Soudce Martin Zelenka, předseda senátu Vrchního soudu v Praze v rozsudku ve věci tzv. “chomutovského střelce”, shledal, že Petr B. při střelbě na řidiče, o kterém byl přesvědčen, že předtím najížděl do lidí na parkovišti, nebyl silně rozrušen, a tedy jeho jednání nelze posoudit jako mírněji trestaný čin zabití:
Jednání obžalovaného vůči poškozenému v posuzované věci, byť ve své konečné podobě nikoli premeditativní, silným rozrušením provázeno nebylo. Obžalovaný v době činu nebyl nějak mimořádně vystresován, duševně ani tělesně poznamenán a nenacházel se v nějaké bezvýchodné situaci, která by omlouvala jeho následné jednání. Jeho počínání bylo toliko zbrklé, zkratkovité a jeho rozhodnutí, jak zasáhnout, špatné.
Celý článek: Střelba v Chomutově dle rozsudku vrchního soudu
Nebylo to tim, ze to strelec sam vyloucil?
Z rozsudku plyne, že vyloučil jednání proti bezprostředně hrozícímu útoku, tj. že by jednal pod dojmem toho, že se řidič chtěl vrátit na původní místo a opětovně najíždět na lidi. Čímž opravdu vyloučil jednání v nutné obraně (případně putativní nutné obraně). Současně ale ze všech dostupných podkladů plyne, že střelec konzistentně svědčil o svém vysokém rozrušení ve chvíli střelby. Větší detail je v článku ze včerejška. Zásadní nicméně je, že soud řekl, že rozrušení musí být naprosto mimořádného stupně, aby věc mohla být posouzena jako zabití. Prakticky věc posuzoval optikou dřívějších případů zabití, k nimž typicky patří oběti dlouhodobého domácího násilí. Nezbývá než doufat, že Nějvyšší soud v tomto podá opravdu detailní výklad.