Specifickým zdrojem zbraní na černém trhu jsou původně legální zbraně. Nejde přitom jen o civilní zbraně, ale často také o ty pocházející od ozbrojených složek. V této oblasti je přitom nutné vnímat rozdíl mezi zbraněmi, které úmyslně unikají směrem ke kriminálnímu podsvětí, a těmi, které drží jinak zákonadbalí občané často proto, že přijdou o možnost je dále vlastnit legálně. Je zřejmé, že bezpečnostní implikace jsou v těchto dvou případech značně odlišné.
Když se mají rozhodnout, zda-li zbraň odevzdat, nebo ztratit, má mnoho Evropanů jasno. Foto: ITV.
Pozůstatky z válek
Specifickým fenoménem v některých státech jsou zbraně, které na jejich území zůstaly po ukončení války nebo jiných nepokojů. Takto jsou nelegální zbraně rozšířeny například v Chorvatsku nebo Severním Irsku. V Itálii byly při zločinech ještě do devadesátých let časté druhoválečné samopaly. Podobně jsou nelegální druhoválečné zbraně rozšířeny mezi populací ve Francii a Dánsku.
Změny legislativy
Zvláštní kategorii zbraní pak představují ty, které si jejich majitelé ponechali po zpřísnění zbraňové legislativy. Takto je například velké množství nyní nelegálních zbraní v Belgii. Když se v Rakousku zaváděla povinnost registrace brokovnic a jednoranných pušek, tak úřady odhadují, že 80% jejich majitelů upřednostnilo si je ponechat bez vědomí úřadů (tj. nelegálně).
Tyto zbraně pak pomalu pronikají na černý trh a mezi zločince ve chvíli, kdy se jich majitel z nějakého důvodu rozhodne zbavit – o legální možnost prodeje jej přitom připravil stát.
V Belgii se “ztratilo” obrovské množství zbraní při zpřísnění legislativy v roce 2006. Foto: Wikimedia.
Krádeže a falešné ztráty
Jinou oblast problému představují krádeže a falešné ztráty zbraní, které se dějí přímo s cílem tyto zbraně okamžitě dostat na černý trh nebo do rukou zločinců.
Byť doby, kdy mafie ovládaly oficiálně licencované obchody v Itálii, a z nich pravidelně hlásily ztráty a krádeže zbraní, jsou už pryč, tak dnes v Itálii stále existuje praxe získávání zbraní prostřednictvím koupí “jednorázovými” držiteli zbrojních průkazů. Zločinecké organizace takto přímo najímají osoby, které si obstarají potřebná povolení, koupí legální zbraň, a tu následně nahlásí jako ztracenou nebo ukradenou. Protože další povolení taková osoba nedostane, jde o pomalý proces zahrnující získávání dalších potenciálních “kupců”.
Kromě standardních krádeží (ať už oportunistických nebo přímo zaměřených na zbraně legálních držitelů) je pak pro Itálii specifický problém iniciace mladých členů kriminálních skupin, která často probíhá tak, že se zájemce o členství musí prokázat schopností uloupit zbraň policistovi nebo bezpečákovi. Podobný problém existoval v Polsku, kde se zločinci naučili sledovat lidi vycházející ze střelnice (kde museli mít zbraň nenabitou v uzamčeném kufříku), a ty následně o zbraň oloupit, což vedlo k novelizaci, která umožnila nošení nabité zbraně skrytě při cestě na střelnici a z ní.
Problém krádeží od legálních držitelů zbraní (případně také policistů nebo armády) se liší stát od státu:
- Belgie (2015) – 827
- Dánsko (2012-2016) – více jak 1.000 (2/3 Dánských sportovních střelců si zbraně nemohou vzít domů a musí je nechat uskladněné na střelnici. Případné krádeže tak často zahrnují relativně vysoký počet zbraní)
- Nizozemí (2014) – 300
- Francie (2015) – 10.576
- Británie (2015-2016) – 692
- Německo – 630 ročně (viz článek Německo: 24.500 ztracených nebo ukradených zbraní)
Jakkoliv jde o relativně vysoká čísla, tak z praktického hlediska vysoké procento nahlášených ztrát a krádeží ve skutečnosti představuje zatajení zbraně, kterou si majitel ponechá ilegálně, a která okamžitě nesměřuje na černý trh. Současně se také většinou jedná o jednoranné, případně opakovací zbraně, jejichž využití v kriminálním prostředí je velmi limitováno.
Krádeže od výrobců, prodejců
Specifický problém představuje vynášení částí zbraní přímo z továren. Tomu v minulosti čelil FN Herstal v Belgii a také další výrobci v Bulharsku a Itálii. Ve Francii jsou časté krádeže zbraní z obchodů se zbraněmi a také například od filmových společností.
V Chorvatsku, Francii a Itálii představují zvláštní kategorii zkorumpovaní příslušníci bezpečnostních složek, kteří prodávají služební zbraně na černý trh.
V Británii bylo několik vlastníků legálních obchodů se zbraněmi odsouzeno za prodej zbraní na černý trh. Obdobné ojedinělé případy existují také v dalších zemích, například v Německu.
Třešničkou na dortu je pak ředitel belgického ověřovacího ústavu, který na černý trh prodal nejméně 260 zbraní určených ke zničení. Jedná se o stejného pána, kterého Evropská komise představovala jako odborníka na zbraňovou legislativu, a který na akcích Komise veřejně prosazoval přijetí zákazové směrnice.
Kampánie. Malebná krajina. A podle odhadu policie 70% hlášených ztrát a krádeží zbraní je fingováno. Foto: Wikimedia.
Zvláštní kategorie – historické zbraně
Evropská zbraňová směrnice ponechává určení toho, jaké zbraně jsou “historické”, a tedy mimo její rámec, na národní úpravě. Technicky je za přelomový považován především rok 1897, kdy došlo k vynalezení bezdýmného střelného prachu, a tedy k zásadnímu technickému pokroku co se týče munice a na to navazujícímu pokroku ve zbraních.
Řada zemí má nicméně specifické odchylky. V Belgii považují za historické (a tedy nevyžadující licenci) zbraně na černý prach, které byly navrženy před rokem 1890 a vyrobeny před rokem 1945 (novější repliky už do této kategorie nespadají). Tyto zbraně obecně nejsou považovány za nebezpečné, protože jsou relativně vzácné, nemají dostatečnou palebnou sílu a novějším se nemohou vyrovnat ani co do spolehlivosti a přesnosti. Stějně vzácná je také munice pro tyto zbraně.
Přesto kriminální podsvětí, zejména v zemích s extrémně přísnou legislativou, jako je Británie, si tyto zbraně pro jednoduchost jejich pořízení docela oblíbilo. V letech 2015-2016 30% zbraní, které britská policie zajistila v souvislosti s trestnou činností, používalo munici, která se již průmyslově nevyrábí.
Revolver Webley-Pryse No4. Vyroben 1876, zabaven v Londýně členovi gangu v roce 2017. Foto: imfdb.org.
Bezpečnostní implikace
Velké množství ohlášených krádeží nebo ztrát v Evropě je ve skutečnosti fiktivních, kdy majitelé přijdou o možnost je držet legálně, často kvůli změně legislativy, nebo třeba proto, že se ocitnou na vládním seznamu nespolehlivých osob (Německo), a rozhodnou si je ponechat. Takto držené zbraně nepředstavují zásadní bezpečnostní riziko do chvíle, než se jejich majitel či dědicové rozhodnou jich zbavit, a černý trh pro ně zůstane jedinou praktickou možností (vedle hození do kanálu).
Mezi islamistickými teroristickými skupinami byly tyto zbraně zaznamenány jen zcela výjimečně.
Zdroj: Nils Duquet & Kevin Goris, Firearms acquisition by terrorists in Europe. Research findings and policy recommendations of Project SAFTE
Související: Citát dne – SAFTE: hlavně teroristu nevylekat
Nelegální zbraně:
- 1. Nová zpráva SATFE a SAS
- 2. Pašované zbraně
- 3. Nedostatečné konverze
- 4. Původně legální zbraně
- 5. Upravené plynovky, flobertky a poplašňáky
- 6. Nelegální manufaktury
