Nutná obrana VII: Meze obranného jednání a zcela zjevná nepřiměřenost obrany způsobu útoku (intenzivní exces)

Předchozích šest článků se věnovalo především definici momentu, od kterého lze odvracet útok jednáním v nutné obraně. Nyní přichází chvíle vymezení hranic obrany. Samotný zákon to činí jedinou větou: “Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.”

V roce 1950 došlo k přijetí revolučního komunistického trestního zákona, který se v otázce legální intenzity nutné obrany zcela odvrátil od dosavadní bezmála stoleté právní úpravy. Hledání legální mezí intenzity nutné obrany pak bylo předmětem jak novelizací zákona, tak i především vytřibování judikatury.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Střely v naprosté většině případů nemají takový zastavovací účinek, jako si to představují v Hollywoodu a na Barrandově a jak to z obrazovek znají čeští soudci. Video čistě ilustrační, není vhodné pro slabší povahy.

Útok

Co představuje útok ve smyslu trestního zákoníku podrobně rozebírá článek Nutná obrana II: Útok, útočník a pomoc v nutné obraně

Útočník si vybírá oběť, místo, čas, způsob i nástroj provedení útoku. Případy obhajoby nutnou obranou jsou zpravidla ty, v nichž pachatelův proces výběru oběti selhal. Častou příčinou selhání procesu výběru oběti bývá skrytá zbraň – ať už pepřový sprej, nůž, nebo pistole.

Přibližně 85% pravidelných čtenářů zbrojnice.com u sebe nosí nějaký druh sebeobranného nástroje. Tím komplikují práci nejen útočníkům, ale častokrát také orgánům činným v trestním řízení. Úspěšná nutná obrana je zpravidla doprovázena výrazně horšími dopady na straně neúspěšného útočníka. Jinak by z logiky věci nebyla úspěšná.

Obránce, jehož rozhodování proběhlo pod značným tlakem, většinou v řádu nižších jednotek vteřin, a jednání trvalo maximálně vyšší jednotky vteřin (výjimečně až desítky vteřin), musí počítat s tím, že bude následně podrobován léta trvajícímu podrobnému zkoumání.

Způsob útoku

Způsob zahrnujeveškeré okolnosti útoku, jak obecné, tak i konkrétní na straně útočníka i obránce:

• intenzita útoku,
• osoba útočníka, jeho vlastnosti a úmysly,
• relativní fyzická převaha mezi útočníkem a obráncem,
• případné jednání útočníka předcházející útoku (výhrůžky, stalking, atp.),
• místo útoku (číhání na odlehlém místě nebo vylákání oběti na odlehlé místo),
• početní převaha,
• nebezpečí zapojení dalších osob na straně útočníka,
• časové okolnosti (pozdní noc atp.),
• nebezpečí užití zbraně útočníkem,
• atd.

Většina pachatelů by si oběť nevybrala, pokud by nebyli přesvědčeni o své převaze zajišťující zamýšlený výsledek útoku. Obránce bohužel z tohoto logického předpokladu nemůže vycházet, musí subjektivně správně zhodnotit, jaké objektivní nebezpečí způsob útoku představuje. Musí přitom reagovat na konkrétní situaci, až když nastane.

Jak je popsáno v III. článku série, soudy mají tendenci v rámci způsobu útoku brát v potaz také situaci na straně obránce. Byl ozbrojen? Měl zvláštní schopnosti (výcvik)? Nepropadl zmatku a panice? Podobné okolnosti v rozhodování českých soudů přináší pomyslné mínusové body, kterými se míra zcela zjevné nepřiměřenosti posouvá v neprospěch napadeného.

Zájem chráněný trestním zákoníkem

Součástí posuzování způsobu útoku je také hodnocení významu zájmu chráněného trestním zákoníkem, na který je útok veden. Typicky v případech útoků na nedotknutelnost soukromého vlastnictví bude obhajoba nutnou obranou vedenou zbraní se zřejmým ohrožením zdraví a života útočníka vždy představovat velmi obtížné východisko pro obhajobu.

Tento střet odlišné reality legální a praktické stránky obrany mnohdy staví obránce do špatné výchozí pozice.

