Nezodpovězené otázky ve věci chomutovského incidentu

Chomutovský incident, při němž legální držitel zbraně zastřelil řidiče, který jel vozem po chodníku po té, co na parkovišti narazil do několika aut a osob, bude brzy opět před soudem. Tentokrát bude Vrchní soud v Praze rozhodovat o odvolání střelce, který byl v prvním stupni shledán vinným z vraždy s rozmyslem a odsouzen k 12,5 letům odnětí svobody. Vzhledem k tomu, že jde o případ se závažným celospolečenským přesahem a potenciálem v budoucnu výrazně odrazovat občany od zásahu na pomoc jiným, nezbývá, než doufat, že odvolací soud své rozhodnutí dokáže lépe veřejně prezentovat.

Soud prvního stupně totiž v tomto směru zásadním způsobem selhal – a toto selhání si dovolím popsat v detailu níže. Přiznávám se, že nejsem seznámen s obsahem spisu, písemným rozhodnutím soudu, a ani jsem nebyl přítomen při soudních stáních. Vycházím z veřejně dostupných informací a z prohlášení soudce Jiřího Bednáře pronesených po rozhodnutí věci.

Okolnosti případu zde opakovat nebudu, pokud s ním nejste v detailu seznámeni, přečtěte si článek na wikipedii.

Foto: denik.cz

Vražda z rozmyslem

Prvním těžko pochopitelným rozhodnutím v případu byl postup státního zástupce, který střelce obvinil dle kvalifikované skutkové podstaty ze spáchání vraždy s rozmyslem dle § 140 odst. 2, které je trestáno 12-20 lety odnětí svobody (narozdíl od “běžné” vraždy, kde je trest 10-18).

Rozmysl dle literatury (Komentář TZ, Šámal, 2012) představuje odlišení od jednání v náhlém hnutí mysli, přičemž však může jít i o velmi krátkou úvahu. Jedná-li pachatel s rozmyslem, zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostřekdy k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování.

Takové obvinění by tedy dávalo smysl, pokud by státní zástupce byl přesvědčen o tom, že střelec se již v bytě rozhodl usmrtit řidiče automobilu. Tomu ale vůbec neodpovídá návrh na trest při spodní hranici sazby.

Také to neodpovídá popisu události v obžalobě, jak jej přetiskl idnes.cz: „Rozhodl se zastavit vozidlo, které podle jeho názoru mohlo ohrozit životy a zdraví lidí a cizí majetek. K tomu došel na základě sdělení jeho matky, že venku je někdo, kdo zmateně jezdí autem a naráží do jiných aut a snad i do lidí.“ (…) “V přesvědčení, že se tam děje zločin a že nějaký blázen zabíjí lidi, obžalovaný naplnil náboji zásobník své legálně držené pistole Beretta ráže 9 milimetrů a natažením ji připravil ke střelbě. Vyběhl ze vchodu a s nepřímým úmyslem usmrtit nejméně třináctkrát z této zbraně vystřelil na poškozeného.” Protože zde státní zástupce dovozuje vraždu z rozmyslem, tak je nutné prokázat rozhodnutí střílet na řidiče pojaté již v bytě, a to současně za okolností, které ve chvíli pojetí tohoto rozhodnutí vylučují nutnou obranu. Rozhodnout se zastavit vozidlo prostřednictvím střelné zbraně nutně nezahrnuje rozhodnutí usmrtit řidiče. A střelba na ulici mířená na řidiče sama o sobě neprokazuje předchozí rozmysl zastavit vozidlo tímto způsobem.

Šlo o vraždu nebo o exces z nutné obrany?

Při vysvětlování rozsudku pro média soudce Bednář uvedl: “Soud neakceptoval jeho obhajobu, že jednal v nutné obraně, že tedy někoho chránil. Tady se totiž prokázalo, že v okamžiku, kdy k té střelbě došlo, nikdo ohrožen nebyl, na nikoho nebylo najížděno, a pokud k takovému najíždění došlo, tak to bylo předtím, než ke střelbě došlo. (…) Úmysl nepřímý byl prokázán.”

V prvé řadě je šokující vyjádření ve smylu “pokud k takovému najíždění došlo“. Při posuzování nutné obrany je nezbytné zjistit skutkové okolnosti, a to by se mělo vztahovat i na případy excesu z nutné obrany. Že může být v podobném případě vynesen rozsudek, aniž by měl soud postaveno najisto, zda-li předtím řidič opravdu najížděl do lidí, je nepochopitelné.

Pokud soud nepostavil najisto, zda-li v případu šlo o exces z nutné obrany, nemohl zákonně uložit trest. Zejména nemohl zhodnotit, zda-li v případu existují okolnosti, které by si pro uložení spravedlivého trestu vyžadovaly mimořádné snížení ve smyslu § 58 trestního zákoníku.

Vražda nebo zabití?

Na rozdíl od předchozí právní úpravy trestní zákoník z roku 2009 obsahuje také privilegovanou skutkovou podstatu k trestnému činu vraždy. Zabití “je úmyslné usmrcení v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného” a je trestáno sazbou 3-10 let.

Pokud už soud došel k závěru, že střelec byl veden nepřímým úmyslem usmrtit řidiče, pak bych s ohledem na okolnosti očekával, že vysvětlí, proč se jedná o vraždu s rozmyslem, a nikoliv o zabití.

Pro úvahu ohledně zabití je samozřejmě nutné mít jasno o tom, zda-li se řidič předtím dopustil zavrženíhodného jednání, tedy zda-li najížděl do lidí. A tím se vracíme opět k prohlášení soudce Bednáře “…a pokud k takovému najíždění došlo…”

Mimochodem i kdyby soud došel k závěru, že řidič do nikoho nenajížděl, tak stále zde zbývá “silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli.” Zde si dovolím citovat střelce: “Kdybych tu situaci fyzicky a psychicky zvládl líp, kdybych se tolik nebál a zachoval chladnou hlavu, mohlo to dopadnout jinak.” Opět, jak se soudu povedlo vyvrátit obhajobu ohledně toho, že jednal pod vlivem silného rozrušení ze strachu, není jasné.

Foto: blesk.cz

Trestný čin nebo putativní obrana?

Soudce Bednář své rozhodnutí komentoval se slovy, že “v okamžiku, kdy k té střelbě došlo, nikdo ohrožen nebyl“.

Podstatou putativní nutné obrany je to, že pachatel (obviněný) mylně předpokládá útok na zájem chráněný trestním zákonem, vůči němuž zaměřil své obranné jednání. Uvedené počínání se hodnotí podle zásad o skutkovém omylu pozitivním (viz § 18 odst. 4 TrZ), který vylučuje úmyslné zavinění pachatele. K tomu pak musí být zjištěny takové skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že pachatel (obviněný) se mohl důvodně – byť mylně – domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany podle § 29 odst. 1 TrZ. [dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tdo 938/2012]

I když přijmeme to, že soud správně zjistil, že vozidlo jelo ve chvíli střelby velmi pomalu, směrem, kterým nemohlo nikoho ohrozit, a že jeho řidič pod vlivem alkoholu a marihuany nebyl způsobilý žádnou další osobu ohrozit, stále zde zůstává obhajoba střelce založená na tom, že jednal v přesvědčení, že řidič úmyslně najíždí do osob způsobem, jakým dříve činily jiné osoby v medializovaných kauzách: “Vzpomněl jsem si na všechny ty nechutné útoky auty z jiných zemí. Rozhodl jsem se jít ven těm lidem pomoci.”

Zde stojí za to si připomenout, že:

• Pachatelka největší masové vraždy v české historii (20 obětí, z nich 8 smrtelných) měla v úmyslu vozem přejet mnohem více osob také na dalších místech, ale protože vůz byl do nárazu na prvním místě útoku nepojízdný, tak plán nemohla uskutečnit.
• Pachatel teroristického útoku v Dijonu (2014) – prvního útoku ISIS spáchaného automobilem – v průběhu dne najížděl do lidí na pěti různých místech ve městě.
• Pachatel útoku v Berlíně (2016) se po té, co vůz po nárazu do lidí a stánků vyjel mimo místo vánočního trhu, snažil s vozem najet zpátky. V té chvíli se ale aktivoval bezpečnostní systém proti pojetí vozu po havárii a došlo k zablokování brzd.
• Pachatel útoku v Jeruzalémě (2017) po přejetí obětí jel velmi pomalu, než opět šlápl na plyn a přejel je znovu. (K tomu více v článku: Čestná zmínka: Eitan Rond)
• Pachatel útoku ve Westminsteru (2017, dva měsíce před chomutovským incidentem) nejprve najel do lidí na chodníku na jižním konci mostu, a pak se vrátil zpátky na silnici. Následně najel do lidí na severním konci mostu. V důsledku nárazu do osob vůz vyjel ze zamýšlené dráhy a narazil do zábradlí mostu, čímž byl znehybněn. Pachatel následně vyběhl z vozu a ubodal policistu na jiném místě.
• Pachatel útoku ve Stockholmu (2017, měsíc před chomutovským incidentem) svou jízdu také zakončil až po nárazu, po němž vůz začal hořet.

Obdobně probíhaly i útoky po chomutovském incidentu (tj. útok na prvním místě, a následně útok na jiném místě, kde již došlo k zastavení pachatele – Levallois-Perret – Marquise, London Bridge – Borough Market). Pro útoky automobilem je tedy typická jejich vícečetnost až do chvíle, kdy dojde k nepojízdnosti vozu, a to často i s relativně dlouhými prodlevami mezi jednotlivými skutky.

Pokud chce přitom někdo tvrdit, že úmyslné přejíždění chodců na sídlišti v Chomutově ve dvě hodiny ráno nemůže nastat, protože nejde o exponované místo v zemi s teroristickou přítomností, a tedy šlo o naprosto nesmyslené vyhodnocení situace střelcem, pak se dá stejnou logikou také tvrdit, že v roce 1973 nemohlo dojít k masové vraždě v Praze, v roce 2013 ve Frenštátu a v roce 2015 v Uherském Brodě. Danou logikou jsou všechny tyto události tak nepravděpodobné, že se přece prostě nemohly stát…

V souladu s výše uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu musí soud při hodnocení putativní obrany hodnotit podle zásad o skutkovém omylu pozitivním, tj:

“Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.“

Opět, z vyjádření soudce Bednáře nic nesvědčí o tom, že by soud v rámci rozhodování vyloučil možnost pozitivního skutkového omylu střelce spočívajícího v přesvědčení, že řidič úmyslně najížděl do osob, a podobně, jako tomu bylo v předcházejících veřejně známých případech, v tom míní pokračovat do chvíle, dokud k tomu bude vozidlo způsobilé. Natož aby se dostal k posuzovaní případných okolností skutkového omylu pachatele.

Foto: blesk.cz

Širší celospolečenské dopady soudního rozhodnutí

Pokud odhlédneme od konkrétní roviny případu, tj. otázky dosažení spravedlivého rozsudku pro zastřeleného, pozůstalé a střelce, má věc také výrazný celospolečenský přesah.

Soudce Bednář dal jasně najevo, že střelba dle názoru soudu přišla ve chvíli, kdy již nikdo nebyl ohrožen. Nezodpovězena ale zůstala ta základní otázka pro všechny, kteří by se někdy mohli ocitnout v situaci, kdy by v jejich očích byl někdo napadán, a oni čelili rozhodnutí, zda-li zasáhnout, nebo nikoliv.

Dávaly objektivní okolnosti na místě dostatečný podklad pro to, aby průměrně rozumný člověk došel k závěru, že na parkovišti před domem řidič automobilu najíždí do lidí? Nebo u střelce došlo k zásadnímu omylu co se týče vyhodnocení situace již při pohledu z okna, a to způsobem, který by u většiny osob průměrného intelektu nenastal?

Protože za okolností případu rozsudek o vraždě s rozmyslem a 12,5 roku odnětí svobody je především zásadní zprávou pro zbytek společnosti.

To už si pak spousta lidí rozmyslí, jestli mají někomu jít pomoct, nebo se omezit na zavolání policie a dalších deset až třicet minut (dojezdový čas v závislosti na místě události) pasivně sledovat, co se děje.

A novináři můžou zase psát články o psychologických a sociálních příčinách toho, proč Češi na ulicích, v tramvajích či metru osobám čelícím fyzickému napadení nepomohou…

Pokračování: Střelba v Chomutově dle rozsudku vrchního soudu

Pod čarou – co mi na první dobrou našel google:

• Za vraždu stopařky na deset let do vězení
• Soud potvrdil Kavkové deset let za vraždu druha
• Soud poslal porodníka za vraždu na deset let do vězení
• Za vraždu matky soud vyměřil deset let
  

• Bývalý policista odsouzen na 10 let za vraždu

• Soud v Plzni poslal muže za vraždu známé z dětství na deset let za mříže
• MfD: Za vraždu manžela dostala žena ze Všetat deset let vězení
• Soud potvrdil jedenáct let za vraždu přítele
• Muže z Hradečna poslal soud za vraždu matky na jedenáct za mříže
  
• Muž, který upálil bezdomovce, stráví jedenáct let za mřížemi

Jak přesně že je člověk, který dle soudu jiného usmrtil, protože špatně vyhodnotil situaci, a který předtím nejméně od roku 2002 žil život vzorného občana (jinak by mu už dávno vzali zbrojní průkaz), nebezpečnější pro společnost a vyžadující delší “převýchovu”, než výše uvedení?