Když StB chtěla provádět domovní prohlídky v obydlích disidentů, musela nejprve dovodit podezření z konkrétního trestného činu, a dále musela získat příkaz k provedení domovní prohlídky vydaný prokurátorem či předsedou soudního senátu. Jakkoliv šlo o pouhou chiméru, i v té komunistické totalitě muselo být zachováno alespoň zdání nějaké formální legitimity represivního postupu.
Abychom našli srovnání s tím, co nyní schválila Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, musíme jít mnohem hlouběji do minulosti. A i zde bude srovnání neúplné.
Caputh, 21.3.1933
Před rozbřeskem 21. března 1933 jeden z domů v Caputhu, Brandenburgu, obklíčilo zjevně přehnané množství policistů, jejichž počty ještě navyšovali členové Sturmabteilungu (SA). K dobře promyšlené propagandistické zteči byli přizváni také vybraní novináři. Jakmile bylo na místě vše připraveno, policisté hromadně naběhli do obydlí Alberta Einsteina. New York Times domovní prohlídku nazval “jednou z nejdokonalejších razií v historií moderního Německa.”
Světu sděleným účelem razie bylo podezření, že by se v domě proslulého fyzika a pacifisty Alberta Einsteina mohl nacházet “arsenál zbraní“. Co do zbraní byl v domě nalezen pouze nůž na chleba, nicméně i tak bylo propagandistické sdělení jasné: Rakušan s knírkem zavedl nové pořádky, v jejichž rámci stát smí vlézt do domu komukoliv, kdykoliv.
Právě toto bylo cílem razie. Během předchozích týdnů takto policie vrazila za účelem “hledání zbraní” do obydlí tisíců “komunistů“, což bylo univerzálním označením pro kohokoliv nepohodlného nacistické straně. Razie u Einsteinových pouze podtrhla rozsah oprávnění nacifikované policie – nikdo není v bezpečí. Nešlo ale o žádnou anarchii. Ordnung muss sein, legislativní základy pro tento postup byly položeny o pět let dříve.
Berlín, 12.4.1928
Německá republika prostřednictvím svého demokratického parlamentu v roce 1928 přijala nový zákon o zbraních. Ten nahradil předchozí poválečný výnos, který de iure držení zbraní zakazoval, de facto bylo ale jeho vymáhání sporadické a vysoce selektivní. Dle nové legislativy občan pro držení zbraně nepotřeboval žádné zvláštní povolení. Povolení ale bylo podmínkou pro nabytí a nošení zbraně, a zejména pro držení arsenálu zbraní. To se vykládalo jako držení nejméně pěti zbraní stejného typu. Dalším zásadním ustanovením bylo zavedení registrace zbraní.
Středobodem zákona bylo správní uvážení: povolení mohlo být vydáno pouze “spolehlivým osobám”, a policie měla pravomoc v případě přehodnocení “spolehlivosti” povolení a zbraně odebrat.
A právě hledání zbraňových arsenálů se později mělo stát záminkou pro domovní prohlídky “nepohodlných”. Jen po dobu trvání německé republiky k tomu bylo potřeba soudního příkazu…
Berlín, 27.2.1933
Po zapálení říšského sněmu vydal prezident Hindenburg rozkaz na ochranu lidu a státu, kterým pozastavil platnost řady ústavních práv a rozšířil možnost úřadů vstupovat do obydlí. Zatímco zásahy proti politicky aktivním odpůrcům režimu byly přímočaré, hlavní záminkou pro širší represe, včetně protižidovských, se stalo hledání arsenálů zbraní dle zbraňového zákona z roku 1928, jako tomu bylo i u v úvodu zmíněného Alberta Einsteina.
Vedle toho nacisté zcela dokonale využili i správního uvážení a registrace zbraní, které původně demokratický parlament přijímal ve snaze ochránit republikánské zřízení a obecnou bezpečnost. Praxe vydávání povolení se v Německu v roce 1933 podobala ČSSR v roce 1970: Byť se zákon navenek tvářil neutrálně a téměř až permisivně, širokým správním uvážením nadaný úředník dobře věděl, co se od něj při vydávání povolení očekává.
Praha, 25.10.2024
25.10.2024 Poslanecká sněmovna hlasovala o tisku č. 689, známém jako “psychopatova novela“. Při hlasování o novele, která je lživě prezentována jako reakce na prosincové útoky,[1] sněmovna nejprve naprosto absurdně odmítla pozměňovací návrh, který by vrahovi z FFUK znemožnil nabýt zbrojní průkaz, resp. znemožnil by v budoucnu opakování stejného pochybení při rozhodování o zdravotně nezpůsobilém žadateli.
Sněmovna také odmítla pozměňovací návrh, který směřoval na vypuštění nově zaváděného oprávnění policie zajišťovat zbraně kategorie D (vzduchovky ad.), resp. prohledávat k jejich tvrzenému zajištění bez soudního příkazu obydlí.
Sněmovna tak přijala novelu ve znění, které policii umožní vstupovat do obydlí kteréhokoliv občana za tvrzeným účelem vyhledání a zajištění zbraní kategorie D. Jejich držení nevyžaduje zbrojní průkaz a není nijak evidováno. Nadto nabývání není nijak omezeno, tedy policie může provádět domovní prohlídky opakovaně (nekonečně), protože okolnosti opakované domovní prohlídky budou stejné jako v případě první domovní prohlídky (vždyť si přece mohl dotčený koupit novou zbraň kategorie D hodinu po ukončení prohlídky, ergo je potřeba prohledat znovu).
Důvodem pro vstup bude nově informace orgánu veřejné moci. Těch jsou tisíce, včetně např. školních jídelen.
Namísto soudního příkazu si policie samotná vystaví rozhodnutí k zajištění vzduchovky či jiné zbraně kategorie D.
Už brzy i u vás doma
Skoro by se chtělo říct, že jde o kombinaci toho “nejlepšího” z minulosti: komunistického spoléhání na armádu svazáckých bonzáků a nacistické šíře policejních oprávnění.
Jenže ani komouši, ani náckové si nedovolili zajít tak daleko, aby se tvářili, že lidem lezou do domu kvůli vzduchovce (či kterékoliv jiné zbrani odpovídající typově současné kategorii D). Tvářili – samozřejmě stejně jako v roce 1933 byly “arsenály zbraní” pouhou záminkou, budou jí i vzduchovky v praxi nové legislativy.
Co to vypovídá o nás, o naší poslanecké sněmovně, o naší republice?
A pokud si někdo myslí, že se ho to netýká, asi mu to nemůžeme mít za zlé. Však v roce 1928 se takto jistě mýlil i samotný Albert Einstein.
Pod čarou
Na přelomu let 2016/2017 byla schválena novela zákona o ochraně ovzduší, která zaváděla pravomoc úředníků vstupovat do obydlí za účelem kontroly kotle. V té době jsem již byl díky bruselskému návrhu restrikcí civilního držení zbraní pevným single issue zbraňovým voličem, ale dodnes si pamatuji, jak moc mne tato legislativní změna nadzvedla ze židle (a to žádný kotel nemám!).
Pravicoví poslanci napadli u Ústavního soudu kontroly kotlů v domácnostech, psalo tehdy iDnes, přičemž již v úvodu přineslo vyjádření Petra Fialy: “To, že vám může úředník jen tak vejít do bytu, to tady nikdy nebylo. I policie na to potřebuje rozhodnutí soudu.” Jak se věci změnily!
Ústavní soud “kotlové” prolomení nedotknutelnosti obydlí odmítl zrušit s odůvodněním, že jde o mírný zásah, neboť to je potřebné pro výkon kontroly a hlavně “má kontrolní orgán právo přístupu pouze ke stacionárnímu zdroji, jeho příslušenství a k používaným palivům. Nemůže vstupovat do jiných prostor, než ve kterých je umístěn stacionární zdroj, jeho příslušenství.“[1]
Stejní poslanci, kteří v roce 2017 velmi hlasitě a důsledně brojili proti tomu, aby úředník nemohl “vlézt ke kotli”, nyní schválili policejní volenku pro prohledávání celého obydlí k tvrzenému hledání vzduchovky (či jiné zbraně kategorie D), a to na základě ustanovení o “informaci orgánu veřejné moci”, které svým étosem jako by vypadlo z příručky StB.
Závěrem pouze konstatuji, že Pl. ÚS 2/17 považuji za ostudný nález a doufám, že se o něm jednou bude vyučovat v podobných intencích jako o Dred Scott v. Sandford. Své roli ochránce ústavnosti se v plénu Ústavního soudu nezpronevěřil pouze soudce prof. Fenyk.[3]
[1] Lživě – novela neobsahuje žádné opatření, které by mělo dopad na případ prosincových útoků. Stejně lživě je prezentována snaha zakázat tlumiče hluku výstřelu.
[2] Že v Polsku to úřady zvládnou i bez porušení ústavní nedotknutelnosti obydlí skrz nasazení dronu s měřicím zařízením přímo ke komínu, tím se Ústavní soud zviklat nenechal.
[3] Odlišné stanovisko soudce Jaroslava Fenyka na konci “kotlového” nálezu Pl. ÚS 2/17, je zakonečeno následující větou:
Závěrem si kladu otázku, když kvůli kamnům prolamujeme nedotknutelnost obydlí, co bude následovat příště?
V době toho pozdního komunismu byli lidé mnohem citlivější na totalitní manýry a zásahy do soukromí. Pozdní fáze rozvinutého socialismu proto byla na dnešní poměry velmi veganská. Vždyť na tehdejší společno brutální zásah policie proti studentům by byl dnes jen epizodou prakticky nehodnou pozornosti – srovnejme se zásahy ozbrojených složek ve Francii proti žlutým vestám.
V té době kruté totality se lidé cítii ponížení tím, když si někdo dovolil poslouchat, co si po telefonu povídají, nebo přečíst, co si píšou v dopise. Dělo se to zcela výjimečně, ale bylo to něco, co “by se ve svobodné zemi nemohlo dít”. Dnes nás špehují kamerami, v komunikaci, dokonce to i ukládají a zpracovávají. Kdo na to poukáže, je považovaný málem za blázna.
Když komouši někomu vlezli do bytu, aby tam hledali zakázané tiskoviny (v dnešním slovníku desinformace), museli na to mít povolení a většinou to bylo založeno na podezření z rozvracení republiky nebo ohrožování světového míru. Lidé v té době toto považovali za vrchol tyranie a kdyby měli tu možnost, hlasovali by za zrušení takhle gumových zákonů. Jenže referenda tehdy nebyla a poslanci byli předem vybraní z Národní fronty. Dnes referendum rovněž není možné, zato se rapidně rozšířily možnosti režimu kriminalizovat kohokoliv za cokoliv. Za pochybnost, za nenávistný projev, do obydlí mohou vstupovat bez soudního povolení, protože mohou kvůli kotli nebo nově kvůli podezření, že bychom mohli mít vzduchovku nebo airsoftku.
Zatímco tehdy aby jeden pohledal člověka, který by totalitní praktiky hájil, dnes tito mentální otroci tvoří již většinu populace. Kdyby bylo to referendum, kde bychom se mohli takových totalitních svinstev v naší legislativě zbavit, oni by hlasovali pro zachování. Dle mého pozorování tvoří většinu a z nich ještě nemalá část volá po rozšiřování totality a přitvrzování. A stejně, jako dříve ti protagonisté rudé totality nazývali ten svůj systém demokracií, s přivlastkem lidová, ti jejich dnešní nástupci taktéž představují demokracii, pro změnu jí říkají liberální. Obě, jak lidová, tak liberální, byly vydávány za vrcholný stupen té demokracie bezpřívlastkové.