Po desetiletích marných snah o odzbrojení civilní populace se vláda v Iráku rozhodla reflektovat realitu a legalizovat držení a nošení zbraní pro sebeobranu. Bezpečnostní situace v zemi je od invaze v roce 2003 tristní, a navzdory zákazům a přísným trestům se nelegální držení zbraní a černý trh s nimi staly pro většinu lidí samozřejmostí. Nově budou Iráčané moci zbraně po splnění zákonných podmínek držet a nosit legálně, a policie se místo perzekuování obyčejných lidí bude moci soustředit na důležitější úkoly.
Zbraně v Iráku za Saddáma
Přísná zbraňová legislativa má v zemi kořeny předcházející dokonce i nástup Saddáma Husajna k moci. Zbraňová legislativa v té době byla v řadě ohledů podobná české komunistické – držení bylo možné pouze pro účely sportu nebo lovu a povolení se spíše nedávala než dávala. Pravidla fungovala jinak pro pomahače režimu, a jinak pro zbytek populace.
Prosazování zbraňové legislativy bylo přísnější v městských oblastech, a tak trochu “jiné” v nedostupných kmenových územích, kde zbraně představovaly nejen významný statusový symbol, ale při praktické nemožnosti dovolat se pomoci úřadů také důležitý prvek bezpečnosti.
K výraznému zpřísnění došlo po povstání v roce 1991. Civilní držení zbraní bylo významně omezeno a za nelegální držení nově hrozilo až sedm let odnětí svobody (tedy stejně jako v dnešní Británii).
Americká invaze
V průběhu invaze v roce 2003 Saddám Husajn přistoupil k rozsáhlému rozdávání armádních zbraní civilistům, kteří se měli stát “poslední linií obrany”. Aby tomu nebylo málo, tak vojáci poražené irácké armády svou službu masově “ukončovali” tak, že se převlékli do civilního oblečení a prostě odešli domů. Uniformy i zbraně zanechávali tam, kde zrovna přišli k oblečení na převlečení. Což bylo v nejbližším civilním domě. Černý trh dále zaplavily desetitisíce zbraní z vyrabovaných armádních skladů
Hned na počátku okupace americké velení oznámilo příkaz, podle nějž měl být zatčen každý, kdo by nosil nebo prodával zbraně v Iráku. Zatímco lidé se snažili pistole a pušky schovat ve svých domovech, tak Američané vydávali výzvy, aby byl bezpečnostním složkám nahlášen kdokoliv, kdo má zbraň.
Absolutní rozchod mezi legislativou a běžnými reáliemi vedl k úpravě, podle níž bylo po roce 2006 tolerováno vlastnictví jedné zbraně v každé domácnosti – pokud ji držitel přišel ohlásit na nejbližší policejní stanici. Pokud policie či armáda při zátahu našla více zbraní, tak zabavila všechny kromě jedné, a otázku nelegálního ozbrojování převážně neřešila. Zatknout a odsoudit by totiž jinak musela skoro všechny obyvatele.
Přesto přetrvával zákaz nošení zbraní mimo obydlí. V roce 2007 vláda reagovala na novou realitu, v níž kriminálníci a teroristé cíleně unášeli a vraždili osoby některých profesí. Nově mohli zbraně v Iráku pro sebeobranu nosit lékaři, právníci, novináři a někteří zaměstnanci veřejné správy.
Povolení k nošení od 2018
Navzdory výše uvedenému vývoji zákonná úprava zůstávala jinak stále rigidní. Kromě výjimek bylo možné zbraně držet pouze pro lov a sport, a to na základě zvláštního povolení. Zatímco povolení si vyřídily tisíce osob, tak nelegálně jsou zbraně v Iráku všudypřítomné – a často pro ochranu před kriminálníky a extrémisty naprosto nenahraditelné.
Po desetiletích zákazů, které byly vynucovány s větší či menší úspěšností (větší proti běžným občanům, menší proti kriminálníkům – jako tomu je všude), budou od letošního roku Iráčané poprvé moci držet a nosit zbraně pro sebeobranu. Předpokladem bude získání identifikační karty, která bude obsahovat údaje o držiteli a jeho nyní zlegalizovaných zbraních.
Změna se již projevila také na businessu legálních obchodů se zbraněmi. Obchodník Hamza Maher k tomu dodal: “Většina zákazníků jsou muži, ale počet žen nakupujících zbraně také roste. Hlavní motivací k nákupu je sebeobrana. Přitom je pro všechny mnohem bezpečnější koupit si zbraně v licencovaném obchodě než z neznámého zdroje na ulici.”
Zatímco kalašnikovy v Maherově obchodě stojí v přepočtu mezi 10-40.000 Kč, tak za pistole kupující zaplatí mnohem více – mezi 25-100.000 Kč. Při takových cenách nezbývá než Iráčanům přát, aby nabídka rychle dohnala poptávku, a nové legální spolehlivé zbraně se tak rychle staly dostupnými pro co nejvíce zákonadbalých občanů.
A také občanek. Přece jen, zbraň je ultimátním nástrojem emancipace.
Zdroje: NY Times 1, NY Times 2, Guardian, Townhall, niqash, Jerusalem Post, Rudaw
Související:
Brazílie: uvolnění zbraňové legislativy předmětem volební kampaně