Monitoring nutné obrany #10 – Obora Červený Hrádek, 2016 [proražení lebky útočícího narušitele členem lesní stráže]

Skutek, z jehož spáchání byl obránce obžalován: “dne 2. 9. 2016 kolem 13:15 hod. [na místě] poté, co se [obránce] nejprve řádně prokázal příslušným průkazem a odznakem, vyzýval opakovaně [útočníka], který se uvnitř obory v rozporu s návštěvním řádem obory pohyboval s volně pobíhajícím psem, aby mu prokázal svou totožnost, a upozorňoval jej, že porušuje návštěvní řád a dopouští se protiprávního jednání, na což [útočník] nejprve nereagoval a následně byl vůči němu arogantní, což při odchodu z obory přerostlo ze strany [útočníka] ve slovní vyhrožování [obránci] fyzickým útokem proti obličeji a posléze v úchop za oděv v jeho horní části a cloumání s obžalovaným, udeřil [obránce] aku-vrtačkou zn. Stanley-Fat Max, kterou držel v ruce, do levé strany hlavy, čímž mu způsobil zranění, a to pohmoždění levé spánkové krajiny s krevním výronem, posunutou příčnou zlomeninu levého jařmového oblouku, zlomeniny bradavčitého výběžku levé spánkové kosti a klínové kosti v lební spodině s krvácením do zvukovodu, mírným zavzdušněním pneumatického systému levého ucha se sníženým slyšením a pískáním v levém uchu a poškozením mozku, na jehož základě se u poškozeného vyvinul sklon k epilepsii v podobě záchvatovité změny elektrické mozkové aktivity, přičemž léčení poškozeného spojené s pracovní neschopností trvalo nejméně do 15. 3. 2018.”

Základní informace k řízení

• Útok spáchán 2. 9. 2016 kolem 13:15 hod.
• Konečný rozsudek vynesen 31.8.2020:
  • Rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 5.4.2018 sp.zn. 5 T 33/2017 – 267 (samosoudkyně Mgr. Lenka Chalupová), obránce odsouzen za ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky ke třem měsícům s podmíněným odkladem na jeden rok.
  • Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13.5.2019 č.j. 6 To 234/2018-284 (předseda JUDr. Jiří Kroupa), odvolání zamítnuto.
  • Usnesení Nejvyššího soudu v Brně ze dne 25.6.2020 sp.zn. 8 Tdo 568/2020 (předsedkyně JUDr. Věra Kůrková), rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušeno, neboť se jednalo o nutnou obranu.
  • Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31.8.2020 č.j. 6 To 234/2018-331 (předseda JUDr. Jiří Kroupa), obžalovaný zproštěn, neboť se jednalo o nutnou obranu.

Skutkové otázky

• Člen lesní stráže (obránce) při práci v oboře zaregistroval muže (útočníka) s volně se pohybujícím psem, což je v rozporu s návštěvním řádem obory. Prokázal se průkazem lesní stráže a vyzval muže k prokázání totožnosti.
• Útočník zprvu obránce ignoroval, následně byl verbálně agresivní. Obránce jej zachytil za rukáv a přikázal čekat na příjezd policie.
• Nastalo přetahování, přerušené verbálními výpady, na které navázalo další přetahování.
• Útočník měl fyzickou převahu a s obráncem cloumal, narážel jím proti bráně obory. Obránce ztrácel rovnováhu a padaly mu brýle, v té chvíli se ohnal vrtačkou, kterou měl v levé ruce, a zasáhl útočníka do spánku.
  • Patrně byli oba ozbrojeni střelnou zbraní. V jednu chvíli na sebe zbraně patrně oba vytáhli, pak je zřejmě schovali a následovalo opět přetahování. Obránce vytažení pistole z pouzdra doznal, útočník – držitel zbrojního průkazu, tvrdil, že zbraň nechal doma.
  • Útočník tvrdil, že byl do spánku zasažen pažbou zbraně, nikoliv vrtačkou.
• Obránce přivolal policii s tím, že byl ohrožován mužem se střelnou zbraní.
• Útočník z místa odešel, policii nevolal, vyhledal lékařské ošetření.

Právní otázky

• Obránce jednal v rámci výkonu pravomocí lesní stráže a byl v postavení úřední osoby. Přestože toto namítal v rámci řízení i odvolání, soudy v prvním ani druhém stupni k této skutečnosti nepřihlédly.
  • Tj. v první fázi obránce postupoval v rámci úředního oprávnění, následně když věc dostala rozměr potyčky v rámci nutné obrany.
• Prvostupňový soud došel k závěru, že jednání obránce překročilo meze nutné obrany, přičemž protizákonně vznesl požadavek subsidiarity (vyhnutí se učiněnému obrannému jednání): “Obžalovanému nic nebránilo v tom, aby nezvládnutelné chování poškozeného a jeho arogantní odmítání respektovat Návštěvní řád obory a oprávnění daná obžalovanému z titulu [REDIGOVÁNO] řešil za pomoci policie České republiky, což měl i tak v úmyslu, a aby nepoužil obranu proti poškozenému v konkrétním okamžiku extrémně nepřiměřenou útoku.”
  • K problematice subsidiarity viz Nutná obrana I: Rozdíl oproti krajní nouzi a úvod do problematiky.
  • K problematice zcela zjevné nepřiměřenosti viz Nutná obrana VII: Přípustná intenzita nutné obrany a zcela zjevná nepřiměřenost obrany způsobu útoku (intenzivní exces).
• Druhostupňový soud došel k závěru, že jednání obránce překročilo meze nutné obrany, protože způsob útoku nezavdával důvod k vedení obrany zbraní proti hlavě: “Poškozený s obžalovaným cloumal a křičel na něj; byť při této komunikaci byly jejich obličeje blízko u sebe, vyjma cloumání šlo jen o slova. Ve chvíli, kdy – jak obžalovaný uvedl – cítil, že je s ním smýkáno o bránu a ztrácí stabilitu, došlo k rozhodné fázi posuzovaného jednání. se podle svého tvrzení obával pádu brýlí s tím, že pak by neviděl a nemohl by se bránit, nicméně o brýle nepřišel, stále je měl, a dále podle svého tvrzení cítil, že ztrácí stabilitu. Za dané situace by byla naprosto adekvátní a pochopitelnou reakcí snaha obžalovaného vyprostit se z úchopu. Obžalovaný uváděl, že měl obě ruce podél těla, v pravé ruce držel akumulátorovou vrtačku a v levé ruce nic. Odvolací soud naprosto respektuje a uznává to, že se musel bránit jednání poškozeného, a to i prostředky přiměřeně ráznějšími ve srovnání s těmi, které volil sám poškozený (cloumání protivníkem ve spojení s jeho držením za oblečení). Tohoto mohl např. za použití levé ruky nejen odstrkovat, mohl jej i přímo udeřit, nejsnáze např. do rukou, kterými jej poškozený držel za oblečení; chtěl-li učinit svou obranu důraznější, mohl koneckonců použít i zmíněnou akumulátorovou vrtačku, kterou držel v pravé ruce, a nebylo by mu možno vyčítat, pokud by ji použil na svou obranu jako zbraň třeba tím způsobem, že – byl-li držen za vestu, resp. její klopy – by jednou rukou či oběma rukama, a to i s akumulátorovou vrtačkou drženou v jedné z nich, nebo přímo vrtačkou jako koncovým nástrojem, udeřil poškozeného do jeho horních končetin, aby tak uvolnil jeho úchop, vyprostil se tím ze sevření a mohl poodstoupit, popř. kdyby jej za stejným účelem kopl do dolních končetin, podbřišku apod.”
  • K problematice zcela zjevné nepřiměřenosti viz Nutná obrana VII: Přípustná intenzita nutné obrany a zcela zjevná nepřiměřenost obrany způsobu útoku (intenzivní exces).
• Nejvyšší státní zástupce se v tomto případě výjimečně postavil na stranu obránce: “S námitkami nutné obrany se plně ztotožnil. Připomněl, že obviněný čelil útoku ze strany poškozeného, jednal tedy ve stavu nutné obrany, což výslovně uznal i krajský soud, přesto však soudy uzavřely, že se obviněný dopustil excesu z jejich mezí. Ten byl dovozen z toho, že se obviněný měl bránit mírnějším způsobem či přivolat policii. Soudy tak fakticky obviněnému vytkly porušení zásady subsidiarity, aniž by byla v případech nutné obrany vůbec žádána.“
• Nejvyšší soud –
  • K postavení obránce: “Skutková zjištění jsou založena na tom, že obviněný navázal verbální kontakt s poškozeným, evidentně porušujícím návštěvní řád obory ponecháním volně pobíhajícího psa, jako legitimující se člen lesní stráže, tudíž jako úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 písm. i) tr. zákoníku. Přitom, jak sám správně uzavřel, splnil veškeré povinnost plynoucí z ustanovení § 39 odst. 1 lesního zákona, tj. a) prokázat se průkazem lesní stráže a nosit služební odznak, b) dohlížet na dodržování povinností spojených s obecným užíváním lesů (§ 19 a 20 tohoto zákona), c) oznamovat neodkladně zjištěné závady, nedostatky a škody podle jejich povahy buď vlastníku nebo uživateli lesa, nebo orgánu, který ji ustanovil, popřípadě v neodkladných případech též orgánům Policie České republiky nebo příslušným orgánům státní správy. Stejně tak byl oprávněn podle § 39 odst. 2 téhož zákona a) zjistit totožnost osoby, která při obecném užívání lesa porušuje ustanovení tohoto zákona, b) projednat příkazem na místě přestupky podle § 53 tohoto zákona, c) předvést bezodkladně policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při přestupku, nelze-li jinak zjistit její totožnost, d) požadovat pomoc nebo součinnost orgánů Policie České republiky,
    popřípadě obecní policie, pokud nemůže splnění svých povinností zajistit vlastními silami a prostředky. Z uvedeného vyplývá, že obviněný skutečně neporušil žádnou zákonnou povinnost a pohyboval se při svých výzvách a postupu vůči poškozenému striktně v mezích citované právní úpravy.“
  • Co do nutné obrany došel k závěru, že nebyla zcela zjevně nepřiměřená: “Za této situace lze jen těžko spravedlivě požadovat po obviněném, který se jednou ohnal po hlavě poškozeného, byť rukou s aku-vrtačkou, aby v takto vypjaté konfliktní situaci, kdy je přímo fyzicky napadán, v defenzivě vyvolané útokem poškozeného, zvažoval, vyhodnocoval a volil obranné údery pro útočníka nejšetrnější.“

Právní věta

Zcela zjevná nepřiměřenost je striktně subjektivní pojem

Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být natolik intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. „Zcela zjevná“ nepřiměřenost obrany je posuzována striktně ze subjektivního pohledu obránce v dané konkrétní, povětšinou výrazně stresové situaci, nikoli na základě zpětné analýzy obranného aktu a zvažování, zda k odvrácení útoku mohl postačovat postup jiný, méně intenzivní apod. (NS 8 Tdo 568/2020)

Riziko za výsledek konfliktu musí nést primárně útočník

[S]oudy činily obviněného příliš přísně odpovědným za výsledek konfliktu, který vyvolal poškozený a v jehož průběhu se obviněný ocitl v postavení obránce. Nejvyšší soud zastal názor, od něhož není důvodu se odchylovat, že riziko za výsledek konfliktu, který je konfliktem útočníka a obránce, musí primárně nést útočník. (NS 8 Tdo 568/2020)

Praktický komentář

“Kdyby se do toho nepletl, tak by se to vůbec nemuselo stát,” je laický názor, který je často vlastní především soudcům prvních stupňů. Takovéto východisko pak může vést k náhledu na věc, ve kterém právní úprava a judikaturní praxe problematiky nutné obrany zůstává upozaděna. Pak už je to jen krůček k protizákonnému odsouzení s dovětkem “…měl radši volat policii“. Jakkoliv šokující, právní závěry soudu prvního stupně bohužel nejsou nijak ojedinělé.

Odvolací soud se tento exces pokusil napravit vlastním posouzením otázky zcela zjevné nepřiměřenosti obrany způsobu útoku. Jeho závěry lze v obecné rovině pokládat za rozumné – obecně zřejmě lze razantní úder tupým předmětem do hlavy způsobem ohrožujícím život považovat za zcela zjevně nepřiměřený útoku spočívajícím v přetahování a přetlačování.

V konkrétních okolnostech střetu úřední osoby s “narušitelem řádu obory” na zcela odlehlém místě v lese, kdy má útočník zjevnou fyzickou převahu, napadený ztrácí rovnováhu a se zbraní (vrtačkou) se bez zvláštní možnosti či snahy někam mířit, ožene, už ale o zcela zjevné nepřiměřenosti nemůže být řeč.

Z hlediska obránce šlo o tragickou čtyřletou zkušenost s českým soudnictvím, podtrženou navíc faktem, že po dobu více než jednoho roku byl v postavení pravomocně odsouzeného zločince. Po tu dobu tedy ztratil bezúhonnost a lze předpokládat, že přišel o zbrojní průkaz a možná také o postavení lesní stráže a práci. Chabou útěchou mu může být alespoň fakt, že svou houževnatostí přispěl k obohacení české judikatury o výše uvedené právní věty.

Závěrem nelze než si oddechnout, že se situace nezvrhla v přestřelku dvou legálně ozbrojených osob…

Pod čarou

V rámci expertní pracovní skupiny Ministerstva vnitra ČR k přípravě nové zbraňové legislativy jsem opakovaně a důrazně navrhoval úpravu, která by umožnila členům stráží (lesní stráž, stráž přírody, myslivecká stráž nebo rybářská stráž), kteří jsou držiteli zbrojního průkazu sk. D či E, aby mohli při výkonu působnosti stráže nosit zbraň viditelně. To jsem odůvodňoval následovně:

Stráže vykonávají státní správu v rámci delegované působnosti. Specificky v ČR stráže svou činnost vykonávají v místech, která jsou mimo standardní dojezdové časy bezpečnostních sborů, často mimo dosah mobilního signálu. V rámci své činnosti mnohdy řeší porušování zákona, a to nezřídka i osobami ozbrojenými např. chladnými zbraněmi. Již nyní mohou být, a nezřídka jsou, stráže v souladu se současnou úpravou ozbrojeny střelnou zbraní. (…) Skryté nošení, které je obvyklé u ostatních stráží, naopak nepůsobí jako deterent případného konfliktu.

V současnosti tedy působnost státu v ČR vykonává „složka“ (stráže), která je z části ozbrojena, avšak toto ozbrojení není adresátům výkonu státní zprávy ve chvíli jejího výkonu známo se všemi uvedenými negativními dopady. Pokud je při výkonu státní správy zbraň přítomna, ale současně nepůsobí jako deterent (je skrytá), znamená to zvýšenou pravděpodobnost užití zbraně při výkonu státní moci. Toto se jeví v přímém rozporu se základními principy moderního právního státu.

Zjednodušeně: V případě viditelného nošení by pravděpodobnost obdobných potyček se strážemi výrazně klesla. Naopak skryté nošení zvyšuje pravděpodobnost eskalace k užití zbraně (k čemuž došlo i v tomto případě, byť pouze v rovině pohrůžky užití zbraně).

Žádný jiný člen expertní skupiny tuto změnu bohužel nepodpořil, naopak řada byla výrazně proti, včetně Ministerstva zemědělství.

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.