Mexiko patří k zemím s velmi přísnou zbraňovou legislativou. Omezování civilního držení zbraní přišlo ve dvou vlnách, v dvacátých a sedmdesátých letech dvacátého století – v situaci, kdy byl život pro běžné občany relativně bezpečný a nikdo si nedokázal ani v nejhorších snech představit, že by se země mohla stát jedním z nejvražednějších a nejnebezpečnějších míst na světě.
V České republice nárůst zločinnosti spolu s přesvědčením, že možnost občanů držet zbraně je imanentní svobodné společnosti, po pádu komunismu vedly k přijetí liberální zbraňové legislativy zahrnující možnost držení a nošení zbraní pro sebeobranu. V Mexiku, podobně jako v řadě jiných zemí světa, se ale teze o tom, že “monopol násilí patří státu” a “civilistům zbraně do rukou nepatří, měla by je mít jen policie a armáda”, staly tak hluboce zakořeněnou součástí všeobecného společenského přesvědčení, že je nedokáže nahlodat ani současná brutální realita.
I zde se ale najdou lidé, kteří se ve chvíli, kdy si sáhnou na dno, rozhodnou nečekat jako ovce na porážku. Tento díl mexického seriálu se bude věnovat fenoménu Autodefensas.
José Manuel Mireles Valverde, a.k.a. “Doktor”, neformální vůdce Autodefensas do zranění při pádu letadla v r. 2014. Foto: Latin Times.
Mexiko:
- Nejvražednější rok v historii
- Občané bez legální šance na účinnou obranu
- Jediný obchod se zbraněmi v celé zemi
- Vznik Autodefensas
- Od domobrany k venkovským policejním silám
Moc v Mexiku od roku 1929 držela Institucionální revoluční strana, jejíž zkorumpovaní úředníci měli relativně stabilní kontrolu nad pašováním drog. Pašeráci věděli, komu mají zaplatit, a také se starali o to, aby dopad jejich činnosti na místní populaci byl co nejmenší.
V roce 2000 strana prohrála volby, což do základů otřáslo ustálenou mexickou narko-politickou scénou. Zatímco drogové gangy začaly válčit o území a moc, počet mrtvých narůstal. Zpočátku se násilí omezovalo především na členy gangů navzájem. To ale netrvalo dlouho. V září 2006 maskovaní muži vešli do tanečního sálu ve městě Uruapan, vysypali z plastové tašky na zem pět uříznutých hlav a zanechali na místě následující prohlášení: “La Familia [Michoacána] nezabíjí pro peníze, nezabíjí ženy a nevinné – pouze ty, kteří si zaslouží zemřít. Vykonává boží spravedlnost.” Tento incident je často zmiňován jako začátek prohlubující se spirály násilí, během níž se teatrální vraždění a vystavování obětí stalo standardem. V prosinci téhož roku prezident Calderón vyhlásil válku kartelům a do boje nasadil armádu.
Po letech neúspěchů se vládním silám podařilo lokalizovat bosse La Familia. Ten v roce 2010 při dvoudenní bitvě s více než 2.000 vojáky a policisty inscenoval vlastní smrt. Členové kartelu mu v oblasti začali stavět pomníky. Když se po chvíli schovávání opět objevil na veřejnosti, založil nový kartel Templáři, který převzal část původní infrastruktury La Familia.
V mexické realitě slovní spojení “válka s kartely” neznamená vůbec žádnou nadsázku. Foto:
Templáři rychle utvrdili svou moc v mexickém federálním státě Michoacán. Kromě pašování a výroby drog začali organizovaně vybírat výpalné a postupně ovládat klíčové aspekty legální ekonomiky, především v oblasti pěstování citrusů a těžby dřeva. Kartel ovládl všechny části místní státní správy – od notářů až po soudce, díky čemuž mohl na své členy také převádět vlastnictví k nemovitostem nebo automobilům.
Vraždění, únosy a znásilňování se ve státě nevyhnulo prakticky žádné rodině. Zmizení mladých dívek, které si členové kartelu vyměňovali jako sexuální otrokyně, se stalo normou. V lepším případě se po měsících nebo letech vrátily domů těhotné, v horším už o nich nikdo nikdy neslyšel. Přitom si kartel hrál i na policajty: zlodějíčci a jiní menší kriminálníci, kteří nebyli součástí kartelu, bývali rutinně veřejně ukřižováváni.
Templář po mexicku je tak trochu jiné kafe. Foto: El Blog del Narco.
Hipólita Mora Chávez, pěstitel citrusů, delší dobu přemýšlel, jak se Templářům postavit. Se svými dvěma brokovnicemi, z nichž jedna byla třicet let stará a vyrobená na koleni v garáži, toho ale sám mnoho dokázat nemohl. 24 února 2013 sebral odvahu a svolal shromáždění na náměstí v La Ruana, malém městečku s 10.000 obyvateli. Zde vyzval všechny, kdo jsou ochotni se kartelu postavit, aby se na náměstí vrátili se zbraněmi a odhodláním vyhnat gangestery z města. Zanedlouho se na náměstí sešla skupina nesourodých domobranců. Pár jich mělo kalašnikovy nebo AR 15, další měli jednoranné brokovnice nebo malorážky, a většina byla bez střelných zbraní. V autech a na motorkách vyrazili k domům Templářů. Ti mezitím zjistili, co se děje, a rychle utekli. Za sebou nechali rozsáhlý arzenál zbraní, automobily, peníze i drogy. Z anonymního davu s pár puškami se té noci stal základ hnutí Autodefensa.
O pár hodin později došlo k podobnému vývoji v blízkém 40tisícovém městě Tepalcatepec. Zdejší povstání proti kartelu vedl José Manuel Mireles Valverde, který se rychle stal hlavní tváří Autodefensas pod přezdívkou Doktor. K Autodefensas se rychle přidávali civilisté v okolních městech a při přestřelkách se jim postupně dařilo vyhánět Templáře. Ti nejprve reagovali úplnou blokádou míst pod kontrolou Autodefensas, což vedlo k nedostatku jídla, pohonných hmot i léků.
Zatímco se Templáři snažili teatrálními brutálními vraždami členů Autodefensas hnutí zadusit, během prvního roku Autodefensas narostly na 20.000 ozbrojených osob a postupně převzaly kontrolu nad 33 ze 113 regionů státu Michoacán.
V místech, kde po sedmi letech války s kartely státní moc prakticky přestala existovat, Autodefensas úspěšně vytlačovala Templáře a ukradené domy, plantáže a podniky navracely původním majitelům. Obchody a restaurace, které byly dříve zavřené kvůli obavám z násilí kartelů, postupně obnovovaly svou činnost.
Lidové povstání ale nemělo mít dlouhého trvání, protože vláda se rozhodla začít vynucovat svůj “monopol násilí”.
Záminku k zatýkání Autodefensas přitom vláda měla nasnadě – nelegální ozbrojování. K tomu více v příštím díle.
Zdroje: The Intercept, Vice
