Nutná obrana VI: Obrana v případě vyprovokovaného útoku, pretext obrany

Velmi specifickou situaci představuje problematika obrany proti vyprovokovanému útoku. Je přitom nutné rozlišovat mezi provokací mající ráz pouze protispolečenského jednání a mezi pretextem, který je samotný útokem.

Úvodní foto – konzumace syrového telecího srdce na veganském festivalu.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod, jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Odsouzení Markuse Kaarmy k 70 letům odnětí svobody. Po sérii vloupání v okolí cíleně nechal otevřená garážová vrata, rozsvícené světlo a na podlaze uprostřed viditelně položenou velkou peněženku. Následně se střelnou zbraní číhal na zloděje… A po jejich zastřelení vše sám detailně popsal policii. Ani v Montaně, jednom z nejsvobodnějších amerických států, takové jednání nepředstavuje legální obranu. Video čistě ilustrační.

Provokace a pretext obrany

Lze si představit několik typů vyprovokovaných útoků. V závislosti na jejich typu se budou lišit možnosti užití síly v rámci legální nutné obrany.

Provokace nedosahující intenzity útoku

Za základní kategorii pro tento článek považujme provokaci, která sama nepředstavuje útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem, případně představuje útok o zcela banální míře závažnosti. Typicky půjde o nespolečenské a neslušné jednání. To může mít verbální charakter či výjimečně může jít o jiné výrazně asociální jednání, jako například rozmazávání fekálií na chodník před vchodem.

Pokud samotná provokace nedosáhne intenzity útoku (ve smyslu druhého článku série), pak následující jednání provokované osoby nepředstavuje nutnou obranu. Možnost nutné obrany má naopak zachovánu provokatér.

Vedle obtížné určitelnosti hranice mezi provokací a útokem v podobných případech bude právní posouzení typicky záviset také na tom, zda-li následné oboustranné jednání nepřerostlo ve rvačku (zápas), v níž mimo výjimky nutná obrana nepřísluší ani jedné straně. Této problematice se věnuje pátý článek série.

Provokace dosahující intenzity útoku

Pokud samotná provokace přeroste v zahájení útoku provokatérem, pak byť by mělo jít o útok nízké intenzity, provokovanému náleží nutná obrana v mezích stanovených zákonem.

Pro provokatéra – útočníka pak platí základní pravidlo: neexistuje nutná obrana proti nutné obraně.

Pokud provokatér dosáhl zapojení provokovaného a střet postupně co do intenzity eskaluje, musí počítat také s postupně se rozšiřujícími mezemi jednání, ke kterému vyprovokovaný – obránce smí přistoupit, aniž by překročil zcela zjevnou nepřiměřenost obrany způsobu útoku.

Pretext obrany

Pretext představuje zvláštní formu provokace. Jde o jednání přímo směřující k spáchání útoku na zájem chráněný trestním zákonem způsobem, který simuluje nutnou obranu (včetně tzv. pomoci v nutné obraně), a to prostřednictvím vyvolání útoku zamýšlené oběti jakožto plánované součásti útoku vlastního.

Obránce se tak snaží vytvořit situaci, v níž by z pohledu nevědomého pozorovatele mohl použít násilí v rámci nutné obrany. Pokud celá sekvence událostí představuje výsledek plánování a přípravy provokatéra, bude jeho jednání zpravidla představovat útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem již ve fázi přípravy. V tomto rámci má provokující jednání povahu prostředku spáchání trestného činu. Provokatér je zvláštním typem návodce.

Vůle provokovaného není zcela odstraněna, je pouze ovlivněna. Je stále pouze na něm, zda-li k útoku přistoupí či nikoliv. V situaci pretextu obrany jsou tak podobně jako v případě souboje útočníky obě strany a nikomu nenáleží nutná obrana.

Pozn.: Pretextem není situace obránce, který vyhledává riziková místa s cílem v rámci obrany “naložit” potenciálním útočníkům v mezích, které nejsou zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Pokud takto pouze zvyšuje pravděpodobnost napadení (není jasné, zda vůbec a kdy k němu dojde) a nepůsobí přímo na vůli útočníka, je možnost nutné obrany zachována.

Shrnutí

V teoretické rovině je nutná obrana proti vyprovokovanému útoku možná. Orgány činné v trestním řízení a soudy nicméně v podobných případech mají tendenci o to přísněji nahlížet na ostatní okolnosti případu a tyto vykládat až extrémním způsobem v neprospěch provokatéra-obránce.

V závislosti na úvodním vyšetření situace na místě incidentu se v této situaci může ocitnout i obránce, který útok ve skutečnosti nijak nevyprovokoval. O to více by měl obránce pamatovat, že cokoliv, co řekne, bude použito proti němu.

Současně je nutné vnímat rozdíl mezi obranou proti vyprovokovanému útoku, hranicí mezi provokací a zahájením útoku, a situací, kdy celý skutkový průběh incidentu vychází z plánu provokatéra (pretext obrany).

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 182 – 187.

Soudní praxe

Napomenutí neukázněných občanů není provokací, obrana není rvačkou

12. 2. 1959 vpodvečer obránce spolu se synem před restaurací Kahanec v Karviné napomenuli dva neukázněné občany, aby nepoškozovali popelnice. Po té, co obránce odvrátil první pokus o ránu pěstí, jeden z útočníků sáhl po tyči na stahování rolet. Následovala mela typická pro hornické město, kterou obránce ukončil za použití nože. Jeden z útočníků utrpěl lehčí zranění ruky a druhý ztratil odhodlání po rozříznutí pláště. Zatímco místní soud situaci posoudil jako rvačku, Nejvyšší soud o rok později shledal, že

“jestliže obžalovaný napomenul neukázněné občany, aby se slušně chovali, nebyl povinen trpět útoky vůči své osobě, zejména byl-li útočník ozbrojen,“

a obránce zprostil. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu z 23. února 1960 – 5 Tz 10/60.)

V právnické literatuře jde o často zmiňované rozhodnutí. Méně často jsou zmiňovány unikátní “okolnosti případu v souvislosti s velmi příznivým třídním profilem obžalovaného, který je příslušníkem dělnické třídy, má dobrou pracovní morálku, velmi dobrou pověst, nebyl dosud trestán, a vedl tedy vždy řádný život pracujícího člověka, jsou dokladem toho, že obžalovaný si počínal jako uvědomělý občan lidově demokratického státu, když napomenul neukázněné občany, aby se slušně chovali.”

Výzva k vyříkání a nepředvídaná výzbroj dvojice pachatelů

12.9.2000 se dva zákazníci v 5 hodin ráno hádali se servírkou v baru v Prostějově. Do slovní rozepře se vložil další muž, který oba agresory vyzval, aby si to “šli vyříkat ven“. Možná počítal s tím, že půjdou oba, určitě ale neočekával, že jeden si vezme kulečníkové tágo a druhý vytáhne nůž (čepel 13 cm). Změna předpokládaných podmínek “vyříkávání” v obránci vyvolala dostatečně silný pud sebezáchovy, aby útočníky opakovaně a prokazatelně vyzval, že se k němu nemají přibližovat, přičemž výzvu doprovodil tasením pistole ČZ 85.

Výzvy nedbali, vpřed dál postupovali, načež ustupující obránce reagoval varovným výstřelem.

Varovného výstřelu nedbali, “rozpářeme tě” křičeli, vpřed dál postupovali, načež stále vzad ustupující obránce zakopl, upadl a zahájil střelbu. Prostřelením pravého kolene a lokte u prvního útočníka a střev u druhého docílil zastavení útoku.

Tentokrát věc zastavilo již o půl roku později Okresní státní zastupitelství v Prostějově. Avšak toto se nepozdávalo ministru spravedlnosti, který podal stížnost pro porušení zákona, odůvodněnou tím, že “mezi poškozenými a obviněným byla po celou dobu incidentu dostatečná několikametrová vzdálenost a k přímému fyzickému kontaktu mezi nimi vůbec nedošlo. Navíc předmět v rukou poškozeného V. M. (kulečníkové tágo) nemohl ani při jeho případném užití, k čemuž ovšem nedošlo, způsobit obviněnému žádnou závažnější újmu na zdraví. Rovněž tak nůž v rukou poškozeného T. Š. nebyl vůbec užit a jeho použití neměl poškozený ani v úmyslu, když tento měl sloužit pouze k zastrašení obviněného. Navíc žádný útok tímto nožem nebyl svědkem veden. Z výslechu očitých svědků dále vyplynulo, že obviněný L. Š. měl stále možnost před poškozenými utéci, když tito vzhledem ke svému stavu opilosti by zřejmě nebyli schopni obviněného ani dohonit.”

Věc tak pro obránce skončila o rok a čtvrt později, kdy Nejvyšší soud odmítl stížnost ministra spravedlnosti:

“(…) pro posouzení jednání obviněného L. Š. jako nutné obrany podle § 13 TrZ není podstatné, kdo zmíněný konflikt vyprovokoval, ani skutečnost, že zbraně v rukou poškozených nebyly použity k přímému útoku proti tělu obviněného. Útok poškozených totiž přímo hrozil, jak je popsáno shora. Právně relevantní není ani námitka stěžovatele, že obviněný měl možnost před poškozenými utéci či je měl slovně varovat. Jednání v nutné obraně je právem občana a je na něm, zda se rozhodne pro obranu nebo pro jiné východisko (např. přivolání policie, útěk apod.). Obviněný navíc poškozené varoval, a to střelbou do země a do vzduchu před tím, než střílel proti nim.” (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tz 284/2001 ze dne 4.12.2001).

Pokud útoku pachatele předchází štěkání jeho psa, nesmíte se bránit (sarkasmus)

Tento případ je veřejnosti poměrně známý. Odehrál se 17. 5. 2008 ve 2:10 ráno na ulici v Trutnově. Obyvateli domu se nezdál štěkot psa. Vyběhl ze zahrady na ulici a velmi rázně napadl kolemjdoucího muže – policistu mimo službu. Pěstmi jej bil do hlavy a tváře, přičemž napadenému mimo jiné vyrazil zuby a srazil jej na zem. Po pádu na zem se napadenému ještě zakousl do lokte útočníkův rotvajler (nebyl poštván, vyběhl brankou spolu s majitelem a útočil instinktivně). Bušení pěstmi neustávalo a napadený sáhl po své pistoli Glock a jednou vystřelil, přičemž útočníka zasáhl do nohy. Protože ani toto nevedlo k ukončení útoku, o tři vteřiny později vystřelil znovu, přičemž tímto výstřelem došlo k zásahu do hrudníku a zranění, kterým útočník následně podlehl. Pak ještě napadený zastřelil agresivního psa.

V “prvním kole” soudy obhajobu nutnou obranou odmítly s tím, že “dobrodiní nutné obrany se nemůže dovolávat ten, kdo svým jednáním útok proti své osobě vyprovokoval“, kdy onu provokaci shledával v tom, že obránce údajně “dráždil svou přítomností psa poškozeného a provokoval jej k hlasitému štěkání“, přičemž dle soudu “obžalovaný jednal zákeřně, když zbraň nosil skrytě a použil ji zcela nečekaně a překvapivě” (pozn.: jednalo se o legální zbraň, byť byl obránce pod vlivem alkoholu).

Výsledkem bylo odsouzení za vraždu a trest 10 let odnětí svobody. Čtyři a čtvrt roku po té, co byl napaden, rozhodnutí nižších soudů zrušil Ústavní soud, a to především s ohledem na fakt, že závěry Vrchního soudu v Praze o provokování psa neměly podklad v dokazování.

V druhém kole už soudy své rozhodnutí neopíraly o tvrzené nemožnosti nutné obrany v důsledku “vyprovokování”, nýbrž obránce odsoudily za “zcela zjevnou nepřiměřenost obrany způsobu útoku”. Této části rozhodnutí se budu blíže věnovat v následujícím článku série zaměřeném na meze intenzity obrany.

Řízení pro obránce skončilo po 7,5 letech odmítnutím druhé ústavní stížnosti, a to při následujícím postupném výkonu spravedlnosti:

• Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vynesen dne 17.2.2010 (sp.zn. 2T 12/2008): vinen spácháním zločinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky dle § 146a odst. 3, 5 tr. zákoníku, trest 2 roky podmíněně.
• Rozsudek Vrchního soudu v Praze vynesen dne 14. 4. 2010 (sp.zn. 8 To 29/2010): vinen trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, trest 10 let nepodmíněně.
• Usnesení Nejvyššího soudu vyneseno dne 25. 8. 2010 (sp.zn. 3 Tdo 856/2010): dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
• Nález Ústavního soudu vynesený dne 18. 9. 2012 (sp.zn. III. ÚS 3395/10): zrušení všech předchozích rozhodnutí.
• Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové vynesený dne 12. 12. 2012 (sp.zn. 2 T 12/2008): vinen zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, odst. 5 trestního zákoníku, trest 2 roky podmíněně.
• Rozsudek Vrchního soudu v Praze vynesen dne 17. 4. 2013 (sp.zn. 8 To 29/2013): vinen zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku, trest 6 let nepodmíněně.
• Usnesení Nejvyššího soudu vynesené dne 30.10.2013 (sp.zn. 3 Tdo 825/2013): dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
• Usnesení Ústavního soudu vynesené dne 9.12.2014 (sp.zn. I.ÚS 516/14): ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

Vykázání z pozemku a následný konflikt

19.8.2006 v Novém Městě v Krušných Horách došlo k incidentu, který podrobně sledoval Lex a jehož větší části spisu jsou na stránkách mujglock.com. Jde o případ, v němž se soudům nepodařilo pro rozpory ve výpovědích dostatečně identifikovat přesný vývoj incidentu. Je nicméně zřejmé, že Václav H. na pozvání své známé dorazil na pozemek u zahradní chatky. Majitel pozemku Antonín V. Václava i jeho známé z pozemku vykázal, přičemž to hostitelka okomentovala slovy, že ho “mají ignorovat, protože to je jen opilý strejda” (šlo o nevlastního otce).

Václav H. se jal uklízet dříve vytažené zahradní židličky. Majitel pozemku se nicméně rozhodl návštěvníky vyvést svépomocí, přičemž se opět liší výpovědi o intenzitě a způsobu jeho dalšího postupu. Václav H. se snaze o násilné vystrnadění z pozemku bránil nejprve užitím pepřového spreje, a když toto mělo přesně opačný než zamýšlený účinek (vlastníka to jen rozzuřilo, zatímco hostitelka v důsledku zasažení sprejem dle vyjádření pro soud ztratila schopnost sledovat další vývoj), přistoupil Václav H. k střelbě z legálně držené pistole Glock 19C.

Při existenci odlišných výpovědí dvou svědků (kamaráda Václava H. a hostitelky) se soudy opřely především o řadu znaleckých posudků a odborných vyjádření v neprospěch Václava H., přičemž namítané logické rozpory, resp. předkládané posudky obhajoby, soudy odmítly. Podle soudů došlo ke střelbě ze vzdálenosti 1,5m v situaci, kdy byl Václav H. vystaven nikterak intenzivnímu postupu majitele pozemku. Podle verze obhajoby naopak majitel pozemku útočil razantně proti obličeji Václava H., který měl ke střelbě přistoupit až po sražení na zem proti sklánějícímu se, v útoku nadále pokračujícímu, majiteli.

Případ je zajímavý tím, že soudy věnovaly velký rozsah své činnosti nalézání skutkového stavu a naprosto minimální právnímu hodnocení. Přestože Václav H. namítal obhajobu nutnou obranou, soudy otázku, zda-li se za dané situace vůbec bránit mohl, neřešily. Nutná obrana je možná pouze proti protiprávnímu jednání, přičemž soudy jednání samotného majitele pozemku spočívající ve snaze vykázat Václava H. vůbec nehodnotily (resp. nehodnotily, zda-li svým setrváním na pozemku po výzvě Václav H. sám vytvořil protiprávní stav, a tedy mu vůbec nenáležela možnost nutné obrany).

Václav H. byl odsouzen za ublížení na zdraví k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků. Finální stížnost Ústavní soud odmítl 6 let po incidentu.

Monitoring nutné obrany – výběr právních vět z aktuálních případů

Obránci náleží nutná obrana i v případě vyprovokovaného útoku

Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že smyslem nutné obrany je odrazit útok a uchránit napadený zájem, a proto je za ni považován i útok vyprovokovaný. (NS 8 Tdo 1337/2015, viz Monitoring nutné obrany #3 – Jižní Čechy, 2011 [sedm kol soudního řízení za střelbu během rdoušení řezníkem a dřevorubcem])

Cílené navození okolností vzbuzujících zdání nutné obrany představuje součást útoku

Je zjevné, že vyvolání reakce poškozeného na urážky a provokace, a tedy jeho ,útoku‘ byl zjevně součástí plánovaného útoku vlastního, a že tedy z tohoto hlediska nemůže jít o nutnou obranu obžalovaného ani žádné jiné osoby na jeho straně. (KS Praha 1 T 26/2018, cit. v NS 3 Tdo 831/2020, viz Monitoring nutné obrany #8 – Diskotéka Rakovník, 2017 [obrana proti přímo hrozícímu útoku tří osob])

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.