Národní asociace obrany občanských svobod a práv na svých stránkách zařadila zvláštní sekci s názvem “volby”, která obsahuje základní informace o hlasování senátorů obhajujících své posty o návrhu, který je znám jako “zbraňová” novela ústavního zákona o bezpečnosti republiky. Asociace má ambice dále rozšířit také informace o postojích nových kandidátů k tématu civilního držení zbraní.
Valdštejnské zahrady Senátu ČR. Foto: Packare, Wikimedia.
Vytvoření uceleného souboru informací o všech kandidátech bude jistě vyžadovat rozsáhlou práci, na kterou začínající spolek nemá potřebný aparát. Pokud již delší dobu přemýšlíte, jak byste mohli pomoci snaze o udržení legálního civilního držení zbraní, zde je Vaše šance. Kontaktní údaje jsou na stránkách asociace.
Komentář zbrojnice.com
Pocházím z generace, pro kterou doba nesvobody představuje kapitolu z knihy historie doprovázenou neostrými černobílými fotografiemi a filmy. Jde nicméně o kapitolu, kterou stojí za to podrobně studovat. Jednou z hlavních lekcí je, že nesvoboda a civilní držení zbraní nejdou dobře dohromady.
Nacisté ani komunisté nezakrývali důvody odzbrojování. Po německé okupaci zbraně náležely jen nadlidem, a těmi jsme my, odsouzení z 1/3 k vyvraždění, 1/3 ke germanizaci a 1/3 k zotročení, nebyli. Po atentátu na Heydricha se pak navíc v očích nadlidí všichni stali potenciálními Kubiši, Gabčíky a Mašíny. Po roce 1948 zbraně náležely jen straníkům a dalším věrným – všichni ostatní byli potenciálními Mašíny, Paumery a Vávry-Staříky.
S představením návrhu zákazové směrnice v roce 2015 jsem se nevěřícně dozvěděl, že jsem také považován za nepřítele moci. Oni totiž islamističtí teroristé vyzbrojení nelegálními zbraněmi zavraždili odzbrojené civilisty v několika zemích, načež Evropská komise navrhla zákaz a konfiskaci většiny mých legálních zbraní.
Nedávalo to smysl, tak se lhalo. Lhalo se, že sběratelé jsou významnými původci zbraní na černém trhu. Vylhaly se statistiky o užití legálních zbraních při páchání trestné činnosti. Našli se obskurní držitelé zbraní a lhalo se, že jejich podpora konfiskacím představuje názor většiny střelecké veřejnosti.
Výsledky veřejné konzultace se pohřbily a masivní odpor veřejnosti se umrtvil projednáváním legislativy v “trialogu” – formálně neexistujícím procesu, ve kterém několik málo úředníků a politiků dnes připravuje většinu evropské legislativy, která je následně pro forma schválena bez veřejné debaty v prvním čtení.
Jakkoliv je výsledná podoba vzdálená původnímu návrhu (a ještě perverznějšímu návrhu nizozemského předsednictví z dubna 2016, podle kterého se měly konfiskovat prakticky všechny samonabíjecí zbraně), stále jde o legislativu, která je co do principu mnohem bližší dřívějším neblahým osmičkovým rokům z naší historie.
Evropská státní moc své občany vnímá jako potenciální nepřátele a směrnice je zkouškou toho, zda-li je takto vnímají také členské státy.
Přísná implementace by znamenala zákaz držení řady legálních zbraní a povinnost jejich odevzdání. Výběr mezi tím, co nařizuje nelegitimní legislativa, a tím, co považujete za legitimní a morálně správné.
V extrémní rovině přísná implementace dává na výběr: dokaž svou věrnost moci odevzdáním zbraní, nebo riskuj vězení. “Doba nesvobody” hledící na nás z řádků zákazové směrnice tak nemá ani trochu metaforickou podobu. Nejen, že nás evropská státní moc považuje za nepřátele, ale také se k nám takto chová.
Novela ústavního zákona o bezpečnosti republiky možná nebyla tím nejlepším nástrojem. Byl to ale jediný nástroj, který senátoři měli k dispozici, a žádný jiný nenavrhli (kromě prázdných, k ničemu nezavazujících usnesení).
Pokud hlasovali proti přijetí zákona, případně svou pasivní přítomností zvyšovali kvórum pro jeho přijetí (odchodem by zvýšili pravděpodobnost přijetí), pak se připojili k unijnímu chápání občanů jako potenciálních nepřátel státní moci. Přiblížili mne, Vás, naše děti k nové době nesvobody.
V takové situaci se všechny předvolební kalkulačky stávají podružnými. Jediná, kterou potřebujete, je na stránkách asociace.
