50 let republiky: nastal čas ústavně chránit právo nabývat, držet a nosit zbraně

Český národní výbor v den převratu 28. října 1918.
Český národní výbor v den převratu 28. října 1918.

Dnes si připomínáme sto let od chvíle, kdy byly položeny základy republiky. V roce 1918 se mohlo zdát, že jde o kulminaci více jak tisíce let utváření české státnosti, která si udržela svébytnost i uprostřed habsbursko-katolické okupace, jež si skrz délku tří staletí a postupnou „normalizaci“ podmínek snažila vydobýt legitimitu navzdory svému počátku spočívajícím v de facto genocidním protičeském tažení během třicetileté války.

Připomínáme si sto let od vzniku republiky, ale nikoliv sto let republiky. Přibližně polovinu oné doby měl stát totalitární podobu. Nejprve skrze německou okupaci a následně skrze sověty podporovanou diktaturu komunistické strany.

Není náhodou, že svobodný přístup ke zbraním měli občané pouze v době republiky, a nikoliv totality.

Byť se takový vývoj mohl zdát absurdní a neuvěřitelný ve chvílích, když bylo civilní držení zbraní zakázáno 15. března 1939 (prakticky první okupační příkaz) stejně jako po únoru 1948, efektivní monopol státu na násilí vždy vedl ke koncentračním táborům, mučení a vraždění občanů představiteli státní moci.

Nastal čas chránit přirozené právo být ozbrojen prostřednictvím ústavního pořádku.

Současný systém funguje skvěle

Návrat svobody po sametové revoluci s sebou poměrně přirozeně přinesl návrat možnosti nabývat, držet a nosit zbraně hned v roce 1990. Postupný nárůst legálního držení zbraní se zastavil na konci devadesátých let na hladině přibližně 3% populace, na které setrval do dnešních dní. Současně setrvale roste počet zbraní, které tato 3% občanů vlastní.

V evropském kontextu je česká zbraňová legislativa současnosti unikátní, ale především je funkční. Nachází dobrý kompromis mezi individuální svobodou občana, jeho možností účinně bránit sebe a své nejbližší a zájmem společnosti na regulaci potenciálně nebezpečných předmětů.

Vysoké počáteční nároky a obtížnost (nevídané ve většině Evropy) doplňuje relativně rozsáhlá svoboda (taktéž nevídaná ve většině Evropy) po jejich překonání. Díky poměrně vysoké míře bezpečnosti míru této svobody většina občanů – a patrně i většina držitelů zbrojních průkazů – v současnosti ani nedocení. Stejně jako by ji nedocenil Charb předtím, než mu nebylo vydáno povolení ke skrytému nošení zbraně, většina Britů předtím, než se v zemi stalo běžným rozsáhlé policií přehlížené sexuální i jiné násilí, nebo většina Venezuelanů, než začali umírat hladem.

Současné základní principy české zbraňové legislativy jsou stejné již téměž třicet let. Česká republika patří k nejbezpečnějším zemím na světě. Systém civilního držení zbraní tedy funguje skvěle.

Stačí 101 a co do držení zbraní si můžeme zopakovat tu druhou polovinu doby moderní české státnosti

Poslední tři roky veřejnou debatu o civilním držení zbraní udává především Evropská komise a Unií přijaté neodůvodněné zákazy držení vybraných zbraní. Česká státní i politická reprezentace prozatím táhne za jeden provaz s občany. To ale zdaleka nemůžeme považovat za samozřejmé.

Především nesmíme zapomínat, že k návratu ke „starým pořádkům“ restriktivní zbraňové legislativy stačí prostá většina poslanců, senátorů a podpis prezidenta. I kdyby dva posledně jmenovaní nesouhlasili, postačí jen 101 hlasů poslanců, kteří mají co do přijetí legislativy v oblasti držení zbraní naprosto volnou ruku.

Před deseti lety si stěží někdo mohl představit, že Evropská unie využije falešné záminky boje k terorismu k odzbrojování zákonadbalých občanů vražděných nelegálně vyzbrojenými teroristy. Stejně tak nemůžeme tušit, jaká zrovna „stojednička“ se sejde v české Poslanecké sněmovně za deset či patnáct let.

Civilní držení zbraní je příliš důležitým celospolečenským tématem na to, aby úplně kompletní změnu jeho systému mohla určovat pouhá prostá většina poslanců.

V případě ústavní ochrany by změny podléhaly přezkumu Ústavního soudu

Jasným cílem ústavní ochrany práva být ozbrojen musí být upevnění současného, nyní již téměř třicet let starého, skvěle fungujícího systému. Líní novináři si budou v lepším případě zase pomáhat srovnáními s USA, v horším psát nesmysly o povinném vyzbrojování občanů.

Pak nezbývá než opakovat, že žádný z existujících návrhů nepočítal s americkým Druhým dodatkem. Všechny debatované verze vedly k textu, který zaručuje právo nabývat, držet a nosit zbraně, přičemž ono právo smí být omezeno opatřeními nezbytnými pro zajištění veřejného pořádku. Tedy těmi, které existují v současnosti.

K čemu by to tedy bylo? Každá „stojednička“, která by chtěla v oblasti civilního držení zbraní zásadním způsobem vychýlit kormidlo, by pro to musela mít dostatečné důvody (legitimita zásahu do práva) a musela by tak činit nejméně omezujícím způsobem potřebným k dosažení cíle (proporcionalita zásahu do práva). V současnosti nepotřebují ani jedno, nepotřebují žádný důvod a nemají žádné mantinely rozhodování.

Je zřejmé, že řada soudců současného Ústavního soudu si nedovede představit ústavní zakotvení ochrany práva držet zbraně. Stejně nepředstavitelné by bylo pro ně toto právo chránit, i kdyby bylo v Ústavě, Listině či jiném ústavním zákoně napsáno černé na bílém.

Pro další generaci soudců, pro které by už dané právo mohlo být součástí ústavního pořádku po většinu jejich profesního života, už ale bude stejně nepředstavitelným právě tento postoj současných soudců.

Hlavním cílem zákazové směrnice je odvést pozornost od faktu, že Evropská komise nese odpovědnost za pronikání nedostatečně znehodnocených zbraní na černý trh. Foto: Quentin James/ Wikimedia
Hlavním cílem zákazové směrnice je odvést pozornost od faktu, že Evropská komise nese odpovědnost za pronikání nedostatečně znehodnocených zbraní na černý trh. Foto: Quentin James/ Wikimedia

So lange, milá Unie

Unijní legislativa by pro debatu o ústavní ochraně práva nabývat, držet a nosit zbraně měla být podružná. Bohužel v současné realitě podružnou být nemůže.

Nechci zabíhat do detailů problematiky výlučné národní působnosti českého práva v oblasti bezpečnosti. Ostatně jde o vysoce odbornou právní debatu, jejíž zásadní aspekty by v praxi stejně upozadil fakt, že na evropské úrovni splývá právo s politikou. Omezím se tedy pouze na konstatování, že tento argument v zemi s unikátním právním systémem umožňujícím skryté nošení zbraní občanům můžeme učinit i bez ústavní změny. S ní by to byl argument o to silnější.

Zásadní nicméně je, že co do vztahu evropského a národního práva český ústavní soud přejal německou doktrínu So lange. Zjednodušeně, že nadřazenost evropského práva nad českým bude respektována jen do té chvíle, dokud evropské právo nebude porušovat základní práva zaručená českým ústavním pořádkem.

Ano, dnes je nepředstavitelné, že by český Ústavní soud shledal neúčinnost evropské odzbrojovací legislativy pro její konflikt s českým ústavním pořádkem. Ale Václav Havel v cele ve Valdicích taky netrénoval prezidentskou přísahu. Stejně tak případná ústavní změna by se nepsala pro dnešek, ale hlavně pro zachování práv v blízké budoucnosti.

Nejde přitom o extrémní reakci, pokud si uvědomíme, že architekty zákazové směrnice byli především politici, kteří s podobnými zákazy původně neuspěli ve svých domovských zemích (např. komisařka Cecilie Malström). A neuspěli dvakrát na evropské úrovni. A pak teroristé nelegálními zbraněmi vraždili ve Francii a tito eurokraté se to rozhodli zneužít.

Proč by to mělo někomu vadit?

Máme systém legálního civilního držení zbraní, který funguje skvěle. Přesto z domácího hlediska může být kdykoliv změněn nepředvídatelným populistickým závanem 101 hlasů ve sněmovně, a také je nyní aktivně ohrožován ze strany Evropské unie.

Nechceme nic jiného, než léty ověřené principy, na kterých stojí současná zbraňová legislativa, pevně ukotvit v českém právním řádu.

Přesto se najde řada velmi hlasitých odpůrců. S argumenty jako:

Jakkoliv proti ústavnímu zakotvení ochrany práva nabývat, držet a nosit zbraně ještě nezazněl žádný legitimní argument, tak mi dovolte článek zakončit touto výzvou:

Odpusťte jim, nevědí, co činí. Nezbývá, než být trpěliví, a pečlivě, vážně, pomalu, dokola vysvětlovat a osvětlovat.

A já se budu snažit, aby Vám tento web i nadále pomáhal s utříděním těch nejzásadnějších argumentů.

Seznam Čechů zavražděných za držení zbraní německou okupační mocí dne 21. října 1944 ve smyslu hesla "Zbraně lidem nepatří, monopol násilí patří státu."
Seznam Čechů zavražděných za držení zbraní německou okupační mocí dne 21. října 1944 ve smyslu hesla „Zbraně lidem nepatří, monopol násilí patří státu.“

Sdílejte:

2 komentáře on "50 let republiky: nastal čas ústavně chránit právo nabývat, držet a nosit zbraně"


  1. Link od „Monopol násilí patří státu“ vede opět na toho mentálně zaostalého pána, pro kterého jsou hodny ochrany peníze, ale nikoliv životy spoluobčanů.

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *