Nutná obrana
Domácí

Monitoring nutné obrany #11 – Šlapanice u Brna, 2017 [nutná obrana amanta v průběhu vykazování z obydlí rodinným příslušníkem děvčete]

Skutek, z jehož spáchání byl obránce obžalován: “v době okolo 20:15 hod. dne 19. 3. 2017 ve Šlapanicích, okr. Brno, poté, co byl vpuštěn [jméno] [příjmení], narozenou [datum], do rodinného domu na ul. [ulice a číslo] v obci Šlapanice a po
vyvolání konfliktu ze strany [jméno] [příjmení], narozeného [datum], který opakovaně obžalovaného vyzýval, aby dům opustil, tak v kuchyni domu po slovní rozepři a přetahování se s [jméno] [příjmení], chytil poškozeného [jméno] [příjmení] za hlavu, svedl ho na zem, na zemi jej zaklekl, hlavu mu tlačil k zemi, následně od svého jednání upustil a po chvíli z domu odešel, tímto tak způsobil poškozenému odlomení velkého hrbolu pažní kosti vpravo a zlomeninu  chirurgického krčku pažní kosti, kdy zranění si nechal poškozený ošetřit v Úrazové nemocnici v Brně, bez následné hospitalizace, a v důsledku uvedeného zranění byl poškozený podstatněji omezen v obvyklém způsobu života po dobu 4-5 týdnů“.

Základní informace k řízení

  • Útok spáchán 19.3.2017 kolem 20:15 hod.
  • Konečný rozsudek vynesen 18.5.2020:
    • Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 17.9.2018 č.j. 30 T 111/2017-186 (samosoudkyně Mgr. Lenka Šebestová), obránce odsouzen za úmyslné ublížení na zdraví k trestu obecně prospěšných prací ve výměře 100 (sto) hodin.
    • Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28.3.2019 č.j. 9 To 454/2018- 233 (předseda JUDr. Miroslav Novák), odvolání zamítnuto.
    • Usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 15.1.2020 č.j. 3 Tdo 1500/2019-341 (předseda JUDr. Pavel Šilhavecký), předchozí rozhodnutí zrušena, neboť se jednalo o nutnou obranu.
    • Rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 18.5.2020 č.j. 30 T 111/2017-3 (samosoudkyně Mgr. Lenka Šebestová), obžalovaný zproštěn, neboť se jednalo o nutnou obranu.

Skutkové otázky

  • Obránce aktivní karatista, vzorný občan (dárce krve, atd.).
  • Obránce přišel navštívit svou psychicky nemocnou milou (“svědkyně”), aby jí pomohl vyřešit záležitosti týkající se nájemní smlouvy.
  • V průběhu návštěvy do domu dorazil předchozí partner svědkyně, který ji měl v danou dobu údajně stalkovat a unášet do lesa.
    • Svědkyně v řízení uvedla, že poměr v danou dobu udržovala s oběma.
    • Předchozí partner měl klíče od domu, vešel dovnitř (dům patrně patřil rodičům svědkyně).
    • Obžalovaný se stáhl do jiné místnosti, svědkyně vedla hlasitou hádku s předchozím partnerem, který verbálně napadal obžalovaného. Ke střetu nedošlo.
    • Předchozí partner odešel.
  • Obžalovaný a svědkyně se přesunuli do kuchyně, kde se věnovali nájemní smlouvě.
  • Do kuchyně vešel bratr svědkyně, který začal obžalovaného vykazovat z domu, verbálně napadat a pokoušel se jej vykázat i fyzicky (přetahování za oblečení).
    • Bratr a otec svědkyně měli údajně dříve obžalovanému zakázat do domu vstup.
    • Svědkyně uvedla, že obžalovaného také vykazovala. Následně v soudním řízení uvedla, že v tomto smyslu křivě vypověděla na nátlak svého otce.
  • Po chvíli přetahování bratr začal rázovat po kuchyni, nadávat a otevírat šuplíky s noži. Následně s rukou za zády vykročil proti obžalovanému.
  • Průběh incidentu:
    • Dle výpovědi obžalovaného: “Poškozený otevíral šuplíky v kuchyni, kde jsou i nože, a obžalovaný si nebyl jistý, zda poškozený nemá zbraň, a pak se na obžalovaného poškozený napřahoval, což obžalovaný následně popsal tak, že se poškozený předklonil tělem a vystrčil hlavu dopředu, kdy ruce měl
      poškozený za zády, v tomto okamžiku měl obžalovaný obavy, zda u sebe nemá poškozený zbraň, měl z poškozeného strach, a proto nečekal, chytil poškozeného za hlavu, dezorientoval ho a položil rychle poškozeného břichem na zem, velice šetrně, sílu k tomu nepotřeboval, s hlavou si nic
      neudělal, neboť tu podložil svou levou rukou. Obžalovaný poškozeného takto držel, aby se zklidnil, jako když uklidňujete psa. Pravou ruku měl obžalovaný pod tělem, levou ruku zřejmě také někde poblíže těla. Poškozený sebou škubal, nechtěl se zklidnit. Na zemi byli 6-7 vteřin. Následně se poškozený vzepřel na dvou rukách do kliku, pak do kleku a pak se postavil.
    • Dle výpovědi poškozeného: “sešel do kuchyně a vyzval obžalovaného, aby opustil dům. Obžalovaný se mu vysmál, dal najevo, že to odmítá, došlo tedy k jakési hádce, kdy obžalovaného opakovaně vyzýval, aby opustil dům, po hádce obžalovaný, který seděl dosud na židli, vstal, poškozený byl v předmětnou dobu opřen o kuchyňskou linku a neměl tedy kam ustoupit, obžalovaný přistoupil k poškozenému a snažil se poškozeného vyprovokovat k útoku. Na to poškozený rukou sevřenou v pěst tlakem na hruď obžalovaného odtláčel obžalovaného od sebe. Obžalovaný se znovu přiblížil a praštil s poškozeným o zem, klečel na poškozeném a lámal mu ruku za zády. Po nějaké době obžalovaný vstal, dohadovali se a pak obžalovaný opustil dům.
    • Dle výpovědi svědkyně: “Do kuchyně přišel také poškozený, chytil obžalovaného za límec bundy u krku, říkal obžalovanému, že je čurák, ať vypadne z domu, že je to dům poškozeného“, poškozený s obžalovaným cloumal, křičel na obžalovaného, obžalovaný se bránil, kdy položil poškozeného na zem, držel poškozenému hlavu, aby se poškozený neuhodil. Jakým způsobem svedl obžalovaný poškozeného na zem, si svědkyně nepamatovala, na zemi pak ležel poškozený na břiše, ruku měl pod tělem. Zda poškozeného obžalovaný na zemi držel, si již svědkyně také nepamatovala, pouze uvedla, že na zemi byl asi 10 s . Následně obžalovaný poškozeného pustil, poškozený se zvedl, oba byli vkleče proti sobě, drželi se za ramena a přetlačovali se. Pak se oba pustili a obžalovaný společně se svědkyní odešli z domu (…)
  • Dle znalkyně uvedené zranění může vzniknout prudkým nárazem či prudkým tahem.
  • Policii patrně nikdo nevolal, zraněný následně vyhledal lékařskou pomoc, po té věc ohlásil. Ve chvíli opuštění místa obžalovaným a svědkyní neprojevoval známky zranění (dle znalkyně je toto možné v důsledku adrenalinu).

Právní otázky

Porušování domovní svobody

S ohledem na změnu výpovědi svědkyně (což plyne z rozsudku prvního stupně) soudy otázku oprávněnosti setrvání obžalovaného v obydlí dále neřešily. Pokud by nicméně svědkyně setrvala na svém tvrzení, že obžalovaného vykazovala z obydlí společně s bratrem, pak by od té chvíle v obydlí jiného setrvával neoprávněně, čímž by naplňoval skutkovou podstatu trestného činu porušování domovní svobody. Jednání bratra by od počátku bylo obranné, proti čemuž by se obžalovaný bránit nemohl (není nutné obrany proti nutné obraně, viz Nutná obrana II: Útok, útočník a pomoc v nutné obraně).

Vzhledem k změněné výpovědi svědkyně měl soud za to, že se obránce v domě zdržoval oprávněně, tj. na základě jejího pozvání, které stále platilo.

Jakkoliv to může být pro jiné příslušníky téhož obydlí frustrující, v takové chvíli “polozvaného” návštěvníka nemohou vykazovat násilím.

Obranné jednání

Všechny soudy se shodly na tom, že úvodní přetahování ze strany bratra představovalo útok ve smyslu trestního zákoníku.

Soudy prvního i druhého stupně měly ale za to, že tento útok již byl ukončený. Z následného jednání poškozeného nedovodily přímou hrozbu dalšího útoku. Z pohledu soudů byl tedy obránce ve chvíli “svedení” bratra svědkyně k zemi útočníkem. K tomu podrobně viz Nutná obrana IV: Obrana proti přímo hrozícímu útoku.

  • Z rozsudku soudu prvního stupně: “Pokud následně obžalovaný reaguje pouze na neurčitý pohyb poškozeného, který se naklání na obžalovaného a povytahuje hlavu dopředu (což jsou spíše běžné projevy provokace), aniž by ho jakkoli ohrožoval, zejména když ruce měl obžalovaný u těla, resp. za tělem a nečinil žádné další aktivní násilné kroky, které by vedly k dalšímu útoku, má soud za to, že nemůže jít o případ nutné obhajoby. Soud má za to, že právě proto, že poškozený již přímo osobně nekontaktoval obžalovaného, nedržel jej, ani neprojevil záměr obžalovaného chytit, ani jinak na obžalovaného zaútočit, nebylo prokázáno, že by mohl obžalovaný očekávat od poškozeného další útok. Je pravdou, že není třeba při hrozícím útoku čekat, až útočník udeří první, ale v daném případě má však soud za to, že nebylo prokázáno, že by hrozil další útok ze strany poškozeného.
  • Odvolací soud doplnil závěry prvního stupně o naprosto zjevný protizákonný exces: “Nad rámec argumentace soudu I. stupně uvedeného v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud uvádí, že za dané situace zcela jistě obžalovaný [jméno] [příjmení] mohl vyřešit konflikt s poškozeným [jméno] [příjmení] např. tím, že by z místa konfliktu odešel, neboť z provedeného dokazování nevyplynulo, že by obžalovanému v odchodu z místa konfliktu s poškozeným bezprostředně bránila jakákoliv skutečnost.” Tj. odvolací soud vznesl požadavek subsidiarity (vyhnutí se útoku jiným způsobem), která není podmínkou nutné obrany. K tomu podrobně viz Nutná obrana I: Rozdíl oproti krajní nouzi a úvod do problematiky.

V dovolání se překvapivě nejvyšší státní zástupe postavil na stranu obránce. Přitom poukázal na:

  • Povinnost posuzovat obranné jednání “z hlediska subjektivního stavu obránce, tedy tak, jak se obránci situace jevila v době napadení, a nikoli tak, jak se později jeví osobám, které ji následně posuzují (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 či sp. zn. 4 Tdo 1587/2016)“, a
  • soudy v rozporu se zněním zákona a v rozporu s judikaturou obviněnému vytkly, že se nechoval v souladu se zásadou subsidiarity, přestože v případě nutné obrany není subsidiarita vůbec žádána (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 813/2014)“.

Nejvyšší soud argumentaci nižších soudů odmítl, jelikož nesprávně vymezily počátek a konec situace možné nutné obrany, resp. trvání útoku.

Právní věta

Nutnou obranu lze vést do chvíle, kdy přestane hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy

Nutnou obranu lze v zásadě realizovat od okamžiku, kdy je zřejmé a očividné, že v nejbližší době musí nevyhnutelně začít porušování zájmů chráněných trestním zákonem, a že tedy útok bude nevyhnutelně a okamžitě následovat za hrozbou. Lze ji přitom realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy. [příjmení] okamžik přípustnosti nutné obrany tedy nastane v případě, že (1) útok byl úspěšně odvrácen a útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku, (2) útok byl úspěšný a útočník nemá zájem na dalším porušování chráněných zájmů anebo (3) útočník dobrovolně upustí od svého jednání. Naproti tomu hrozí další nebezpečí chráněným zájmům, pokud nastala jen krátká přestávka v útoku a je tu reálná možnost pokračování v nedlouhé době. Útočník například přeruší útok, aby si odpočinul, načerpal síly,  obstaral si lepší zbraň nebo ustupuje, aby si vybral vhodnější moment či místo k útoku. (NS 3 Tdo 1500/2019; soud dále odkazuje na Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva. Trestní právo hmotné. Obecná část. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 370 a násl.)

Dále z odůvodnění k trvání útoku

(…) Krátké přerušení útoku, aniž by došlo k jeho faktickému ukončení, však zpravidla nevede k navození situace, kdy by nebylo možné nutnou obranu realizovat. V dané věci poškozený po neúspěšném fyzickém napadení obviněného pouze přerušil útok. Nedosáhl přitom svého primárního cíle, kterým bylo vyhodit obviněného z domu. Svoji verbální agresi nadále stupňoval, z nejasného důvodu prohledával zásuvky kuchyňské linky a poté učinil fyzický výpad proti obviněnému. Nelze-li stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit s ohledem na provedené důkazy jednoznačný závěr, je třeba vycházet ze zásady in dubio pro reo a dospět k závěru, že útok trval (srov. R 36/1991). Vzhledem k důkazní situaci ve věci proto nelze dospět k závěru, že nastala některá z výše uvedených situací, kterou lze považovat za koncový okamžik přípustnosti nutné obrany. (NS 3 Tdo 1500/2019)

Dále z odůvodnění k putativní obraně

Pokud jde o zjištění soudu, že poškozený neměl při posledním výpadu vůči obviněnému v ruce nůž, mělo by to význam jedině v případě důkazně podloženého závěru, že se ze strany poškozeného jednalo o útok ukončený. V takovém případě by ovšem obviněný jednal v tzv. putativní nutné obraně, kterou je nutno posuzovat jako pozitivní skutkový omyl o podmínkách vyloučení trestní odpovědnosti. Vyloučeno by bylo zavinění ve formě úmyslu a vědomé nedbalosti, přičemž s ohledem na okolnosti případu by v úvahu patrně nepřicházelo ani dovození zavinění ve formě nedbalosti nevědomé. (NS 3 Tdo 1500/2019)

Praktický komentář

Extenzivní (časový) exces

Zdánlivě banální případ “domácího přetahování” s relativně malými zdravotními následky pro útočníka přinesl jeden z nejvýznamnějších rozsudků Nejvyššího soudu k problematice nutné obrany v poslední dekádě.

Výše uvedená právní věta představuje zásadní posun pro výklad problematiky trvání útoku v České republice.

V případu Monitoring nutné obrany #5 – Kralupy nad Vltavou, 2018 [13 bodnutí do krku odzbrojeného bratra – tyrana] jsem konstatoval, že “Nejvyšší soud promarnil šanci blíže rozvést problematiku extenzivního (časového) excesu.

Česká trestněprávní praxe se díky tomuto rozhodnutí výrazně přiblížila německé doktríně, v níž existuje jasně a konstatně judikovaný koncept práva nutné obrany do definitivního odstranění hrozby (viz Monitoring nutné obrany #6.1 – Když člen Hell’s Angels v rámci putativní nutné obrany zastřelil příslušníka německé zásahové jednotky).

Přestávka v útoku

Případy opakovaných výpadů útočníka, kdy finální je zastaven preemptivně, představují pro obhajobu obtížnou situaci.

Soudy totiž mívají tendenci přestávku v jednání útočníka, byť typicky jde pouze o vteřiny či nižší desítky vteřin, vnímat jako izolované jednotlivé útoky.

Z hlediska obránce jde přitom o jediný skutkový děj a považuje za samozřejmé, že aktivně zabrání tomu, aby si nenechal uštědřit další ránu.

Jak jsem konstatoval v IV. dílu série k nutné obraně, prokázání přímo hrozícího útoku je velmi obtížné. To platí i v případě, kdy je na jednání útočníka nahlíženo jako na (1) již dokonaný izolovaný útok a (2) následující přímou hrozbu jiného útoku.

Naopak pokud “přestávka” nepředstavuje rozdělení jednání pachatele na samostatné útoky, jak v tomto případě postuloval Nejvyšší soud, je nutné co do trvání útoku vycházet ze zásady in dubio pro reo, viz 11 To 27/90 z 28.4.1990.

To nejen výrazně posiluje postavení obhajoby v obdobných případech, ale je také v souladu se zásadou, že riziko za výsledek konfliktu musí primárně nést útočník, viz NS 8 Tdo 568/2020.

Intenzivní exces

Tento případ je zajímavý také tím, že v něm nevznikly pochybnosti ohledně absence zcela zjevné nepřiměřenosti obranného jednání. Série článků o nutné obraně je rozdělena do devíti základních částí, kdy každá popisuje jeden klíčový aspekt problematiky nutné obrany. Ve většině případů se při posuzování prolínají tři či více jednotlivých dílčích problematik. A otázka absence zcela zjevné nepřiměřenosti je na stole téměř ve všech případech.

Zde, výjimečně, intenzita problém nepředstavovala, a to i navzdory zranění pouze na straně útočníka. Jistě tomu napomohl bojový výcvik obránce a jeho schopnost dobře a přesvědčivě artikulovat, že a jak šetrně postupoval při svém obranném jednání.

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.

Zbrojnice.com - vysvětlení právních aspektů nutné obrany.

3 Replies to “Monitoring nutné obrany #11 – Šlapanice u Brna, 2017 [nutná obrana amanta v průběhu vykazování z obydlí rodinným příslušníkem děvčete]

  1. Z rozsudku soudu prvního stupně: “má soud za to, že nemůže jít o případ nutné obhajoby.”

    Predpokladam ze melo jit o nutnou obranu, ne obhajobu. Jde o chybnou citaci nebo rozsudek obsahuje takovouto chybu?

  2. Nechapu, jak muze odvolaci soud postupovat nelegalne a vyzadovat subsidiaritu? To na ne neni zadny metr? Kdyz neco podelam, tak bych za to mel nest odpovednost. Asi je to bezny stav soudnictvi u nas, jen mi to jako laikovi prijde na hlavu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *