Česká zbraňová legislativa má od roku 1995 principiálně konstantní podobu. Nyní se blíží do finále příprava zcela nové zbraňové legislativy. Na webu jsem se hodně věnoval tomu, kam nyní směřujeme. V tomto článku se podívejme na historické kořeny.
První úpravou detailně řešící civilní držení zbraní bylo zřízení o ručnicích z roku 1524 uvedené níže v plném znění. Komentář zbrojnice.com s vysvětlením okolností jeho příjetí a navazující legislativy naleznete v závěru.
Zřízení o ručnicích (1524)
Předmluva
Ručnice jest zbraň velmi ukrutná, a tak nekřesťanská i nemužská, více ke zlému nežli k dobrému, neb se jimi mnoho nestatečných a nerozšafných mordův (i těm, ktož se s nimi obírají) přihází. A protož jest dobře a chalitebně v tomto království té střelby zlé užívaní zapovědíno. A poněvadž pak mnozí lidé neznajíce, jak ručnic užívati neb neužívati mají, v pokuty peněžité, v vězení i hrdla ztracení upadají, aby se každý věděl čím spraviti, a pokut na to uložených vystříci, jest věc spravedlivá i povinná lidem o tom zřízení věděti, nebo právo zatajené jest lidem osidlo skryté. Protož jakž jest o tom na tento čas ode všech tří stavův nařízeno, tuto jest to k vejstraze každému vytištěno.
Což se ručnic dotýče, takto jest o tom svoleno a za právo nalezeno: Poněvádž se to skutečně shledává, že mnozí lidé ze všech tří stavův mnohé škody na hrdlech i jinák jsú sobě činívali, a jedni před druhými v mnohých nebezpečnostech před takovú braní jsú bývali, a zvláště dobří před zlými, vejtržnými a podezřelými lidmi.
Příčiny ručnic zápovědi
A pro ty a takové i jiné všecky a rozličné příčiny, majíce i zvláštní o tom od jeho Královské milosti poručení, všickni tři stavové i osoby z stavův při tomto napravování práv to jsme zřídili:
Světští i duchovní nemají s ručnicemi choditi
Že světští i duchovní nemají s nimi choditi ani jezditi, s dlúhými ani s krátkými, ani kterak jich užívati, než tak, jakž se v tomto svolení šíře zavírá a ukazuje. Všickni vespolek tak se zachovati mají, a to po tento čas jmenovitě: do dne svatého Havla nejprv příštího, a v tom času má se do krajův oznámiti knížetem, jeho milostí, tak a tím pořádem, jakž se příjezd k sněmu obecnímu obsílá, aneb jak by se jeho milosti knížetcí v tom za nejlepší věc vidělo a zdálo, a to se po městech a městečkách královských, panských, rytířských všady má provolati, aby lidé všickni vůbec o tom vědúc, věděli se v tom jak zpravovati a zachovati.
Pokuta na osoby z stavův pro ručnici sto kop grošuov českých
Jestliže by pak kdo se tak nezachoval a po té zápovědi a oznámení více s ručnicemi jakýmižkolivěk kdo hned po ten den svatého Havla, tak, jakž se svrchu píše, chodil neb jezdil, a v tom na kterémžkoli místě usvědčen a postižen byl, buď stavu panského, rytířského neb městského, kteříž by v městech královských lidé osedlí byli, ten každý má tomu, kdož by jej s ní viděl, sto kop grošův českých propadnúti, když by naň o před knížetem jeho milostí jakožto nejvyšším hejtmanem krále, jeho milosti, a tohoto království provedl.
Jaké obeslání pro ručnici
A takového každého na žádost původa jeho milost knížetcí listem hned od oznámení původa ke dvěma nedělům má obeslati, a každý bude povinen státi aneb na místě svém s listem mocným místo sebe pod svú pečetí (tak jako k soudu komornímu) bude moci poslati. Pakli by nestál a nebo na místě svém nevyslal, má naň právo stavné dáno býti.
Hojemství za čtyři neděle. Škody.
Než žádal li by ten obeslaný hojemství, jestliže by kníže, jeho milost, to uznati s radou ráčil, má jemu za čtyři neděle dáno býti hojemství, a kdož by takovú při před jeho knížecí milostí obdržel, můž toho ze škod útratních před úředníky pražskými menšími Desk zemských (tak, jakž svolení zemské ukazuje) vinniti, a po nálezu jeho milosti aneb po staném právu muož každý po právě jíti, tak, jakž od jejích se soudův zachovává, též o listech zatýkacích, jestliže by pak král, jeho milost, na tom místě ráčil jiného koho na časy budúcí za hejtmana míti, tehdy týmž vším spůsobem má ta věc tak zachována bejti.
Místodržící královské má o ručnice súditi
Pakli by který čas žádného hejtmana v tomto království na tom místě nebylo od krále, jeho milosti, tehdá, komuž by jeho milost královská na místě svém poručiti ráčil, ten aby takové soudy o též ručnice držeti i konati mohl.
Jede li služebník s ručnicí s volí pána svého, pán vinen.
Item také při tom toto dostaveno: jestliže by který pán nebo rytířský člověk, též také i města a nebo kdožkoli z měst jel neb cestou šel, a služebník jeho který s ručnicí s volí a vědomím jeho neb jich, jeda neb jda s ní postižen byl, tehdy o tu pokutu k tomu pánu neb rytířskému člověku, též i k městu neb městskému člověku od toho, kdož by jeho služebníka postihl, bude moci, poněvadž by s ním neb s nimi na cestě byl aneb kdežkoli při něm aneb při nich, hledíno býti.
Jede li sám od sebe, služebník vinen.
Jestliže by pak bez vědomí a vůle pána svého služebníci z stavův svrchu dotčených s ručnicemi postiženi byli, tehdy k tomu a k těm služebníkům a jich osobám o pokutu výš jmenovanú má hledíno býti.
Nechce li pán služebníka zastati, vydaj jej.
Pakli by služebník ten byl z lidí obecních a bez vůle a vědomí pána svého jel, tehdy pán jeho, nechce li zaň té pokuty níže psané dáti, má a jest povinen toho služebníka takového tomu, ktož by jej přistihl, vydati.
Služebník z cizí země
Jestliže by pak se přihodilo a služebník ten podlé pána svého, jsa z jiné země, byl s ručnicí postižen, a byl stavu panského, rytířského neb městského, jestliže by bez vuole pána svého s ručnicí byl postižen, má ho pán jeho slibem zavázati, aby se v moc toho, od kohož jest postižen, postavil.
Kdo z stavův pokuty nemůže dáti, u vězení seď půl léta.
Toto při tom vymieněno jest: jestliže by se to skutečně shledalo na osobě stavu panského, rytířského nebo městského, že by statku svého za tu svrchu dotčenú pokutu neměl, a žádný jí zaň dáti nechtěl, tehdy má vzat býti do vězení a půl léta tam seděti, a puštěn nemá býti bez vůle původa, prvé toho půl léta, leč by se s původem umluvil.
Poddaní neb přístavní lidé u vězení místo pokuty seděti mají.
Item přihodilo li by se kdy, že by kterého pána, rytířského člověka neb městského poddaný člověk, buď také i přístavný, s ručnicí byl postižen, nechtěl li by pán jeho zaň pokuty tomu, od kohož by postižen byl, dáti, tehdy má jej pánu toho, kdož by jej s ručnicí postihl, vydati. A ten pán má toho s ručnicí postiženého vězením dostatečně a slušně opatřiti, aby do času polouletí pořád zběhlého v též vazbě držán byl, aneb se s původem v tom času o pokutu umluviti, však tak, aby zoumyslně zdraví ani hrdlu jeho uškozeno nebylo.
A po vyjití toho polouletí má toho člověka pro ručnici vazbou trestaného pánu jeho v moc pustiti a vydati na takový způsob, že pán jeho má jej na rukojmě dostatečné, pod základ slušný vzíti, aby jej všelijak v skutku i v řeči ku pánu, kterýž jeho u vězení držel, i ke všem jeho poddaným, také i k tomu, kdož jest jej s tú ručnicí postihl a k vězení aneb ku pokutě připravil, pokojně zachoval.
Pakli by pán jeho na takové dostatečné rukojmě, jakž se svrchu píše, vzíti nechtěl, tehda má týž člověk při prvním vězení zůstaven býti.
Lidé obecní, řemesla čeled
Item: Což se pak lidí obecních, sedlských, i v vesnicích, osedlých i neosedlých, i také v městech neosedlých a v městečkách, řemeslníkův i všeliké povahy lidí služebných, čeledi neb jakžkoli obecních dotýče, též s ručnicemi jezditi, choditi, ani jich nikterak užívati nemají na žádnému místě.
Pakli by kteří neb kdo by byl s ní postižen aneb usvěčen, takového každého, kdož by ho postihl a nalezl s ní jíti, můž jej hned vzíti.
Poslati má ku pánu o pokutu pro poddaného ten, kdo koho zastihne.
Pakli by ho vzíti nechtěl aneb nemohl, znal li by jej, koho za pána má, má k jeho pánu poslati, buď osedlý neb služebný, aneb jakž by koli jeho byl aneb na jeho gruntu zastižen, má žádati, aby se jím ujistil, a jemu aby ten pokuty deset kop grošův českých dal. Pakli by jich neměl, a ten pán zaň dáti nechtěl, tehdy má mu jej, buď jeho aneb čížkoli jiný, vydati.
Pán nedal li pokuty a nevydal li toho člověka, daj padesát kop grošuov českých, k purgmistru též má posláno býti.
Jestliže by pak nevydal, ani pokuty dal, ten a takový každý má padesát kop grošův českých propadnúti původovi, a můž z nich tím způsobem, jakž se svrchu píše, vinniti.
A ten artykul o lidi obecní vztahuje se na všecky tři stavy a též i v městech neb v městečkách panských i rytířských. Tak se zachovati všickni mají, jakž se svrchu píše, toliko že má posláno býti k purgmistru a konšeluom o vydání takových lidí, což se pokuty dotýče.
Nemuož li s toho býti, kto jede s ručnicí
Než jestliže by jeho neznal, kdo by s ručnicí jel neb šel aneb jakžkoli jí při sobě měl, nechtěl li by mu jí vzíti a s něj nemohl býti, tehdy má po něm pokřik udělati tak, aby se jeho mohl zmocniti a jej vzíti, a vezma jej, má se k němu o túž pokutu (jakž svrchu o tom napsáno jest) zachovati.
Honění pro ručnici
Pakli by kdo, buď z stavu panského, rytířského neb městského, buď i z lidí všech obecních, slyše pokřik, nehonil aneb honiti nedal, tehda tomu každému o túž a takovú pokutu podlé jednoho každého povahy (jakž o pokutách svrchu se píše) bude moci, jakožto k tomu, kdož by s ručnicí šel neb jel, hledíno býti.
Kdo vystřelí z ručnice k komu, má hrdlo ztratiti
Item: Jestliže by kdo k komu z ručnice, buď jda, neb jeda s ní, na cestě aneb na kterémžkoli místě, směřil a zapálil a z ní vystřelil aneb nevystřelil, buďto že by chybil, aneb koho z ní postřelil, buď z panského, rytířského neb městského stavu, i sedlského, aneb jakéžkoli povahy člověk, ten a takový každý, kdož by se toho dopustil, poněvádž by se to zřetedlně našlo, že by ho chtěl z té ručnice o jeho bezhrdlé připraviti, aby hrdlo bez milosti ztratil, a ten hned aby vzat byl, a dán tu, kdež by nejbližší poprava byla, aby pro takový skutek svůj konec vzal.
Item: Kdož by po této zápovědi kohožkoli z jakéžkoli ručnice zabil a zamordoval, k tomu každému a takovému podlé způsobu a povahy všech lidí ze všech stavův a vedlé starobylého práva o mord učiněného má hledíno býti.
Zabí li kto koho z ručnice, mordéř jest.
Item: Jakož všickni ze tří stavův na tom se svolili, kdož by koho uhlédal, an s ručnicí jde neb jede, jakož výše o tom (jak se k tomu v tom zachovati mají) dotčeno jest.
Služebník uzří li koho s ručnicí, oznam pánu svému.
Než jestliže by poddaní neb služebníci řádu obecního uhlédali neb uhlédal koho, teda má to vznésti na pána svého aneb na pány, a o takovú pokutu každý pán jeho toho, kdož by s ručnicí šel neb jel, bude moci vinniti.
Ručnice kde mají se míti, a jak jich má užíváno býti.
Toto jest při tom znamenitě vymíněno, že ručnice všelijaké každý pán a rytířský člověk i města mohú míti na zámcích, tvrzech i v městech, v městečkách i ve vsech, v domích svých pro obranu, a také mají jich k tomu užívati, jestliže by pokřik sšel honiti nepřátel zemských i jakýchžkoli zhúbcí, aneb také že by i bez pokřiku který pán, rytířský člověk nebo město chtěli by kde na zločince, zhúbce a lúpežníky vyslati, aneb kdo sám svú osobú za ním jel nebo šel, k takovým potřebám mohú jich vzíti, však aby takoví poslaní list jměli pod pečetí od svého pána aneb úředníka a též od města, a jakž by koli ta potřeba minula, buď zhoubcí honění aneb na zločince vyslání, hned zase v místa svá schovány a položeny býti mají.
Zdroj: Ústav pro jazyk český
Komentář zbrojnice.com
Rozšíření zbraní
Rozšíření všeobecného držení střelných zbraní je nerozlučně spjato s českými zeměmi. Podobně jako jinde v Evropě jejich popularitě nejprve napomohl fakt, že cechovní monopoly na výrobu zbraní se tradičně omezovaly na sečné zbraně a brnění, zatímco na “novinku” v podobě výroby střelných zbraní se podobná omezení nevztahovala. Absence monopolu na výrobu umožnila jejich relativní cenovou dostupnost a rozsáhlé nasazení především do hradních zbrojnic.
Na období přezásobení hradních zbrojnic plynule navázaly husitské války. Kromě samotné všelidové povahy husitských armád rozšíření střelných zbraní napomohly dvě naprosto revoluční strategie.
Nasazení vozových hradeb umožnilo využití těžkých a neohrabaných střelných zbraní nejen zpoza zdí hradů, ale také přímo na bojišti. Tím byl zase vytvořen tlak na jejich další vývoj směrem k lehčím a snáze přenositelným a použitelným typům.
Složení husitské armády nejen z profesionálních fyzicky zdatných bojovníků, ale nasazení také žen a někdy i dětí vedlo k důrazu na zapojení typu zbraní, u nichž nezáleží na relativní fyzické převaze bojovníků, tedy především kuší a střelných zbraní.
Stejně jako v době husitské, i dnes střelné zbraně představují ultimátní nástroj vyrovnání sil. Pro současného lupiče či jiného násilníka spoléhajícího na moment překvapení a fyzickou převahu je i menší žena se střelnou zbraní stejně nevhodnou obětí, jakou představovala před téměř šesti stoletími pro profesionálního křižáckého bojovníka v plné zbroji na polích v okolí Kutné Hory.
Zbraně ve zřízení o ručnicích
Zřízení o ručnicích z roku 1524 je zajímavé z několika pohledů. Jde o jednu z prvních snah regulovat ve společnosti zcela samozřejmé držení střelných zbraní.
Naprostá většina z téměř 2.000 slov popisuje nebezpečnost zbraní a rozvláčně stanoví zákaz jejich viditelného nošení a tresty pro osoby, které jsou s nošenou zbraní přistiženy, nebo které by ze zbraně vystřelily proti jiné osobě.
Tento zdánlivě nekonečný text je pak zakončen konstatováním, že šlechta a měšťané mají právo:
- mít zbraň doma,
- používat svou zbraň pro svou obranu,
- nosit zbraň, pokud k tomu má vydáno zvláštní povolení, přičemž povolení lze vydávat za účelem “honění zločinců, vrahů a loupežníků”.
Zatímco u šlechty a měšťanů je toto uvedeno jako výslovné právo, u zbytku obyvatelstva již držení zbraní výslovně řešeno není. Z faktu, že zřízení podrobně řeší otázku povolování nošení zbraní i “zbytkem obyvatelstva”, je zřejmé, že také oni zbraně mohli dále držet.
Předcházející legislativa
Zřízení o ručnicích předcházelo stanovení zákazu nošení zbraní v Svatováclavské smlouvě z roku 1517 (odst. 30):
Což se ručnic dotýče, ode všech tří stavuo[v] takto jest svoleno: Aby žádná osoba z žádného stavu, též také i žádný člověk obecní s žádnú ručnicí nejezdil a nechodil více buďto v městech, v městečkách, ve vsech ani po cestách a silniciech, a to konečně do Vánoc najprv příštích. Pakli by to kto z kterékožkoli stavu anebo i člověk sedlský a obecní po Vánocech byl postižen, an s jakú ručnicí jede anebo jde, k tomu každému má saženo býti jakožto k člověku lotrovskému a ve zlém podezřelému, kterýž práv užíti nebude moci. Než pro potřebu války ručnice všickni lidé všech stavuo[v] míti mohú v svých domech, tak aby takovým nepřátelóm takovými ručnicemi odpírati a odolávati mohli.
Svatováclavská smlouva byla uzavřena s cílem ukončit rivalitu mezi šlechtou a městy na pozadí obav ze selského povstání. Již první legislativa zakazující nošení zbraní tedy byla zjevně cílena proti snahám širších vrstev obyvatelstva se emancipovat a cílila hlavně na legální znemožnění srocování ozbrojených obyvatel. I přesto musela legislativa reflektovat realitu rozsáhlého civilního držení zbraní a omezit se pouze na zákaz nošení, nikoliv držení.
Výslovné umožnění držení zbraní pouze pro účely války ve Svatováclavské smlouvě zjevně vedlo k výkladovým problémům, v důsledku čehož zřízení o ručnicích jen o pár let později výslovně hovořilo o držení za účelem osobní ochrany, avšak pouze pokud jde o šlechtu a měšťany. Zatímco původní univerzální zákaz nošení ve Svatováclavské smlouvě vyvolával zdání rovnosti (zákaz dopadal na všechny), zřízení o ručnicích již zavedlo povolovací režim nošení, který zjevně zvýhodňoval šlechtu a města, neboť jim příslušelo rozhodovat o vydávání povolení.
Navazující legislativa
Pozdější zbraňová legislativa už takto široce stanovený zákaz nošení střelných zbraní neobsahovala. Například nařízení v 18. a první polovině 19. století se soustředila na zákaz nošení zákeřných zbraní, za které byly považovány střílející hole a kapesní pistole (terceroly). Pokud jde o další zbraně, zákony stanovily pouze konkrétní omezení. Například povinnost rozebrat spoušťový mechanismus při cestování skrz cizí honební pozemky, zákaz střelby ve městech při slavnostech z důvodu předcházení vzniku požárů, či povinnost mít nabitou zbraň doma uloženu tak, aby se k ní nedostaly děti.
Až císařský patent č. 223/1852 zavedl princip nošení zbraní na základě zvláštního nárokového povolení, a to při současném respektování přirozeného práva držet zbraně doma (zvláštní povolení bylo potřeba až pro držení většího množství zbraní).
Tento princip nárokového povolení k nošení zbraně pro osobní ochranu přetrvává i v současné legislativě, která byla doplněna také o komunistickou diktaturou zavedený povolovací princip i na samotné držení střelných zbraní.
Zajímavé srovnání představuje Rakousko, které si od dob císařského patentu č. 223/1852 udrželo princip bezformálního držení pro opakovací dlouhé zbraně, avšak co do nošení zavedlo nenároková povolení. Ta se přirozeným byrokratickým vývojem zvrhla v de facto úplný zákaz nošení pro obyčejné občany.
S ohledem na půl tisíce let trvající tradici civilního držení a nošení zbraní představuje zajímavé srovnání zejména eurounijní legislativní vývoj, který je české tradici zjevně cizí a v mnohém vyvolává asociace na zbraňové restrikce z dob nacismu a komunismu.
Související
- 50 let republiky: nastal čas ústavně chránit právo nabývat, držet a nosit zbraně
- Ústavní změna: Co (ne)čekat od mexického doplnění Listiny o právo na obranu se zbraní “za podmínek, které stanoví zákon”
- Počet zbraní v České republice ve srovnání s ostatními zeměmi EU: v okolních zemích převažují nelegální zbraně
- Trendy civilního držení zbraní: ZP sk. E – ozbrojená veřejnost
- Komentář: EU a Nový Zéland ukazují, že zbraně opravdu představují svobodu
- Analýza: Vybrané zásahy ozbrojených civilistů proti aktivním vrahům
Neznamená ten text “Než pro potřebu války ručnice všickni lidé všech stavuo[v] míti mohú v svých domech, tak aby takovým nepřátelóm takovými ručnicemi odpírati a odolávati mohli.” spíše to, že všichni lidé mohou mít ručnice pouze pro potřebu války? Mám za to, že slovo “než” má význam “jen”.
Potom by totiž v oblasti zbraní Svatováclavská smlouva tak vstřícná nebyla.
Stejně tak ve Zřízení o ručnicích se nošení zbraní umožňuje pouze za účelem veřejného pořádku, něco jako “městská policie” – umožňuje se to pouze vrchnosti, dnes hodně přeneseně úřadům.
Samozřejmě by se mi líbilo, kdyby ta historie byla vstřícnější, ale Váš výklad se mi zdá až moc volný. Ale mohu se plést.