Senát bude na konci října projednávat návrh skupiny senátorů na doplnění čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod o větu “Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.” Mezi mnohými džiteli zbraní textace senátního návrhu způsobila významné zklamání. Podívejme se v detailu na to, co od této “mexické” úpravy můžeme či nemůžeme očekávat, a zda-li je toto zklamání oprávněné.
Předcházející neúspěšná snaha o zakotvení zbraní v ústavním zákoně o bezpečnosti republiky
Návrh skupiny senátorů navazuje na dříve Senátem odmítnuté doplnění ústavního zákona č. 110/1998, o bezpečnosti České republiky. Skupina poslanců v čele s tehdejším ministrem vnitra Milanem Chovancem v únoru 2017 přišla s návrhem nového čl. 3 odst. 3:
Čl. 3
(1) Bezpečnost České republiky zajišťují ozbrojené síly, ozbrojené bezpečnostní sbory, záchranné sbory a havarijní služby.
(2) Státní orgány, orgány územních samosprávných celků a právnické a fyzické osoby jsou povinny se podílet na zajišťování bezpečnosti České republiky. Rozsah povinností a další podrobnosti stanoví zákon.
(3) Občané České republiky mají právo nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo k naplňování úkolů uvedených v odstavci 2. Toto právo může být zákonem omezeno a zákonem mohou být stanoveny další podmínky jeho výkonu, je-li to nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, veřejného pořádku a bezpečnosti, životů a zdraví nebo pro předcházení trestným činům.
Zásadní částí “Chovancovy” novely byl korektiv nezbytnosti možných omezení a podmínek pro výkon tohoto ústavně garantovaného práva. Jakákoliv změna omezující civilní držení zbraní by tak musela podrobně vysvětlit a odůvodnit, proč je dané omezení nezbytné pro ochranu stanovených hodnot. Součástí nezbytnosti je samozřejmě také vůbec způsobilost pro dosažení cíle: například je zřejmé, že omezení zásobníků na 10 ran není způsobilé k zamezení přístupu islamistických teroristů ke zbraním pašovaným z Balkánu. V extrémním případě by splnění podmínky nezbytnosti podléhalo přezkumu Ústavního soudu, čehož by se mohl v konkrétní věci dovolávat i individuální občan – držitel zbraní.
Cílem “Chovancovy” novely bylo využít čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a čl. 72 a 276 Smlouvy o fungování Evropské unie, podle kterých EU nemá působnost v oblasti vnitřní bezpečnosti.
Tento postup by umožnil civilně držené zbraně – či některé civilně držené zbraně – vymanit z dosahu zbraňové směrnice, která byla přijímána v rámci procedury vnitřního trhu. Skrz tuto schvalovací proceduru mohlo být ignorováno veto ČR a Polska: zatímco v oblasti bezpečnosti je nezbytné jednomyslné hlasování, v oblasti vnitřního trhu se v Evropské radě rozhoduje většinou hlasů.
Návrh novely Listiny a evropská zbraňová směrnice
Senátorský návrh obsahuje následující doplnění Listiny:
Článek 6
(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.
(2) Nikdo nesmí být zbaven života.
(3) Trest smrti se nepřipouští.
(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.
Na první pohled jde o zcela odlišný přístup než předchozí neúspěšný návrh mířící především na vyřešení unijního problému. Pokud jde o vztah návrhu na doplnění Listiny a evropské úpravy, ten shrnul v České televizi 17.9.2019 Pavel Černý stojící za peticí, kterou 100.000 petentů požadovalo opětovné projednání novely ústavního zákona o bezpečnosti republiky, takto:
Prvním důvodem pro vznik nyní navrhované legislativy není rozhodně, a to bych chtěl zde vyvrátit, ona zákazová směrnice EU. [Proti směrnici protestujeme] ale jsou věci, proti kterým se nedá moc dělat, protože nyní již běží základní implementace té první vlny. Ono to není ani tak o té směrnici…
Hlavní rozdíly
Pokud odhlédneme od unijní směrnice, kterou tedy senátní návrh ani nemá ambici řešit, v materiální rovině se nový návrh od předchozího liší především ve dvou směrech. Zatímco původní návrh hovořil výslovně o právu nabývat, držet a nosit zbraně a střelivo, nový návrh hovoří o právu bránit život se zbraní. Samotné právo držet zbraň návrh neřeší. Snad by se ale dalo implicitně dovodit: Nelze se bránit se zbraní, pokud není zbraně. Třeba se jednou dočkáme ústavních soudců, od kterých bychom takový výklad mohli očekávat (zatím to tak nevypadá).
Zásadní rozdíl ale představuje korektiv možných omezení práv garantovaných v těchto návrzích. Zatímco “Chovancův” návrh hovoří o omezení pouze v případě nezbytnosti a dále vyjmenovává okruhy této nezbytnosti, senátní návrh tvrdě říká, že “právo je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon“. Má tedy jít o ústavní právo, které existuje jen potud, pokud je v běžném zákoně…
Až příliš podobné mexické ústavě
“Chovancova” novela vedla k naprosto nesmyslné mediální zkratce odkazující na americký druhý dodatek. Nesmyslné, protože druhý dodatek explicitně zakazuje státu zasahovat do přirozeného práva držet zbraně, zatímco “Chovancův” návrh explicitně říkal, že do tohoto práva zasahovat lze, je-li to nezbytné.
Senátní návrh stanovící možnost omezení práva zákonem bez jakéhokoliv korektivu na první pohled bije do očí podobností s mexickou ústavou. Ta v čl. 10 stanoví:
“Obyvatelé Spojených států mexických mají právo držet zbraně ve své domácnosti pro svou bezpečnost a legitimní obranu, vyjma zbraní zakázaných federálními zákony a s výjimkou zbraní určených pouze pro armádu, milici, letectvo a národní gardu. Federální zákony upravují případy, podmínky a požadavky a místa, podle nichž obyvatelé mohou zbraně nosit.”
Ústavní právo držet zbraň, ledaže je to zakázáno federálním zákonem, má v Mexiku následující praktickou podobu: Každý Mexičan si může na obranu pořídit jednu pistoli ráže .380 nebo menší (.38 Super je výslovně zakázán) nebo revolver .38 Special nebo menší (.357 Magnum je výslovně zakázán) a mít je doma. Mexičané mají právo držet zbraně pro sebeobranu – a optikou zákonodárce tyto méně výkonné kalibry jsou maximum, co by člověk měl k obraně potřebovat.
Novou zbraň si může pořídit v jediném legálním obchodě v zemi, který je uprostřed vojenské základny a lze se do něj dostat jen po předchozí domluvě. Mexiko má na délku 3.200 km. Představte si, že by mezi Varšavou a Gibraltarem byl jen jeden jediný obchod prodávající ústavně garantované zbraně.
Podobně restriktivní je úprava co do loveckých či sportovních zbraní. Po překonání byrokratických a praktických překážek jsou legálně k dispozici jen méně účinné verze zbraní.
Na povolení k nošení mohou běžní občané Mexika úplně zapomenout – byť nošení ústava také explicitně zmiňuje. V souladu s ústavou federální zákony upravují nošení způsobem, na který normální smrtelník prostě nedosáhne.
Jak ukazuje příklad Mexika, senátní “...za podmínek, které stanoví zákon” navrhovanou ústavní garanci relativizuje do čistě symbolické roviny. Vzniká tedy otázka, co přesně by takový symbolismus přinesl.
Navržené doplnění Listiny může pomoci, ale ne tolik, jak bychom potřebovali
Je nepochybné, že dostat zbraně, ať už jakkoliv, do ústavního pořádku dva nebo tři roky po podvodném schválení zbraňové směrnice Evropskou unií by byl symbolicky výrazný krok.
Stejně jako 99% komentátorů nepochopilo klíč, jakým “Chovancův” návrh řešil zbraňovou směrnici, nyní naprostá většina nepobere, že senátní návrh je pouze symbolickým gestem bez praktického významu pro záruky civilního držení zbraní v České republice.
V čistě symbolické rovině by šlo o posun dopředu. V praktické rovině bohužel navržené znění představuje kapitulaci. Rád bych se mýlil, ale obávám se, že ať už bude senátní návrh přijat, nebo ne, případné zavedení reálných ústavních záruk civilního držení zbraní bude v jeho důsledku na další nejméně dekádu neprůchodné. Buď s argumentem “vždyť už tam máte tu větu v Listině“, nebo s odkazem na dva neúspěšné pokusy.
Doufali jsme v plemenného oře a teď máme na dosah vykastrovaného osla. Ano, i ten vykastrovaný osel pomůže odolávat tlaku sisyfovského kamene populistických zbraňových zákazů, jen zdaleka, zdaleka ne tolik, jak jsme doufali.
Bohužel nyní nelze než shrnout, že platí: darovanému vykastrovanému oslovi na zuby nehleď, zvlášť, když se v ústavní rovině lepší alternativa nikde na obzoru nenachází.
Související:
- 50 let republiky: nastal čas ústavně chránit právo nabývat, držet a nosit zbraně
- Poslanec Pavel Růžička: Projev na senátním slyšení k druhému pokusu o ústavní zakotvení civilního držení zbraní
- Senátor Václav Láska: Ústavním zakotvením civilního držení zbraní bychom deklarovali jeho význam pro českou společnost
- Poslankyně Černochová: obhajoba legální držby zbraní by neměla přestávat být principiální záležitostí ochrany svobody
- Analýza: Vybrané zásahy ozbrojených civilistů proti aktivním vrahům
Mně se zdá, že ten návrh jde v podstatě proti konceptu účinné obrany.
“Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.”
Máme přece už dnes v zákoně poměrně genericky definované případy Krajní Nouze a Nutné Obrany.
Předpokládám, že navrhovaný text Listiny se odkazuje (nejen) na KN a NO.
Co mi na tom vadí, je prostě to, že právo na sebeobranu je v mém vidění světa to nejzákladnější, které není potřeba nikde specifikovat jako právo. Je to aktivní forma pasivního práva “nebýt svévolně usmrcen”.
Tato novela je tedy buď zbytečná – nic nového nepřináší – anebo je dokonce omezující, když právo na sebeobranu UŽ ZDE, na úrovni Listiny, podřizuje blíže nespecifikovaným zákonům a vytváří tak úzus, že právo bránit se násilí podléhá (z)vůli zákonodárce. Tedy připravuje půdu na změnu typu, že sebeobrana je zbytečná-nežádoucí-nepřípustná svépomocí a že je zajišťovaný výhradně státní mocí v intencích právě aktuální ideologie.
Je to asi takový pokrok, jako že ženám je zaručeno právo rodit děti za podmínek, které stanoví zákon.
Zákon nemůže jít proti ústavě. Ústavní zakotvení tohoto práva tedy smys má.
Ale v EU je sebeobrana,přesněji řečeno obrana silně nežádoucí.Narušuje budoucí koncept EU.
Už to tu kdysi zaznělo – zbraně zakazují hlavně diktátorské režimy. Moje rodiče pamatují Hitlera, já komanče a moje děti budou vzpomínat na EU. A jestli s tím něco neuděláme, budeme se mít hůře než za Hitlera.