Případ nizozemských mlátiček ukazuje potřebu změnit trestní zákoník

Média v posledních dnech žijí případem nizozemských mlátiček. Skupina sedmi přátel z posilovny a kick-boxového klubu, nejméně jeden z nich policista, se vydala do Prahy oslavit rozlučku se svobodou. Výsledkem jejich oslavy byla jedna sexuálně napadená žena, její lehce zraněný známý (v oblasti hlavy) a jeden těžce zraněný číšník. Policie grázly chytila, tři obvinila z výtržnictví a dva z těžkého ublížení na zdraví. Potud je postup správný podle zákona. Je ale správný zákon?

Foto: denik.cz

Při bližším pohledu na video z útoku grázlů je vidět, že napadený číšník je sražen k zemi v 0:55. Když je na zemi, tak mu jeden z útočníků buší pěstí do hlavy a další mu kope do zad. Následují pak ještě další kopy do hlavy od stejných útočníků. Útok proti číšníkovi končí v 1:08. Tj. číšník byl po dobu 13 vteřin vystaven velmi razantnímu útoku směřovanému především do oblasti obličeje a hlavy, který přímo společně vedli dva ze sedmi útočníků.

Mezitím ostatních pět útočníků bylo součástí potyčky s dalšími přítomnými lidmi, zřejmě číšníky (policejníma očima zřejmě pouze výtržníkovali nebo jen byli na špatném místě ve špatnou chvíli se špatnými přáteli). Je přitom zřejmé, že útok proti těžce zraněnému by nemohl trvat 13 vteřin, kdyby ostatním číšníkům nebylo znemožněno se k němu dostat.

Pachatel, spolupachatel a účastník

České trestní právo rozlišuje tři způsoby zapojení se do trestného činu: pachatele, spolupachatele a účastníka. Pachatelem je ten, kdo svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty trestného činu. Spolupachatelem je ten, kdo taktéž naplní všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, a to úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob.

Účastníkem je ten, kdo trestný čin organizuje, navádí k němu, nebo pomáhá pachateli k jeho spáchání (opatří prostředky, odstraní překážky, vyláká oběť, slíbí po trestném činu pomoci).

Takto nastavená trestní odpovědnost ale členy skupiny nijak nemotivuje k tomu, aby trestné činnosti jednoho z nich aktivně zabránili, byť bez existence skupiny by spáchání takového trestného činu bylo velmi výrazně ztíženo a možnost účinné obrany oběti podstatně zvýšena.

K motivaci dále nepřispívá ani to, že policie pak s ostatními členy skupiny jedná v rukavičkách – dva grázly propustila, byť (pokud přijmeme tezi, že “nic neudělali”) byli z bezprostřední blízkosti přítomni spáchání trestného činu těžkého ublížení na zdraví svým známým, byli si vědomi jeho spáchání (všichni si zmasakrovaného číšníka prohlédli, než utekli), dobře znali jeho pachatele, a trestný čin neoznámili. Přesto je policie z neoznámení trestného činu neobvinila.

Přičitatelnost následku spolupachatelům

Obdobně je trestní odpovědnost “rozdělována” i v jiných případech. Pokud se více pachatelů dohodne na tom, že se vloupají do domu, překonají odpor osob uvnitř, svážou je a oloupí, a následně jeden z nich přistoupí k znásilňování a vraždění takto znehybněných obětí, tak druhý nese odpovědnost pouze za rozsah společně domluveného jednání – byť pravděpodobnost, že by první pouze sám překonal odpor a úspěšně dokonal své jednání je výrazně nižší (pokud cítil potřebu mít posilu, tak je taky dost možné, že sám by se k tomu ani neodhodlal). Toto není teoretický příklad, ale sotva pár měsíců starý případ ze Stížovic u Ústí nad Labem.

Další – pokud v průběhu několik desítek minut dlouhého vraždění zahrnujícího škrcení, skákání po krku oběti a opětovné vyhození z okna sedíte v koutě a následně pomůžete odklidit tělo, tak odpovídáte také jen za ono odklizení. Taky nejde o teoretický příklad.

Kolín 31.12.2015, symbol selhání systému nastaveného na striktně individuální trestní odpovědnosti. Foto: Vice.

Taharrush gamea, 200 znásilnění a žádný odsouzený

Pro ten úplně nejextrémnější případ je nutné se podívat do Německa a připomenout si události Silvestra 2015, kde bylo během několika hodina na velmi malém prostoru několika málo ulic města Kolína sexuálně napadeno několik stovek žen. Zatímco původní policejní zpráva z ledna 2016 přibližně 200 z těchto útoků označuje za znásilnění, tak o deset měsíců později již policie uvádí jen 8 znásilnění a 19 pokusů o ně, při 509 obětech sexuálních útoků (jde o čísla pouze za dobu přibližně 4 hodin ve velmi malé části Kolína, nikoliv za celé Německo). Zda-li se policie v lednu 190x spletla nebo později kouzlila s čísly komentovat nebudu.

Zajímavější je to, že při počtu 509 obětí sexuálního násilí úřady zahájily trestní řízení proti 83 osobám, z nichž bylo odsouzeno 6; nejvyšší uložený trest je 1 rok a 9 měsíců (za sexuální obtěžování a loupež). 52 obviněných bylo zproštěno – protože prostě nelze dokázat, kdo co přesně udělal a za co odpovídá.

Budu přesnější – nelze dokázat kdo měl kde ruku, kdo kam strkal penis, kdo byl účasten s cílem znemožnit útěk a obranu oběti a kdo jen stál v uzavřeném hloučku a koukal se (nebo si jen pořizoval video na památku).

Zní to hnusně? Mně se teda víc zvedá kufr ze systému, který ve svém důsledku vede k naprosté beztrestnosti všech zúčastněných.

Související: Polovina znásilnění trestána podmínkou, prioritou politiků je chránit pejsky

Jseš u toho s hajzlem? Tak jsi taky hajzl.

Je na čase se inspirovat některými zahraničními úpravami. Pokud je někdo součástí skupiny, z níž jeden nebo více jedinců přistoupí k spáchání trestného činu, přičemž přítomnost skupiny byla významnou okolností, tak za to musí nést odpovědnost všichni, ledaže proti tomu sami efektivně zakročí.

A vzít to polopatě – nechat pachatele a členy jeho skupiny nést odpovědnost za všechna jednání mající znaky trestného činu, k nimž dojde v důsledku původního jednání. Tj. včetně odpovědnosti za jednání spáchané obětí v rámci nutné obrany.

Závěrem

Podle novinky.cz policie shledala následující: “U posledních dvou cizinců bylo podle něj vyhodnoceno, že se do konfliktu nezapojili, snažili se ho spíše uklidnit.”

Zde si dovolím navrhnout nové pravidlo: pokud je někdo třináct vteřin vystaven bití pěstí a kopům do hlavy, tak se vlídné slovo jako snaha o uklidnění situace nepočítá.

Pod čarou
Kickboxové a podobné kluby nacházející se ve “vyloučených lokalitách” jsou v řadě zemí, včetně Nizozemí, financovány vládou a místní samosprávou s cílem zabránit bezcílnému poflakování rizikových skupin mladistvých a jejich možnému zapojení do kriminální činnosti. Úřady přitom vycházejí z domněnky, že ve sportovních klubech mohou tito mladiství nalézt správné směřování a hodnoty pro svůj budoucí život.