by nicméně mohla na první pohled evokovat závěr, že se se obžalovaný dopustil jednání v putativní obraně (omyl skutkový pozitivní). Takový závěr by však byl v rozporu s faktickým stavem věci.

[22] Za zjištěné důkazní situace je zřejmé, že ze strany poškozeného šlo v okamžiku, kdy se obžalovaný podíval z okna bytu ven a kdy se předmětná dodávka nacházela na ulici v místě vyústění chodníku, o útok faktický a že jako takový jej obžalovaný mohl a musel obsáhnout i ve svém povědomí. Právě trestné jednání poškozeného vedlo obžalovaného k tomu, že se ozbrojil a vyběhl z panelového domu ven. Nereagoval tak na domnělý útok, nýbrž na útok faktický, skutečný, spočívající minimálně v najíždění poškozeného dodávkou do jiného automobilu parkujícího na ulici, okolo něhož se nacházel shluk různě křičících osob. Představa či domněnka obžalovaného, že útok trvá, poté, co vyběhl z panelového domu ven, byla, a to zjevně i rámci jeho subjektivního vnímání, výsledkem nikoli mylného dojmu či falešné představy o útoku, nýbrž nesprávného zhodnocení vývoje místní situace.

[23] Fáze jednání obžalovaného v bytě by ještě mohla naznačovat podmínky nutné obrany. Fáze jednání po vyběhnutí obžalovaného ven však tyto podmínky nesplňuje. Jak správně uvedl již nalézací soud, „obžalovaný v okamžiku, kdy vyšel ven, nezjišťoval, zda komukoli hrozí nějaké nebezpečí, přičemž z okolní situace bylo nepochybné, že v okamžiku střelby automobil neohrožoval ani obžalovaného, ani nikoho jiného, protože v jeho jízdní dráze nikdo nestál. Automobil jel podle znaleckého posudku rychlostí 7-8 km/h, tedy rychlostí rychlé chůze. Obžalovaný sice tvrdí, že se cítil jízdou dodávky ohrožen, že šel proti dodávce a musel uskakovat na trávník, ale to je vyvráceno provedenou rekonstrukcí, odborným vyjádřením z odvětví balistiky i kamerovým záznamem z domu čp. 5048. Z nich je totiž nepochybné, že obžalovaný na trávníku stál už v době, kdy dodávka teprve projížděla ostrou levotočivou zatáčku a střelbu zahájil těsně poté, co z této zatáčky vyjela předními koly. Obžalovaný se tedy vůbec nedostal před dodávku a nemohl být její jízdou bezprostředně ohrožen, a stejně tak jízdou dodávky v tomto okamžiku nebyl ohrožen nikdo jiný“. Z uvedených skutkových závěrů krajského soudu, s nimiž se vrchní soud bezezbytku ztotožňuje, je zřejmé, že v okamžiku, kdy obžalovaný zaregistroval dodávku po vyběhnutí z domu ven, tato se již v místě předchozího útoku registrovaného obžalovaným z oken bytu nenacházela, z tohoto místa pomalu odjížděla a v koridoru její jízdy, byť po chodníku a v zákazu vjezdu, se žádná osoba ani jiná překážka nenalézala. Počínaje okamžikem vyběhnutí z domu do prvního výstřelu (podle objektivního zjištění cca devět sekund) měl obžalovaný dost času na to, aby zjistil, že v danou chvíli žádné konkrétní nebezpečí některé z osob nacházejících se venku nehrozí, nota bene bylo-li krátce po třetí hodině noční. S ohledem na místní znalost nemohl takové nebezpečí předvídat ani v nejbližším, resp. bezprostředním časovém horizontu, neboť dodávka odjížděla z místa předchozího najíždění na jiné auto pryč, a aby se na toto původní místo vrátila, musela by objet celý parčík před domy 5048, 5047, 5046 a 5045. Nalézací soud tudíž správně uzavřel, že v tomto momentu „útok (ze strany poškozeného) bezprostředně nehrozil, ani netrval. Poškozený již odjížděl z místa, kde měl najíždět na jiné osoby. V okamžiku jeho odjezdu již nikdo, ani obžalovaný, v dráze jeho jízdy nestál. Obžalovaný se pokoušel vysvětlit, že jestliže poškozený na lidi najížděl jednou, mohl se vrátit a začít najíždět znovu. To, zda se auto vrátí na místo předchozího incidentu, však obžalovaný vědět nemohl a sám připustil, že to bylo 50 na 50. Takovou situaci však za bezprostředně hrozící útok rozhodně považovat nelze“.

Nešlo o zabití


§ 141 Zabití

(1) Kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, bude potrestán trestem odnětí svobody na tři léta až deset let.


[25] K případnému posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu zabití podle § 141 odst. 1 zákoníku, kterého se dopustí ten, „kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze
strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného“, považuje odvolací soud zdůraznit, že obžalovanému zjevně nemůže prospívat žádný ze znaků této skutkové podstaty, a to díky absenci znaku silného rozrušení. Tento zákonem požadovaný stav totiž nepředpokládá jen pouhé silnější emoce, běžné v každodenním životě a pravidelné zejm. v konfliktních situacích, ale emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou k značnému zúžení vědomí pachatele a oslabení jeho zábran. V kritickém okamžiku má afektivní jednání v silném rozrušení závažný dopad na schopnost pachatele racionálně volit mezi jednotlivými pohnutkami. Jednání obžalovaného vůči poškozenému v posuzované věci, byť ve své konečné podobě nikoli premeditativní, silným rozrušením provázeno nebylo. Obžalovaný v době činu nebyl nějak mimořádně vystresován, duševně ani tělesně poznamenán a nenacházel se v nějaké bezvýchodné situaci, která by omlouvala jeho následné jednání. Jeho počínání bylo toliko zbrklé, zkratkovité a jeho rozhodnutí, jak zasáhnout, špatné. Při stávajících skutkových zjištěních je možno rovněž spolehlivě vyloučit požadovanou kvalifikovanou formu viktimologického zavinění poškozeného v podobě nezbytně nutné provokace k takovémuto mimořádnému činu. Zavrženíhodným jednáním je v tomto ohledu třeba rozumět takové vědomé a úmyslné chování, které je z hlediska etických měřítek společnosti mimořádně zlé, zraňující a pro druhé ponižující či působící anebo hrozící způsobit závažnou újmu na právech fyzických osob, což v projednávané věci nenastalo.

Foto: Blesk.
Foto: Blesk.

K rozsudku

Je zřejmé, že Vrchní soud v Praze se s případem vypořádal mnohem lépe, než to učinil soud v Ústí nad Labem. I tak nicméně nezbývá než doufat, že Nejvyšší soud rozhodne ve prospěch odsouzeného, a to především ve dvou směrech, které jsem naznačil zvýrazněním citací rozsudku výše.

V prvé řadě, jak už je uvedeno v předchozím článku k tématu, pro útoky automobilem je typická jejich četnost, a to i na více místech dokud je vůz pojízdný. Odsouzený se od počátku obhajuje s odkazem právě na útoky spáchané automobilem v době předcházející incidentu. Pravděpodobnost spáchání podobného útoku ve 3 hodiny ráno na parkovišti před chomutovským panelovým domem je přitom asi taková, jako že se do Prahy z malé slovenské vesnice přestěhuje teenager, který konvertuje k islámu a začne připravovat bombový útok v metru. Tedy evidentně se to nedá a priori vyloučit.

V této rovině se zřejmě vrchovatě projevila zásada, že vše, co policii řeknete, může být použito proti Vám. Obhajobu putativní obranou tak vrchní soud smetl s odkazem na výpověď odsouzeného, že sám připustil pravděpodobnost pokračování v útoku 50 na 50. To už opravdu není bezprostředně hrozící nebo trvající útok, proti němuž je přípustná nutná obrana.

Zcela mimo běžné chápání je však závěr o absenci silného rozrušení odsouzeného ve chvíli střelby, kterým vrchní soud odůvodnil, proč čin neposoudil jako zabití. Absence silného rozrušení v případě sebeobrany či pomoci v sebeobraně – ať už opravdové nebo domnělé – je z fyziologického hlediska prakticky vyloučena.

Jak přesně se dá silnému rozrušení vyhnout při přesvědčení o konání zákroku střelnou zbraní proti osobě, která právě na parkovišti najížděla do lidí, to bych si opravdu rád nechal vysvětlit. Právě tento motiv jednání odsouzeného přitom vrchní soud vzal za prokázaný.

Pokud případ rozhodovali soudci, kteří nemají zkušenost s důsledky extrémního návalu adrenalinu a s tím spjatého tunelového vidění v podobné situaci, tak si k tomu měli nechat zpracovat příslušný znalecký posudek (z rozsudku jeho existence neplyne).

Snad si to uvědomí při rozhodování o dovolání v teple, klidu a bezpečí soudní místnosti brněnského Nejvyššího soudu.

Plné znění rozsudku naleznete zde.


Související:


Pod čarou

Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozené R. Š., narozené xxxxx, bytem xxxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši
300 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozenému D. Š., narozenému xxxxx, bytem xxxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 350 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozenému D. Š., narozenému xxxxx, bytem xxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozenému L. Š., narozenému xxxxx, bytem xxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozené G. Š., narozené xxxxx, bytem xxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200 000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu je obžalovaný P.B. povinen nahradit poškozenému J. Š., narozenému xxxxx, bytem xxxxx, nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem v celkové výši 200 000 Kč.

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *