Jednání, z něhož byl odsouzený shledán vinným: dne 10. 5. 2016 krátce po 21. hodině v obci XY, část XY, okres XY, poté, co poškozený J P po slovní rozepři s obžalovaným překonal řetězem zajištěná a zamčená vrátka a následně vnikl na pozemek č. uživatele M M s cílem fyzicky ho napadnout, na tomto pozemku po vzájemném slovním a fyzickém konfliktu, který skončil pádem obou do vody do zahradního bazénku, v okamžiku, kdy oba již z bazénku vylezli a poškozený se chystal z pozemku odejít, obžalovaný, ač nebyl nijak ze strany poškozeného bezprostředně ohrožen, vzal do ruky kámen o velikosti dlažební kostky, který z krátké vzdálenosti několika metrů hodil směrem na poškozeného a kterým jej zasáhl do levého ramene, v důsledku čehož poškozený byl otřesen a sedl si, když vstal, obžalovaný po něm z krátké vzdálenosti hodil další obdobný kámen, kterým poškozeného zasáhl do hlavy nad levé oko, kdy po tomto úderu poškozený spadl na zem a začala mu téct z rány krev, na místo se mezitím dostavila manželka poškozeného Z P, která mu pomohla vstát, a v tom okamžiku po něm obžalovaný opět z krátké vzdálenosti hodil další obdobný kámen, kterým poškozeného zasáhl do hlavy pod levé oko, poškozený poté v sebeobraně vyběhl proti obžalovanému, aby mu zabránil v dalším házení kamenů, vzájemně se chytli, přetahovali, až v dolní části zahrady spadli na zem, kde se je manželka poškozeného snažila roztrhnout a oddělit od sebe, poté poškozený s manželkou z místa utekli nejbližší cestou přes plot ven z pozemku, čímž obžalovaný způsobil poškozenému J P krevní výron v okolí levé očnice, tržně zhmožděnou ránu v oblasti levého obočí o délce 32 mm, tržně zhmožděnou ránu v oblasti levé líce, zlomeninu v oblasti nadočnicového oblouku čelní kosti vlevo s vpáčením úlomků a zlomeninu levého jařmového výběžku čelní kosti, což si vyžádalo ošetření a šestidenní hospitalizaci na chirurgickém oddělení Nemocnice a následnou čtyřdenní hospitalizaci na oddělení ústní, čelistní a obličejové chirurgie Stomatologické kliniky ve Fakultní nemocnici v s následným ambulantním léčením po dobu nejméně pět týdnů.
Základní informace o řízení
- K incidentu došlo 10. 5. 2016 po 21. hodině (tj. po setmění) v soudním okrese Karlovy Vary.
- Obžaloba pro pokus těžkého ublížení na zdraví (trestní sazba 3 – 10 let odnětí svobody).
- Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 9. 6.2017, sp. zn. 1 T 65/2016.
- Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 50 To 347/2017, původní rozsudek zrušen a nařízeno doplnit dokazování.
- Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 27. 3. 2018, č. j. 1 T 65/2016-410 (předseda Mgr. Dalibor Čermák), odsouzený shledán vinným ublížením na zdraví z omluvitelné pohnutky, trest šest měsíců s podmíněným odkladem na dva roky (souhrnný trest také za dřívější pěstování marihuany).
- Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25.6.2018, sp.zn. 50 To 182/2018 – 442 (předseda JUDr. Milan Suk), odsouzený shledán vinným ublížením na zdraví z omluvitelné pohnutky, trest šest měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok (+ změněna skutková věta výroku soudu).
- Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.7.2019 sp.zn. 6 Tdo 801/2019 (předseda JUDr. Jan Engelmann), dovolání odmítnuto.
- Usnesení Ústavního soudu ze dne 7.5.2020 sp.zn. III.ÚS 3381/19 (předseda Jiří Zemánek), ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
Skutkové otázky
- Popis incidentu, jak jej podal odsouzený a poškozený, se vzájemně velmi výrazně lišily. Větší části incidentu byli přítomni pouze oni dva sami, v konečné fázi byla přítomna manželka poškozeného, která svědčila v jeho prospěch.
- Poškozený měl velmi výraznou fyzickou převahu, profesionální hasič.
- Z dokazování vyplynulo, že odsouzený je okolím považován za problematickou osobu.
- Na počátku byla slovní roztržka. Odsouzený si ze zídky u obecní cesty vzal několik kamenů, které použil při betonování. Poškozený se dožadoval jejich vrácení zpět k cestě. Odsouzený měl reagovat slovy “jestli máš odvahu čůráku, tak si pro ty kameny pojď“.
- Následně se verze lišily:
- Dle odsouzeného: Poškozený vykopl branku a naháněl odsouzeného po zahradě. Ten před ním skočil do bazénu, protože si myslel, že jej tam nebude následovat, v čemž se ale mýlil. Poškozený odsouzeného topil, pak mu hlavou udeřil o hranu bazénu a následně oba vylezli. Když se poškozený rozeběhl proti odsouzenému, ten po něm začal házet kameny. Utíkal před ním po zahradě, uklouzl a když spadl, už proti němu šel poškozený společně s manželkou, chvíli se váleli po zemi, pak poškozený s manželkou odešel.
- Odsouzený v přípravném řízení uváděl, že kameny házel ze vzdálenosti ca 6 metrů, před soudem 15 – 20 metrů. Tento rozpor soudy považovaly za zásadní co se týče nevěrohodnosti jeho výpovědi (z rozsudků neplyne, proč soudy tento rozdíl pro posouzení věci považovaly za zásadní).
- Po příjezdu policie na místo byl trávník mokrý, zřejmě po smytí vodou, kameny se nenalezly.
- Dle poškozeného: Odsouzený ho měl pozvat na zahradu, aby si přišel pro kameny. Odsouzený se mu vysmíval. Když se poškozený nahnul ke kameni, tak se na něj vrhnul a oba spadli do bazénu. V bazénu se nic moc nestalo. Oba vylezli, poškozený chtěl odejít, ale byl kamenem zasažen zezadu do ruky. Když se otočil, inkasoval další zásah kamenem do hlavy, po němž krátce ztratil vědomí. Přišla manželka, on ji kryl svým tělem, dostal další zásah do hlavy. Aby zabránil dalšímu házení, vrhnul se na poškozeného a oba se váleli po trávníku. Po získání převahy s manželkou oba odešli.
- Dle manželky poškozeného: Když přišla na místo, byl její muž v podřepu, když se zvedal, dostal něčím do hlavy. Odsouzený stál poblíž s kameny v ruce a říkal, že se pouze bránil. Poškozený se zvedl a opět dostal kamenem, pak se vrhnul na odsouzeného. Chvíli se váleli, pak odsouzený řekl “já vás vy zmrdi zabiju oba” a snažil se ze země vytrhnout velký balvan, přičemž poškozený s manželkou odešli.
- Poškozený i manželka shodně tvrdili, že nikdy v průběhu incidentu nebyli vyzýváni k opuštění zahrady.
- Dle odsouzeného: Poškozený vykopl branku a naháněl odsouzeného po zahradě. Ten před ním skočil do bazénu, protože si myslel, že jej tam nebude následovat, v čemž se ale mýlil. Poškozený odsouzeného topil, pak mu hlavou udeřil o hranu bazénu a následně oba vylezli. Když se poškozený rozeběhl proti odsouzenému, ten po něm začal házet kameny. Utíkal před ním po zahradě, uklouzl a když spadl, už proti němu šel poškozený společně s manželkou, chvíli se váleli po zemi, pak poškozený s manželkou odešel.
- Poškozený utržil tři rány hozenými kameny. Podle znalce v případě hození profesionálem by hrozila až 60%ní pravděpodobnost těžkého zranění. Soudy s ohledem na “amatérství” odsouzeného co se týče házení a světelné podmínky (tma) došly k závěru, že nemohlo jít o pokus těžkého ublížení na zdraví.
Právní otázky
Porušování domovní svobody
Pro posouzení věci je zásadní zjištění, zda-li se poškozený v době incidentu dopouštěl útoku na domovní svobodu a nedotknutelnost obydlí odsouzeného.
Řešení této otázky bylo důvodem zrušení prvního rozsudku, protože okresní soud ignoroval závěry samostatného řízení proti poškozenému, v němž bylo shledáno naplnění formálních znaků porušování domovní svobody, nicméně pro nízkou společenskou škodlivost byl poškozený osvobozen a věc postoupena k dalšímu řízení jako možný přestupek.
“Ve druhém kole” už tedy okresní soud seznal, že poškozený na zahradu vnikl neoprávněně.
Délka trvání útoku
Soudy konkrétně došly k závěru, že poškozený:
- byl na zahradě neoprávněně, tj. páchal útok na domovní svobodu odsouzeného,
- sám provedl první fyzický útok na odsouzeného, tj. jak sám uvedl, vrhnul se na něj, když se mu odsouzený posmíval a sehnul se ke kamenům.
Přesto soudy následně došly k závěru, že ve chvíli “vylezení z bazénu” už žádný útok netrval, a tedy odsouzený se dopustil časového excesu v nutné obraně, viz. Nutná obrana VIII: Přípustná délka trvání nutné obrany a pokračování jednání obránce po ukončení útoku (časový, resp. extenzivní exces).
Právní věta
[Výzva “jestli máš odvahu čůráku, tak si pro ty kameny pojď”], vzhledem k formě, v jaké byla pronesena, nemůže být vnímána jako vážně míněné pozvání [do obydlí jiného]. (OS Karlovy Vary 1 T 65/2016)
Praktický komentář
In dubio pro reo
Tento případ je zajímavý sveřepým trváním soudů všech stupňů na ignorování zásady in dubio pro reo.
V okolnostech, kdy soudy shledaly, že poškozený neoprávněně útočil na domovní svobodu odsouzeného, a také provedl úvodní fyzický výpad, je přiklonění se k verzi poškozeného a jeho manželky, kteří měli zjevný společný zájem na výsledku řízení, naprosto nepochopitelné.
Pokud v řízení opravdu vyplynuly naprosto zásadní důvody, aby byla zcela zahozena výpověď odsouzeného ohledně skutkového děje od chvíle pádu do bazénu – navzdory zjištění o úvodním útoku poškozeného – pak se je soudům naprosto nepodařilo vysvětlit ve svých rozsudcích.
Délka trvání útoku
Úplně tragické je pak právní posouzení délky trvání útoku, a to zejména v usnesení Nejvyššího soudu. V této souvislosti stojí za zmínku, že se na stranu odsouzeného v rámci dovolání dokonce postavil i nejvyšší státní zástupce. Ten odkazoval na rozhodnutí NS SSR sp. zn. 4 Tz 40/78 ze dne 29.6.1978, podle nějž “nutná obrana je prípustná aj proti útoku, ktorý smeruje proti domovej slobode spôsobom uvedeným v § 238 odst. 1 Tr. zák. V takomto prípade trvá útok dovtedy, kým sa nepodarí útočníka, ktorý vnikol do domu alebo do bytu iného s úmyslom vykonať tam násilie z domu alebo z bytu vyhnať” (v podrobnostech viz 8. díl série k nutné obraně).
Zatímco slovenský socialistický Nejvyšší soud už v roce 1978 považoval výkon nutné obrany proti osobě porušující domovní svobodu za samozřejmý, u předesedy senátu českého Nejvyššího soudu JUDr. Jana Engelmanna s tímto odsouzený v roce 2019 neuspěl. To je obzvlášť zajímavé, protože ignorování otázky nedotknutelnosti obydlí právě tímto soudcem Ústavní soud neakceptoval v případě, který je podrobně popsán v 6. dílu monitoringu. Tentokrát nicméně Ústavní soud věc odmítl vůbec projednat.
Nejvyšší soud konkrétně shledal: “Pokud jde o odkaz státního zástupce na rozhodnutí č. 9/1980 Sb. rozh. tr., pak považuje Nejvyšší soud za podstatné zdůraznit, že tento odkaz je zcela nepřípadný s ohledem na zcela zásadní rozdílnost zjištěných skutkových okolností v předmětné trestní věci a věci řešené v rozhodnutí č. 9/1980 Sb., kdy se státní zástupce spokojil s pouhým konstatováním právní věty, aniž by bral v úvahu odlišnosti skutkových závěrů ve zmíněných trestních věcech.” V čem se ty okolnosti tak zásadně liší, že by se odsouzený nemohl bránit neoprávněnému setrvávání odsouzeného na jeho zahradě, už ale Nejvyšší soud nevysvětlil.
Bohužel, nedotknutelnost obydlí a domovní svobody pro české soudy i nadále zústává jakousi těžko uchopitelnou chimérou, a nikoliv základním lidským právem.
Způsob útoku a intenzita obrany
Závěrem, že poškozený sice neoprávněně vnikl na oplocenou zahradu (tj. do obydlí) odsouzeného, následně jej napadl, avšak po “vylezení z bazénu” už žádný útok netrval, se soudy vyhnuly potřebě posuzování “zcela zjevné nepřiměřenosti” házení kamenů.
Můžeme tedy shrnout, že v Česku nesmíte házet kameny na útočníka se zjevnou fyzickou převahou, který vám po setmění vleze do zahrady, napadne vás a srazí do bazénu a následně se stále v rámci této zahrady pohybuje – což jsou vše skutečnosti zjištěné soudy.
Je vaší povinností mu dopřát poklidný odchod.
Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.
Tady si myslím, že je to na hraně. Obránce házel kámen zezadu, tudíž útok už jasně skončil. Můj dům můj hrad ještě neplatí a útočník nebyl vyzván k opuštění zahrady. V rozsudku z 1978 se navíc mluví o domu nebo bytu, ne o zahradě.
Jestli schvalí MDMH, bude líp…
Pokud dáme přednost verzi osoby, která neoprávněně vnikla na oplocenou zahradu (obydlí) a zde napadla majitele, pak máte pravdu.
Já mám ale velký problém s tím, abych mezi verzí útočníka a napadeného dal přednost verzi útočníka.
Jsem laik, ale přijde mi to na hraně. Pokud hasič ten první kámen skutečně schytal zezadu při pokusu o odchod a ne třeba při zvedání násady od krumpáče byla to od domácího hloupost. Přeci nutná obrana má sloužit k zastavení, nebo odvrácení útoku. Hasič sice na zahradě byl, ale pokud měl v úmyslu ji opustit, těžko se mohl teleportovat.
Na druhou stranu, jestli domácího v bazénku topil je dost pochopitelné, že ten jeho úmysl z konfliktu vycouvat nerozpoznal. Možná, kdyby nehodil kámen první, dostal by jím on…
Jen oni dva ví, jak to bylo doopravdy. Ani jeden asi nejsou soused snů.
k předřečníkovi
“Jestli schvalí MDMH, bude líp…”
Nebude, je to nadbytečné, prakticky to platí už teď, stačí aby soudy opravdu považovaly porušení domovní svobody jako útok na zákonem chráněný zájem.
Můj problém s rozhodováním soudu je ve dvojí rovině – jedna je faktická a druhá čistě právní.
V té faktické rovině dokážu pochopit, že se prostě soudům nepodařilo do rozsudku přesvědčivě vysvětlit, proč se opřely o verzi útočníka a nikoliv obránce. V tomto ohledu rozhodnutí nemusí být nutně nesprávné, jen tedy po přečtení rozsudku prostě zůstává velmi zásadní pochybnost, což by mělo vést k rozhodnutí ve prospěch napadeného.
V právní rovině je rozhodnutí naprosto špatně. Je naprosto nepřijatelné, aby si Nejvyšší soud pletl extenzivní a intenzivní exces. Judikatura k porušování domovní svobody je konstantní a bohatá. Dokud pachatel zahradu neopustí, trvá útok na domovní svobodu osoby oprávněné zahradu užívat.
Soud se s tím nemůže vypořádat závěrem naprosto v rozporu s 50 lety judikatorní praxe a říct, že útok netrval (možná netrval útok na fyzickou integritu napadeného, ale zcela jednoznačně trval útok na nedotknutelnost jeho obydlí). A pak měl soud podrobně provést test “zcela zjevné nepřiměřenosti” házení kamenů v dané chvíli, kdy mohl shledat, že jednání bylo intenzivním excesem (to už bych bez přistoupení dalších specifických okolností nerozporoval).
Závěrem – pokud na vás někdo hodí kámen, nejspíš se budete krýt, především pudovým pozdvihnutím rukou k ochraně hlavy. Natočení se směrem k letícímu kameni bokem či zády lze taky považovat za pudovou reakci. Takže z čeho víme, že odcházel? Výhradně z tvrzení útočníka.
Co se týká útoku na domovní svobodu: Lze situaci, kdy někdo zcela nepochybně odchází a směřuje ke dveřím/brance považovat za trvající útok na domovní svobodu?
Vidím to tak, že když někdo neoprávněně vnikne do mého obydlí, a nemá k odchodu, útok na domovní svobodu jednoznačně trvá.
Ale pokud ho vyzvu k odchodu, on poslechne a odchází, je okamžikem ukončení útoku na mou domovní svododu právě tento začátek odchodu, i když stále je v mém obydlí, nebo až okamžik, kdy projde vchodovými dveřmi/brankou?
V článku analyzovaný případ není shodný s vám popsanou teoretickou situací osoby, která by neoprávněně vnikla do obydlí jiného v rámci “procházky”, nýbrž jde o případ neoprávněného vniknutí s úmyslem zde vykonat násilí, a tento úmysl byl proveden.
V době hlubokého komunismu v roce 1978 Nejvyšší soud došel k závěru, že “nutná obrana je prípustná aj proti útoku, ktorý smeruje proti domovej slobode spôsobom uvedeným v § 238 odst. 1 Tr. zák. V takomto prípade trvá útok dovtedy, kým sa nepodarí útočníka, ktorý vnikol do domu alebo do bytu iného s úmyslom vykonať tam násilie z domu alebo z bytu vyhnať,” viz příslušný případ uvedený v 8. dílu série o nutné obraně.
Takový závěr je také jediný spravedlivý, protože pachatel, který páchá násilí v rámci porušování domovní svobody, musí být tím, kdo v případě nutné obrany napadené osoby nese riziko vyvěrající z toho, že jeho úmysl odchodu nebude napadené osobě dostatečně zjevný, resp. že v případě obránce v úvodu se bránícího fyzickému útoku bude v souladu se zásadou in dubio pro reo stanoveno, že mu obrana náležela do chvíle konečného vypuzení násilného útočníka ze svého obydlí.
V článku posuzovaném případu Nejvyšší soud naprosto jednoznačně porušil ústavní práva obránce, když vědomě ignoroval svou předchozí judikaturu (dokonce danou judikaturu bez vysvětlení v odůvodnění odmítl jako nedopadající na věc, byť se jí výslovně dovolával Nejvyšší státní zástupce), aniž by věc postoupil rozšířenému senátu k případné změně ustáleného právního názoru.
Nejsem právník.
Ale i kdyby tu byla situace, kdy mě někdo v mém obydlí napadl, docela chápu, že sejmout ho kamenem či jinou zbraní zezadu ve chvíli, kdy už je na cestě ke dveřím, je z hlediska NO problematické. I když neříkám, že v žádném případě o NO nejde. Záleží na mnoho dalších okolnostech.
Pokud útočník skutečně odchází, útok proti mémž zdraví skončil, útok na domovní sbobodu možná trvá.
Ale i útok na domovní svobodu může mít různou “intenzitu.” Ve schvíli, kde někdo směřuje k odchodu, intenzita toho útoku podle mě klesá, takže ve hře může být i intenzivní exces.
Samozřejmě, ve prospěch obviněného by měla být posuzována pochybnost o tom, zda vetřelec skutečně odcházel a krok směrem ke dveřím nemusí být nutně ukončením útoku na domovní svobodu.
Mohlo také jít jen o chvilkové přerušení útoku s úmyslem v útoku na domovní svobodu i porti zdraví pokračovat.
Taky plně souhlasím s tím, že pokud se rozchází verze obou stran a nelze dostatečně zdůvodnit, proč soud jednu verzi upřednostňuje, měl rozhodnout ve prospěch obviněného.
Jen mě zajímá: Pokud by skutečně nastala situace, kdy mě někdo v mém obydlí napadl a potom odcházel, je podle Vás z hlediska NO v pořádku vést obranu až do okamžiku, kdy překročí práh na cestě ven, i když už ke dveřím směřuje?”
Jsem si téměř jistý, že zastřelit ho v takovém případě zezadu těsně před tím, než překročí práh, by ani podle velice benevolentního chápání nutné obrany neprošlo, ale hnát s údery koštětem třeba až ke dveřím by projít mohlo. Takže zabývání se možným intenzivním excesem, nejen extenzivním excesem, při porušování domovní svobody nejspíš obecně není zcela irelevantní.
Můj osobní nouzový scénář, kterého bych se asi držel: pokud je vetřelec v mém bytě a nedá se na útěk ani přesto, že jsem ho odhalil a on o tom ví je: budu se bránit všemi prostředky, třeba i střelbou, protože mám důvod myslet si, že krom útoku na domovní svobodu hrozí i útok proti mému životu a zdraví.
Pokud odchází, nechám ho být.
Samozřejmě, je to odlišné od situace: “jestli máš odvahu čůráku, tak si pro ty kameny pojď“.