Příkladem může být přištižení zloděje (nebo pěti), kterak v obydlí v noci šroubovákem odmontovává televizi ze zdi. Nijak nedbá ani přítomnosti ani výzev ozbrojeného majitele. Právně nejlepší variantu představuje snaha o zastavení zloděje použitím ne příliš intenzivního fyzického násilí. Zatím totiž útočí jen na majetek a domovní svobodu. Ono i v případech, kdy útočníci tasí nůž a křičí “rozpářu tě“, jsou soudy schopny teoretizovat, že jím útočník chtěl jen hrozit a nikoliv bodat (viz případ 4 Tz 284/2001 v VI. článku série). A co teprve šroubovák původně vytažený k realizaci pouhého odmontování vybavení bytu?

V praktické rovině legálně bezvadná snaha o zastavení pachatele s využitím nízké míry fyzického násilí, ledaže pachatel užije také násilí, které by bylo potřeba překonat, nutně výrazně zvyšuje nebezpečí vzniku závažné fyzické újmy majitele.

Z pohodlí soudní síně se mnohým může situace jevit jako případ poklidného zloděje, který doposud nijak nedal najevo hrozbu vůči fyzické integritě majitele. Pro majitele ale jde o naprosto nepochopitelně jednající osobu s potenciálně smrtícím nástrojem v ruce.

Tento příklad ukazuje, že v české právní praxi pro řadu situací prostě neexistuje obranný postup, který by byl dostatečně právně i prakticky bezpečný. Jakkoliv teoreticky právně předpokladem nutné obrany není subsidiarita, v praktické rovině je dobré se dopředu smířit s tím, že u řady útoků bezpečný postup nutné obrany neexistuje. A úměrně tomu plánovat vlastní zdrženlivost, pokud k takovému druhu útoku, například proti majetku, v budoucnu dojde.

Akceptování rizika následku obrany útočníkem

Pokud k tomu průběh útoku dává prostor, aniž by současně došlo k snížení šance na úspěch sebeobrany, je z hlediska prokazování způsobu útoku vhodné na útočníka přenést část odpovědnosti za konečný následek. To platí zejména v případě obránce, který je k útočníkovu překvapení skrytě ozbrojen. Tedy prokazatelně útočníkovi sdělit, jaký následek (způsob obrany) bude následovat v případě pokračování nebo eskalace útoku. Učinit ze všeho, co bude následovat, vědomou volbu útočníka. Ostatně vědomý postup útočníka proti oběti se zbraní může do značné míry představovat důkaz o reálné nebezpečnosti způsobu útoku: Pokud by útočník nechtěl způsobit nejzávažnější následek na zdraví a životě obránce, zpravidla by vědomě neriskoval vlastní zdraví a život.

Na rozdíl od zakročujícího policisty bránící se civilista nemá povinnost vyzvat útočníka, aby od svého jednání upustil. Nemusí jej poučit o možném následku spočívajícím v užití síly či zbraně. Z hlediska pozdějšího prokazování naplnění podmínek nutné obrany to ale nelze než doporučit.

Nelze pominout, že poškozený se k útoku odhodlal i přes riziko vyplývající z toho, že věděl, že obviněný má zbraň a hodlá ji použít. Jestliže útok podstoupil s tímto rizikem, logicky jeho útok navenek působil velmi odhodlaně, dále tak, že bude proveden razantně, a konečně i tak, že bude znamenat vážné ohrožení osoby obviněného. (NS 7 Tdo 272/2006)

Výzvy by přitom neměly být směřovány jen vůči útočníkovi, ale dostatečně jasně také k doslechu veškerého obecenstva. Pro pozdější obhajobu je důležité, aby případní svědci situaci vnímali stejně jako obránce, a nezaregistrovali ji až ve chvíli “potyčky”. Obzvlášť, pokud jde o hoplofobní jedince, kteří za počátek násilí budou považovat až jednání obránce.

Zcela zjevná nepřiměřenost

Aby obrana mohla být úspěšná, musí být intenzivnější než útok. Jinak by nebyla způsobilá útok odvrátit.

Již v roce 1965 Nejvyšší soud při hodnocení soudní praxe rozhodování případů nutné obrany konstatoval:

“Pochybení soudů se týkají zejména též otázky, zda obrana byla útoku zřejmě nepřiměřená a zda tedy tím obrana vybočila z mezí obrany nutné. Na vybočení z mezí nutné obrany usuzují soudy bez dalšího již z té okolnosti, že obviněný použil při odvracení útoku poškozeného nějakého předmětu.” (NS Pls 5/65, [R II/1965 tr.])

Na výše uvedené navázal Městský soud v Praze:

“V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka.” (MSP 1 Tzn 25/97, [R 14/1999 tr.])

Podle současné právní úpravy může být obrana nepřiměřená, zřejmě nepřiměřená, zjevně nepřiměřená, zcela nepřiměřená. Nesmí ale být zcela zjevně nepřiměřená.

Podle Nejvyššího soudu “zcela zjevná nepřiměřenost” znamená obranu, která je

• “naprosto jednoznačně, mimořádně hrubě přehnaná” (rozhodnutí NS sp.zn. 6 Tdo 1347/2008 ze dne 26.02.2009),
• resp. že “čin obránce zcela jasně, očividně a nepochybně neodpovídá všem rozhodným okolnostem charakterizujícím způsob útoku” (rozhodnutí NS sp.zn. 5 Tdo 162/2007 z dne 28.2.2007).

Subjektivní hledisko

Doktrína (Vokoun, 1989), následně právní úprava (novela 1994) a později i judikatura se postupně posunuly od hodnocení způsobu útoku z kombinace objektivních (jak se věci měly) a subjektivních (jak věci vnímal obránce) hledisek významně ve prospěch subjektivního hlediska. Tím došlo k návratu před revoluční komunistickou změnu v roce 1950, která popřela dosavadní českou právní tradici a po sovětském vzoru prioritizovala objektivní hledisko.

Nutná obrana je vždy z velké části otázkou subjektivního vnímání a osobnostní charakteristiky toho, kdo se brání. (Nejvyšší soud, 5 Tdo 1498/2009-I)

Zcela zjevná nepřiměřenost obrany je posuzována striktně ze subjektivního pohledu obránce v dané konkrétní, povětšinou výrazně stresové situaci, nikoli na základě zpětné analýzy obranného aktu a zvažování, zda k odvrácení útoku mohl postačovat postup jiný, méně intenzivní apod. (Nejvyšší soud, 8 Tdo 568/2020)

Forma nutné obrany

O tom, kdo je útočník a kdo obránce, rozhoduje iniciativa na začátku útoku, ať už má formu jednání nebo přímé hrozby útoku. Obránce se tak nemusí omezit pouze na pasivní obranu formou odrážení úderů, ale může při zachování mezí zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti přistoupit k aktivnímu postupu proti útočníkovi.

Výběr prostředku nutné obrany

Je obecně vhodné mít možnost výběru mezi nástroji s odlišnou účinností. Zejména v případě nošení letálních prostředků jako nůž či střelná zbraň je dobré mít také neletální jako pepřový sprej. Přece jen žijeme v relativně bezpečné zemi. Pravděpodobnost situace, kterou by dostatečně vyřešil sprej, je výrazně vyšší, než útok vyžadující střelbu.

Současně je ale nutné vnímat dva zásadní aspekty:

• Z praktického hlediska nezamrznout v myšlence postupného užití jednotlivých prostředků (slova – hmaty – sprej – zbraň). Sahat po spreji v situaci, kdy je na místě použití zbraně, může být tou poslední chybou, které se obránce dopustí.
• Z právního hlediska obránce nemá povinnost zkoušet méně intenzivní varianty před nasazením té nejúčinnější (viz III. článek série a rozhodnutí NS 5 Tdo 162/2007). Stejně tak svou logiku výběru mezi jednotlivými variantami nemá povinnost komukoliv vysvětlovat. Jediné omezení je v tom, že obrana, kterou využil, nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Pozn.: V tomto směru se často střetává právní úprava s praxí OČTŘ. V trestních řízeních i v současnosti běžně zaznívají otázky typu “proč se nebránil méně intenzivně”, byť ze striktně právního hlediska jsou irelevantní. Jakkoliv tedy teoreticky obránce nemá povinnost vysvětlovat svou volbu mezi vícero možnými způsoby sebeobranného postupu, schopnost tak učinit může i u bezvadné nutné obrany představovat rozdíl mezi tříměsíčním a čtyřletým trestním řízením. Samozřejmě nelze než doporučit nic neříkat orgánům činným v trestním řízení, dokud to po podrobném zhodnocení nedoporučí obhájce.

 Závěrem

Sun Tzu před 2.500 lety napsal, že “největší vítězství je to, které nevyžaduje žádnou bitvu.” Byť český právní systém nutnou obranu nepodmiňuje snahou vyhnout se útoku, v praktické rovině i zde platí tato poučka.

Z hlediska intenzity nutné obrany je dobré myslet na následující fakta:

• Pro výsledek řízení je zásadní postup policie hned na začátku šetření. Policisté budou na místě zpravidla za napadeného považovat osobu s větším rozsahem následků. V případě úspěšné obrany tedy typicky útočníka. Pokud to situace umožňuje, je dobré hned na začátku zajistit důkazy o průběhu útoku. Např. prostřednictvím hlasité výstrahy útočníkovi tak, aby průběh událostí přítomní svědci vnímali stejným způsobem jako obránce.
• Soudy kladou velký důraz na psychický stav obránce. Ten lze částečně dovozovat i z toho, jakým dojmem následně působil na přítomné osoby (svědky, strážníky, záchranáře). Odmítnutí vyjádření policii s odkazem na momentální neschopnost může představovat nejen postup k zajištění konzultace s obhájcem před sdělováním informací orgánům činným v trestním řízení, ale může potenciálně také vést k neuzavření cesty obhajobou zaměřenou na subjektivní stav obránce. V nejhorším případě neuznání nutné obrany (ne)schopnost myslet jasně může představovat rozdíl mezi odsouzením za vraždu (10-18 let, v případě  zastavení dvou útočníků 15-20 let), zabití (3-10 let, v případě zastavení dvou útočníků 5-15 let) .
• Soudy kladou velký důraz na způsob užití zbraně. Osoby s lepšími než průměrnými dovednostmi jsou stavěny do výrazně horší výchozí pozice. I na běžné obránce soudy často kladou nereálné nároky. Old Shatterhandovská představa o možnosti výběru místa zásahu útočníka s okamžitým kýženým výsledkem bohužel není nijak výjimečná. Zákonem přikázané skryté nošení někteří soudci považují za důkaz podlosti. Standardní double-tap výcvik obranné střelby na střed těla za známku zvrhlosti.
• Nižší soudy často nedostatek či nízký rozsah zranění obránce vykládají extrémním způsobem v neprospěch obránce. A to i v případech potenciálně bezprostředního usmrcení obránce (rdoušení). V případ existence vlastních zranění je důležité nepodcenit jejich zajištění pro účely pozdějšího dokazování.

V České republice panuje silný rozdíl mezi tím, co z hlediska obrany představuje nejlepší postup po praktické a co po právní stránce.

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 196 – 224 & s. 242 – 265.

Judikatura – výběr vhodného obranného postupu z vícero možností

Zastavení útočníka s nožem střelbou namísto praštění zbraní

Nutnou obranu muže, který ránou z brokovnice na vzdálenost kratší než 2 metry do kolene zastavil útok pachatele ozbrojeného nožem a křičícího “všechny vás zabiju” generální prokurátor SSR navzdory zproštění vedl až k Nejvyššímu soudu s argumentem, že obviněný “mohol útok odraziť aj úderom pušky“. NS tuto argumentaci neakceptoval. (Rozhodnutí NS SSR sp.zn. 6 Tz 30/82 ze dne 14. 5. 1982)

Pozn.: Tento případ je zajímavý také tím, že se obránce hájil neúmyslným jednáním, neboť si nebyl vědom, že je zbraň nabitá. Z toho prokurátor dovozoval nemožnost nutné obrany, což NS také odmítl.)

Zastavení útočníka – škrtiče bodnutím namísto kopání

Nutnou obranu ženy napadené a rdoušené opilým otcem, která útok zastavila bodnutím do břicha kuchyňským nožem (bez zranění vnitřních orgánů) státní zastupitelství navzdory zproštění v prvním stupni vedlo k odvolacímu soudu. SZ přitom obhajobu nutnou obranou odmítalo s poukazem na to, že “obžalovaná nepoužila jiný, mírnější způsob odvrácení útoku. Poškozeného netloukla ani nekopala“. SZ dále zpochybňovalo, zda-li rdoušení opravdu představuje takový útok, který by zavdával potřebu k obraně nožem. Odvolací soud obránkyni taktéž zprostil:

“Samotná skutečnost, že obránce použije proti neozbrojenému útočníkovi zbraně, neznamená, že jde o obranu zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku.” (Rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 202/94 ze dne 19. 12. 1994.)

Zastavení útočníka – škrtiče bodnutím v průběhu rvačky

Nutnou obranu muže zalehnutého na zemi, chyceného zezadu do kravaty a rdoušeného, spočívající v bodnutí útočníka nožem do břicha, soudy nejprve ohodnotily jako úmyslné těžké ublížení na zdraví, následně jako nedbalostní těžké ublížení na zdraví, přičemž Městský soud v Praze teoretizoval, že obránce “měl reálnou možnost vymanit se ze sevření poškozeného méně razantním způsobem, než bylo bodnutí poškozeného nožem“. Obránce se dočkal zrušení rozhodnutí Nejvyšším soudem po roce a půl s odůvodněním:

“Pro použití nutné obrany není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, aby se obránce snažil vyhnout hrozícímu nebo již probíhajícímu útoku nebo aby použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku” (k širším okolnostem viz část věnující se NO v průběhu rvačky; rozsudek NS sp.zn. 5 Tdo 162/2007 ze dne 28.2.2017).

Bylo by použití zbraně proti agresivnímu, avšak nahému muži bez fyzické převahy “zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku”? Video čistě ilustrační.

Judikatura – nepoměr následků na straně útočníka a obránce

Zastavení útočníka – dlouhodobého tyrana bodnutím po celodenním pronásledování

Nutnou obranu muže, který smrtícím výpadem nožem zastavil útok vlastního syna, dlouhodobého agresora majícího výraznou fyzickou převahu, před kterým již v průběhu dne dvakrát utekl (z vlastního bytu, z restaurace a následně z ulice, kde byl zbit, a to za verbálních výhrůžek zavražděním), přičemž útočník s nožem a pohrabáčem v ruce v noci vyrazil dveře do domu matky obránce, nižší soudy odmítly jako nepřiměřenou. Nejvyšší soud tuto argumentaci neakceptoval:

“Na vybočenie z medzí nutnej obrany (…) nemožno usudzovať len z toho, že napadnutý útočníka zranil a prípadne ho aj usmrtil, pričom sám neutrpel nijaké zranenie, ak tým odvracal útok priamo hroziaci alebo trvajúci a takáto obrana nebola zrejme neprimeraná povahe a nebezpečnosti útoku.” (Rozhodnutí NS SSR sp. zn. 1 To 18/75 ze dne 14. 3. 1975.)

Zastavení útočníka klackem při absenci vlastních zranění

V létě 2007 v restauraci v Ústeckém kraji známý recidivista počal vyhrožovat jednomu z přítomných. Ten se raději odebral k odchodu domů. Jenže tím věc neskončila, protože útočník vešel do soukromé zahrady napadeného a pustil se do poškozování jeho osobního automobilu. To už obránci nedalo a útočníkovi se postavil, přičemž v průběhu potyčky na svou obranu použil nezjištěný klacek. Následující potyčka útočníkovi vynesla zlomeninu kořene nosu, tržně zhmožděnou ránu v levé temenní krajině hlavy o délce 6 cm zasahující ke kosti, lehký otřes mozku, zhmožděniny na zádech vpravo nad lopatkou, níže na hrudníku, oděrky na kolenou a pravém lokti a třítýdenní pracovní neschopnost.

Soudy prvního i druhého stupně jednání obránce posoudily jako ublížení na zdraví (18 měsíců odnětí svobody podmíněně) s odůvodněním, že “není pochyb, že poškozený incident vyvolal, s ohledem na následky, k nimž na jeho tělesné integritě došlo, nelze než tzv. obranu obžalovaného považovat za zjevně nepřiměřenou způsobu, jakým bylo proti němu poškozeným zasahováno”. Nejvyšší soud rozsudek zrušil o téměř tři roky později s tím, že se nalézací soudy vůbec nezabývaly zákonnými kritérii nutné obrany, zejména způsobem útoku, a pouze vycházely z porovnání výsledných zranění útočníka a obránce (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 6 Tdo 339/2008 ze dne 26.3.2008).

Judikatura – ozbrojená obrana proti neozbrojenému útočníkovi

Jak v právnické literatuře, tak i soudních rozhodnutích se dá setkat s naivní představou, že obránce má v případě použití zbraně (nože, střelné) široké pole výběru způsobu jejího užití. V rozhodnutích pak znějí tyto otázky: Proč ho nestřelil jen do nohy? Proč ho rovnou bodnul a nezkusil nejprve jen trochu říznout? Od těchto rétorických otázek pak soudy někdy docházejí k závěru, že obránce ve skutečnosti postupoval příliš brutálně s cílem nikoliv zastavit útočníka, nýbrž zlikvidovat oponenta.

Tento důraz na způsob užití obranného prostředku vychází z dlouhodobé judikatury Nejvyššího soudu, podle níž není zásadní ani tak samotné obecné použití zbraně, jako spíše konkrétní způsob jejího užití:

Použité prostředky útočníkem a obráncem, které je třeba posuzovat v rámci způsobu útoku, mají význam jen potud, že obránce z nich může usuzovat na intenzitu útoku a velikost hrozící škody. Tyto nemusí být ani přibližně stejné účinnosti. Obránce použije takového prostředku, který má náhodou právě po ruce. Intenzita obrany, a tedy přiměřenost obrany intenzitě útoku není totiž závislá na použitém prostředku, ale na tom, jak tento prostředek obránce použije. (Rozhodnutí NS SSR sp.zn. 5 Tz 143/79 ze dne 12. 2. 1980, Rozhodnutí NS sp.zn. 5 Tdo 1498/2009 ze dne 27.1.2010)

K nereálnosti představ o možnostech “cílení” způsobu užití zbraně (ať už chladné, nebo palné) viz video v úvodu.

Střela proti cihle

V červenci 2006 hlídač přistihl uvnitř střeženého areálu v Praze dva zloděje, které se jal pronásledovat s cílem je zadržet. Zloději ale útěkem získali určitý náskok a následně po vyšplhání na menší svah se otočili a začali na hlídače házet kameny “o velikosti, co se vejdou do ruky“. Obránce, který utrpěl řadu zásahů vedoucích k podlitinám na různých částech těla, nejprve z pistole ČZ 83 vystřelil čtyři varovné výstřely do vzduchu a do země. Jelikož déšť kamení neustával, vystřelil šestkrát po zlodějích, přičemž jednoho trefil do hlavy s okamžitým smrtícím účinkem.

Obránce byl nejprve shledán vinným vraždou (7 let odnětí svobody) a následně ublížením na zdraví s následkem smrti (5 let odnětí svobody). Soudy svůj názor o intenzivním excesu opíraly především o závěr, že “obviněný (..) použil střelnou zbraň, tzn. prostředek mimořádně technicky účinný, schopný způsobit i na větší vzdálenost při každém zásahu s velkou mírou spolehlivosti nejzávažnější následek na životě a zdraví. Obviněný takto reagoval na házení kamenů ze strany útočníka (poškozeného), a to kamenů (…) nevelkých rozměrů, když úspěšnost zásahu byla podle jeho názoru spíše náhodná a síla dopadu s délkou trasy pohybu spíše klesala.”

S tím se Nejvyšší soud neztotožnil, přičemž odkázal zejména na řadu podlitin a oděrek, které již dříve vržené kameny zanechaly na tělě obránce: “Ve skutečnosti bylo jen otázkou náhody, bude-li podobnou či vyšší intenzitou zasažena např. obličejová část hlavy napadeného, a tím by nepochybně bylo možno důvodně očekávat i velmi závažný následek.”

V tomto rozhodnutí NS se objevuje také mimořádně praktický pohled na věc, který bohužel v řadě jiných absentuje, když NS konstatoval: “Jestliže odvolací soud za popsaného stavu přesto dovodil intenzivní exces z mezí nutné obrany, není z jeho rozsudku současně nijak patrno, jakým způsobem měl obviněný vlastně odvrátit trvající útok zjištěný soudem.”

Závěrem NS konstatoval, že “nejde o vybočení z mezí nutné obrany podle § 13 tr. zák., pokud napadený jako jediného účinného prostředku k odvrácení takového útoku použil střelné zbraně tak, že vystřelil ve směru na útočníka, kterého zasáhl a způsobil mu smrtelné zranění, zvláště když tomu předcházelo několik neúčinných výstražných výstřelů“. (Rozhodnutí NS sp.zn. 3 Tdo 840/2006-I ze dne 13. 9. 2006)

Zastavení útočníka bodnutím po celovečerním běsnění

V lednu 2009 došlo v Olomouci k incidentu, o kterém média následně  informovala jako o “válce taxikářů”. Jeden z majitelů společnosti provozující taxislužbu, dlouhodobě známý svou násilnou povahou, se vydal notně posilněn alkoholem na trestnou výpravu městem proti řidičům konkurenční firmy. Jednoho řidiče vyhnal ránou do obličeje vedoucí ke krvácení z nosu. Další na jiných místech vyháněl bušením do oken a plechů vozů. Se svou svalnatou 190cm/120kg postavou vyhrožoval zmlácením a zabitím.

Jen krátký moment po té, co řidič Pavel P. z vysílačky zaslechl varování dispečinku, následovaly kopy do karoserie jeho vozu. Okamžitě poznal notoricky známého agresora a pokusil se z místa ujet. Nejprve ve zmatku dvakrát naprázdno prošlápl plyn při nezařazené rychlosti a následně po zařazení rychlostního stupně udusil motor. V té chvíli útočník otevřel dveře řidiče a začal Pavla P. silnou intenzitou mlátit pěstmi do obličeje. S postupem bití se dostával hlouběji a hlouběji do vozidla.

Obránce sáhl po dýce s čepelí 17cm a začal jí bodat. Jednou z ran ukončil jak útok, tak i život agresora. Toto jednání bylo v prvním stupni ohodnoceno jako vražda (8 let odnětí svobody). Jedním ze zásadních závěrů Krajského soudu v Ostravě – pobočky Olomouc přitom bylo, že obránce “věděl, že agresor pravidelně vyvolává rvačky, a že ještě nikoho nezabil. Měl tedy způsob obrany přizpůsobit předpokladu, že útok, kterému čelí, nepředstavuje smrtelné nebezpečí”.

Obránce se dočkal osvobození Vrchním soudem v Olomouci rok po svém napadení, přičemž VSOl konstatoval, že intenzita útoku dle vypracovaných znaleckých posudků mohla vést k závažnému devastujícímu zranění obličejové části hlavy, krku i případně k zranění smrtelnému. (Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. To 12/2010.)

Zastavení opakovaného útoku nožem

V lednu 2005 se pro jednoho cestujícího jízda v tramvaji v Brně změnila v noční můru. Vyhlídl si ho totiž agresor, který se z něj již dříve opakovaně se svými dvěma známými v zádech pokoušel vymlátit mobilní telefon. Telefon, který mu dříve sám dal do zástavy oproti 1.000,- Kč, jež rozhodně vracet nechtěl. Po předchozích zkušenostech si obránce pořídil otevírací nožík s čepelí dlouhou 7,5cm.

Verbální napadání v tramvaji se obránce pokoušel deeskalovat. Na své zastávce nechal agresory vystoupit a schválně pokračoval v jízdě dál. Agresoři se ale rozběhli za tramvají. Obránce dostihli na další zastávce, kde jej útočník se svým doprovodem v zádech opět napadl. Tentokrát výrazně intenzivněji než dříve. Nedbal přitom snahy obránce o odchod ani varování, že se bude bránit nožem.

Útok byl zastaven prostřednictvím série spíše méně intenzivně vedených (máchání v obraně) řezných a jedné bodné rány, v jejímž důsledku útočník zemřel. Zatímco Krajský soud v Brně toto ohodnotil jako vraždu (trest 11 let odnětí svobody), Vrchní soud v Olomouci obránce následně zprostil. Proti tomu se dovolal Nejvyšší státní zástupce. Ten mimo jiné teoretizoval, že se jednalo o incident mezi dvěma stejně silnými osobami, přičemž užití zbraně nebylo na místě. A dvě další přítomné osoby na straně pachatele by se vůbec neměly brát v potaz. Toto ovšem Nejvyšší soud odmítl:

“Pod pojem „způsob útoku“, který vyjadřuje nejen způsob provedení útoku, ale i další okolnosti charakterizující posuzovanou událost (mj. osobu útočníka, jeho vlastnosti a úmysly, jež se při útoku projevily, použité zbraně i hrozící součinnost dalších osob doprovázejících útočníka, jakož i další okolnosti, za nichž byl útok spáchán, a to za podmínky že je možno podřadit pod pojem „způsob útoku“ a že byly známé i zcela zjevné poškozenému obránci) lze zahrnout jen poměr intenzity útoku a obrany, nikoli už poměr hrozící a vzniklé škody neboli poměr ohroženého a obětovaného právního statku.

(…) jednání obviněného spočívající v použití nože nebylo cílené vůči konkrétní části těla poškozeného, nevykazovalo vysokou intenzitu, nýbrž šlo o nemířené údery (jak o tom svědčí i umístění ran na těle poškozeného), jež měly za cíl pouze eliminovat útok poškozeného. Za popsaného skutkového stavu věci nelze činit spolehlivý závěr, že by obviněný poškozeného úmyslně usmrtil. Přitom je třeba opětovně připomenout a zdůraznit zjištění odvolacího soudu, že v průběhu útoku poškozeného tohoto obviněný varoval, že má ke své obraně k dispozici nůž, přičemž poškozený na toto varování nereagoval, v útoku pokračoval a ukončil jej teprve po všech zasazených ranách.” Věc pro obránce skončila po roce od napadení. (Rozhodnutí NS sp.zn. 6 Tdo 1594/2005 ze dne 23.02.2006.)

Monitoring nutné obrany – výběr právních vět z aktuálních případů

Dlouhodobý vztah vzájemného napadání omezuje možnosti nutné obrany

Jestliže dříve podobné jednání ze strany poškozeného akceptovala či dokonce sama jednala vůči němu podobným způsobem, podílela se tím na vytvoření určitého rámce toho, co bylo v rámci jejich vztahu považováno za normální. V tomto kontextu, pokud by se i náhle rozhodla, že další útoky na svou osobu již akceptovat nebude, respektive nebude pokračovat ve vzájemných potyčkách v zažitém rámci, její jednání bylo zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku ve smyslu § 29 odst. 2 tr. ř., a to i přesto, že poškozený měl fyzickou převahu a za jiných okolností (např. přepadení cizím člověkem v určité situaci) by taková obrana mohla být přiměřená a nutná k odvrácení útoku. (Nejvyšší soud 7 Tdo 1069/2020, viz Monitoring nutné obrany #9 – Jeneč u Prahy, 2019 [bodnutí útočícího manžela na pozadí dlouhodobého vzájemného domácího násilí])

Pozn.: Dle názoru autora tohoto článku jde o jednu z nejhorších právních vět k problematice nutné obrany, které Nejvyšší soud vynesl během posledních tří desetiletí. Pokud by se měl tento názor ustálit v rozhodovací praxi, de facto se tím odnímá možnost nutné obrany obětem dlouhodobého domácího násilí.

Posouzení případného intenzivního excesu je otázkou především subjektivního vnímání napadeného

Při posuzování intenzivního excesu je potřeba zvažovat i subjektivní hledisko osoby, která útok odvrací, neboť vykročení z mezí nutné obrany vyžaduje i vědomí pachatelovo (obránce), nebo alespoň možnost uvědomění si, že překračuje nutnou mez toho, co bylo potřebné, aby odvrátil od sebe protiprávní útok na zájmy chráněné trestním zákoníkem. Přiměřenost obrany je třeba zkoumat z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci jevila v době hrozícího nebo trvajícího útoku, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují. (NS 8 Tdo 1337/2015, viz Monitoring nutné obrany #3 – Jižní Čechy, 2011 [sedm kol soudního řízení za střelbu během rdoušení řezníkem a dřevorubcem])

Obdobně: NS 4 Tdo 1587/2016-I, NS 6 Tdo 339/2008,rozhodnutí č. 3791/1929 Sb. rozh. tr.

Povinnost komplexního posouzení

Při posouzení přiměřenosti způsobu útoku, jímž je odražen přímo hrozící nebo trvající útok, je nutné vždy pečlivě posoudit všechny okolnosti, za kterých k incidentu došlo. Je tedy třeba posoudit celou událost v kontextu a zejména pak na ni nahlížet v její celistvosti. Nelze vytrhnout z kontextu jen tu část jednání všech zúčastněných osob, která měla za následek újmu na zdraví či majetku. Jakékoli jednání, které je předmětem trestního stíhání, musí být vždy posuzováno s ohledem na veškeré okolnosti případu. (NS 6 Tdo 1286/2019, viz Monitoring nutné obrany #13 – Praha, 2018 [dosažení absolutní převahy obráncem v průběhu útoku na recepci hotelu])

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.