V uplynulém měsíci facebookový profil zbrojnice.com přinášel krátké noticky k 80. výročí zahájení německo-československé války. Protože jsem k tomu tématu ze strany médií žádné větší připomenutí nezaznamenal (mimo úzce tématicky zaměřených textů) a protože zprávy na FB jsou po pár dnech prakticky nedohledatelné, přináším je opětovně v tomto shrnujícím článku.
Význam výročí
Tím zásadním důvodem, proč je potřeba si 80. výročí nahlas připomínat, je nutnost rozbití mýtu, že se Čechoslováci nebránili. Více než sto přímých obětí, tisíce nepřímých a další tisíce zraněných jen v prvních dvou týdnech si zaslouží náš respekt.
Zároveň platí, že ten kdo zapomene na svoji minulost, je odsouzen ji znovu prožít. Německo-československá válka byla první, v níž byly fake-news přímou součástí hlavních vojenských strategických plánů (Fall Grün). Byla válkou, která byla přímým důsledkem diplomatické neschopnosti a selhání zahraniční politiky státu. To se projevilo nejen appeasmentem ze strany Francie a Anglie, ale především také agresí ze strany Polska – které jinak představovalo přirozeného, snad až genetického nepřítele Německa.
Připomenutí událostí zlomového roku 1938 je důležité také z hlediska primárního zaměření zbrojnice.com – tedy civilního držení zbraní. A to hned ve dvou rovinách:
Zaprvé ozbrojení civilisté představovali významnou posilu pro bezpečnostní sbory v pohraničí, přičemž obzvlášť je v tomto ohledu potřeba vyzdvihnout odvahu protinacisticky zaměřených etnických Němců. S jejich zapojením policie a armáda přímo počítala a na některých místech se stali nenahraditelnými, zejména co se týče informací o plánech a postupu Freikorps.
V druhé rovině šlo o zlomové období, co se týče právní úpravy civilního držení zbraní. Volné držení zbraní mělo na území dnešní České republiky tradici počínající v podstatě v období husitských válek. Omezeno nebylo dokonce ani po revolučním roce 1848.
Radikalizace a nacifikace československého obyvatelstva německé etnicity ale začala představovat problém, který se zákonodárce rozhodl řešit změnou právní úpravy. Nově mělo být potřeba získat povolení nejen pro nošení, ale také pro samotné držení zbraní.
To se ale při dodávkách samopalů a granátů z Německa brzy ukázalo jako naprosto bezzubé, a k uplatňování nové úpravy v praxi tak už nedošlo.
Tento článek nemá ambici být historickým shrnutím, jen přiblížit některé střípky z mozaiky počátku jedné z největších tragédií české státnosti. Tragédie, která ve svých přímých důsledcích trvala až do roku 1989 a která nepřímo pokračuje dodnes prostřednictvím pacifisticko-defétistického hodnotového žebříčku velké části společnosti.
Jaro 1938
Etnických Němců bylo v Československu přibližně 3,2 milionu.
- 88% dospělých podporovalo nacisty, resp. hodili hlas SdP v posledních svobodných volbách (komunální v květnu 1938),
- 40,6% byli nacisté, resp. členové SdP. (Pro srovnání – v Německu bylo členy NSDAP pouze 12% obyvatel.)
1,3 milionu nacistů uvnitř země. Na chvíli se zastavte a zamyslete se nad tím.
Při existenci takto početné skupiny obyvatel odporujících státnímu zřízení a hlásících se k ideologii zničení “nižších ras” se volné držení zbraní v Československu ukázalo, mírně řečeno, jako problematické.
V době první republiky totiž bylo potřeba povolení pouze k nošení zbraně, vlastnění zbraně pro osobní potřebu žádnému zvláštnímu procesu nepodléhalo.
Došlo tedy k přijetí zákona č. 81/1938 Sb, který formalizoval také nabytí a držení zbraní. Mezitím ale do Československa začaly z Německa (a v menší míře i z Polska) proudit tak masivní dodávky nelegálních zbraní, že cíl tohoto zákona stejně nemohl být splněn. K vydání prováděcího předpisu a jeho praktickému uplatňovní tak už nedošlo.
10. září 1938
Do konce 10. Norimberského sjezdu zbývají dva dny. Velké finále potřebuje řádnou zápletku, a tak 10. září 1938 všechny okresní pobočky SdP dostávají příkaz k zahájení demonstrací. Členové ozbrojeného křídla SdP při nich vyvolávají rozsáhlé nepokoje, které přerostou v dobře plánované celosudetské povstání.
Špioni už rok přinášejí zprávy o plánované německé invazi a už tři dny také podrobné zprávy o plánovaném puči. Bezpečnostní složky jsou připraveny a promptně reagují.
V pohraničí přibývají mrtví a zranění z řad Čechů i Němců. Úkol splněn, Hitler bude mít na konci sjezdu o čem mluvit.
11. září 1938
Ordneři byli nebezpeční sami o sobě, díky doplnění legálních zbraní těmi pašovanými z Německa však začali představovat úplně jiný stupeň rizika.
Vedle obyčejných pistolí, revolverů a opakovacích pušek pro československé bezpečností složky představovaly zvláštní výzvu především tři druhy zbraní: samopaly na pistolové náboje a granáty dodávané Německem a také lovecké pušky osazené na tehdejší dobu výkonnou optikou užívané zručnými odstřelovači.
Československé bezpečnostní složky v tomto ohledu táhly za kratší provaz, a to až do nasazení armády. Štěkání ZB.26 se pak pro Henleinovce stalo univerzálním signálem k ústupu, kdekoliv zaznělo.
12. září 1938
Žádný evropský národ neudělal více pro mír než Německo! Nedovolím vytvoření druhé Palestiny tady v srdci Německa skrz činy cizích státníků!
Chudáci Arabové jsou bezbranní a také opuštění. Němci v Československu však nejsou ani bezbranní, ani opuštění! (A. Hitler, 12. září 1938, Norimberk)
Nacisté v Československu Hitlerův projev berou jako příslib vojenské intervence. Dobře připravené nepokoje se mění v puč. V řadě příhraničních oblastí se ulice zaplní svastikami. Desítky obchodů Čechů a židů jsou vypleněny, stovky, možná tisíce lidí lynčovány.
V průběhu noci je v nejvíce postižených okresech vyhlášeno stanné právo. To bude následující den rozšířeno téměř na celé pohraničí.
13. září 1938
Při útoku na stanici v Habartově byli zavražděni čtyři četníci.
A tak Němci sáhli k poslednímu prostředku. Před stanici přihnali mou manželku spoutanou v provazech, v roztrhaném obleku a zkrvavenou. Drželi ji na dlouhém provaze, sami skryti za rohem domu řezníka Kühnla. My jsme viděli jen hlavně pušek namířených proti manželce a slyšeli výzvy, abych se vzdal, jinak že manželku zastřelí. Nato Příbek, který silně krvácel ze svých zranění, vyšel ze stanice a byl ihned ordnery odvlečen. Mne se zmocnili před stanicí v okamžiku, když jsem spěchal naříkající manželce na pomoc. Byl jsem stržen davem, byla mi vyrvána puška z rukou a byl jsem ztlučen tak, až jsem pozbyl vědomí.
Do pohraničí budou povoláni záložníci a vyslány těžce ozbrojené motorizované jednotky.
Ulice v Aši 13. září 1938.
14. září 1938
Třetí den po začátku povstání vedení SdP utíká přes hranice do Německa. Tisíce dalších členů a sympatizantů si najednou uvědomují, že místo vítání nacistických vojsk budou čelit trestním stíháním za zločiny, které v předešlých dnech napáchali, a také berou nohy na ramena. Buď do Německa, kde se zatím počítá s jejich zařazením do armády, nebo do lesů, ze kterých pokračují v přepadových akcích.
Na mnoha místech budou nepokoje pokračovat i další den. Ještě řada lidí ztratí život, než se podaří nastolit pořádek.
15. září 1938
Ve většině pohraničí byl nastolen pořádek. Zatímco se zdá, že se situace vrací k normálu, tak vojín československé armády – etnický Němec, ze zálohy zastřelí pět československých vojáků, následně v obklíčení spáchá sebevraždu.
Německý rozhlas vysílá provolání vedení SdP, údajně z Aše. Všichni etničtí Němci ale už dobře vědí, že jejich vůdcové utekli za hranice, a tak německý ambasador posílá domů zprávu o tom, že vysílání mělo na etnické Němce výrazně demotivační efekt.
Chamberlain poprvé v životě letí letadlem – za Hitlerem, rovnou do Berchtesgadenu. Celá situace ho nesmírně obtěžuje, raději by ve Skotsku chytal ryby. Hitlerův návrh na secesi “Sudet” přivítá radostně s tím, že pro finální rozhodnutí musí získat souhlas svého kabinetu a francouzské vlády.
Alea iacta est.
16. září 1938
V pohraničí je převážně klid. Svastiky v pohraničních městech už byly svěšeny.
Československá vláda rozpustila SdP a vydala zatykač na Henleina a Franka – ti mezitím začali budovat nové sídlo na hradě Dondorf u Bayreuthu v Německu.
Německé ministerstvo propagandy začíná připravovat “důkazy” vyvracející německé porušování mezinárodního práva (tj. vpády na československé území, k nimž začne docházet v následujících dnech). Německé ministerstvo zahraničí rozesílá depeši na ambasády ve Washingtonu a dalších zemích, ve kterých informuje o dohodě s Chamberlainem, resp. Anglií a Francií, jako o hotové věci.
17. září 1938
ZAHÁJENÍ NĚMECKO-ČESKOSLOVENSKÉ VÁLKY
Den po rozpuštění SdP a jejího ozbrojeného křídla československými úřady dává Hitler příkaz k založení organizace Sudetendeutsches Freikorps v Německu. Organizace dostává rozkaz k přeshraničním útokům do Československa.
Formálně bude Freikorps podléhat velení Wehrmachtu (po 30. září bude převelen pod SS).
Freikorps měl být vyzbrojen výhradně zbraněmi z rakouských zásob, aby Německo mohlo navenek tvrdit, že s ním nemá nic společného. To se ale brzy ukázalo jako nemožné, a tak začali fasovat nejprve německou munici a později také německé armádní zbraně. Stejně tak původní rozkaz, že členy nesmějí být občané německé státní příslušnosti, se ukáže jako nepraktický – mezi desertéry z Československa téměř nejsou důstojníci. Tato místa tedy budou často zaplněna důstojníky SA.
První přeshraniční operace jsou zahájeny týž den ve večerních hodinách v okolí Aše.
Právě proto bude den 17. září 1938 na základě mezinárodního práva následně považován za počátek nevyhlášené německo-československé války.
Stran interpretace “kdy země vede válku” Ústavní soud vychází z již v roce 1933 vypracované definice agrese Společností národů, která byla převzata do londýnské Úmluvy o agresi (Convenition de definition de l agression), uzavřené dne 4. 7. 1933 Československem, dle které není třeba válku vyhlašovat (čl. II bod 2) a dle které je třeba za útočníka považovat ten stát, který první poskytne podporu ozbrojeným tlupám, jež se utvoří na jeho území a jež vpadnou na území druhého státu (čl. II bod 5). V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5, má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den
17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření “Sudetoněmeckého svobodného sboru” (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi. (Z nálezu Ústavního soudu sp.zn. II.ÚS 307/97)
18. září 1938
Freikorps provádějí první přeshraniční výpady, zejména v oblasti Aše a Bílé Vody (okres Jeseník). Československé bezpečnostní složky mají zákaz použití zbraní mimo sebeobranu. Dále platí přísný zákaz opětování střelby přes hranici do Německa.
Na české straně je několik těžce zraněných. Větší operace Freikorps zahájí až následující den ve večerních hodinách.
19. září 1938
Němci už se naučili pravidla hry, tj. Češi nesmí střílet, dokud není stříleno na ně, a za hranici nesmí střílet, i když jsou pod palbou.
Počet útoků narůstá, obě strany mají první mrtvé. Nejtěžší útok byl proveden v Horní Malé Úpě. Celnice kompletně vyhořela, celník Eduard Šíma zavražděn, další dva uneseni do Německa a zbývající ranění se stáhli do vnitrozemí.
V Rychnůvce na Českokrumlovsku je při útoku ze zálohy smrtelně zraněn četník Antonín Měsíček. Za jeho vraždu je v Německu vyplacena Franzi Bayerovi odměna 200 marek (průměrná měsíční mzda je 300).
Ano, za vraždění Čechů jsou v Německu vypláceny odměny.
V Selbu Freikorps ustavuje vlastní zpravodajskou službu. Ta kromě podrobných informací o československých obranných pozicích dává dohromady také seznamy protinacistických Němců v Československu, které předává Gestapu. Ty bude už za pár týdnů čekat cesta rovnou do věznic a koncentračních táborů.
20. září 1938
SSSR Benešovi přislíbí vojenskou podporu – avšak za předpokladu, že tak učiní také Francie. Vláda i tak odmítá o den dříve vznesený požadavek Francie a Británie, aby Československo Německu odstoupilo území, na kterých dle sčítání v roce 1910 převládala jako obcovací řeč němčina.
Freikorps provede několik sporadických útoků (=několik zavražděných na české straně).
Britský a francouzský ambasador se v noci v reakci na odmítnutí odstoupení území dobývají k Benešovi na audienci. Té se jim dostane ve dvě ráno, v šest se vláda sejde k jednání o odstoupení území i za přítomnosti členů generálního štábu.
Vojáci mají názor jasný. Politici už méně…
Celnice v Horní Malé Úpě po útoku Freikorps. Foto: Wikimedia
21. září 1938
Vláda od 6. hodiny ranní jedná o ultimátu Francie a Británie o odstoupení pohraničí. Rozhodne se vyhovět a současně se usnese na podání demise “jakmile bude zajištěn pořádek”.
Se zajištěním pořádku to moc nevypadá – do ulic se nahrnou davy, desetitisíce lidí směřují k Hradu. Namísto nastolování pořádku vláda jen těsně unikne defenestraci.
Ještě večer se hlásí Polsko – chce odstoupit Záolší – část Těšínska. K hranici posílá desetitisíce vojáků. Mezi nimi je taky 1.700 členů speciální paramilitární jednotky “Legion Zaolzie“, který je polským ekvivalentem Freikorps. Legion podléhá armádnímu velení, jeho členy jsou dobrovolníci z celého Polska, důstojníci pečlivě vybraní z armády.
Hranice ale Poláci zatím nepřekračují.
V německém pohraničí přibývá útoků. Němci přešli na novou taktiku vycházející z českého zákazu užití zbraní mimo sebeobrany – nahánějí vepředu davy civilistů, mezi nimiž jsou schovaní ozbrojenci, kteří následně zajmou příslušníky českých bezpečnostních sborů. Takto například v Aši obsadí četnickou stanici a její osazenstvo – 50 osob se zákazem použití zbraní – odvlečou do Německa.
V Nových Vilémovicích je zavražděn člen finanční stráže. Vrací se z hlídky a neví, že zbytek stanice se mezitím vzdal a nechal zajmout. Němci zase jeho vzdání se berou jako samozřejmost. “Nedorozumění” – přestřelka – smrt.
V Habartově (okres Liberec) zase zkoušejí v noci přímý útok (veden důstojníkem SA). 4 vlny po 30-40 útočnících vs. 18 obránců. Pušky, kulomety, granáty a dynamitem odpálená celá čelní zeď stanice. 4 těžce zranění na české straně, 3 mrtví a 16 zraněných nacistů. Čeští četníci a vojáci pak během dne ostentativně “na čáře” hrají volejbal. Vyčerpaní, dobití, sami zafáčovaní a s kamarády v nemocnici, ale se ctí a hrdostí.
22. září 1938
Hodžova vláda padá po vyhlášení generální stávky. Je ustavena nová vláda “národní jednoty” gen. Syrového od které se očekává obrana republiky před německou agresí.
Předchozí večer německý rozhlas ohlásil souhlas československé vlády s odstoupením pohraničí. Pohraničí je opět plné svastik a útoky na židy, Čechy, protifašistické Němce, československé úřady a bezpečnostní složky by jen za tento den vystačily na encyklopedii.
Hitler dává rozkaz vybavit Freikorps zbraněmi německé armády. Předchozí rozkaz vybavení pouze zbraněmi z rakouských zásob se ukázal nesplnitelný. V následujících dvou dnech Freikorps provede na 300 přeshraničních výpadů.
Stovky osob jsou odvlečeny do Německa, desítky zraněny, přibývá také mrtvých. Během dne je konečně odvolán rozkaz zakazující použití zbraní. V řadě oblastí je ale už pozdě a navrácení pořádku už nebude policejní operací, ale armádním dobýváním území.
Etnické Němce – ozbrojené civilisty podporující bezpečnostní složky, kterých jsou tisíce, v případě zajetí bude čekat v Německu “soud” za velezradu (byť jsou československými občany) a následně koncentrační tábory, v nichž se většinou nedožijí konce války.
Polsko, které v oblasti Těšínska rozvíjelo diverzně-teroristickou organizaci od roku 1935, testuje odhodlání rozkazem k akci. 200 členů “bojové organizace K7” rozdělených do 8 skupin a vyzbrojených propašovanými polskými armádními zbraněmi od večera provede celkem 25 útoků, především proti strategickým místům a policejním stanicím. 30 polských teroristů bude zatčeno, 14 zraněno a tři zastřeleni.
Chamberlain letěl podruhé v životě letadlem. Zase za Hitlerem. S radostí a úlevou mu oznámil, že si může vzít československé pohraničí, a skoro omdlel, když mu Hitler odpověděl, že na to je pozdě, že se musí rozdělit celý stát. O pár hodin později mu Hitler ještě volá telefonem, že teda jenom pohraničí, ale pouze pokud bude odstoupeno před 1. říjnem.
Pokračování: Výročí 80 let od zahájení německo-československé války II.
