Domácí

Komentář: Od domácích manufaktur na roušky k miliční armádě

Nástup epidemie COVID-19 ukázal až absurdně směšnou neschopnost politického aparátu této předvídatelné krizi čelit. A to nejen českého, ale také zejména v západoevropských státech, viz přemety o 180° v přístupu k epidemii v Německu, Británii a v rámci bruselské Komise.


Úvodní obraz: Husitská miliční armáda porážející profesionální křižácké bojovníky během bitvy na Vítkově. Adolf Liebscher, 1903 (výřez)


Silná symbolika

Ať už z epidemie vyjdeme jakkoliv, zůstane s ní pevně spjato několik symbolů.

Vláda, která mění vlastní prohlášení a opatření v rámci hodin. Co platilo včera, dnes už asi neplatí a zítra bude zřejmě jinak.

Lidé, kteří šijí roušky z triček a mikroténových útěrek pár týdnů potom, co byla odmítnuta debata o připravenosti na krizi v parlamentu, protože “všeho je ve skladech dost”.

Prezident, který děkuje Číně za to, že nám prodala pomůcky k řešení krize, kterou sama vyvolala, když orgány tahaly místní lékaře po výsleších za šíření poplašné zprávy v době, kdy šlo ještě šíření viru zcela zastavit.

Stát státu vlkem

Vedle nástupu domácích manufaktur, roušky a respirátory přinesly zajímavý vhled také do reality eurounijní pospolitosti.

Němci ukradli zdravotnické pomůcky Švýcarům (zdroj: NZZ). Maďaři ukradli zdravotnické pomůcky Čechům (zdroj: idnes). A Češi ukradli zdravotnické pomůcky Italům zrovna, když byli Italové v nouzi nejvyšší (zdroj: novinky).

Přitom právě upevňování bratrského přátelství a vzájemné pomoci založené na učení o stále bližší Unii by mělo představovat odpověď na otázku, jak zajistit obranyschopnost a současně se vyhnout navýšení výdajů na obranu na dříve dohodnutá 2%. Tedy zkráceně společná eurounijní armáda. Nápad na úrovni spolčení eunuchů za účelem zvýšení šance na zplození potomstva se díky unijní štafetě zabavování respirátorů ukázal v naprosto jasném světle.

Ne, epidemie opravdu není válečný stav

Situace se ani trochu neblíží válečnému stavu, jak se to snaží vykreslovat mluvící hlavy na obrazovkách.

Nicméně zmatečná, nesmyslná a často kontraproduktivní reakce vládnoucí elity nám umožňuje odtušit, jak by se věci v případě opravdového válečného stavu asi mohly odehrát. A není to příjemný pohled.

O to větší kontrast představuje míra činorodosti a efektivity probíhající “v poli”. Od schopnosti předvídat, viz zteč na trvanlivé zboží a zdravotní pomůcky již řadu týdnů před potvrzením první nakažené osoby v ČR, zatímco stát nebyl ani schopen zjistit, že nemá potřebné zásoby. Přes schopnost adaptace, viz zavedení požadavku zakrytí úst a nosu provozovateli MHD i obchodníky napříč zemí dlouho předtím, než se to stalo státní direktivou. Po schopnost reakce, viz zajišťování roušek, dezinfekcí i DIY ochranných štítů pro zdravotníky “odspodu”.

360.000 obětí

Současná zdravotní krize přináší také zajímavou historickou paralelu. Nyní dostupné údaje naznačují smrtnost viru COVID-19 na úrovní 3,4%, což by při nakažení celé populace ČR znamenalo přibližně 360.000 obětí.

A zrovna tolik životů bylo zlikvidováno v důsledku absence dostatečné míry představivosti vedoucích činitelů čelících německé agresi v roce 1938. Protiústavní kapitulace byla později ospravedlňována nemožností očekávat popravčí čety a plynové komory od “tak kulturního a vzdělaného” nepřítele…

“Stálé vojsko bude nahrazeno milicí”

Vláda bude mít formu parlamentární a bude uznávat zásady iniciativy a referenda. Stálé vojsko bude nahrazeno milicí,” proklamovalo 16. října 1918 prohlášení nezávislosti československého národa. Bohužel se na tuto jeho část rychle zapomnělo.

Miliční systém pro nepřítele představuje zásadní problém, protože činí dosažení vojenského vítězství prakticky neuskutečnitelným. Tento přístup nejlépe shrnul velitel švýcarských sil Henri Guisan, když při přípravách na německý vpád vojákům vštěpoval, že jim nikdo nemůže legálně rozkázat kapitulaci. Každý nižší důstojník nesl odpovědnost za odhodlání a bojeschopnost svých mužů a jakýkoliv rozkaz zpochybňující odpor proti nepříteli musel být považován za vydaný zrádcem.

Citát japonského admirála Isoroku Yamamoto, že nemá smysl provést invazi do země, kde bude armáda čelit pušce za každým stéblem trávy, je sice smyšlený, ale význam civilního držení zbraní a miliční mentality shrnuje nejlépe. Ostatně se o tom přesvědčují naši vojáci posledních dvacet let v Afgánistánu podobně, jako to u nás před šesti stoletími učili Husité profesionální křižácké bojovníky.

Na transportéry peněz nebude, nastal čas na novou koncepci

Již roky upadající státní rozpočet nyní narazí na koronavirový knockout. To se jistě projeví nejen na plánech týkajících se navýšení obranyschopnosti české armády, ale i ohledně obměny zastaralé základní výzbroje, jako například obrněných transportérů.

Ve skutečnosti ale neexistuje společensky přijatelné množství armádních výdajů, které by dokázaly zajistit obranyschopnost země. Přinejlepším by se dalo dosáhnout schopnosti bránit tři kraje namísto jednoho.

Vedle debaty o tom, o kolik let se tyto “velké” výdaje opozdí, nastal čas začít také debatu o koncepční změně zajištění obranyschopnosti. A to doplněním současného aliančního konceptu o švýcarský miliční vzor.

A to nejen pro případ, že by se v té naší Unii zase stal stát státu vlkem, ale i proto, že to u nás prostě odspodu umíme lépe.

Související:

3 Replies to “Komentář: Od domácích manufaktur na roušky k miliční armádě

  1. Článek jako vždy výborný. Vyvolává další otázky.
    První a nejdůležitější je, zda jsme ještě vůbec ochotni se bránit. Zda ještě cítíme něco jako vztah k vlasti, patriotismus, altruismus. Bohužel, dlouhodobé ujišťování národa, že se o všechno postarají profesionálové, ochotě se bránit výrazně uškodilo.
    Druhá otázka je schopnost se bránit. Nikoli jen z hlediska počtu tanků a letadel, ale z hlediska dovedností a organizace. Zde bych viděl jako maximálně přínosné znovuzavedení povinné vojenské služby, byť ve výrazně jiném pojetí. (http://liberal.tode.cz/2019/04/povinna-vojenska-sluzby/)
    A nakonec – ona představa, že země se dobývají tak, že see armáda seřadí na hranicích a postupuje v rojnici, je natolik zastaralá, až je to směšné. Bohužel, právě na tuto možnést se armáda vybavuje a cvičí, podle pravidla, že každá armáda se připravuje na minulou válku. Reálný stav naopak vidíme na východní Ukrajině nebo hypoteticky (ale velmi výstižně) v norském seriálu Okupace.

  2. Zase jeden článek, co se trefil do černého. Jakožto hráč airsoftu cca od 12-ti let sem se postupně doučil topografii, získal respekt ke zbraním a naučil se s nimi manipulovat, naučil se starat o výstroj a přišel k ostrým zbraním. Následovaly kurzy s pistolí, první pomoci a tak dál. Vždycky jsem byl vystaven kecům typu vojnu na vás. Vojna je, co vím z nejednoho vyprávění, především o lámání lidí a buzeraci. Pozitivně motivovaný člověk se vzdělá mnohem rychleji s tím, že si navíc výcvik hradí sám. Naštěstí, jako vidlák, mám kolem sebe dostatek lidí s podobným ražením. Ve městech ale je to ,alelspoň v mým ročníku , samej hipster – docela by mě zajímalo, co by z nich u odvodu udělali.

  3. A jak můžeme tuto změnu iniciovat? Je nějaká reálná možnost, že by to ti co o tom rozhodují vzali vážně? Protože nad tím taky uvažuju už delší dobu a vidím to stejně jako Vy… Co pro to můžeme udělat?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *