Nutná obrana IV: Obrana proti přímo hrozícímu útoku

Nutná obrana je možná nejen proti probíhajícímu, ale také proti přímo hrozícímu útoku. V těchto situacích poměrně předvídatelně vzniká základní otázka – jaký je rozdíl mezi přímo hrozícím a pouze hrozícím útokem? Kde je hranice mezi marnou bezprávnou výhrůžkou, mezi přípravou k útoku a přímo hrozícím útokem ve smyslu trestního zákoníku?

Obhajoba nutnou obranou typicky zahrnuje přiznání se k jednání, které má znaky trestného činu. V případě úspěšné preemptivní obrany navíc často bývá jedinou osobou s fyzickými následky domnělý útočník. Je pak nasnadě, že prokázání nutné obrany je v takové situaci velmi obtížné.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Možnost vytažení dosud skrytého nože je pro obránce otázkou života a smrti ve zlomku vteřiny. Pro soudy následně mnohaletým přemítáním v kancelářích uvnitř zabezpečené budovy. Video čistě ilustrační, není vhodné pro slabší povahy.

Druhy přímo hrozících útoků

Přímo hrozící útok lze rozdělit do několika kategorií:

• Útok přímo hrozící za pokojného stavu. Nutná obrana v takové chvíli bude zpravidla prvním násilným projevem incidentu. Zcela nezávislému pozorovateli se bez dalšího bude obránce jevit jako útočník, zvlášť při shlédnutí kamerového záznamu o nízké kvalitě bez zvuku.
• Útok přímo hrozící po ukončení předchozího útoku. Typické pro aktivní vrahy nebo osoby nabuzené k agresivitě v důsledku požití návykových látek. Útok provádějí odděleně na různých místech, někdy i s delší časovou prodlevou. Bez přistoupení dalších okolností přitom na přímou hrozbu dalšího útoku, a tedy oprávnění jednat v nutné obraně, nelze usuzovat.
• Přímo hrozící eskalace, resp. zvýšení intenzity při již probíhajícím útoku. Nutná obrana se bude zcela nezávislému pozorovateli jevit nejspíš jako intenzivní exces, resp. vybočení z mezí zákazu zcela zjevné nepřiměřenosti obrany způsobu útoku.

Základní znaky přímo hrozícího útoku

Základní právnickou poučkou je, že o postavení útočníka rozhoduje zásadně iniciativa na počátku střetnutí, nikoli jeho další průběh, tím méně jeho výsledek. Obrana proti přímo hrozícímu útoku jde většinou přímo proti této poučce, protože většinou první zřetelně prokazatelnou akci bude provádět obránce.

Pro úspěšnou obhajobu splněním podmínek nutné obrany musí být obránce schopen vysvětlit, proč pachatel představoval přímou hrozbu a jak o tom věděl. Odkázání se na intuici stačit nebude. Platí to ve všech případech nutné obrany, ale v případě obrany proti teprve přímo hrozícímu útoku je prvek schopnosti vysvětlení nejzávažnější. Při pouhém pohledu na důkazy (svědecké výpovědi, kamerové záznamy, rekonstrukce sledu událostí) obvykle bude obránce tím, kdo započal incident vedoucí až ke konečnému zapojení orgánů činných v trestním řízení.

Obránce musí vysvětlit tři základní okruhy otázek: záměr, prostředky a příležitost pachatele přímo provést útok na zájem chráněný trestním zákonem. Nemusí, ale pokud možno by měl být schopen také vysvětlit, proč byl způsob obrany, který zvolil, za daných okolností tou nejlepší možností postupu.

V české judikatuře a doktrinální literatuře není problematika obhajoby proti přímo hrozícího útoku řešena dostatečným způsobem. Následující část proto vychází z americké doktríny AOJP (Ability, Opportunity, Jeopardy, Preclusion), resp. IMOP (Intent, Means, Opportunity, Preclusion). V detailu viz Rory Miller: Facing violence.

Záměr

Pachatel musí dát najevo záměr provést útok a obránce musí být schopen vysvětlit, jak věděl, že pachatel představuje bezprostřední ohrožení.

Vysvětlit záměr bude poměrně jednoduché u pachatele, který proti obránci běžel s nožem v ruce a křičel jeho jméno se slovy “zabiju tě”. Obzvlášť, pokud už byl pachatel celý od krve předchozí oběti. Jiná bude situace souseda, který na lidi řve “zabiju tě” pravidelně, byť zrovna v té chvíli má v ruce nůž, kterým právě podřízl králíka.

Těžší vysvětlování nastane v případě, kdy obránce beze slov v noci obestoupí tři tzv. “mladíci”. Úplně jiný rozměr vysvětlování přijde při obraně v situaci, kdy obránce v hospodě rozpozná změnu řeči těla pachatele, který se už několikrát projevil verbálně, ale doposud fyzicky neútočil…

Prostředek

Záměr je k ničemu, pokud pachatel nemá prostředek k jeho naplnění. Pokud čtrnáctiletá dívka bude na ulici řvát “zabiju tě”, tak i kdyby sebevíc pěstičkami bušila do průměrně urostlého dospělého muže, bez dalšího nebude mít prostředek k dokonání své hrozby.

Stejně tak člověk, který bude křičet “všechny vás postřílím” a přitom bude pobíhat nahý po ulici zjevně bez jakékoliv střelné zbraně, nemá jak vyřčenou hrozbu přímo naplnit.

Příležitost

Pachatel musí mít příležitost svou výhrůžku naplnit. Pokud autem zatarasí cestu, vyběhne na silnici, bude kopat do vozu a lámat zrcátka a přitom křičet “uškrtím tě”, byť by měl zcela zjevnou fyzickou převahu, tak dokud je zamýšlená oběť “bezpečně” zamknuta ve voze, uškrtit nikoho nemůže.

U tohoto příkladu je dobré navázat na ten zmíněný v prvním díle. Je pravda, že nikdo nemá povinnost před útokem utéct do auta. Tuto logiku už ale nelze vztáhnout na situaci, kdy je napadený v autě a aktivně se rozhodne z něj vystoupit.

Obránce má sice teoreticky právo z automobilu vystoupit a způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený, zamezit poškozování zrcátek a plechů a následně způsobem, který není zcela zjevně nepřiměřený, bránit sebe, pokud se pachatel obrátí proti němu. Prakticky se z toho může velmi rychle stát nejdražší způsob šetření na opravě autodílů. Nejdražší i kdyby nakrásně o tři či čtyři roky později Nejvyšší soud nesouhlasil s názorem okresního soudu, že “kdo leze z auta ven, ten se nebrání” (viz “nacionalistický útok zakončený nožem” popsaný v III. dílu série).

Vyloučení

Záměr, prostředek a příležitost na straně útočníka představují základní znaky, které by měl být obránce schopen vysvětlit pro prokázání nutné obrany proti přímo hrozícímu útoku.

Doplňující znak představuje vyloučení jiných okolností, které by bránily vykonání přímo hrozícího útoku na straně pachatele (například pachatel má záměr rozbít výlohu, ta je ale z bezpečnostního skla) nebo provedení obrany na straně obránce (například pretext obrany).

Shrnutí

Prokázání nutné obrany proti přímo hrozícímu útoku pro obhajobu představuje obzvlášť obtížnou situaci. Z letmého pohledu na objektivní okolnosti v podobných případech obvykle vyplývá sekvence událostí, v níž úvodní násilné jednání činí obránce.

Na významu tak nabírá schopnost obránce jasně, srozumitelně a přesvědčivě artikulovat, z čeho plynul záměr, prostředek a příležitost pachatele přímo provést útok proti obránci.

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 171 – 181.

Soudní praxe

Samotná pohrůžka neznamená přímo hrozící útok

V roce 1927 Nejvyšší soud ČSR přezkoumával případ, v němž se odsouzený za těžké ublížení na zdraví dovolával obhajoby nutnou obranou. Tu stavěl především na svědkovi, který u soudu dosvědčil, že napadený odsouzenému před započetím jednání, které soud později posoudil jako rvačku a těžké ublížení na zdraví, hrozil slovy “zabiju tě, ty prokletý pse!”

Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že rozhodující soud především neuvěřil tomu, že napadený zaútočil holí jako první, a celkově nevěřil výpovědi odsouzeného ani svědka a tento svůj závěr přesvědčivě odůvodnil. Zásadní nález Nejvyššího soudu se vázal k tomu, že

“pohrůžka zlým nakládáním o sobě neznamená útok, který již počal nebo bezprostředně nastává, či který skutečně hrozí.” (Rozhodnutí Nejvyššího soudu ZM I 667/26 ze dne 30. dubna 1927.)

Pohrůžka doprovozená dalšími okolnostmi už může svědčit o hrozícím útoku

Zatímco samotná výhrůžka k závěru o hrozícím útoku obvykle postačovat nebude, při doplnění dalších okolností mohou být podmínky nutné obrany splněny. Takto například v roce 1957 obránce při odchodu z ostravské restaurace zaslechl vyhrůžku fyzickým násilím od konkrétní osoby, kterou znal jako agresivního člověka, s nímž jej pojilo dlouhodobé nepřátelství. Tato osoba obránce následovala na ulici, kde výhrůžku zopakovala a proti obránci se rozeběhla. Načež obránce hrozícího útočníka zastavil úderem do hlavy. Za těchto okolností již soud neměl o existenci hrozícího útoku pochybnost (státní zastupitelství případ obžalovalo s argumentem nepřiměřenosti, viz VII. článek série,  což soud také odmítl). (Rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 4 To 181/57 ze dne 6. 9. 1957.)

Odvrácení přímo hrozícího útoku známého rváče

Vyvádění agresivních opilců je pro mnohé výčepní běžnou činností. Pro jednoho výčepního v Kravařích se to ale změnilo v dlouholetou pouť trestním systémem ukončenou až u Nejvyššího soudu.

Když výčepní spatřil jednoho ze štamgastů, jak se přetahuje s jiným hostem, rozhodl se ho okamžitě vyvést ven. To se agresorovi nelíbilo a výčepního chytil pod krkem. Výčepní reagoval čtyřmi silnými údery do obličeje vedoucími k několikadenní pracovní neschopnosti.

Výčepní se obhajoval s odkazem na to, že agresora dlouhodobě znal. Věděl, že v minulosti již zmlátil několik lidí. Obával se, že by tedy sám dopadl stejně. Poměrně logickou obhajobu okresní soud převrátil v neprospěch výčepního: Pokud věděl, že je poškozený agresivní a nebezpečný, měl dle soudu předpokládat, že jeho intervence povede k ohrožení, a tedy se do ničeho neměl míchat.

Bylo tak až na Nejvyšším soudu, aby vyložil, že

“jde o nutnou obranu, odvrací-li napadený činem jinak trestným útok na tělesnou integritu přímo mu hrozící proto, že se snažil odvrátit útok směřující proti tělesné integritě jiné osobě.”

V tomto případě je nutné vnímat dvě odlišné nutné obrany. První směřovala proti jednání spočívajícímu v “přetahované” a měla podobu snahy o fyzické vytlačení z budovy. Druhá nutná obrana následně směřovala proti jednání, ve kterém výčepní rozpoznal přímo hrozící útok. Toto své poznání následně dokázal přesvědčivě vysvětlit. Pro každou z těchto nutných obran je potřeba vnímat odlišnou hranici toho, jaké jednání by bylo zcela zjevně nepřiměřené (resp. tehdy zřejmě nepřiměřené). K přípustné intenzitě nutné obrany viz VII. článek série. (Rozsudek Nejvyššího soudu zp.zn. 7 Tz 67/1969 ze dne 23.9.1969.)

Pozn: Přestože jde o právní větu z roku 1969, je dobré mít na paměti, že logika “kdyby se do toho nemíchal, tak se to nemuselo stát, takže nemůže jít o nutnou obranu” je českému soudnictví vlastní i v současnosti.

Lupiče s nožem v bytě praštit lze

25.2.1977 vystoupil z vlaku v Štvortku nad Váhom cestující a vydal se po chodníku domů. Chvíli po té k němu zezadu přistoupil agresor a přiložil mu nůž na krk, dožaduje se vydání hotovosti. Obránce opáčil, že u sebe žádné peníze nemá. Načež byl donucen s nožem v zádech agresora dovést až do svého bytu. Zde se obránci na chvíli podařilo dostat z dosahu agresora, který zaměřil pozornost na manželku a syna. Na chodbě popadl železnou tyč a jednou dobře mířenou ranou agresora přetáhl přes hlavu. Následně jej odtáhl z bytu pryč a když viděl, že agresor odchází, ohlásil věc policii. Čin obránce vedl k otoku mozku a dvouměsíční pracovní neschopnosti lupiče. Soudy jeho jednání vyhodnotily jako ublížení na zdraví s dvouletým podmíněným trestem.

Proti rozhodnutí podal stížnost pro porušení zákona generální prokurátor SSR, načež rozsudky zrušil slovenský Nejvyšší soud s konstatováním, že

“od bránícího se nelze žádat, aby vyčkával a spoléhal se na náhodu, že škoda, která objektivně i podle jeho představy z útoku hrozí, nenastane, a aby nepoužil přiměřené a dostupné prostředky obrany, aby hrozící útok znemožnil a útočníka zneškodnil“. (Rozhodnutí NS SSR sp.zn. 5 Tz 143/79)

V tomto případě soud sice konstatoval, že pachatel již páchal loupež a porušování domovní svobody, nicméně vzhledem k těžkému zranění test přiměřenosti aplikoval na další přímo hrozící útok nožem.

Narážení pupkem v průběhu slovního konfliktu neprokazuje přímo hrozící útok

7. 8. 2013 došlo v obci u Prahy před obchodem COOP k verbálnímu sporu mezi dvěma muži. Po té, co se oba ocitli ve vzájemné blízkosti, začal jeden do druhého narážet pupkem. Narážený reagoval ranami pěstí s nasazeným kovovým boxerem. Soud obhajobu naplněním podmínek nutné obrany neakceptoval:

“Poškozený nijak obviněného fyzicky nenapadl, nijak se o to nepokusil, nijak takový záměr nedal najevo např. rozmáchnutím, napřažením ruky, uchopením nějakého předmětu použitelného jako zbraně či slovní výhrůžkou, žádným způsobem nenaznačoval možnost vystupňování razance svého jednání apod.“

Tento případ je zajímavý také pokusem o obhajobu putativní obranou (viz IX. článek série), byť dle popisu okolností by byla na místě spíše obhajoba nutnou obranou proti přímo hrozícímu útoku. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 1798/2016 ze dne 11.1.2017.)

Další tematicky související rozhodnutí viz. III., VI., VII. a IX. článek série.

Monitoring nutné obrany – výběr právních vět z aktuálních případů

Přerušení není ukončení

Krátké přerušení útoku, aniž by došlo k jeho faktickému ukončení, však zpravidla nevede k navození situace, kdy by nebylo možné nutnou obranu realizovat. (NS 3 Tdo 1500/2019, viz Monitoring nutné obrany #11 – Šlapanice u Brna, 2017 [nutná obrana amanta v průběhu vykazování z obydlí rodinným příslušníkem děvčete])

Tj. v obdobné případy je na místě posuzovat především z hlediska trvání předchozího útoku, nikoliv jako ukončení jednoho a přímou hrozbu nového útoku.

Nejde o časový exces, pokud by prodlení vedlo k neúčinnosti obrany

Při posuzování případného extenzivního excesu je třeba zohledňovat i to, že prodlení v obraně ji může učinit neúčinnou. (I. ÚS 3235/15, viz Monitoring nutné obrany #6 – Herink, 2013 [postřelení příslušníka URNA provádějícího příkaz k domovní prohlídce])

Vykročení a natažení ruky jako přímo hrozící útok

Vykročení a natažení ruky, které následovalo po předchozím fyzickém útoku, může představovat přímo hrozící útok, proti němuž je nutná obrana přípustná. (Shrnutí TG dle 8 Tdo 1045/2023, viz Monitoring nutné obrany #28 – Brno, 2020 [útok brněnské soudkyně proti batoleti na ulici; přímo hrozící útok]).

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.