Nutná obrana III: Aktivní příprava k obraně

V řadě zemí světa je aktivní příprava k obraně před kriminálním útokem považována za okolnost vylučující legální obranu. Pokud by se například v domě v Británii nebo Švédsku majitel ubránil útoku násilníka s pomocí baseballové pálky, bude se jeho jednání posuzovat diametrálně odlišně v závislosti na tom, zda-li měl baseballovou pálku za účelem obrany připravenu u postele, nebo ji “jen” měl s jinými sportovními potřebami ve skříni a v nouzi po ní sáhl. Když se v podobné situaci v zahraničí policista ptá, kde jsou uloženy baseballové míčky, právně zdatný obránce už ví, odkud vítr fouká. V České republice na tom naštěstí zatím nejsme tak špatně.

Bohužel není výjimečné, že se tento rozdíl v praktické rovině projeví až po letech trestního řízení.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod, jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Tento text je zaměřen na právní důsledky přípravy k nutné obraně, nikoliv doporučení, jak se připravit či vybavit.

Zásah Katji da Silva Sastre. Video čistě ilustrační, není vhodné pro slabší povahy.

Nepleťte si přípravu na obranu s přípravou podkladů pro obžalobu

Než se dostanu ke konkrétním praktickým příkladům, krátce odbočím. Je důležité neplést si přípravu na nutnou obranu s přípravou podkladů pro spis státního zástupce. Říkejme tomu výbava taktického nindža operátora.

I když uděláte vše právně a prakticky správně, operátorské lebky na střenkách obranného nástroje, nápisy na obalu mobilu a klíčence a nášivky na oblečení nebo batohu mohou představovat rozdíl mezi odložením případu v přípravném řízení a rozhodnutím policejního vyšetřovatele: “co já vím, ať to rozsoudí někdo jiný“. A co teprve, pokud dostupné podklady prakticky a právně bezvadný postup obránce zjevně neprokazují… V tomto ohledu pamatujte na pravidlo, že policie v pochybnostech obviňuje.

Obdobně přistupujte k fotografiím na sociálních sítích a veřejně dostupným výsledkovým listinám. Co je pro vás hezkou vzpomínkou na užitečný víkendový výcvik, může stejně tak dobře sloužit k utvrzení soudcovských předsudků.

Příprava na obranu a příprava k útoku

Jakkoliv české právo umožňuje aktivní přípravu k nutné obraně, obránce by měl být schopen přesvědčivě vysvětlit, že ve skutečnosti nešlo o přípravu k útoku. Toto může být problematické zejména, pokud jde o přípravu na konkrétní situaci, která v obránci vyvolává důvodnou obavu.

Zcela jiné východisko pro vyšetřování představuje informace “zbraň jsem měl u sebe, protože ji nosím vždy a všude” než informace “zbraň jsem si s sebou zrovna na tu schůzku vzal, protože jsem od [útočníka] očekával možné problémy“. Jakkoliv by to nemělo být právně relevantní, v případě druhé věty bude automaticky následovat otázka “a proč jste nezůstal doma?” A na tu už může navázat niterné nutkání soudce vyjádřit své protiprávní přesvědčení, že samotná příprava čelit eventuálnímu násilí vylučuje nutnou obranu.

Obecně platí, že pokud něco vyžaduje vysvětlení, pak obránce tahá za kratší konec. V situaci přípravy na konkrétní nutnou obranu, která následně nastala, je to hodně krátký konec.

Pokud obránce následně nemlčel, znamená to, že se už přiznal k jednání (útok proti tělesné integritě útočníka), a v těchto případech dokonce i k přípravě k tomuto jednání.

Co pro obránce představovalo opatření pro nejhorší možnou eventualitu, může pro státní zastupitelství být doznáním k spáchání trestného činu s rozmyslem.

Rozhodování o využití konkrétního způsobu obrany

Současná realita českých ulic je taková, že převažuje pravděpodobnost útoku relativně nízké intenzity. Tedy takového, k jehož řešení je postačující využití například pepřového spreje.

Útoky, při nichž účinná obrana vyžaduje nasazení účinnějších nástrojů, jsou sice méně časté, ale za to co do následků výrazně nebezpečnější. Pro osoby, které si připouštějí možnost kriminálního útoku a chtějí mít šanci jej odvrátit, je typické nošení vícero obranných prostředků s odlišnou mírou účinnosti.

V praxi nižších soudů se často objevuje mylná polemika v tom smyslu, že možnost použití mírnějších prostředků sebeobrany vylučuje posouzení využití účinnějšího prostředku jakožto splňujícího meze nutné obrany. Není to ale pravda:

Pro jednání v nutné obraně není podstatná tzv. subsidiarita, tj. nevyžaduje se, (…) aby [obránce] použil nejdříve mírnější způsoby obrany a jejich intenzitu případně stupňoval až podle způsobu útoku. Proto intenzivní exces z mezí nutné obrany nelze spatřovat jen v tom, že napadená osoba (…) nezvolila mírnější možnou obranu, pokud použitou (intenzivnější) obranu ještě nelze považovat za zcela zjevně nepřiměřenou způsobu útoku. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 162/2007 ze dne 28. 2. 2007.)

Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě
a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně nepřiměřená. Nelze však na obránci požadovat, aby dal přednost slabšímu, ale nejistému prostředku. (Obiter dicta rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 6 Tdo 984/2019 ze dne 28.8.2019)

Obránce tedy nemá povinnost vysvětlovat proces volby mezi svými předpřipravenými nástroji obrany. Pokud toho není po konzultaci s vlastním obhájcem schopen na 200%, neměl by se o to ani pokoušet.

Riziko za výsledek nese především útočník

V případech ozbrojené nutné obrany je obecně vhodné útočníka s možností použití zbraně seznámit. Avšak ne způsobem, který by bylo možno vykládat jako bezprávní výhrůžka.

Pokud útočník ví, že je obránce ozbrojen, a přesto se rozhodne útočit, lze z toho dovodit jednak vyšší nebezpečí útoku (je odhodlán překonat ozbrojený odpor) a také do určité míry vědomé nesení rizika jejího užití a následku útočníkem.

Nelze pominout, že poškozený se k útoku odhodlal i přes riziko vyplývající z toho, že věděl, že obviněný má zbraň a hodlá ji použít. Jestliže útok podstoupil s tímto rizikem, logicky jeho útok navenek působil velmi odhodlaně, dále tak, že bude proveden razantně, a konečně i tak, že bude znamenat vážné ohrožení osoby obviněného. (…)

Celkově lze rozhodnutí obou soudů charakterizovat tak, že příliš přísně činila obviněného odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce, zatímco poškozený byl v postavení útočníka. Nejvyšší soud na rozdíl od obou nižších soudů zastává názor, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník. Pouze tak je možné ustanovení § 13 tr. zák. o nutné obraně aplikovat způsobem, který sledoval i zákonodárce, pokud ve prospěch obránce v tomto ustanovení připustil citelnou diferenci v důraznosti použitého prostředku a také v závažnosti způsobeného následku. (NS 7 Tdo 272/2006)

Zvláštní schopnosti obránce

Soudy mají obecně i při zachování stejných okolností a následků výrazně vyšší míru shovívavosti pro kající se obránce jednající pudově a na pokraji nervového zhroucení, než pro obránce vykazující cílený a umný obranný postup.

Výbavu či výcvik obránce soudy posuzují v rámci zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku (k tomu více v VII. článku série). Jakkoliv platí, že pachatel si vybírá oběť, místo, čas, způsob a nástroj spáchání, případné selhání procesu výběru oběti soudy často dávají k tíži obránce a nikoliv pachatele. Vycházejí z toho, že při zachování obdobných ostatních okolností byť i náhodný výběr oběti se zvláštními schopnostmi modifikuje nebezpečnost útoku. Tedy že stejně vedený útok proti “schopnému” obránci zpravidla představuje nižší míru jeho ohrožení.

Zvláštní schopnosti obránce často vedou soudy k požadavku na vyšší míru ohleduplnosti obranného postupu. Takto se soudy někdy dostávají až za hranu subsidiarity, která přitom není zákonným předpokladem nutné obrany (viz. I. článek série). Závěr o zcela zjevné nepřiměřenosti pak soudy někdy opírají například o argument, že měl vycvičený obránce využít méně destruktivní chvat či že obránce-policista měl nejprve užít varovný výstřel (byť byl mimo službu v noci napaden na ulici a bránil se soukromou zbraní). K tomu v detailu v rozsudcích v dalších částech série.

Shrnutí

Na rozdíl od řady jiných zemí aktivní příprava k případné obraně v České republice nevylučuje její posouzení jakožto legální nutnou obranu. Orgány činné v trestním řízení a mnohdy i nižší soudy ale pro toto jednání nemají vždy potřebné pochopení.

V podobných případech přitom obžaloba často vychází z tvrzení samotných obránců. O to více zde platí, že vše, co řeknete, bude použito proti vám

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 159 – 170.

Soudní praxe

V některých z následujících případů šlo o obranu v situaci, které bezprostředně předtím předcházel jiný izolovaný útok. Napadený se stáhl, obstaral si zbraň (střelnou či chladnou) a následně byl napaden znovu, tentokrát s radikálně jiným výsledkem. Z toho orgány činné v trestním řízení nabyly přesvědčení, že obránce byl vlastně útočníkem.

Přelomové píchnutie vreckovým nožíkom s čepeľou dlhou 7,7 cm

Pokud v současnosti soudy zprošťují případy, v nichž se obránce aktivně připravoval na eventuální nutnou obranu, obvykle odkazují na konflikt, který se odehrál v roce 1980 v Košicích.

Obránce v tomto případě po odchodu z hostince na ulici spatřil tři osoby, které vyhodnotil jako potenciálně nebezpečné. Jak uvedl policistům, pro jistotu si v té chvíli v ruce otevřel kapesní nožík s čepelí dlouhou 7,7 cm. Intuice se ukázala správnou, když jej o pár momentů později jeden z trojice srazil k zemi. Tam jej mlátil pěstmi za hlasitého povzbuzování dalším (poslední z trojice se naopak vzdálil pryč).

Obránce, který během útoku utrpěl “pomliaždenie tvárovej časti hlavy, tržné rany ušnice a pery a otras mozgu, pomliaždenie ľavého pleca, stehna a zlomenina hornej čeľuste“, naslepo šermoval nožíkem, přičemž opakovaně shýbajícího se útočníka povrchově zasáhl do nohou. Útok ukončil jediný výpad, při němž došlo k zásahu přímo do srdce se smrtelným následkem. Obránce byl obviněn z úmyslné těžké újmy na zdraví s následkem smrti (5 – 12 let odnětí svobody).

V tomto případě se státní zástupce odvolal proti zproštění Krajským soudem v Košicích. SZ dovozoval z otevření nožíku před samotným konfliktem, že obránce ve skutečnosti připravoval útok. S touto tezí se Nejvyšší soud Slovenska osm měsíců po incidentu neztotožnil. “Rozhodujúce je, že obžalovaný J. V. použil svoj nožík proti poškodenému J. K. ml. až v čase, keď J. K. ml. naňho útočil, a to za okolností a situácie, ako to bolo už uvedené. Skutočnosť, že si niekto pripraví na obranu proti hroziacemu a očakávanému útoku zbraň, nevylučuje, že ide o obranu, ani to, že obrana nie je zrejme neprimeraná povahe a nebezpečnosti útoku.” (Rozsudek Nejvyššího soudu SSR sp.zn. 3 To 2/81 ze dne 17. 2. 1981).

Pozn.: Pro rozhodování soudu nicméně bylo významné posouzení rozsahu zranění, která obránce utržil. Díky tomu měl za jednoznačně prokázané, že obránce byl ohrožen na životě, a tedy měl právo bránit se i případně smrtícím výpadem. Je otázka, jaký by byl závěr soudu, pokud by se obránce ubránil stejným způsobem dříve, než utrpěl výše uvedená těžká zranění.

Lynč v lázeňském parku zakončený střelbou

V dalším případě ze 14.12.2002 šlo o potyčku dvou skupin osob. V úvodní fázi obránce (později obviněný, odsouzený, následně zproštěný) získal proti útočníkům navrch díky použití skleněné láhve. Numerická převaha se přesto nakonec projevila a obránce se svými druhy skončili zbiti. Sám obránce utrpěl “zhmoždění obličeje s podkožním otokem tváře a víček a rozsáhlými oděrkami zejména pod pravým okem a na levé tváři, dále vniknutí vzduchu do měkkých tkání levé tváře, zlomeninu lícního oblouku vlevo, zakrvácení dutiny horní čelisti a zlomeninu nosních kůstek.”

Obě skupinky se od sebe oddělily, přičemž obránce navíc opustil své druhy a vydal se skrz park do osobního automobilu pro pistoli. Útočníci nicméně došli k závěru, že jeden lynč nebyl dostatečný. Opět vyhledali skupinu přátel obránce a znovu je napadli. K jejich lítosti mezi napadenými nebyl ten, co se jim dříve udatně bránil lahví. Vydali se ho tedy hledat do parku.

Podruhé zmlácení známí telefonicky sdělili poslední vývoj situace obránci a dohodli se, že si půjdou vzájemně naproti. Útočníci si ho ale našli rychleji. Obránce natáhl závěr pistole a křičel na útočníky, že se bude bránit střelbou. Útočníci výstrahy nedbali a rozeběhli se proti obránci.

Obránce pro výstrahu vystřelil z pistole Mauser 7,65 ze vzdálenosti 20 metrů pět ran do země. Útočníci ani této výstrahy nedbali, načež došlo ke kontaktu. První útočník obdržel střelu z bezprostřední blízkosti do srdce se smrtelným následkem a druhý po sražení obránce na zem do břicha s poraněním dvanácterníku, žaludku, žlučníku a jater.

Dle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočce Tábor, v případě nešlo o nutnou obranu, neboť se obránce mohl “obávat pouze zbití” (intenzivní exces, viz. VII. článek série. Trest 12 let odnětí svobody za vraždu. Tuto úvahu následně rozvedl Vrchní soud v Praze, podle nějž obránce ve chvíli, kdy útočníky spatřil, byl v takové vzdálenosti, že místo konfliktu mohl bezpečně opustit (subsidiarita, viz I. článek série). Dále doplnil, že zde sice byl opětovný, ale již ukončený konflikt (extenzivní exces, viz. VIII. článek série). Obránce se přesto chopil zbraně, tu si připravil ke střelbě. Musel si přitom být vědom vzniku nového konfliktu při dalším vzájemném kontaktu. Trest 10 let odnětí svobody za vraždu.

Zrušení odsouzení se obránce dočkal po roce a půl od napadení: “Ze skutkových zjištění Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře je evidentní, že v době, kdy měl u sebe pistoli, bylo cílem pohybu obviněného připojit se ke skupině svých přátel, a nikoli vyhledat kontakt se skupinou osob kolem poškozených. Z uvedených zjištění je zřejmé, že vyhledat vzájemný kontakt naopak bylo cílem těchto osob. Pokud byl obviněný přesto na vzájemný kontakt připraven tak, že s použitím zbraně tyto osoby zastraší, nijak z toho nevyplývá, že by v tomto stadiu byl rozhodnut někoho usmrtit a že by záminkou k takovému činu měl být jím vyprovokovaný útok.

S tím ostatně koresponduje objektivní průběh kritického incidentu, neboť po vzájemném spatření obviněný zůstal na místě, zatímco poškození a jejich společníci se dali do běhu směrem k obviněnému, obviněný je nejprve slovně varoval, že má pistoli, avšak bezvýsledně, teprve pak se obviněný uchýlil k varovným výstřelům, kterých bylo pět, avšak opět bezvýsledně, a teprve když první z útočníků se ocitl v tak těsné blízkosti, že to již prakticky znamenalo fyzický kontakt, obviněný vystřelil proti jeho tělu. K druhému výstřelu pak došlo za situace, kdy obviněný byl povalen na zem a ležel na zádech.” (Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 461/2004 ze dne 6. května 2004).

Obránce, tou dobou již ve výkonu trestu odnětí svobody, tak čekalo nové kolo soudního řízení, v němž byly nižší soudy co do otázky nutné obrany vázány názorem Nejvyššího soudu. Zbývalo obránce odsoudit za nedovolené ozbrojování.

Nacionalistický útok zakončený nožem

Konečný rozsudek Nejvyššího soudu přesně nepopisuje charakter fyzického napadení Ázerbájdžánce čtyřmi Armény uvnitř baru v Praze 17.2.2010. Pouze konstatuje, že se odehrálo a že byl napadený vystaven také verbálním výhrůžkám. Dále rozvádí, že dle svědků se sám napadený snažil situaci deeskalovat. Mezitím telefonicky požádal známého, aby pro něj přijel a vyzvedl ho co nejblíž východu z baru.

Po odchodu z baru pokračovalo verbální napadání i na ulici. Obránce nejprve nasedl do auta. Následně na pokračující verbální výhrůžky reagoval vystoupením, tentokrát již s otevíracím nožem v ruce. Na napadení jedním z pachatelů reagoval dvěma bodnutími do hýždě a stehna útočníka. Druhý útočník obdržel čtyři bodnutí, z nichž jedno vedlo k přetnutí stehenní tepny. Obránce nasedl do auta a odjel; jeden z útočníků zraněním podlehl.

Obránce byl Krajským soudem v Praze shledán vinným zločinem ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky s následkem smrti a odsouzen k dvěma letům odnětí svobody. Prvostupňový soud v rozsudku teoretizoval, že obrana nožem byla nepřiměřená, protože by útočníci obránci “nanejvýš rozbili ústa” (extenzivní exces, viz. VIII. článek série). A pokud by už obránce podlehl způsobem, že by se nemohl bránit, dle názoru soudu by jistě ostatní z útočníkovy skupinky zabránili primárnímu útočníkovi v způsobení nějakého vážnějšího zranění (!!!).

Pozn.: Dovozování, že riziko závažného zranění napadeného je nižší v případě přítomnosti dalších osob na straně útočníka, je v soudních rozsudcích překvapivě časté. Míra odtržení od reality je někdy až dechberoucí.

Zproštění se obránce dočkal již u odvolacího soudu – tři roky po té, co byl napaden. Nejvyššímu státnímu zastupitelství se to ale nepozdávalo, a tak podalo dovolání. V něm NSZ tvrdí, že útok pachatelů byl ukončen ve chvíli, kdy obránce nasedl do vozidla. Vše co se dělo poté, už má jít k tíži obránce (kombinace subsidiarity, viz I. článek série a  extenzivního excesu, viz. VIII. článek série). Ve vztahu k druhému útočníkovi (zemřelému) NSZ dokonce teoretizoval, že neútočil, nýbrž se pouze snažil pomoci prvnímu útočníkovi, který byl napaden nožem.

Nejvyšší soud tuto logiku odmítl: “Za dané situace tak lze plně souhlasit s odvolacím soudem, že obviněný toto jejich jednání považoval za trvající útok, který by mohl mít i další následky a (...) nelze tvrdit, že v danou chvíli měl možnost z místa konfliktu ujet s tím, že pokud tak neučinil, se již nemůže dovolávat toho, aby jeho jednání bylo posouzeno jako jednání v nutné obraně.”

Pro obránce celý případ skončil téměř čtyři roky po té, co byl napaden (rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Tdo 1197/2013 ze dne 18. prosince 2013).

Pozn.: U tohoto rozhodnutí je nutné zohlednit také způsob použití nože. Rány směřovaly na místa, která nejsou obvykle spojována se znemožněním pokračování útoku či se smrtelnými zraněními. Je otázka, zda-li by soudy došly ke stejným závěrům, pokud by obránce nožem cílil do oblasti obličeje nebo hrudníku. Tedy snažil se přímo zastavit útok, nikoliv pouze docílit ztráty odhodlání útočníků pokračovat.

Útočník se sám nabodl, cesta ke zproštění trvala dva roky

V případu obrany s nožem na recepci v turistické chatě v Jihočeském kraji se sešlo více okolností, které vedly k více než dvou a půl letému trestnímu stíhání napadeného. Po předchozí vzájemné slovní rozepři (oboustranný konflikt, viz. V. článek série) se neozbrojený útočník známý svou násilnickou povahou rozpřáhl k útoku pěstí (obrana proti hrozícímu útoku, viz IV. článek série). Obránce na to z kapsy vytáhl a otevřel rozevírací nožík, který držel v natažené ruce před sebou (obrana se zbraní proti neozbrojenému, viz VII. článek série).

Jak bylo prokázáno, útočník při následném rozpřahu a úderu doslova nabodl sám sebe na napřažený nůž obránce. “Příprava zbraně”, tedy vytažení nože z kapsy a rozevření bezprostředně předcházelo “nabodnutí se”. Vrchní soud v Praze přesto došel k závěru, že vytažení a příprava nože představuje dobře koordinovanou činnost svědčící o záměru obránce jej využít k bodnutí útočníka. To podle soudu vylučovalo nutnou obranu. Trest tři a půl roku odnětí svobody za ublížení na zdraví.

S tím se Nejvyšší soud neztotožnil: “úmyslné obranné jednání nevylučuje nutnou obranu, neboť její podmínkou není náhlé či nepřipravené jednání obránce“. Nejvyšší soud rozhodnutí zrušil dva a půl roku po napadení obránce. Věc se tak vrátila k dalšímu řízení Vrchnímu soudu v Praze. (Rozhodnutí NS sp.zn. 6 Tdo 1347/2008 ze dne 26.02.2009).

Související:

• Monitoring nutné obrany #1 – Karviná, 2019 [obrana nožíkem proti neozbrojenému útočníkovi s výraznou fyzickou převahou]
• Monitoring nutné obrany #3 – Jižní Čechy, 2011 [sedm kol soudního řízení za střelbu během rdoušení řezníkem a dřevorubcem]
• Monitoring nutné obrany #4 – Teplice nad Metují, 2017 [střelba taxikáře z nelegální zbraně na lupiče s nožem]

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.