Zatímco v předchozích 5 dílech jsem se snažil přehledně vysvětlit to nejdůležitější z návrhu implementační novely, tak nyní krátce popíšu, jak jsme se k ní vlastně dostali. Mezitím byla novela na návrh poslankyně Jany Černochové zatím uložena k ledu, dokud o žalobě proti zákazové směrnici nerozhodne Evropský soudní dvůr. Přesto je to téma stále relevantní – jednak stále hrozí návrat novely v této podobě do sněmovny, a také je dobré si z ní vzít ponaučení do budoucna.
Pozn.: Tento článek se vztahuje k tisku č. 92 PSP PČR, který byl na konci roku 2018 stažen z projednávání v poslanecké sněmovně.
Seriál implementace:
- 1. Nově zakázané zbraně
- 2. Zbraně původně samočinné
- 3. Zásobníky
- 4. Nakládání s nově zakázanými zbraněmi
- 5. Znehodnocené a expanzní zbraně
- 6. Kdo nic nedělá, nic nezkazí
- 7. Jak dál – východiska
- 8. Implementovat sebevědomě
KDO NIC NEDĚLÁ, TEN NIC NEZKAZÍ
Myslím, že navrhovaná implementační novela musí na většinu lidí, kteří se s ní seznámili, zanechat především tři dojmy: vysoká nepřehlednost navrhované úpravy (kterou přiznává samotné Ministerstvo), významná míra snížení právní jistoty související s nejasnostmi v textu a především zavedení správního uvážení pro celou řadu zbraní (nově „zakázaných“), a především nedostatek ambice přijít s dostatečně sebevědomým řešením, které by chránilo práva českých občanů a současně poskytovalo dostatek alibi pro chvíli, „až se eurokrat zeptá“.
Tento nedostatek ambicióznosti předloženého návrhu je o to více do očí bijící, pokud jej porovnáme s velkolepou snahou o prosazení změny ústavního zákona o bezpečnosti republiky.
PRAKTICKÁ ROVINA
V praktické rovině je to důsledkem toho, že jediní, kdo si návrh novely odpracovali, byli ministerští úředníci, kteří připravili její text. Všichni ostatní, kteří jeho vyznění mohli opravdu ovlivnit, se drželi výše uvedené zásady nic nedělání.
Česká republika je zavázaná k implementaci evropských směrnic. Proces přípravy implementace je v podstatě automatický – z EU přijde úkol, a ten úkol se tedy zadá k vypracování. Takto odcházející vláda B. Sobotky 10.11.2017 zadala Ministerstvu vnitra přípravu implementace směrnice. Jde o v podstatě automatický krok. Cokoliv jiného (nezadat, zadat s konkrétní vizí) by znamenalo něco udělat, vykročit z modu autopilota.
Ministerští úředníci se drželi zadání a vypracovali implementační novelu, která směrnici v podstatě přímo překlápí do českého práva, a to se snahou o co největší minimalizaci jejích dopadů. Nic jiného jim dělat ostatně nepříslušelo.
Když oznámili finalizaci své práce, tak se dostala na stůl Ministra vnitra. V tomto případě nic nedělat znamenalo posunout novelizaci vládě ke schválení, pokračovat v autopilotovi.
Vláda opět dostala na stůl něco, co jí bylo předloženo jako nejlepší možná varianta splnění zadání „implementovat s co nejmenším dopadem“. Nic nedělat v této chvíli znamenalo návrh implementační novely schválit a poslat ji do parlamentu. Něco dělat by znamenalo pozastavit se nad tím, že „co nejmenší dopad v rámci hranic směrnice“ je přece jen za hranou snesitelného, a posunout věc z roviny expertně právní také do roviny politické (ostatně rozhodování Evropské komise o případné žalobě za špatnou implementaci je čistě polickým krokem). Nikdo nic neudělal, věc se autopilotem dostala dále do sněmovny.
Bohudík český parlament nefunguje jako ten evropský (u nějž, jak se všichni mohli přesvědčit, nic nedělat znamená automaticky schválit cokoliv, co přijde z trialogu). V české sněmovně u veřejně sledovaných otázek autopilot takto nefunguje, a tak se tato z kopce se valící pohroma na popud zpravodajky Jany Černochové zastavila. Alespoň na chvíli.
POLITICKÁ ROVINA
Částečným důvodem, proč implementační novela tak dlouho běžela procesem autopilota, do nějž nikdo nezasáhl, byly pochopitelně podzimní volby, a také jejich výsledek vedoucí k vládě bez důvěry sněmovny/v demisi, kdy daná věc na žebříčku priorit zainterestovaných osob (především nový ministr vnitra) klesla velmi nízko.
Věci určitě nepřidalo to, že když se za práva vlastníků zbraní postavil Milan Chovanec (a další z ČSSD), tak při každém jeho náporu jej následně střílel do nohy Jiří Dientsbier. Představení, které Dientsbier předvedl při projednávání návrhu novelizace ústavního zákona o bezpečnosti v senátu, pak nelze nazvat jinak, než teatrálním upálením veškerých snah o oslovení ne zrovna malé části aktivních voličů, pro které je dané téma velmi vysoko na seznamu priorit.
Pokud zkombinujeme špatný výsledek ČSSD, který novináři rádi připisují „Chovancovi s puškou“, s rezervovaným názorem ANO (27.2.2017 žádný z ministrů ANO ve vládě nepodpořil návrh změny ústavního zákona o bezpečnosti republiky) a s principiálním odmítáním ODS spolupracovat se stranou vedenou osobou obviněnou z trestné činnosti, tak nám vypadne nedostatek vize a ambice pro přípravu implementační novely, která by na jednu stranu přinesla adekvátní míru ochrany před případnou žalobou komise a současně také bránila práva českých občanů.
Náčrt možné vize a ambice příště.
