Domácí

Monitoring nutné obrany #22 – Staré Město, 2021 [pohrůžka užití zbraně vůči agresivnímu řidiči; putativní obrana, přímo hrozící útok]

Případ, v němž legálně ozbrojeného řidiče vozu pronásledovala posádka jiného vozidla pro domnělý přestupek v dopravě až k jeho domu, kde se jejich domnělému přímo hrozícímu útoku bránil ukázáním zbraně; agresoři odjeli za roh, a následně proti řidiči rázně vykročili, ten se před nimi zamknul ve svém domě. Agresoři se aktivně snažili dosáhnout trestního stíhání či alespoň přestupkového potrestání pronásledovaného řidiče.


Za upozornění na tento případ děkuji Mgr. Miloslavu Jančíkovi, který zastupoval obviněného v této věci.

Veškeré informace uvedené v tomto článku byly získány postupem dle zákona o svobodném přístupu k informacím.


Skutek, z jehož spáchání byl obránce obviněn

(…) narušil občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví jinému tím, že sedící ve vozidle RZ XXX XXXXX, ukázal střelnou zbraň CZ P-10 C, výr. č. XXXXX, [řidiči], a [spolujezdkyni], aby je odradil od možného fyzického napadení jeho osoby (…).

V tomto jednání byl spatřován přestupek proti občanskému soužití dle § 7 odst. 1 písm. c) bod 1 zák. č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, za který lze uložit pokutu až 20.000 Kč.

Základní informace k řízení

  • Incident se odehrál 14.6.2021 kolem 16:24 ve Starém Městě. Ohlášeno útočníkem.
  • Oznámení přestupku ze dne 18.6.2021 (postoupení věci úřadu), PČR OOP Uherské Hradiště, č.j. KRPZ-59355-22/PŘ-2021-151116 (npor. Bc. Karel Sedláček, DiS., vedoucí oddělení). Podezření z přestupku proti občanskému soužití.
  • Usnesení o zastavení řízení ze dne 12.1.2022, Městský úřad Uherské Hradiště, č.j. MUUH-DSA/2664/2022/MazH (Mgr. Hana Mazurková, referentka). Nešlo o přestupek proti občanskému soužití pro nedostatek úmyslného zavinění (putativní obrana proti přímo hrozícímu útoku).

Skutkové otázky

  • Obránce jel vozidlem z práce domů, přičemž se vyhnul autobusu v pravém pruhu. Následně zaregistroval troubení a blikání vozu za ním.
    • Řidič (syn) a spolujezdkyně (matka) jeli v levém pruhu. Měli za to, že je vozidlo před nimi ohrozilo prudkým vjetím do jejich pruhu, v důsledku čehož musel řidič prudce zastavit, jinak by došlo ke srážce.
  • Obránce po chvíli zaregistroval, že jej vozidlo v těsné blízkosti pronásleduje, bliká, troubí, jeho řidič divoce gestikuluje.
    • Řidič a spolujezdkyně vypověděli, že chtěli obránce zastavit, aby s ním “situaci vyřešili”. Přesný způsob “řešení” v řízení nerozvedli.
  • Obránce takto pokračoval až ke svému domu, kam ho vozidlo pronásledovalo. Zde vozidlo zastavilo velmi těsně u jeho dveří způsobem, kdy nemohl ze svého auta vystoupit, následovala gestikulace a nadávky pronásledovatelů.
    • Dle řidiče zastavil s odstupem, obránci ve vystoupení nebránil. Oslovit obránce nestačil.
  • Obránce měl strach z napadení a obavu o vlastní život. Proto z pouzdra vytáhl legálně drženou pistoli aby demonstroval své odhodlání se bránit. Pravou ruku se zbraní položil na předloktí levé ruky, na pronásledovatele nemířil.
    • Dle řidiče si zbraň podpíral a mířil na něj a spolujezdkyni.
    • Dle spolujezdkyně se “dívala přímo do hlavně ze vzdálenosti 20 cm” a v případě výstřelu by jistě došlo k průstřelu hlav obou osob ve vozidle.
    • Všichni se shodovali na tom, že řidič měl zavřené okénko, nekomunikoval. Pronásledovatelé měli okénko stažené přibližně do poloviny.
  • Po spatření zbraně pronásledovatelé okamžitě odjeli, obránce vystoupil z vozu a šel domů.
  • Řidič zastavil za rohem a zde vytočil policii, které sdělil, že je ohrožoval řidič jiného vozu s palnou zbraní.
  • Spolujezdkyně rázným krokem vykročila za obráncem, těsně následována řidičem. Obránce se nezastavoval a pokračoval směrem domů, kde se zamknul.

Dále:

  • Policie s namířenými zbraněmi zatkla obránce, vyzvala jej k vydání pistole, čemuž vyhověl. Pistole zůstala v řízení zajištěna pro případné rozhodnutí o propadnutí věci (ostatní legálně držené zbraně obránce policie nezajistila).
  • Spolujezdkyně se snažila domoci trestního stíhání obránce skrz podnět Okresnímu státnímu zastupitelství Uherské Hradiště. Neúspěšně. Velmi aktivně se také projevovala v rámci své svědecké výpovědi ve správním řízení, přičemž se neúspěšně domáhala přiznání postavení poškozeného a možnosti seznámit se s obsahem spisu. Neúspěšně.

Právní otázky

Přímá hrozba útoku, putativní obrana

Prokazování přímé hrozby útoku je tradičně značně obtížné. V ideálním případě je totiž obrana tak úspěšná, že k samotnému útoku vůbec nedojde; útočník nadto zpravidla popírá, že by se k útoku schyloval.

Tato situace nicméně byla specifická dlouhým pronásledování obránce. Nejen to, ale i po obraně prostřednictvím tiché pohrůžky užití zbraně pronásledovatelé pouze popojeli za roh, a opět vyrazili proti obránci pěšky.

Obránce tedy měl důvod se obávat přímo hrozícího útoku ze strany pronásledovatelů.

Správní rozhodnutí nicméně vychází současně jak z teze obránce, tedy že se důvodně obával přímo hrozícího útoku, tak i teze pronásledovatelů, tedy že “chtěli situaci vyřešit”, ale nechtěli obránce nijak napadat. Důsledkem tedy bylo zproštění obvinění nikoliv pro naplnění podmínek nutné obrany, nýbrž pro jednání v rámci omylu dle § 16 odst. 4 z.č. 250/2016 Sb, tedy putativní obranu. Přestupek proti občanskému soužití vyhrožováním újmou na zdraví lze spáchat pouze úmyslně, putativní obrana vylučuje existenci úmyslu (je možné pouze nedbalostní zavinění).

Přípustná intenzita nutné obrany

Další v řízení řešenou otázkou byla samotná pohrůžka užití zbraně z hlediska dovolené intenzity nutné obrany. V tomto směru úřad odkázal na obecné závěry judikatury a jednání obránce neshledal excesivním.

Zásadní skutkové závěry správního orgánu

Obviněný tedy vytáhl zbraň, zatímco měl zavřené okno na dveřích řidiče. Správní orgán považuje tuto okolnost za velice podstatnou, neboť skutečnost, že obviněný neměl v úmyslu zbraň použít (tedy vystřelit z ní, nebo vyhrožovat takovým způsobem, aby vznikla důvodná obava použití zbraně), odpovídá jak jeho předchozí, tak i následné chování. Správní orgán vyhodnotil, že jakožto osoba se zbrojním průkazem si dle svého jednání musel uvědomovat veškeré důsledky možného výstřelu ze střelné zbraně v těsném uzavřeném prostoru vozidla, navíc pokud by onen výstřel měl být těsně vedle jeho hlavy a směřovat do pevného skla okna dveří na straně řidiče. Kromě skutečnosti, že by si poškodil vlastní majetek – ono sklo na dveřích řidiče, tak by takový výstřel mohl mít i další dopady na jeho vlastní zdraví, neboť by bez ochranných pomůcek sluchu a očí by bylo vystřeleno v těsné blízkosti na pevnou překážku. Proto skutečnost, že okýnko obviněného nebylo stažené, ale nacházelo se v pozici nahoře, považuje správní orgán za velice podstatou a zásadní okolnost dané věci, která potvrzuje jeho verzi o tom, že nebylo jeho úmyslem ani v budoucnu vystřelit, ani vyhrožovat újmou na zdraví prostřednictvím střelné zbraně. Jeho verzi – tedy absenci úmyslného vyhrožování rovněž potvrzuje i skutečnost, že svědci se sami přiznali, že ho pronásledovali až k jeho vlastnímu domu, a celou dobu mu ať už světelnými signály, zvukovými signály, nebo dalšími dávali najevo, aby zastavil – a když tak nakonec učinil, nemohl se dostat ze svého vlastního vozidla, jelikož  [řidič] zastavil v téměř těsné blízkosti vedle něj a navíc obviněný spatřil, že ve vedlejším vozidle nesedí jedna osoba, ale hned dvě, které nejenom nezná, ale navíc na něj měli křičet a nadávat mu. Je proto logické, aby se jak sám sdělil, cítil ohrožen na životě a zdraví, protože takové pronásledování, zastavení se zamezením možnosti dovolit mu vysednout z vlastního vozidla a následné spatření hned dvou osob, které na něj vztekle křičí (z jeho pohledu bez příčiny), mohlo být předzvěstí něčeho horšího. V takovém okamžiku tedy neměl jinou možnost, než jim ukázat, že pokud se o něco pokusí oni, tak se bude bránit – a z toho důvodu vytáhl právě střelnou zbraň, kterou jim pouze ukázal. To, že neměl v úmyslu střílet a tedy jim ani vyhrožovat a pouze je varovat, nasvědčuje právě skutečnost, že neměl stažené okno na dveřích řidiče – tedy nebylo jeho úmyslem je jakkoliv ohrozit nebo je zranit, ale pouze jim dát na vědomí, že se v nejhorším případě bude bránit. (Městský úřad Uherské Hradiště, č.j. MUUH-DSA/2664/2022/MazH)

Praktický komentář

Přímo hrozící útok x putativní obrana

V rozhodnutí 5 Tdo 547/2015-22 Nejvyšší soud shledal, že:

Ve spojitosti s nutnou obranou Nejvyšší soud dále upozorňuje na zásadu presumpce neviny a z ní vyplývající pravidlo in dubio pro reo. Z těchto zásad plyne, že jsou-li skutkové pochybnosti o tom, zda obviněný jednal za podmínek vylučujících protiprávnost, je třeba vycházet ze stavu pro něj příznivějšího. Jinak řečeno, je nutné bez důvodných pochybností prokázat, že podmínky pro aplikaci okolnosti vylučující protiprávnost v době činu dány nebyly nebo byly překročeny její meze. Není-li to bezpečně prokázáno, je na místě obviněného zprostit obžaloby.

Za popsané situace mám za to, že založení zproštění obvinění na závěru o nedostatku úmyslného zavinění při jednání v putativní obraně není správné. Pokud úřad došel k závěru, že jednání pronásledovatelů dávalo důvodnou obavu z přímo hrozícího útoku, pak samotné prohlášení opaku pronásledovateli by bez přistoupení dalších okolností nemělo být dostatečné pro vyloučení pochybnosti o tom, že tento útok opravdu přímo hrozil (ve smyslu výše uvedeného judikátu). Otázka není, zda-li chtěli útočit, nýbrž zda-li jejich jednání představovalo přímou hrozbu útoku.

V uvedené věci tento rozdíl neměl pro situaci obránce význam. Obecně nicméně:

  • Pokud existuje nedbalostní alternativa dané skutkové podstaty, hrozí postih v tomto směru.
  • V případě způsobení škody jednáním obránce se při závěru o putativní obraně výrazně rozšiřují možnosti poškozeného (kvaziútočníka) domáhat se její náhrady.

Omezení osobní svobody jako samostatný útok

Byť se řidič snažil tvrdit, že obránce neomezil ve vystoupení z vozu, spolujezdkyně uváděla, že se do hlavně dívala ze vzdálenosti 20cm. Což by nebylo možné, pokud by řidič nezastavil úplně těsně u dveří vozu obránce.

Již tímto jednáním byl obránce zjevně omezen na své svobodě pohybu, jakožto zájmu chráněného mj. § 171 trestního zákoníku. Například německá jurisprudence a judikatura velmi jednoznačně umožňuje nutnou obranu také proti jednáním typu nelegálního zatarasení silnice ekologickými aktivisty při environmentálním protestu, jakožto omezení svobody pohybu řidičů. V rámci tohoto náhledu tedy lze považovat zamezení možnosti vystoupit z vozu obránce za již nastalý útok na jeho svobodu pohybu.

Česká judikatura obdobně jednoznačné závěry ještě nevynesla. Je tedy pochopitelné, že Městský úřad Uherské Hradiště není místem, které by v tomto směru udávalo trend.

Obecně k jednání obránce za daných okolností

Ukázat nebo neukázat CZ P10C, toť otázka. V řadě případů, kdy obránce střílí po fyzickém napadení, lze sledovat tendenci OČTR či soudů obránci vytýkat, že na tuto možnost útočníka dříve neupozornil (byť ve svém důsledku jde o protizákonné vznášení požadavku subsidiarity).

Naopak v případech, kdy je pohrůžka užití zbraně dostatečná k zastavení přímo hrozícího útoku, následně na místě policie nachází “velmi rozrušené ohlašovatele” a legálního držitele, který se v zásadě doznává k jednání mu kladenému za vinu – byť nesouhlasí s jeho právním hodnocením.

Při vědomí obou možných alternativ vývoje nelze jednání obránce nic vytknout. A lze jej pouze pochválit za to, že – jak je v rozhodnutí zaznamenáno – se na místě odmítl k věci vyjadřovat bez svého právního zástupce.


Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.

Zbrojnice.com - vysvětlení právních aspektů nutné obrany.

11 Replies to “Monitoring nutné obrany #22 – Staré Město, 2021 [pohrůžka užití zbraně vůči agresivnímu řidiči; putativní obrana, přímo hrozící útok]

  1. Díky za zajímavý případ i zajímavou analýzu. Je dobře, že to nakonec dopadlo dobře, ale to, že se rozhodování točilo kolem zavřeného okénka (a nestačilo čistě jen samo, že za ním jeli a zastavili těsně vedle něj atd.), to je dost děsivé :/

    Budete-li mít chvíli, zajímal by mne Váš právní názor na možnost, že by napadený hned doma sám volal policii a situaci ohlásil. Mně osobně je tento přístup bytostně odporný (až příliš mi připomíná onen známý vtip „on mne nabonzoval dřív než já jeho, teď tedy bručím pro lenost“), nicméně debatovali jsme o tom zrovna na jiném serveru a k mému překvapení jej tam kdosi doporučoval, a dokonce i poté, co jsem mu doložil, že ani zákon hlásit hrozbu zbraní nevyžaduje (pokud nedošlo přinejmenším k varovnému výstřelu; a já osobně bych nejspíše nehlásil ani ten, pokud by nikoho nezasáhl).

    Znovu díky (za celé naprosto excelentní stránky), a ať se Vám vše daří!

    1. > názor na možnost, že by napadený hned doma sám volal policii a situaci ohlásil

      Odpověď na to má dvě roviny. V první řadě, pokud to ohlásí útočník, je vždy lepší to také ohlásit sám. Už jen proto, že “na okrese” často rozhodují více podle intuice než podle důkazů a zákona, a do té intuice jim nezapadá, že se někdo cítil natolik ohrožen, aby musel vytahovat zbraň, a současně nikoliv na to, aby přivolal policii. “Protože volat policii je přece normální, ale…”

      Ta druhá rovina spočívá v tom, že i když to ohlásíte sám jako jediný, nevíte, jak si to policie a SZ poskládají. Zrovna teď mám naprosto neuvěřitelný případ, který se vyvinul tímto směrem (velmi se na tom podepsala absence účinného právního zastoupení v začátku – což ale často těžce zraněný napadený nedohlédne, že by systém mohl zakleknout právě na něj po té, co věc sám nahlásil).

      > já osobně bych nejspíše nehlásil ani ten, pokud by nikoho nezasáhl

      Tím se zase vracíme do té intuitivní roviny rozhodování “na okrese”. Neohlásíte, už to máte za přestupek, a kdybyste byl v právu, přece byste právo následně neporušoval…

      1. Díky.

        Ano, ten přístup „volat čestapo je přece normální“ je naprosto děsivý a štve mne bezmála stejně, jako ono níže zmíněné „zbraně jsou špatné“. Volat jakýkoli úřad ke zcela libovolné situaci, již dokážu vyřešit svépomocí (nebo sousedopomocí nebo cokoli podobného), je *vždycky naprosto strašně špatně* — přinejmenším z hlediska vyššího principu mravního (a jak dokládá Vaše druhá rovina, leckdy i z hlediska důsledků).

        Ach jo.

      2. Jen samostatně ještě dotázek k tomu přestupku neohlášení varovného výstřelu — nepokrývá to náhodou také NO? Nejsem právník, ale čekal bych, že pokud NO vyloučí trestnost, měla by vyloučit i „přestupečnost“; ale možná si to jen celé představuji jako Skupova loutka ozbrojený konflikt…

  2. Zdá se, že se tyhle případy množí. Je ale zajímavé, že agresivní jedinci jsou právě ti, kdo si nejvíc stěžují, že jim někdo pohrozil odstřelem. Viz v létě případ z dálnice u Žebráku, kdy jeden dobrák pro domnělé ohrožení vybrzdil cizí vozidlo, rozkopal ho a když pak koukal do laufu, volal policajty a na oběť pořvával, jestli si ho troufne zastřelit před dětma. A hrozně se divil, že to byl on, kdo dostal klepeta – při celé akci se natočil a chtěl to použít jako důkaz proti oběti. Popis byl na Krimi Plzeň – včetně verze toho nervního dobráka. Byl opravdu zralý na “výchovný” odstřel.

    1. Obávám se, že to je právě důsledek té idiotské propagandy „zbraně jsou špatné“ — z toho přece jasně plyne, že kdokoli, kdo zbraň má, je špatný, a kdokoli, kdo je s ním v libovolném sporu, je v právu, no ne? 🙁

      1. Hezky to ilustruje diskuse na Seznamu k případu, kdy dva (jeden s kudlou) někde v Praze vystartovali na chlapa a ten je zahnal teleskopem. Část reakcí byla ve smyslu, že obránce byl asi pěknej šmejd, když měl ten teleskop a zřejmě to s ním uměl, protože “normální” občan přece nic takového nepotřebuje. Proti nim stálo pár jiných, co bez kasru nebo železa už nejdou ani s odpadkama, protože maj svý zkušenosti. Osobně si myslím, že první skupinu by vyléčila už první nakládačka, kterou by schytali jen tak pro zábavu, případně první přežitý elpaso.

        1. Ono by bylo třeba hlavně celkově protlačit do společnosti ten názor, že zbraně jsou _naprosto normální nástroje_, a nosit je s sebou je _samozřejmé a zodpovědné_ — asi tak podobně, jako vozit hasicí přístroj a lékárničku v autě*.

          Jistě, jak toho docílit… toť otázka 🙁 Já osobně mám za to, že by kromě jiného také pomohlo uzákonit viditelné nošení (samozřejmě na rozdíl od některých států USA nijak neomezovat skryté). Možná by to chtělo nějakou rozsáhlou mediální kampaň, ale to by do toho musel nalít peníze nějaký miliardář, a je otázka, zda by to nenarazilo na nějakou totálně kreténskou legislativu (mám dojem, že např. reklamy na zbraně jsou nějakým zákonem omezeny, apod.)

          Mimochodem, pokud mne paměť moc nešálí, myslím, že i zde pan Gawron v nějakém článku citoval soudce (nikoli novináře, nebo podobného blba, ale _soudce_!), který zcela výslovně od faktu, že někdo nosí zbraň, odvozoval to, že je to vrah, který se chystal plánovitě zabíjet, a tedy v jeho případě nepřipadá v úvahu NO 🙁

          * Ty zbraně ovšem jsou ještě mnohem smysluplnější, protože neplatí, že čím více hasicích přístrojů lidé vozí, tím méně požárů vznikne; naopak zcela spolehlivě _platí_, že čím více lidí nosí železo, tím (za jinak stejných podmínek) bude násilná kriminalita menší. A pro další velmi důležitou a zásadní věc si prosím klepněte na „OC“ v hlavičce tohoto příspěvku.

  3. Nebyl ten soudce Lněnička? Ono je v justici takových exotů víc a když k tomu přidáme některé soudní znalce, je z toho systémový problém.
    A ano – ozbrojená společnost je zdvořilá společnost. Potkal jsem pár starších politiků na střelnici a byli tam velmi zdvořilí, přátelští a schopní vzít názory občanů na vědomí. U většiny současných se to nedá čekat a proto by měla mít střelnice běžně navštěvovaná současnou politickou reprezentací v areálu rovnou hřbitůvek, nebo alespoň márnici.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *