Domácí

Nutná obrana I: Rozdíl oproti krajní nouzi a úvod do problematiky

K tématu nutné obrany je spousta velmi podrobné odborné, ale ne příliš praktické právní literatury, a pak řada článků určených neprávníkům, které ale většinou pouze klouzají po povrchu. V tomto a následujících článcích se budu soustředit na jednotlivé právní aspekty nutné obrany ve větším detailu, při snaze nezapadat do právnické nesrozumitelnosti.

První díl se zaměří na definici nutné obrany a její vývoj v minulosti.


Tento text nepředstavuje právní radu ani návod, jak se chovat v konkrétní životní situaci.


Úvodem

Nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný jako držitel zbrojního průkazu, byl osobou poučenou o podmínkách použití zbraně i o podmínkách, kdy jsou naplněny okolnosti nutné obrany. To, že v dané situaci podmínky nutné obrany ani krajní nouze splněny nejsou, mu muselo být zřejmé.

Z dovolání Nejvyššího státního zástupce proti mimořádnému snížení trestu v případě “chomutovského střelce” (v podrobnostech viz VIII. článek série).

Co znamená nutná obrana

Nutná obrana je tzv. okolností vylučující protiprávnost. Jednání, které má znaky některého trestného činu či přestupku, není trestné, pokud bylo vykonáno v rámci nutné obrany.

U většiny podezření na trestnou činnost vyšetřovací orgány musí především určit, co se stalo a kdo je za to odpovědný, zatímco otázka právní klasifikace zůstává spíše druhotnou. V případě nutné obrany se situace obrací: podezřelý obránce zpravidla dozná konkrétní průběh činu a také svou účast na něm. Osoba je tak jasná a čin v hrubých rysech od počátku také. Naopak zbývá otázka právního posouzení naplnění podmínek nutné obrany.

Definice nutné obrany

Nutnou obranu trestní zákoník definuje následujícím způsobem:

§ 29 Nutná obrana

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Tento a následující články se budou soustředit pouze na problematiku nutné obrany, nikoliv krajní nouze. Základem rozlišení je, že nutná obrana směřuje proti útoku v úzkém slova smyslu, zatímco jednání v krajní nouzi směřuje proti jinému nebezpečí. V obou případech je přitom nerozhodné, zda-li jde o odvrácení útoku či nebezpečí proti vlastnímu (své osobě či majetku) či cizímu zájmu (jiné osobě či majetku jiné osoby).

Definice krajní nouze

Krajní nouzi trestní zákoník definuje následujícím způsobem:

§ 28 Krajní nouze

(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem.

(2) Nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet.

Dobrý příklad pro odlišení nutné obrany od krajní nouze představuje napadení psem. Napadení psem volně pobíhajícím po ulici nepředstavuje útok, nýbrž jiné nebezpečí. Útočit v právním smyslu totiž může jen člověk. Obrana proti napadení volně pobíhajícím psem je tedy posuzována v rámci kritérií krajní nouze.

Naopak napadení psem, kterého cíleně poštval majitel, představuje útok ve smyslu trestního zákoníku. Reakce na něj by byla posuzována v rámci kritérií nutné obrany.

Limity jednání v krajní nouzi a nutné obraně

Rozpoznání nutné obrany a krajní nouze je zásadní, protože krajní nouze výrazně zužuje možnost a způsob, jakým lze jiné nebezpečí odvracet.

Subsidiarita

Zásadní je, že při jednání v krajní nouzi existuje povinnost využít případné možnosti odvrátit hrozící nebezpečí jinak (subsidiarita). Pokud pes není poštván, jde o “nebezpečí” a napadený musí například využít možnosti schovat se v oplocené zahradě či v automobilu, pokud to okolnosti umožňují.

V případě napadení psem, kterého poštval majitel (= útok), již tato povinnost odpadává.

Podmínkou ustanovení § 13 tr. zák., o nutné obraně, není skutečnost, že útok nebylo možno odvrátit jinak. Obránce není povinen ustupovat před neoprávněným přímo hrozícím nebo trvajícím útokem na zájem chráněný trestním zákonem. (Rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 202/94 ze dne 19. 12. 1994, publ. ve sbírce rozh. jako R 47/1995.)

Proporcionalita

Dále při krajní nouzi následek nesmí být zřejmě stejně závažný nebo závažnější, než ten, který hrozil, zatímco v případě nutné obrany platí diametrálně jiné omezení, že obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V případě krajní nouze jsou tedy hranice dovoleného obranného jednání vymezeny výrazně úžejí a to ve vztahu k následku, zatímco v případě nutné obrany jsou hranice širší a jsou vázány ve vztahu k způsobu vedení obrany.

To lze ilustrovat opět na psech. Pokud volně pobíhající nebo majitele ignorující pes napadne vašeho mazlíčka, můžete zakročit pouze způsobem, který nepřivodí stejně závažný následek. Život a zdraví vašeho psa v očích zákona nemá vyšší hodnotu než život a zdraví agresivního cizího psa.

Pokud se pokusíte “proporcionálně” agresivního psa odtrhnout od toho svého a pes následně zaměří svou agresi vůči vám, pak lze v obecné rovině konstatovat, že vaše zdraví a život již má vyšší hodnotu než agresivní pes. Stále se nicméně pohybujete v úzkých mezích proporcionality i subsidiarity. Konečné posouzení bude velmi závislé na okolnostech. Ocitnete-li se v této situaci, musíte počítat s legální otázkou posuzujících orgánů: “Proč jste se nebránil(a) jinak, méně intenzivně?

Pokud majitel svého psa poštve, jde již o útok. Kritérium subsidiarity se neuplatní vůbec a kritérium proporcionality je výrazně pozměněno korektivem zcela zjevné nepřiměřenosti způsobu útoku. Obránce má mnohem širší pole působnosti, když je útok veden proti jeho psovi, a o to více pokud je veden proti jeho osobě. Posuzujícím orgánům v takovém případě nepřísluší tázání se na alternativu méně intenzivního způsobu obrany, v praxi si ale často nemohou pomoci a dotaz padne.

Podle českého práva byste agresivní psy za daných okolností nesměli usmrtit. Video čistě ilustrační, není vhodné pro slabší povahy.

Vývoj definice nutné obrany

Současná a předchozí právní úprava

Současný trestní zákoník nutnou obranu definuje následujícím způsobem:

§ 29 Nutná obrana
(1) Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem.
(2) Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Jde přitom o posun oproti komunistickému zákonodárství. To nejprve v roce 1950 zavedlo požadavek úplné přiměřenosti nutné obrany. Další úprava přišla v roce 1961 a přetrvala až do roku 1994, což je nezbytné brát v potaz také při sledování vývoje soudních rozhodnutí:

Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. [Úprava do r. 1994]

Změnou v roce 1994 byl položen větší důraz na subjektivní vnímání obráncem: zcela zjevně nahradilo dřívější zřejmě, tj. namísto dřívější objektivní zřejmosti je nyní kladen důraz na to, jak se útok jevil obránci.

Subjektivní pojetí však na druhé straně nelze absolutizovat, neboť by mohlo dojít k ospravedlnění závažných a zásadních chyb obránce, jeho zcela chybného hodnocení situace, založeného např. na trestuhodné nepozornosti, v důsledku čehož by bránící se osoba neodpovídala za následky, pokud by obrana byla v souladu s jejími mylnými představami. Nelze tedy zaujmout zcela subjektivistický přístup založený jen na představách bránící se osoby, když vždy je nutno celou situaci posuzovat a hodnotit komplexně a v celém jejím vývoji v konkrétním čase a na konkrétním místě. (Rozhodnutí NS sp.zn. 5 Tdo 1498/2009 ze dne 27.1.2010)

Dále došlo k rozšíření mezí nutné obrany: povaha a nebezpečnost, které dříve limitovaly obránce, jsou nyní pouze podmnožinou způsobu útoku.

Rakouská a prvorepubliková právní úprava

Pro zajímavost se ještě podívejme na prvorepublikovou úpravu, která byla převzata z dob Rakousko-Uherska (zákon č. 117/1852 Sb.):

Proto nepřičítá se konání neb opominutí za zločin, když skutek se stal z neodolatelného donucení nebo u výkonu spravedlivé nutné obrany.

Že však tu byla spravedlivá nutná obrana, za to má se míti jen tehdy, když lze z povahy osob, času, místa, ze způsobu útoku nebo z jiných okolností důvodně souditi, že pachatel užil toliko obrany potřebné, aby odvrátil od sebe neb od jiných protiprávný útok na život, na svobodu nebo na jmění; – nebo že toliko z poděšení, ze strachu nebo z leknutí vykročil z mezí takové obrany. Vykročení takové může se však podle povahy okolností trestati podle ustanovení dílu druhého tohoto zákona trestního §§ 335 a 431 za čin trestný z nedbalosti.

Historická právní úprava byla na jednu stranu výrazně přísnější, protože hovořila o “obraně toliko potřebné k odvrácení útoku” (vs. současná zcela zjevná nepřiměřenost“).

Na druhou byla výrazně shovívavější, protože vybočení z mezí v důsledku poděšení, strachu nebo leknutí (tzv. astenický exces) současná česká úprava jako důvod vyloučení trestní odpovědnosti vůbec nezná. V současnosti jde pouze o důvod k využití privilegovaných skutkových podstat. Obviněný tak dnes může přinejlepším doufat při překročení mezí nutné obrany vedoucí k usmrcení v odsouzení za zabití namísto vraždy v případech, které by za první repuliky byly považovány za nutnou obranu v rámci astenického excesu.

Hlavní praktický dopad

Všichni známe obecnou floskuli, že obviněný má právo nevypovídat. Je na orgánech činných v trestním řízení, aby si zajistily důkazy potřebné k usvědčení konkrétní osoby. Ta se může dívat z okna, mlčet a čekat, jak to dopadne.

V případech nutné obrany je situace jiná. Obránce se typicky bezprostředně dozná k základním rysům činu a své účasti na něm. Typicky půjde o jednání, které naplňuje skutkovou podstatu některého z trestných činů. Například udeření druhé osoby do hlavy kamenem vedoucí k těžkému zranění, tedy zvlášť závažný zločin, byť provedený s cílem zastavit tvrzené protiprávní jednání udeřeného.

Jak plyne z desítek případů citovaných v následujících článcích této série, obhajoba nutnou obranou představuje příklad zásadního rozdílu mezi law in bookslaw in practice. Podle knih a judikatury vyšších soudů důkazní břemeno na vyvrácení obhajoby nutnou obranou leží stále na státu. V praxi ale obhajoba nutnou obranou vede k faktickému obrácení důkazního břemene. Obránce již za stát udělal většinu práce doznáním základních parametrů svého jednání.

Nejde-li o objektivně naprosto jednoznačný případ, pak prokázání, že se jednalo o nutnou obranu, bude na obránci. Fakticky bude na něm, aby prokázal, co přesně ho vedlo k danému jednání a proč jeho zákrok nebyl zcela zjevně nepřiměřený způsobu útoku. Nemusí, ale v nejlepším případě by měl být schopen vysvětlit, proč by všechny jiné alternativy nutně vedly k horšímu výsledku.

Pokud se obránce dozná k jednání v nutné obraně (a implicitně i k následku), pak další odmítnutí se podílet na šetření případu typicky hraje ve prospěch obžaloby. V případech běžné kriminality naopak pasivita podezřelého (obviněného) zpravidla šance na jeho odsouzení snižuje.

Jako vždy platí poučka, že všechno, co obviněný (podezřelý) řekne, bude použito proti němu. A to doslova.

Následující články budou představovat určitý materiál k orientaci v limitech obhajoby u hraničních případů nutné obrany. Nejde o návod, jak se obhajovat. O to se nikdy sami nepokoušejte. Snaha ušetřit na profesionální obhajobě se může rychle stát tou nejdražší chybou ve vašem životě.

Přesto je potřeba vědět, podle jakých kritérií české soudy nutnou obranu posuzují. Protože jinak se jakýkoliv výcvik sebeobrany stává současně přípravou na cestu do vězení.

Tomáš Gawron - advokát poskytující obhajobu v případech nutné obrany.

Shrnutí

Rozpoznání rozdílu mezi nutnou obranou a krajní nouzí je zásadní pro pochopení mezí, které právo klade na obranné jednání bránící se osoby. V případě krajní nouze je obránce výrazně více svázán, pokud jde o povinnost využití alternativ (subsidiarita, například útěk) a také co do závažnosti následku způsobeného obranným jednáním (proporcionalita).


Další články k tématu naleznete na stránce nutná obrana.

18 Replies to “Nutná obrana I: Rozdíl oproti krajní nouzi a úvod do problematiky

  1. Děkuji za tento seriál článků, myslím, že je to pro všechny držitele zbrojních průkazů, kteří zbraň nosí, esenciální.
    Sám jsem si horko-těžko vyhledával a stahoval různé články a judikáty.

  2. Taky moc děkuji za seriál – vypadá opravdu velmi slibně. 🙂
    Chtěl jsem ale zeptat na modelový příklad krajní nouze s pejsky, protože tomu zřejmě tak docela nerozumím. Dejme tomu, že mám psa, který má skutečně velkou cenu, třeba nějaké vzácné plemeno apod., nebo například chovnou fenu, kde do uchovnění a výcviku byla vložena spousta času a peněz a fenka má velký chovný potenciál (může mít za život třeba 50 a více štěňat, která lze za nemalou částku odprodat).
    Tohoto pejska mi napadne cizí pes, o němž se důvodně domnívám, že tento potenciál nemá. Domnívám se, že usmrtím-li při obraně svého pejska cizího psa, pak škoda, která vnikla, není vyšší než která při nebezpečí hrozila. Mám pravdu, že nejde posuzovat jenom život jednoho psa versus život druhého psa, ale také tento potenciál, který by se dal (dáme-li stranou emocionální vazbu apod.) vyjádřit prostě penězi? Anebo jsem to nepochopil a nemám pravdu?
    Jako pejskaře mne to opravdu zajímá a předem děkuji za odpověď. 🙂

    1. Podle § 494 OZ “Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho povaze.” Toto je potřeba zohlednit při posuzování otázky, zda-li “způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil”. Tj. nelze při zákroku proti psovi vycházet pouze z ekonomické hodnoty chovného zvířete, ale také předpokládat obecnou existenci “zvláštního významu a hodnoty jakožto smysly nadaného živého tvora” pro jeho vlastníka. Tato “zvláštní hodnota” přitom bude zpravidla převažovat nad ekonomickou hodnotou.

      Vycházejme z toho, že pokud by nešlo o psa plemene, který by byl schopen ohrozit vás, pak byste jej byl schopen odtrhnout, aniž byste jej usmrtil.

      Pokud jde o psa, který by byl způsobilý ohrozit i vás, pak bych v rámci první důvěrné porady, která by následovala po té, co byste policii nic neřekl, směřoval své otázky na objasnění toho, zda-li jednání agresivního psa ve chvíli, kdy jste se jej snažil odtrhnout, přešlo v agresi vůči vám, například, zda-li se pes začal ohánět po vás, když jste se jej snažil odtrhnout, a tím ve vás vzbudil důvodnou obavu o vlastní zdraví či snad i život, přičemž v dané chvíli jste již neměl jak jinak toto nebezpečí vůči vám odvrátit.

      Vámi nastíněný způsob obhajoby by jistě představoval možnou cestu, ale šance na výsledek bych si nedovolil odhadovat.

      1. Děkuji za odpověď. Je velmi přínosná a poučná.
        Byl to samozřejmě hypotetický dotaz – do podobně nebezpečné situace jsem se za 18 let, co mám pejsky, dostal pouze jednou – mého psa bezdůvodně napadl cizí pes, kterého jeho majitel nezvládnul.
        Od té doby si dávám ještě více pozor a pro případ krajní nouze mám u sebe obvykle sebeobranné (nesmrtící) nástroje. Je dobré vědět, jak bych měl při této situaci postupovat. 🙂

  3. Dobrý den,
    také se připojuji k díkům za tento seriál, je to čisté zlato. Doteď bych nedělal rozdíl mezi volně pobíhajícím nezvládnutým psem a příkazem páníčka. Je to pro mě trochu znepokojující…
    Otázka: Přihlížel by soud k tomu, že pravidelně cvičím se zbraní pod dohledem instruktora, tj. včetně sebeobranných situací (nůž, pistole, víc útočníků, sebeobrana z auta…)?

    1. Mohu vám dát pouze obecné doporučení vymazat jakékoliv podobné zmínky (včetně fotek, resp. hlavně fotek) ze všech sociálních sítí a požádat o výmaz jména ze všech výsledkových listin dostupných online. Pak se přesvědčte přes vyhledávače, že to je opravdu nedohledatelné. V závislosti na konkrétní situaci nechť o ne/uvedení této skutečnosti rozhodne váš obhájce.

  4. Videli jste nekdy skutecny utok vetsiho psa? Je to velmi rychle. Nez reknete “obuvnik” je ve vas zaraflej. Da se mu samozrejme ucinne celit. Ovsem na spekulovani, jestli je to krajni nouze nebo nutna obrana cas asi nebude…

    1. Máte naprostou pravdu. Jenže dokud budeme žít ve státě, kde státní zástupce je schopný říct, že první píchnutí nožem bylo NO ale druhé už bylo moc, že při rychlé kadenci střelby byly výstřely č. 1 a 2 v nutné obraně ale č. 3 – 6 vraždou, a že pokud ležíte na zemi s vybitými zuby, s pitbulem zakousnutým do lokte a zaklekávajícím útočníkem na sobě, tak máte dávat výstražný výstřel, pak vám tato vaše naprostá pravda po úspěšném zastavení útoku či nebezpečí nebude moc platná.

  5. Dobrý večer,
    Díky moc za výborný článek, respektive za celý web.
    Mám 2 dotazy:
    A. Nebudete pořádat přednášku, či seminář na téma nutné obrany?
    B. Pokud by nastala potřeba Vašich služeb, je Vaše číslo dostupné 24/7 ?
    Díky moc

    TP

  6. Dobrý den,
    chtěl bych se zeptat, před mnoho lety se mi přihodilo, že jsem šel po rozlehlé pastvině a z lesa proti mě vyběhli dva psi, každý tak po 50kg., bez majitele. Utéci nebylo kam, strom také v okolí nebyl. Jak v mezích zákona reagovat?
    ( Tehdá to dobře dopadlo, soused to z auta viděl a stačil přijet dříve než psi. )

    1. Vaše zdraví a život mají vyšší hodnotu než zdraví a život psů. Zásadní pak je schopnost vysvětlit, proč napadali vás (případně napadali vás a ne vašeho psa) a nebyli jen zvědaví, a proč nebezpečí nešlo odvrátit jinak (kopy a údery, varovný výstřel, atp., pokud máte současně sprej a pistoli, tak proč rovnou pistole).

      1. Mnohokrát děkuji za odpověď. Byl jsem sám bez psa. Z jejich strany to možná byla zvědavost, kdo ví, ale bránit se proti dvěma psům velikosti zhruba vlčáka, nebyla zrovna příjemná. Ještě jednou moc děkuji.
        M. S.

  7. Útok psa na mého psa jsem zažil několikrát. Většinou to byla velikost německého ovčáka. Osvědčilo se mi svého dobře vycvičeného psa posadit a jít proti útočícímu psu. Toho jsem vždy chytil pravačkou za krk a pak zároveň zvedal, přehazoval levou nohu otočkou přes hřbet psa a chytil i levou rukou za krk těsně pod lebkou. Navíc jsem mu pak stisknutím stehen dal “ledvinové nůžky”. Pohyb útočícího psa usnadní i zvednutí na zadní a rozloží setrvačnou energii psa do delšího časového úseku. Pes mě nemohl kousnout, protože jsem jej držel těsně pod lebkou a tím znemožnil otočení hlavy. Navíc jej tato nepřirozená pozice na zadních vyvedla z konceptu.
    Samozřejmě to chce vědět o útočícím psovi včas – tedy si neustále všímat okolí a mít ukázněného psa, který následně nezaútočí sám. A tento postup jde asi jen na větší psy, ke kterým se nemusíte moc sehnout. Ale obejde se to bez jakýchkoli následků na obou stranách.

  8. zajimavy clanek, ale asi by to chtelo par nazornych prikladu,
    z clanku vyplyva jen pozor na to nebo na to, ale pritom z toho vyvstanou jen dalsi otazky, cele mi to prijde nedodelane.

    napr.: “Obrana proti napadení volně pobíhajícím psem je tedy posuzována v rámci kritérií krajní nouze” muzu ho teda odprasknout nebo ne ? 🙂
    tedy i toto vyzvetleni se take da vykladat mnoha zpusoby s kdovijakym koncem u soudu 🙂

    1. Kritéria krajní nouze jsou v článku podrobně vysvětlena. Přečtěte si je a z toho si učiňte závěr.

      Vypisovat hranice jednání v krajní nouzi od napadení čivavou po napadení pitbulem, od napadení jedním vlkodavem po napadení smečkou voříšků, od napadení profesionálního cvičitele psů po napadení slepého vozíčkáře, nebylo předmětem článku, a ani to dost dobře nejde.

      1. ano, a to presne to je nedodelane 🙂

        priklad. volne pobihajiciho nebezpecenho psa (pitbul, vlcak apod) a blizi se ke me po lesni ceste. Majitel v nedohlednu (dle zklusenosti pocitam 100m od psa a nema ho pod kontorlou, pes bez nahubku)
        jaka bude cinnost?

  9. Modelová situace kde mého malého psa na vodítku napadne jiný pes na volno bez majitele…

    Pokud tomu dobře rozumím tak když se do toho nebudu chtít zapojit holýma rukama nebo to prostě nebude fungovat… Pro příklad třeba proto že na sídlišti máme borca co jako výchovnou metodu svého pitbula měl kopání do žeber že ten pes nadskakoval…To s čistým svědomím uznám že nedokážu(jeden z důvodů proč mít zbraň)… a budu mít jen tu pistol a budu chtít dodržet zákony tak to dopadne tak že ten silnější (v mém případě vždy ten co útočí) zabije toho slabšího a pak soud nejspíš nechá utratit toho silnějšího (co utekl)??? Nebo něco přehlížím??

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *