Venezuela: šest let po zákazu civilního držení zbraní nejvyšší vražednost na světě

Veřejné ničení konfiskovaných zbraní ve Venezuele.
Veřejné ničení konfiskovaných zbraní ve Venezuele.

Venezuela je zemí s největšími ložisky ropy na světě. Navzdory tomu hladomor a inflace vyhnaly za poslední čtyři roky ze země přes tři miliony obyvatel, do konce roku 2019 se očekává emigrace nejméně 5 milionů Venezuelanů.

Venezuela má také jednu z nejrestriktivnějších zbraňových legislativ. V roce 2012 byl přijat zákon, který ve svých faktických důsledcích vedl k zákazu civilního držení zbraní. Nyní, o šest let později, je v zemi nejvyšší vražednost na světě. S klesající populací nicméně konečně začíná klesat také počet zavražděných, takže určitým perverzním způsobem přece jen zákaz civilního držení zbraní nakonec přispěl k zlepšení statistiky.

Zákaz civilního držení zbraní v roce 2012

Venezuela čelila zvyšujícímu se kriminálnímu násilí a vražednosti od poloviny devadesátých let. Kombinace tlaku mezinárodních neziskových organizací a potřeby socialistické diktatury zajistit si tzv. „monopol násilí“ v období rostoucího odporu proti vládě vedly v roce 2012 k přijetí legislativy, která zcela zakázala civilní držení zbraní v zemi. Po zákazu si mohou zbraně legálně pořizovat pouze státní bezpečnostní složky. Nelegální držení zbraně je trestáno odnětím svobody v délce až 20 let.

Místní legislativa byla přitom už před úplným zákazem charakterizovatelná řadou administrativních překážek, které činily legální držení zbraní obtížným. Tento fakt nejlépe ilustruje, že před zákazem v 30 milionové Venezuele existovalo pouze 8 legálních obchodů se zbraněmi, které byly všechny v roce 2012 zavřeny (což je přece jen stále 8x více, než jediný obchod v 130 milionovém Mexiku, další zemi s extrémně restriktivní zbraňovou legislativou a extrémně vysokou vražedností).

Nicolas Maduro zákaz zbraní označil za „nástroj míru„. Při oslavě odzbrojování na Mezinárodní den míru 21. září 2014 prohlásil: „Budujeme mír, a abychom jej mohli dosáhnout, musíme prvně provést odzbrojení.“

Madurova vláda následně ohlásila skvělé výsledky odzbrojování: vražednost měla za první rok zákazu poklesnout z 53,7 na 100.000 osob k mnohem nižšímu počtu 39 (ČR: 0,61, USA: 5,3). Výzkumná organizace Observatorio Venezelano de Violencia, která pracuje přímo s údaji od policie, ale uvádí naprosto odlišná data:

Venezuela - vražednost.
Venezuela – vražednost.

Volání odpůrců civilního držení zbraní, že „monopol násilí patří státu“ a „zbraně nepotřebujete, policie vás ochrání“, ve Venezuele v posledních letech nabraly obzvláště bizarní rovinu: země zažívá novou vlnu vražedného násilí proti policistům, která je motivována především snahou policistům ukrást zbraně a motocykly. V 236 případech usmrcených policistů (2017) v 80% z místa činu zmizely jejich zbraně.

Pokles vražednosti v posledních dvou letech (která i tak je stále nejvyšší na světě) ve Venezuele nicméně nepřišel sám o sobě – kromě masivní emigrace obyčejných obyvatel se situace v zemi stala tak špatnou, že některé kriminální gangy se prostě přemístily do okolních států. V zemi, kde se běžným stala dokonce i loupežná přepadení farmářských usedlostí s cílem získat jídlo, už pro ně prostě nezbylo místo.

Brutální potlačení protestů odzbrojených hladovějících občanů

Na pozadí zavedení povinnosti registrace zbraní (2006) a jejich následné konfiskace (2012) probíhala také série konfiskací soukromého majetku, počínaje zemědělstvím, přes průmysl až po oblast služeb a obchodu.

Zatímco občané byli zbaveni možnosti legálně držet zbraně, tak došlo nejen k prohloubení kriminálního násilí v zemi, ale především k nárůstu brutality státní správy při zásazích během protivládních protestů. V roce 2017 přibližně pětina obětí násilného usmrcení byla zabita nikoliv kriminálníky, ale státními složkami.

Hladoví a vystrašení Venezuelané po odzbrojení utíkají ze země – Amnesty International doporučuje zefektivnění zbraňových zákazů

Jako by nejvyšší vražedná kriminalita na světě nebyla dost hrozná, Venezuelané v současnosti často čelí výběru mezi hladověním a emigrací – případně rozhodnutím, kteří z členů rodiny zůstanou hladovět bezbranní napospas kriminálnímu a státnímu násilí a kteří využijí zbývající společné jmění k cestě pryč z venezuelského pekla.

V takové situaci by člověk čekal, že mezinárodní organizace budou volat po legalizaci civilního držení zbraní, aby se občané mohli bránit – ať už zločincům, nebo diktatuře. Opak je pravdou – například Amnesty International ve své aktuální zprávě (s. 26) shledává nezbytnost potřeby zavedení „sledování celého cyklu života zbraně“, „zavedení efektivních mechanismů sledování zbraní a kontroly jejich dovozu, produkce a distribuce“ a „zavedení jednotné digitální databáze, systému značení zbraní a sledování zbraní a střeliva.“

Opravdu úžasná doporučení v zemi, kde je zakázáno civilistům prodávat nejen střelné zbraně, ale i praky nebo airsoftové repliky…

Mezitím řada Venezuelanů pochopila, jak důležité bylo zavedení zákazu civilního držení zbraní pro udržení diktatury u moci. Javier Vanegas, učitel angličtiny toho času v Ekvádoru, k tomu uvedl: „Zbraně mohly představovat důležitý pilíř pro udržení svobody, nebo alespoň pro možnost se vládě postavit. Vládní síly ale od počátku věděly, že k jejich monopolu násilí v zemi neexistuje reálný soupeř. Když šly věci z kopce, nastalo doslova vyhlášení války odzbrojenému lidu. Venezuelané přitom dříve o zbraně neměli zájem. Představa potřeby chránit se se zbraní byla vnímána jako něco typického pro odlehlé venkovské oblasti. Venezuelané prostě vždycky věřili, že vláda se nezvrhne v tyranii, že nebude násilně porušovat lidská práva a že bude schopna mít zločinnost pod kontrolou.“

K vlažnému přijetí zákazu civilního držení zbraní v roce 2012 Vanegas dodal: „Kdyby zbraně byly větší součástí naší kultury, kdybychom měli povědomí o potřebě chránit vlastní individuální práva – a to i silou proti vládě – a kdyby legální nošení zbraní bylo samozřejmé,  věci by dopadly jinak.“

Monopol násilí patří státu - a státem podporovaným násilníkům. Collectivos ve Venezuele.
Monopol násilí patří státu – a státem podporovaným násilníkům. Collectivos ve Venezuele.

Státem vyzbrojené kriminální milice

Jako by nestačilo vraždění demonstrantů (jen v roce 2017 vládní síly zastřelily na 200 neozbrojených protestujících), vláda se drží při moci také kombinací vyzbrojování diktatuře loajálních milicionářů a tolerování vraždících kriminálních gangů – tzv. „collectivos“. Ty měly prapůvod v gerilové válce v 60. letech a dostaly se znovu na výsluní díky Hugo Chavezovi.

Zatímco obyčení občané byli odzbrojeni, příslušníci „collectivos“ byli postupně vládou vyzbrojováni – motocykly, vysílačkami, útočnými puškami, samopaly i granáty. V současnosti představují mix nejhoršího pouličního násilí (jako např. gang MS 13), ozbrojeného křídla politické strany (podobně jako Freikorps) a paramilitárních vládních sil (podobně jako československé lidové milice). Výměnou za politicky motivované vraždění odpůrců režimu collectivos zůstávají stranou zájmu státních složek také v případě čistě kriminálního násilí.

Venezuelskou vládou podporované vraždící milice „collectivos“ ve své výzbroji mají i zbraně, které vládní složky předtím konfiskovaly zákonadbalým občanům.

V prosinci 2018 Maduro oznámil, že počet milicionářů zvýší z 400.000 na 1,6 milionu a že je „vyzbrojí po zuby“.

Mezitím kvete černý trh a pro osoby s konexemi v podsvětí – i bez vazeb na stát a státem podporované kriminální organizace – není problém si nelegální zbraň obstarat. Například ceny AR 15 údajně začínají od USD 500 a pistole stojí polovinu. Tím se dostávají na úroveň nejnižších evropských cen na černém trhu ve francouzském Marseille.

Jonathan Obdola, dřívější šéf protinarkotické jednotky (v současnosti v Kanadě), černý trh popisuje následujícím způsobem: „Nelegální zbraně se typicky k lidem dostávají skrz pyramidovou strukturu. Collectivos nebo jiné velké zločinecké skupiny mají nejlepší přístup ke zbraním přímo od vlády. Někdy se dostanou přímo k novým, nepoužitým zbraním. Ti, co jsou v rámci pyramidy níže, musejí zbraně získávat od nejbližší velké skupiny mající moc nad daným územím. V důsledku zbraně nejsou dostupné pro zákonadbalé občany, protože by museli přijít do styku se zločinci, aby si pořídili nelegální zbraně. A to je ze zřejmých důvodů pro většinu lidí nepředstavitelné.“

Navíc podobně jako v případě vybírání pokut za špatné parkování, je stát mnohem účinnější v konfiskaci zbraní od jinak zákonadbalých občanů (kteří čelí až 20 letům odnětí svobody) než od opravdových zločinců.

Právník Omar Adolfo Zares Sanchez k tomu už jen smutně dodává: „Nemůže být pochyb o tom, že kdybychom měli šanci se bránit, tak bychom povstali a zastavili útlak v samotném začátku. Dnes už je na ulicích příliš anarchie. Zpřístupnit zbraně komukoliv by dnes pouze vedlo k započetí občanské války.“

Možnost zemřít se zbraní v ruce v občanské válce proti diktatuře by ale na rozdíl od Sancheze řadě lidí, kteří nyní sledují umírání svých dětí hladem, asi jako špatná alternativa nepřišlo.

Komentář zbrojnice.com


Související:

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *