Mexiko II: občané bez legální šance na účinnou obranu

Mainstreamová média si oblíbila porovnávání amerických statistik vražednosti s vybranými evropskými zeměmi. Pokud se ale podíváme na data z USA blíže, tak se ukazuje, že mají velmi málo podobného s kterýmkoliv evropským státem. Pro vražedné násilí je v USA typické výrazné soustředění do několika málo městských a předměstských oblastí a výrazná disproporce co se týče etnika pachatelů. Spojitost s gangy, obchodem s drogami, extrémní sociální stratifikací a nízkými šancemi na vymanění se z generační chudoby jsou společným jmenovatelem pro většinu pachatelů na obou stranách americko-mexické hranice.

Oba státy se ale zásadně liší co do výše průměrných příjmů, efektivity státní správy (zejména prosazování práva a pořádku) a především možnosti běžných občanů se legálně bránit extrémnímu násilí. V tomto dílu mexického seriálu se podíváme na legislativu upravující držení a nošení zbraní v Mexiku.

Ten pohled, když si na obranu před zločinci z drogových kartelů můžete vybrat mezi malorážkou a .38 revolverem. Který navíc můžete mít výhradně jen doma. Foto: Business Insider.

Mexiko:

• Nejvražednější rok v historii
• Občané bez legální šance na účinnou obranu
• Jediný obchod se zbraněmi v celé zemi
• Vznik Autodefensas
• Od domobrany k venkovským policejním silám

Právo držet zbraně v ústavě

Právo občanů držet zbraně bylo poprvé upraveno v mexické ústavě z roku 1857 – a to způsobem podobným americkému druhému dodatku. Nová ústava z roku 1917 ale toto právo poprvé relativizovala, když zaručila právo držet zbraně, ale možnost jejich nošení již umožnila pouze v souladu s místními policejními předpisy. Současně zavedla také zákaz držení zbraní určených pro armádu, který přetrval dodnes (k tomu v detailu níže).

Nová ústava v roce 1971 právo držet zbraně dále relativizovala. Zavedla právo držet zbraně výhradně v obydlí, a možnost jejich nošení podmínila získáním zvláštního povolení. O rok později vešel v účinnost federální zákon o držení zbraní, který dal možnost o držení zbraní rozhodovat federální vládě a dále extrémně omezil přístup k legálním zbraním.

Povolené zbraně

Zbraně povolené držet bez zvláštního důvodu

Jak je uvedeno výše, právní úprava umožňuje civilistům držet zbraně, které nejsou určeny k vojenskému použití. Takto si bez udání zvláštního důvodu může teoreticky každý Mexičan pořídit jednu krátkou zbraň, která splňuje následující kritéria:

• v případě samonabíjecích pistolí jsou povoleny zbraně na náboje .380 nebo menší, současně nesmí jít o .38 Super nebo .38 Comando. Tím v podstatě odpadají všechny výkonné ráže vhodné pro sebeobranu, včetně v ČR nejvíce rozšířeného 9mm Luger.
• v případě revolverů náboj .38 Special nebo menší, přičemž je explicitně vyloučen .357 Magnum.

Tyto zbraně musí mít výhradně ve svém obydlí. V případě vlastníků pozemků mimo městskou zástavbu je mohou také nosit, ale pouze na svém pozemku.

Tresty za porušení zbraňových zákonů jsou v Mexiku tvrdé. Foto: Texas Tribune.

Zbraně pro lovecké a sportovní účely

Pokud si chce Mexičan pořídit více než jednu zbraň, musí doložit, že ji potřebuje pro sportovní nebo lovecké účely. K tomu potřebuje dobrozdání jednoho z pouhých 89 loveckých a sportovních klubů. Byť to zákon nespecifikuje konkrétně, tak i pak je mu dovoleno držet maximálně jednu pistoli a devět dlouhých zbraní. Přitom si může vybrat pouze z:

• pistolí, revolverů nebo dlouhých zbraní s revolverovým válcem o kalibru .22
• pistolí pro sportovní střelbu o kalibru maximálně .38
• jakýchkoliv brokovnic, ale s hlavní nejméně 635mm a ráží maximálně 12
• tříhlavňových zbraní s jednou puškovou hlavní, přičemž brokové hlavně jsou omezeny, jak je uvedeno v předchozím bodě
• samonabíjecích nebo opakovacích pušek, které nelze upravit na samočinné, ne větší než ráže .30, krátkých karabin, a kromě ráží .223, 7 a 7.62mm
• ve výjimečných případech pušek větších ráží k provedení lovu zvěře mimo Mexiko
• dalších zbraní v souladu se zákony o lovu nebo pravidly mezinárodních sportovně střeleckých organizací.

Všechny žádosti o koupi zbraně posuzuje Ministerstvo obrany, kterému také náleží diskrece o tom, zda-li žadatel zbraň pro daný účel opravdu nezbytně potřebuje. V případě sportovních zbraní se pak žádosti obvykle podávají prostřednictvím sportovního klubu.

Všechny zbraně musí být registrovány, přičemž registrace se provádí na nejbližší vojenské základně.

Povolení k nošení zbraní

Jakýkoliv transport zbraní (i z obchodu domů nebo na střelnici) vyžaduje zvláštní povolení. Pro případy lovu nebo sportovní střelby musí být držitel zbraně členem klubu, který zajistí povolení k převozu. Toto je obvykle vymezeno striktně pro konkrétní místo (cesta mezi bydlištěm a střelnicí, přesně vymezený rozsah území pro lov) a zbraň musí být přepravována nenabitá v uzamčeném pouzdře.

Ani k registraci zbraň nelze převézt jen tak. Držitel musí nejprve na vojenské základně vyzvednout příslušný formulář, ten vyplnit, a pak může jet s takto vyplněným formulářem se svou nenabitou a uzamčenou zbraní pouze přímo na střelnici a zpět domů.

Když si podám žádost o skryté nošení, tak čekám šest měsíců, a pak dostanu dopis, že je povinností bezpečnostních složek chránit obyvatele Mexika, a tedy moje žádost se zamítá. (Luciano Segurajauregui Alvarez)

Nápis na mexicko-americké hranici, vytvořený ze znehodnocených zbraní a odhalený v roce 2012 prezidentem Calderonem. Foto: PV Angels.

Nošení zbraní je extrémně omezeno a získat povolení je pro běžného občana prakticky nemožné. Pokud o něj chce požádat, musí doložit, že:

• si vydělává na živobytí zákonným způsobem,
• splnil vojenskou službu,
• je mentálně a fyzicky zdatný k užití zbraně,
• nebyl odsouzen za trestný čin související s držením zbraní,
• neužívá psychotropní nebo jiné zakázané látky, a
• potřebuje zbraň nosit z důvodu
  • povahy povolání,
  • zvláštních okolností v místě jeho bydliště, nebo
  • z jiného legitimního důvodu.

Splnění výše uvedených náležitostí posuzuje Ministerstvo obrany. A protože v Mexiku věří tomu, že monopol násilí patří státu, jsou šance na získání povolení téměř nulové – a to i pro ty, kteří splňují pro většinu populace vylučující požadavek vojenské služby.

Liberálnější je úprava týkající se “kolektivních licencí” k nošení zbraní, které mohou pro své zaměstnance získat například soukromé bezpečnostní firmy. Tak je zajištěno bezpečí (respektive zvýšeny šance na obranu) alespoň těch, kdo si mohou soukromou ochranku zaplatit.

Poměrně volné je pak udělování povolení k nošení zbraní státním zaměstnancům, úředníkům a voleným zástupcům – avšak výhradně na dobu výkonu jejich funkce. I tito ale musí své povolení pravidelně v šestiměsíčních intervalech obnovovat.

Zákony jsou pak benevolentní k nošení zbraní policisty, vojáky a členy jiných ozbrojených sborů i mimo službu.

V příštím díle se podíváme ve větším detailu na proces koupě zbraně.

Zdroje: US Congress Library, Rolly Brook