Českými médii proběhla zpráva, že řada nizozemských policistů odmítá chránit židy z důvodu morálních výhrad. Původcem informace je Nieuw Israëlisch Weekblad, který hovořil s dvěma policejními důstojníky v návaznosti na otevření prvního muzea holokaustu v zemi. Zatímco jeden český komentátor tyto zprávy označil za “možná trochu nafouknuté“, nikdo se nepozastavil nad širšími okolnostmi a historickými paralelami.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ilustrační video: Útok na židovské studenty na univerzitě v Amsterdamu. Policisté pasivně přihlížejí.
Nechtějí chránit židy, protože je bolí pálení koránu
V prvé řadě je potřeba se pozastavit nad neskutečnou mírou politické korektnosti doprovázející uvedenou zprávu. V roce 2010 dokonce i Český rozhlas přímo v úvodu svého článku o antisemitismu v západní Evropě uváděl: “Některé země západní Evropy trápí rostoucí útoky na Židy a židovské objekty. Často je páchají mladí muslimové. Například v Nizozemsku žije tam početná komunita přistěhovalců ze Severní Afriky.”
Naopak dnes se z médií sice dozvíme, že židé v Nizozemí potřebují zvláštní míru ochrany, a také že řada policistů židy chránit odmítá. Před kým je potřeba židy chránit, a co za policisté židy chránit odmítají, je sice inherentní otázkou daného článku, ale v reportování o tomto problému na ně odpověď v česko jazyčných zdrojích nenalezneme. Určitý náznak je ve zprávě Jerusalem Post, který přinesl sdělení policejní tiskové mluvčí Mireille Beentjes: “Bolí je, když se pálí Korán, ale zároveň musí chránit lidi, kteří to dělají.”
Proč policejní mluvčí do přímé souvislosti s odmítáním ochrany židů uvedla pálení koránu, není zřejmé. Synagogy jsem navštívil v podstatě pouze v jejich muzejní podobě, ale míst vyhrazených k pálení koránu jsem si v nich nevšiml. V židovské škole jsem taky nebyl, ale dovolím si předpokládat, že pálení koránu v osnovách nemají.
Otevření prvního muzea holokaustu v zemi
Rozsah antisemitismu v nizozemských bezpečnostních složkách přitom vyplul na povrch v souvislosti s otevřením prvního muzea holokaustu (opět, nezdá se, že by k jeho provozu patřilo pálení koránu). To bylo otevřeno v březnu 2024, tedy více než osmdesát let od chvíle vyvraždění 102.000 místních židů.
Poměr tří čtvrtin zavražděných je nejvyšší v západní Evropě, přesto se muzeum nevěnuje problematice místních kolaborantů, bez nichž by se němečtí vrazi neobešli. Perličkou je také skutečnost, že nizozemské bezpečnostní složky židy po holokaustu sledovaly až do 80. let 20. století, kdy za podezřelé jednání byla považována i návštěva památníku v Osvětimském koncentračním táboře.
Hledání dialogu s antisemitskými policisty místo okamžité výpovědi
Policejní prezidentka v reakci na zprávy o policistech odmítajících chránit židy vydala prohlášení: “Interně vedeme dialog o tom, jak se s takovými dilematy opatrně vypořádat, a to i s policejními sítěmi pro dovednosti v oblasti rozmanitosti.” Zajímavostí prohlášení, které se jinak snaží veřejnost uklidnit, že se na pomoc policie může spolehnout, je absence jakéhokoliv přímého odsouzení antisemitismu v policejním sboru. JNS si také všímá, že policejní prezidentka ani nenaznačila, že by policisté odmítající chránit židy měli být jakkoliv potrestáni.
Okamžitá výpověď a zákaz služby ve všech státních institucích by přece měla být automatickou reakcí. A je úplně jedno, jestli morální výhrady těchto blíže neupřesněných policistů vycházejí z Mein Kampfu nebo z koránu. Až aprílově znějící prohlášení policejní prezidentky bylo vydáno v říjnu; 1. dubna naopak vyšla zpráva o napadení utrechtského rabína na ulici útočníkem, který se jej při bití ptal: “Proč se oblíkáš jako žid?” Rabín se před útočníkem pokusil schovat v místním supermarketu, odkud jej ale vyhodila ochranka. To bylo následně vysvětleno “porušením interních pravidel“, protože se snažil útočníka vyfotit na svůj mobil. Útok na rabína nakonec zastavily až dvě marocké ženy.
V Nizozemí bylo zaznamenáno 155 antisemitských incidentů v roce 2022. O rok později došlo k dvouapůlnásobnému nárůstu, a tento rekord nyní překonal osminásobný nárůst na zaznamenaných 1.550 incidentů za poslední rok. Naprostá většina obětí přitom útoky ani neohlásí. Jako by toto směřování země nebylo dostatečně jasné, pak vedle “obvyklých” útoků představuje specifický problém také cílené šikanování židovských žáků, k němuž dochází ve školách napříč zemí.
Státem odzbrojeni a bez spolehlivé ochrany státu
“Incidenty” mají různou podobu, od plánování teroristických útoků až například po vyvěšování letáků v okolí domu židovky, uvádějících její domácí adresu i adresu zaměstnání, a označující ji za “vražedkyni dětí”.
Zatímco v Česku by si tato dáma po přečtení letáků nejspíš vybírala na domácí obranu mezi Tavorem a Zionem, a na nošení mezi Uzi a Jerichem, v Nizozemí může pro vlastní bezpečnost vybírat leda tak mezi emigrací do Izraele, USA nebo Česka.
Nizozemí má jednu z nejrestriktivnějších zbraňových legislativ v Evropě. Držení a nošení zbraně pro vlastní obranu zde není možné.
Na zločince restrikce příliš vliv nemají. Nelegálně držené zbraně v Nizozemí převažují. Nelegální pistoli lze pořídit za ceny začínající na € 1.000 a kalašnikov od € 1.500 (pokud se vám to zdá drahé, vězte, že v ceně je obvykle ~100 nábojů).
Nelze si přitom nepovšimnout historických paralel. Nezbytným předpokladem křišťálové noci bylo (1) odzbrojení židů, (2) rozšíření antisemitismu ve společnosti a (3) nacifikace policie. První dva nezbytné předpoklady pro pogrom už Nizozemci splnili. Třetí nahradili kombinací islamizace (což se neříká nahlas) a woke kultury, v jejímž rámci namísto zadupání jakýchkoliv náznaků antisemitismu v policejním sboru přichází hledání dialogu.
Za těchto okolností je jen otázkou času, než nastane situace, kdy budou nizozemští policisté urputně vypisovat pokuty za špatné parkování, zatímco o ulici či dvě dále budou létat molotovovy koktejly na synagogu nebo židovskou školu. S vědomím a jistotou pachatelů, že jejich zamýšleným obětem šanci na účinnou obranu už dávno uzmul nizozemský stát.
Je principiálním úkolem každého odhodlaného zastánce občanských práv obecně, tedy nejen v oblasti civilního držení zbraní, zasadit se o to, aby v podobné situaci u nás útočník čelil účinnému ozbrojenému odporu zamýšlených obětí.
Pod čarou
Historie se neopakuje, ale rýmuje… Jedno z největších propagandistických vítězství poválečného Německa představuje spojení holokaustu s velmi úzkou skupinou krvelačných SS-Manů operujících koncentrační tábory. Tato saubere verze masového vraždění má přitom s realitou málo společného.
V době, kdy se začaly používat plynové komory, byla již většina obětí holokaustu po smrti. K jejich zavraždění docházelo převážně přímo a palnými zbraněmi. Většina vrahů nebyli SS-Mani, ale normální vojáci a především také běžní němečtí policisté, kteří byli vysílání v rámci zvláštních jednotek vraždit lidi na dobytých východních územích.
Odmítnutí vraždit nebylo nijak trestáno. Přesto morální výhrady proti vraždění uplatnilo naprosté minimum policistů.
K tomu dále v článku: