Obránce v tomto případu skončil těžce zraněný v důsledku mnohačetných bodných a řezných zranění. Trestní řízení ve věci bylo vedeno pouze proti útočníkovi, který mu tato zranění způsobil. Jednání obránce nebylo samostatně prověřováno a bylo posouzeno pouze v rámci řízení proti útočníkovi.
Případ je zajímavý nejen, protože jde o užití nutné obrany proti přímo hrozícímu útoku, ale především protože také útočník namítal obhajobu nutnou obranou. Tvrdil, že nůž použil až po té, co obránce pěstmi srazil k zemi jeho dva známé a následně udeřil jej samotného.
Základní informace k řízení
- K incidentu došlo 30. 4. 2017 v době od 01:00 hodin do 01:10 hodin před diskotékou v Rakovníku.
- Jednání obránce nebylo předmětem samostatného prověřování, bylo posouzeno přímo v řízení proti pachateli.
- Lze předpokládat, že řízení proti pachateli se do fáze zahájení trestního stíhání dostalo po obvyklých 6 – 9 měsících prověřování, tj. od toho okamžiku mohl obránce nabýt přesvědčení, že sám obviněn nebude.
- Pachatel byl nejprve odsouzen jako uprchlý k 12 letům vězení, následně odsouzen ve své přítomnosti opět k 12 letům.
- Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 1 T 26/2018, útočník odsouzen za pokus vraždy k 12 letům odnětí svobody.
- Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 7 To 30/2020, odvolání zamítnuto.
- Dovolání odmítnuto Nejvyšším soudem v Brně dne 12. 8. 2020, sp.zn. 3 Tdo 831/2020.
Skutkové otázky
- Obránce spolu se svým známým postával před diskotékou a kouřil marihuanu.
- Z klubu vyšla skupina osob. Tyto osoby začaly obránce a jeho známého verbálně napadat a snažily se vyprovokovat konflikt.
- Obránce při jejich přiblížení provedl fyzický výpad, po němž se dvě osoby ze skupiny sesunuly k zemi.
- Třetí, který si již dříve nasadil kapuci a verbální útoky doprovázel vytažením nože, se dostal do kontaktu s obráncem.
- Útočník s nožem se obhajoval, že nůž vytáhl, aby obránce odradil od pokračování fyzických výpadů, použil jej až po té, co sám utržil úder.
- Obránce hlasitě vyzýval přítomné, aby konflikt ukončili.
- Obránce utržil “otevíracím nožem o celkové délce 22 cm a délce čepele 10 cm, sedmnáct bodných a bodnořezných ran do oblasti hrudníku, břicha, pravého ramene a pravého stehna, z toho šest ran vedených velkou silou proniklo do dutiny břišní a způsobilo poškozenému mimo jiné dvojnásobné poranění levého jaterního laloku, čtyřnásobné perforující poranění tenkého střeva a poranění epigastrické tepny s nutností urgentní operace a celkovou krevní ztrátou 2500 ml, přičemž život poškozeného byl ohrožen pokračujícím krvácivým šokem a bez poskytnutí včasné, odborné a adekvátní lékařské péče by došlo ke smrti poškozeného.“
Právní otázky
Obhajoba útočníka
Útočník vedl obhajobu především ve dvou směrech:
- Že jeho jednání představovalo pomoc v nutné obraně svých dvou známých, jelikož obránce (1) jako první vedl fyzický výpad proti nim, přičemž je oba “odrovnal” a (2) také zasadil první ránu jemu samotnému.
- Viz články Nutná obrana II: Útok, útočník a pomoc v nutné obraně, Nutná obrana IV: Obrana proti přímo hrozícímu útoku a Nutná obrana VI: Obrana v případě zaviněného či vyprovokovaného útoku.
- Soudy toto odmítly, protože o postavení útočníka rozhoduje počáteční iniciativa.
- Nelze vést nutnou obranu proti nutné obraně (resp. pomoc v nutné obraně proti nutné obraně).
- Že jeho jednání nebyla zcela zjevně nepřiměřené, neboť (1) pachatel měl zjevnou převahu, což prokázal i předchozím “odrovnáním” dvou osob, a (2) většinu ran nožem provedl impulzivně, až když se svalili na zem a obránce jej přilehával.
- Viz článek Nutná obrana VII: Přípustná intenzita nutné obrany a zcela zjevná nepřiměřenost obrany způsobu útoku (intenzivní exces)
- Pobodání po svalení na zem bylo vyloučeno zdravotnickým znaleckým posudkem, stejně jako faktem, že oblečení obránce neneslo žádné znaky zápasu na zemi.
- Způsob (cílení na vitální zónu) a míra užití nože (počet bodnutí) dle názoru soudu by i tak představovaly zcela zjevně nepřiměřenou obranu.
Z hlediska obránce
Obránce neměl povinnost před hrozícím útokem ustoupit, obzvlášť, když na místě nechtěl zanechat svého známého, který by se zjevně jinak stal cílem útoku.
V případech, kdy obránce sám vede první fyzický výpad, je pak nutné po konzultaci s advokátem přesně popsat, v čem obránce spatřoval záměr, prostředek a příležitost pachatele k útoku. Dále je vhodné popsat proč byla preemptivní obrana nevyhnutelná. V podrobnostech viz Nutná obrana IV: Obrana proti přímo hrozícímu útoku.
Právní věty
Cílené navození okolností vyvolávajících zdání jednání v nutné obraně
Je zjevné, že vyvolání reakce poškozeného na urážky a provokace, a tedy jeho ,útoku‘ byl zjevně součástí plánovaného útoku vlastního, a že tedy z tohoto hlediska nemůže jít o nutnou obranu obžalovaného ani žádné jiné osoby na jeho straně. (KS Praha 1 T 26/2018, cit. v NS 3 Tdo 831/2020)
Užití zbraně v návaznosti na vyprovokovanou reakci
V tomto konkrétním případě by bylo naprosto proti smyslu institutu nutné obrany, aby obžalovaný, který společně se svými kumpány vyprovokoval útok na poškozeného na svou osobu, se pak dovolával nutné obrany, jež by ho ochránila před trestní odpovědností za jednání tak závažné a společensky škodlivé, jakým mnohonásobné bodnutí nožem neozbrojeného poškozeného bezesporu je. (KS Praha 1 T 26/2018, cit. v NS 3 Tdo 831/2020)
Praktický komentář
V tomto případě obránci po právní stránce zcela zjevně pomohl rozsah utržených zranění. Pokud by se mu podařilo zastavit i třetího útočníka stejně úspěšně jako předchozí dva, patrně by jeho cesta justičním systémem byla mnohem delší.
O tom svědčí také odůvodnění závěrečného usnesení Nejvyššího soudu, který v otázce povahy jednání obránce (byť rozhodoval o odsouzení útočníka) poměrně zmateně přeskakuje mezi třemi naprosto odlišnými právními koncepty, které by vedly k rozdílnému hodnocení jeho jednání, a to:
- Obrana proti hrozícímu útoku:
- “Správně odkázal odvolací soud na ustálenou judikaturu, podle níž, pro posouzení otázky, kdo je útočníkem a kdo útok odvrací, je rozhodující počáteční iniciativa tedy, kdo začal s útokem.” (NS 3 Tdo 831/2020)
- Při aplikaci tohoto východiska by se jednalo o nutnou obranu proti přímo hrozícímu útoku, jednání obránce by nebylo trestným činem.
- Vzájemný útok, resp. rvačka (v širším slova smyslu):
- “Institut nutné obrany ovšem nelze aplikovat v případě, kdy obě osoby jsou připraveny na sebe vzájemně útočit a dojde mezi nimi k fyzickému napadání, neboť v tomto případě nelze jednu osobu považovat za útočníka a druhou za obránce a není přitom rozhodující ani skutečnost, kdo s fyzickým napadáním začal. I když tedy první fyzicky napadl poškozený obviněného, obviněný nejednal jako obránce, neboť z jeho strany šlo ve svém počátku nejen o provokaci k útoku poškozeného s předpokladem následného fyzického napadení, ale ve fázi jejich vzájemného fyzického souboje ve své podstatě o oplacení útoku útokem, nikoli o odvracení útoku obranou.” (NS 3 Tdo 831/2020)
- Pak by obě strany byly útočníky a nesly trestní odpovědnost za své jednání.
- Zakázaná provokace (celá sekvence událostí představuje výsledek plánování a přípravy provokatéra):
- “Je zjevné, že vyvolání reakce poškozeného na urážky a provokace, a tedy jeho ,útoku‘ byl zjevně součástí plánovaného útoku vlastního, a že tedy z tohoto hlediska nemůže jít o nutnou obranu obžalovaného ani žádné jiné osoby na jeho straně.” (KS Praha 1 T 26/2018, cit. v NS 3 Tdo 831/2020)
- Což by znamenalo, že obránce nereagoval na přímo hrozící útok, ale pouze na zakázanou provokaci, a pak by obě strany nesly trestní odpovědnost za své jednání.
S ohledem na plynulé přecházení mezi těmito třemi koncepty v usnesení Nejvyššího soudu není jasné, jaký vlastně závěr učinil ve vztahu k jednání obránce…
Což paradoxně zpochybňuje také uložení trestu samotnému útočníkovi, neboť fakt, zda-li ve věci šlo o vzájemný nebo jednostranný útok, je v tomto směru naprosto zásadní.
Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.
