Nutná obrana IX: Domnělá obrana proti neexistujícímu útoku (putativní obrana)

Putativní (domnělá) obrana představuje postup zasahující osoby v situaci, kdy mylně předpokládá existenci útoku na zájem chráněný trestním zákonem, vůči kterému zaměří své obranné jednání.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod, jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Turisté utíkají skrz restauraci po té, co se Staroměstským náměstím rozezněly výstřely z útočné pušky. Nejméně jeden legálně ozbrojený civilista, Aaron Gunsberger, se okamžitě vydal vstříc hluku výstřelů s cílem zastavit domnělé teroristy. K dokonání putativní obrany nedošlo. Video čistě ilustrační.

Trestný čin a zavinění

Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. Vedle toho je předpokladem trestnosti také zavinění. To má složku vůle spočívající v rozhodnutí jednat určitým způsobem (vůli nemá například epileptik, který v důsledku záchvatu strhne volant) a složku vědění spočívající ve vnímání okolností vnějšího světa (vědění nemá například schizofrenik, který v důsledku bludu strhne volant).

V případě domnělé obrany jednající osoba koná zamýšleným způsobem, tedy vykonává “obranné” násilí na domnělém útočníkovi. Avšak nemá vědomí o objektivní realitě, tedy neexistenci útoku. Mylně vychází z předpokladu, že jedná v nutné obraně a neví, že postupuje protiprávně.

Trestní zákoník v § 18 odst. 4 stanoví:

Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.

To, že osoba nejedná úmyslně, znamená, že nemůže nést trestní odpovědnost za spáchání úmyslného trestného činu. Domnělý obránce ale může být odpovědný za nedbalostní trestný čin, tj. např. namísto vraždy páchá ublížení na zdraví s následkem smrti.

Nedbalost se vztahuje k tomu, že vzhledem k okolnostem a svým poměrům domnělý obránce měl a mohl při náležité opatrnosti rozpoznat, že nedochází k útoku.

Pokud vzhledem k okolnostem a svým poměrům obránce nemohl rozpoznat, že nejde o útok, pak není odpovědný ani za nedbalostní trestný čin.

Exces z putativní obrany

I pro putativní obranu se uplatní závěry uvedené v ostatních článcích série, zejména vztahující se k intenzivnímu a extenzivnímu excesu. Pokud se tedy domnělý obránce mylně domnívá, že zakročuje proti útoku, musí své jednání činit v mezích zákazu zcela zjevně nepřiměřené obrany domnělému způsobu útoku a také v mezích časových.

Putativní obrana a obrana před hrozícím útokem

V praxi často splývá hranice mezi obranou vykonanou proti přímo hrozícímu útoku (IV. článek série) a putativní obranou. Určit v tomto směru hned v úvodu případu, k čemu na místě fakticky i právně došlo, přitom může být klíčové pro vytyčení strategie obhajoby, potažmo šance na pozdější úspěch v řízení.

Putativní obrana je možná i v případě hrozícího útoku. V publikovaných soudních rozhodnutích obhajoba překvapivě často argumentuje putativní obranou v situacích, kdy by bylo na místě spíše uplatňovat nutnou obranu proti přímo hrozícímu útoku.

Případy, kdy je důvodné přistoupit přímo k obhajobě putativní obranou přitom budou v realitě naprosto vzácné. Typicky půjde o situace, kdy při zpětném pohledu bude i samotnému domnělému obránci naprosto zřejmé, že nešlo o útok. Například pokud se obránce pokusí jeho dobrý známý z legrace vystrašit v masce na rohu ulice. Po sejmutí masky bude i obránci zcela zjevné, že nešlo o útok, a tedy rána pěstí vedoucí k vyražení zubů bude odpovídat kritériím putativní obrany, a nikoliv nutné obrany proti přímo hrozícímu útoku.

V naprosté většině případů ale půjde o situaci, kdy reálnost hrozby, na kterou reagoval, nebude v mysli obránce zcela vyvrácena ani po dlouhém soudním řízení. Obránce vzhledem k okolnostem vyhodnotí jednání druhé osoby jako přímou hrozbu útoku. Závěr soudu o absenci hrozby bude vycházet především z tvrzení této osoby a z neschopnosti obránce dostatečně přesvědčitelně artikulovat, proč v dané situaci vnímal přímou hrozbu útoku.

Většinou je na místě vést primárně obhajobu nutnou obranou proti přímo hrozícímu útoku (ať už přímo hrozícímu novému útoku, nebo eskalaci existujícího) a obhajobu putativní obranou vést jako druhotnou.

Míra důrazu na objektivní a subjektivní okolnosti

Současná právní úprava stanovuje subjektivní test: “Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost…” Je nicméně zřejmé, že tento subjektivní test musí být určitým způsobem zakotven v objektivní realitě, jinak by se z tvrzení “zapíchl jsem ho, protože jsem myslel, že mě jde zavraždit” stala univerzální obhajoba.

Při posuzování, zda určité jednání splňuje podmínky putativní nutné obrany, je třeba vycházet z představy toho, kdo k obraně přikračuje. Neboli, závěr o naplnění či nenaplnění podmínek putativní nutné obrany musí odpovídat především tomu, jak se daná konkrétní situace, s ohledem na všechny své okolnosti, jevila právě obránci, nikoliv útočníkovi či třetímu nezúčastněnému pozorovateli, nezatíženému subjektivním vnímáním útoku ze strany obránce. Nerespektování tohoto pravidla může vést k odsouzení obránce v rozporu s čl. 40 odst. 2 Listiny a případně i čl. 39 Listiny. (Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS3235/15)

Základním hodnotícím kritériem putativní obrany je to, jak se situace jevila kvazi-obránci s ohledem na její okolnosti. Důvody, pro které mylně považuje určité jednání za přímo hrozící nebo trvající útok, musí být ukotveny v realitě, jinak by šlo o pouhou fantazii, nikoliv omyl.

Shrnutí

Případy, kdy se obránce mylně brání domnělému, avšak neexistujícímu útoku, spadají do okruhu tzv. putativní obrany. Obránce pak není odpovědný za úmyslný trestný čin. Nese odpovědnost za nedbalostní, pokud se vzhledem k okolnostem mohl a měl vyvarovat svého omylu.

Pokud se obránce svému omylu vyvarovat vůbec nemohl, není trestně odpovědný.

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 266 – 274.

Soudní praxe

Zvonění na dveře s tyčí v ruce ještě neznamená útok

V okrese Kutná Hora 5. 4. 2018 v jednu hodinu po poledni 72 letý stokilový stařec chtěl požádat souseda o ztišení hudby. Vešel na pozemek souseda a s násadou od lopaty v ruce došel ke dveřím, kde zazvonil. Majitel nemovitosti po otevření dveří, vida souseda s tyčí, mu tuto okamžitě vytrhl z rukou. Ránami násadou jej vyhnal ze svého pozemku, přičemž jej těžce zranil.

Soud neuvěřil tvrzení majitele, že útok zahájil stařec. Naopak uvěřil tvrzení starce, že se souseda bál a tyč si s sebou na “návštěvu” vzal ze strachu. Přitom soud vzal v potaz, že pozemek byl částečně neoplocen a u branky nebyl zvonek, tedy pokud stařec chtěl požádat majitele o ztišení hudby, musel dojít až ke vstupním dveřím. Soud přitom starce shledal za osobu “na první pohled starou a nemocnou“, a tedy i s tyčí v ruce nepředstavují hrozbu pro majitele: “Ze skutečnosti, že poškozený měl v ruce násadu od lopaty, nelze dovodit, že by mohl mít obviněný nějakou důvodnou obavu, že ho poškozený chce napadnout, když poškozený ho bezprostředně poté, co se dostali do kontaktu, tedy po příchodu ke dveřím, pouze slušně žádal o ztišení hudby, násadu nezvedl a touto obviněnému nijak nehrozil. Poškozený také zcela logicky vysvětlil, proč si násadu bral, přičemž jeho vysvětlení odpovídá zpráva obecního úřadu o pověsti obviněného, ale nakonec i způsob chování obviněného vůči poškozenému, kterého obviněný velmi razantně napadl.” Majitel byl odsouzen k deseti měsícům podmíněně. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 4 Tdo 1247/2019 ze dne 24. 10. 2019).

Okolnosti musí zavdávat opravdový důvod k obavě z útoku

Dne 29.6.2011 ve 3:40 ráno na ulici v Brně dvě osoby zastavily nelegálně ozbrojeného muže pod vlivem alkoholu. Na odmítnutí požadavku na předání peněz dvojice reagovala verbálními urážkami. Ty následně doprovodilo přetahování za oblečení a soudem blíže nepopsané “nevýrazné fyzické násilí“. Muž dvojici upozornil, že je ozbrojen a připraven bránit se střelbou. Na to dvojice reagovala zpochybňováním funkčnosti pistole Walther P-38, kterou muž vytáhl z podpažního pouzdra. Po několika minutách trvání této situace muž přistoupil ke střelbě, přičemž oba pobudové utrpěli těžká zranění. Toto jednání soudy vyhodnotily jako trestný čin vraždy ve stádiu pokusu spáchaný na dvou osobách. Trest 12,5 roku odnětí svobody (pod spodní hranicí, která je 15-20 let).

Muž se dovolal k Nejvyššímu soudu s odkazem na to, že “jednal ve zmatku a strachu v důsledku jednání poškozených, jimiž jsou dvě osoby bez domova a dobře fyzicky disponované.” S tím se ale Nejvyšší soud neztotožnil:

“Jak ovšem nepochybně vyplývá z rozhodných skutkových okolností v trestní věci obviněného M. T. , vůbec zde nepřichází v úvahu možnost posoudit jím spáchaný skutek (…) jako jednání učiněné v nutné obraně (…), resp. nebyly zjištěny takové skutečnosti, aby se obviněný mohl důvodně byť mylně domnívat, že jsou splněny podmínky nutné obrany. Prvotním impulsem jednání poškozených J. V. a M. P. vůči obviněnému byla totiž jeho reakce na předchozí nevhodné chování poškozených, kteří sice na veřejnosti nerespektovali určité zásady občanského soužití, když se vzájemně napadali a žebrali, ale nijak neútočili na obviněného. Zmíněná reakce ( napomenutí ) obviněného následně vyústila ve vzájemné převážně slovní útoky mezi ním a poškozenými, které pak vyvrcholily nanejvýš jen nevýrazným fyzickým násilím ze strany poškozených vůči obviněnému. Jednání poškozených, kteří navíc byli v inkriminované době stejně jako obviněný v podnapilém stavu, ovšem nemohlo v obviněném vzbudit důvodnou obavu z toho, že by poškození útočili na jeho život nebo zdraví, a to dokonce takovým způsobem, aby proti nim bylo nutné okamžitě použít výstřely ze střelné zbraně, kterou měl obviněný v nelegálním držení. Poškození v tomto směru nijak nevyhrožovali obviněnému, nepoužili proti němu nůž ani žádnou jinou zbraň a ani svými pohyby (např. případným sáhnutím pod oděv) nevyvolali takovou obavu obviněného. (…)“

Tento případ je zajímavý také tím, že soudy muži daly k tíži, že měl před střelbou pistoli v ruce po dobu několika minut. V jiných případech naopak soudy dávají k tíži zahájení obranného jednání se zbraní (chladnou nebo střelnou) okamžitě po jejím tasení. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 5 Tdo 938/2012.)

Obrana vedená proti osobě, která se ve skutečnosti snaží deeskalovat konflikt

30.6.2008 došlo ve směnárně v Brně ke konfliktu mezi třemi Iráčany. Útočník se již delší dobu z osobních důvodů snažil směnárníka přimět, aby dal výpověď jednomu ze zaměstnanců směnárny. Směnárník to i přes opakované výhrůžky odmítal. V dané situaci se útočníkovi zřejmě zdálo jako dobrý nápad zajít směnárníkovi “domluvit”. A to s pistolí a nožem za pasem a se svým švagrem jako doprovodem.

Slovní agrese rychle vygradovala k tasení nože. Směnárník-obránce reagoval sáhnutím po dvou nožích, kterými před sebou ve stísněném prostoru směnárny šermoval. V té chvíli před něj vkročil švagr útočníka. Směnárník se ohnal nožem a způsobil švagrovi útočníka hlubokou sečnou ránu na ruce o délce 12 cm vedoucí k nenávratnosti plné funkčnosti zápěstí a prstů.

Městský soud v Brně vycházel ze svědectví poškozeného, že cílem jeho pohybu bylo postavit se mezi oba noži obrojené muže a konflikt deeskalovat. Nutnou obhajobu směnárníka soud odmítl argumentem, že byl vystaven „pouze hrozbě držením … nože“, a nikoliv přímému útoku nožem. Obránce byl za úmyslnou těžkou újmu na zdraví odsouzen k 3 letům podmíněně.

O dva roky později Nejvyšší soud rozsudek zrušil a věc vrátil nižším soudům. Podle NS obránce vzhledem k okolnostem mohl vykročení švagra subjektivně vnímat jako součást útoku, který jinak hrozil od útočníka, a šlo tedy o putativní obranu. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 356/2010 ze dne 21. 4. 2010.)

Soudy tedy věc znovu posoudily a obránce tentokrát odsoudily za těžké ublížení na zdraví z nedbalosti k šesti měsícům podmíněně, což Nejvyšší soud čtyři roky po útoku posvětil: “Skutková zjištění soudů jasně svědčí o tom, že pokud byl obviněný vystaven nějakému přímo hrozícímu útoku, šlo o útok, který podnikl nanejvýš jen [útočník] (…) Okolností, která obviněného reálně mohla opravňovat k domněnce, že je napaden i poškozeným, bylo především to, že poškozený a jeho švagr [útočník] byli členy téže rodiny, která byla dlouhodobě ve sporu s rodinou obviněného, dále to, že poškozený a [útočník] přišli za obviněným společně, a konečně to, že v průběhu slovní rozepře poškozený otevřeně podporoval svého švagra a vystupoval proti obviněnému. (…) V tomto ohledu soudy správně konstatovaly, že obviněný jednal ve skutkovém omylu ohledně existence útoku ze strany poškozeného a že tento omyl vylučuje jeho úmyslné zavinění, nikoli však zavinění vůbec. (…) Podstatné je zjištění soudů, že tu nebyla žádná výhrůžka ze strany poškozeného na adresu obviněného, že poškozený vstoupil mezi ozbrojené aktéry konfliktu sám nijak neozbrojen a že nad tento rámec se vůči obviněnému nedopustil ničeho dalšího ve smyslu byť jen náznaku nějakého fyzického napadení, např. nějakého gesta. (…) To, že poškozený se mezi oba aktéry konfliktu postavil tak, že stál čelem proti obviněnému, nebylo možné ani ze subjektivního hlediska obviněného interpretovat jako akt agrese poškozeného. Postavení poškozeného bylo odpovídající reakcí na to, že proti případnému útoku, jímž [útočník] hrozil jedním kapesním nožem, obviněný vytáhl dva nože o délce kolem 30 cm. Obviněný tím totiž nabyl převahy nad útočníkem, pokud jím byl [útočník], takže je jen logické, že za této konstelace se poškozený snažil fyzickému střetu obou aktérů zabránit tím, že se postavil čelně proti tomu z nich, který byl v daný moment ozbrojen silněji.” (Rozsudek Nejvyššího soudu v Brně sp.zn. 7 Tdo 78/2012 ze dne 15. 2. 2012.)

Monitoring nutné obrany – výběr právních vět z aktuálních případů

Putativní obrana vylučuje zavinění ve formě úmyslu

Pokud jde o zjištění soudu, že poškozený neměl při posledním výpadu vůči obviněnému v ruce nůž, mělo by to význam jedině v případě důkazně podloženého závěru, že se ze strany poškozeného jednalo o útok ukončený. V takovém případě by ovšem obviněný jednal v tzv. putativní nutné obraně, kterou je nutno posuzovat jako pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti. Vyloučeno by bylo zavinění ve formě úmyslu a vědomé nedbalosti, přičemž s ohledem na okolnosti případu by v úvahu patrně nepřicházelo ani dovození zavinění ve formě nedbalosti nevědomé. (NS 3 Tdo 1500/2019, viz Monitoring nutné obrany #11 – Šlapanice u Brna, 2017 [nutná obrana amanta v průběhu vykazování z obydlí rodinným příslušníkem děvčete])

Putativní obrana se posuzuje dle subjektivního vnímání obránce

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.