Monitoring nutné obrany #6.1 – Když člen Hell’s Angels v rámci putativní nutné obrany zastřelil příslušníka německé zásahové jednotky

V tomto díle monitoringu nutné obrany trochu odbočíme od tradičního schématu podrobné analýzy aktuálních českých případů. Primárním cílem článků v sekci monitoringu nutné obrany je seznámit čtenáře s praktickým postupem českých soudů při posuzování případů obhajoby nutnou obranou. Předchozí díl se věnoval případu putativní nutné obrany, v jejímž rámci bezúhonný legální držitel zbraně skrz dveře postřelil člena policejní zásahové jednotky, protože se domníval, že čelí násilnému vloupání.

K podobnému případu došlo také v Německu. S tím rozdílem, že terčem domovní prohlídky byl člen notoricky známého motorkářského klubu Hell’s Angels a policista střelený přes dveře neutrpěl pouhé lehké zranění, ale byl okamžitě usmrcen.

Naprosto odlišné okolnosti

V podstatě lze říci, že český případ nemohl být více černobílý: prokazatelně vylhané policejní podklady vedoucí k násilnému provedení domovní prohlídky u bezúhonného držitele zbrojního průkazu, který nebyl z ničeho ani podezřelý. Prohlídka byla prováděna v rámci šetření trestné činnosti jiné osoby. Zasažený policista utrpěl lehké poranění (tečný zásah po zpomalení střely zárubní dveří a opaskem).

Oproti tomu v Německu šlo o rozsáhlou policejní akci zaměřenou proti osobám, které dávaly širokému okolí najevo svou příslušnost k motoklubu. V rámci operace probíhalo deset domovních prohlídek současně zaměřených na zajištění důkazů o míře zapojení jednotlivých členů Hell’s Angels do konkrétní trestné činnosti (vydírání). Zasažený policista na místě zemřel.

Když vražda znamená kariérní postup

V době předcházející domovní prohlídce se k členům Hell’s Angels dostala důvěryhodná informace, že konkrétní člen konkurenčních Bandidos oznámil záměr získat nášivku “Expect no Mercy” spojenou s prémií € 25.000. Cestou k velmi prestižní nášivce a de facto povýšení v klubu mělo být zavraždění některého ze členů Hell’s Angels.

Obránce v Hell’s Angels zastával pozici “seržanta” a nesl odpovědnost za udržování disciplíny a pořádku. Jeho likvidace by představovala výrazně prestižnější počin, než zavraždění běžného pekelného anděla. Seržant měl dobrý důvod se cítit o to více ohrožen.

Seržant pracuje, policie naslouchá

Vedle hrozby ze strany Bandidos seržant dále vykonával běžnou činnost. V jejím rámci mimo jiné pod bedlivým dozorem policejního odposlechu:

• začal vymáhat dluh € 15.000 na dvou členech Hell’s Angels, kteří byli odpovědni za prodej triček a správu členských příspěvků. Výběr mezi uhrazením dluhu a zařazením na černou listinu policie posoudila jako vydírání;
• snažil se donutit prostitutku pronajímající si karavan andělů k vystěhování, a to za použití výhrůžky, že ji učiní “o hlavu kratší”. Prostitutka se nezalekla a nakonec byla vyklizena soudně;
• snažil se donutit majitele posilovny, aby vrátil částku € 910, kterou měla posilovna neoprávněně stáhnout z účtu jeho známé v souvislosti s pronájmem prostor. Když majitel posilovny na pokus o zastrašení reagoval návrhem na zapojení policie, seržant kamarádce doporučil věc raději řešit přes právníka.

Rozkaz zněl jasně – zatknout ve spánku

Žabařského vývoje svého případu se policisté nezalekli a v rámci vyšetřování vydírání prostitutky připravili deset domovních prohlídek, které měly proběhnout současně. Seržanta, který legálně držel střelné zbraně, měla zásahová jednotka zatknout ve spánku. Tím měla být “zajištěna stabilní situace” a předejito možnému ničení důkazů. Je zřejmé, že policisté si od takto rozsáhlého zásahu proti klubu známému pro obchodování s nelegálními zbraněmi a drogami slibovali jiný okruh důkazů, než jen ohledně vystěhování prostitutky…

17.3.2010 před šestou hodinou ráno zásahová jednotka obklíčila dům seržanta. Pět policistů se shluklo kolem vstupních dveří, kde specialista na vstupy do budov umístil hydraulický pres pro překonání prvního ze tří zámků. První zámek byl prolomen za hlasitého puknutí kovu, a stejně tak druhý. Hluk probudil ženu, která spala v prvním patře v posteli se seržantem. Okamžitě ho vzbudila, seržant nabil zásobník osmi náboji, přikázal ženě, aby se s matkou zamkly v ložnici a telefony vzburcovaly příjezd pekelných posil.

Seržant si nebyl jistý, jestli nejde jen o zloděje. Při pohledu z oken viděl obrysy postav různě kolem domu, skrz průhled u vchodových dveří viděl shluk osob. Rozsvítil světla v domě a před domem a zakřičel “odchčijte!”

Osoby před dveřmi na světlo a křik namísto útěku reagovaly snahou o proražení dveří. Seržant v té chvíli nabyl přesvědčení, že nejde o běžné vloupání, ale o likvidační útok Bandidos. “Expect no mercy – nečekej slitování“.

Seržant dvakrát vystřelil ze své legální zbraně. První střela se zastavila ve dveřích 111,5 cm nad podlahou. Druhá prošla dveřmi 121cm nad podlahou a následně ramenem dveřního specialisty. V místě, které nekryla neprůstřelná vesta, střela prošla do hrudní dutiny. Policista na místě zemřel.

Ostatní členové začali křičet “nestřílejte, jsme policie“, načež se seržant za opakování věty “jak můžete něco takového udělat, proč proboha nezazvoníte na zvonek” okamžitě vzdal. Soud bez podrobností konstatoval, že seržant nekladl žádný odpor, přesto byl při zatýkání zraněn.

Soudní posouzení

Okresní soud odmítl obhajobu nutnou obranou. O nutnou obranu podle okresního soudu nemohlo jít, protože policie prováděla oprávněný zákrok. Putativní obrana byla vyloučena, protože okolnosti nedávaly důvod k okamžitému použití zbraně. V dané situaci by byl na místě pouze varovný výstřel, čímž by se seržant vyhnul nebezpečí záměny policie za útočníky. Okresní soud seržanta za vydírání a zabití odsoudil k 9 letům odnětí svobody.

Německý spolkový soud vynesl opačný rozsudek (Bundesgerichtshof sp.zn. 2 StR 375/11):

Jak shledal okresní soud, obžalovaný promyslel okolnosti předchozích dnů ohledně možného útoku Bandidos. Vyloučil běžné vloupání, když jednání útočníků nezastavilo rozsvícení světel a křik “odchčijte”. Z jeho pohledu šlo o bezprostřední útok, protože útočníci už z větší části dveře prolomili a vstup dovnitř byl nevyhnutelný. Očekával neznámé množství útočníků vybavených neznámými zbraněmi a nástroji a obzvlášť agresivní přístup. Pokud by toto chybné zhodnocení situace obžalovaným bylo správné, užití zbraně v danou chvíli proti osobě by představovalo jednání v nutné obraně.

Pokud je člověk protiprávně napaden, má v podstatě právo vybrat si způsob obrany, která zaručuje definitivní odstranění hrozby; napadená osoba přitom nemá povinnost volit méně účinný prostředek obrany. Toto se týká také střelné zbraně. Pouze pokud má obránce na výběr z vícero účinných prostředků, může si vybrat tu méně nebezpečnou pro útočníka. Zda-li má obránce povinnost využít méně účinný prostředek záleží na okolnostech. Obránce má povinnost využít méně nebezpečný prostředek, pokud má dostatek času k provedení výběru a k vyhodnocení situace.

Obecně při užití zbraně má obránce povinnost nejprve útočníka varovat a pokusit se o méně nebezpečné užití, než je smrtící výstřel. Současně ale varovný výstřel může být použit pouze pokud by byl dostatečný k odvrácení útoku. To v daném případě nenastalo, jelikož obžalovaný očekával, že útočníci budou schopni střílet zpátky skrz dveře. (…) Varovný výstřel také není nutný, pokud by pouze vedl k eskalaci situace. (…) Proto se oba výstřely jevily z pohledu obránce jako jednání v nutné obraně. (…)

(…) Jelikož obžalovaný neměl možnost rozpoznat svůj omyl, není vinen ani nedbalostním trestným činem (…)

Seržant byl zproštěn obžaloby ze zabití. Věc byla vrácena okresnímu soudu k dořešení otázek týkajících se obžaloby za vydírání.

Praktický komentář

Úplně první věc, která odlišuje přístup německého spolkového soudu od českého Ústavního soudu, je právní čistota německých soudců a například absence vět o “hlubokém respektu k životům policistů”. Podobné omáčce český soud věnoval poměrně hodně prostoru.

V právní rovině je dobré si všimnout tří zásadních rozdílů mezi českým a německým přístupem k nutné obraně:

Varovný výstřel

Česká rozhodovací praxe nedospěla k autoritativnímu závěru o povinnosti užití výstražného výstřelu. Přesto soudy často absenci výstražného výstřelu kladou obráncům k tíži, mnohdy až extrémním způsobem (viz případ “štěkajícího psa” v VI. díle série).

Jak ilustruje shrnutí německého spolkového soudu, v Německu sice existuje obecná povinnost užití výstražného výstřelu, současně je zde ale velmi rozvinutá judikatura ohledně výjimek z této povinnosti, např. pokud výstražný výstřel není způsobilý útok odvrátit nebo by vedl k eskalaci útoku.

Mám za to, že německý přístup je krajně nepraktický a vede spíše k formalistickému následnému dovozování, zda-li došlo k porušení pravidla nebo splnění výjimky či snad i výjimky z výjimky. Ve chvíli realizace nutné obrany je takové posouzení těžko proveditelné pro obránce – advokáta, natož právního laika.

Výběr nástroje obrany

Výběru konkrétního nástroje obrany se v českém prostředí podrobně věnuje III. díl série. V zásadě lze shrnout, že česká judikatura shledala, že výběr je výhradně na obránci a nelze mu klást k tíži využití účinnějšího prostředku, pokud měl k dispozici i prostředek méně účinný. Jediná metrika pro posouzení naplnění podmínek nutné obrany je, zda-li byla obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Oproti tomu v Německu má obránce obecnou povinnost využít méně destruktivní nástroj obrany, pokud by tento byl ještě dostatečným k zastavení útoku. A z tohoto pravidla opět existuje řada podrobně judikovaných výjimek.

Domnívám se, že český přístup je v praktické rovině mnohem lepší. Většina obranných situací se vyvíjí dynamicky. Pokud má obránce v úvodu možnost (povinnost) výběru méně účinné varianty, při jejím selhání pak už nemusí mít šanci se k té účinnější dostat.

Obrana do definitivního odstranění hrozby

Jasně definovaný a judikovaný koncept práva nutné obrany do definitivního odstranění hrozby zásadním způsobem odlišuje německé právo nutné obrany od českého.

Wird eine Person rechtswidrig angegriffen, dann ist sie grundsätzlich da-zu berechtigt, dasjenige Abwehrmittel zu wählen, welches eine endgültige Be-seitigung der Gefahr gewährleistet

Pokud je osoba protiprávně napadena, pak je z principu oprávněna k výběru takového obranného prostředku, který zaručí definitivní odstranění hrozby.

Absence judikatorních závěrů českého Nejvyššího soudu v tomto směru byla zásadním terčem mé kritiky v případě popisovaném v 5. článku monitoringu nutné obrany:

Soud bohužel v rozhodnutí nedal dostatečně jasné vodítko pro mnohem pravděpodobnější případ. Kde jsou meze obranného jednání, pokud by došlo k přepadení náhodné oběti neznámým útočníkem v parku a té se podařilo útočníka chvilkově přemoci a zmocnit se jeho zbraně?

A co kdyby jej přemohla poměrně účinně, avšak zjevně pouze po dobu, po kterou na něj bude aktivně působit? Musí testovat, jak dlouho jí vydrží síly, nebo případně zkoušet “vypuštěním” útočníka, zda-li útok opravdu skončil?

Nezbyvá, než doufat, že německý koncept definitivního odstranění hrozby české soudy přejmou co nejdříve.

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.