Implementace VII – Jak dál – východiska

V předchozích dílech jsem se snažil přiblížit ty nejvýznamnější části návrhu implementační novely z pera Ministerstva vnitra a jejich úskalí. Že je směrnice špatná, jsme už věděli. Že z ní přes veškerou snahu nemůže vzejít implementace, při níž by nedošlo k omezení práv občanů a nárůstu vcelku zbytečné byrokracie, bylo jasné taky.

Seriál implementace:

• 1. Nově zakázané zbraně
• 2. Zbraně původně samočinné
• 3. Zásobníky
• 4. Nakládání s nově zakázanými zbraněmi
• 5. Znehodnocené a expanzní zbraně
• 6. Kdo nic nedělá, nic nezkazí
• 7. Jak dál – východiska
• 8. Implementovat sebevědomě

Návrh implementační novely byl ve sněmovně stažen z jednání do doby, než Evropský soudní dvůr rozhodne o předběžném opatření, v němž se ČR dožaduje odložení účinnosti směrnice do doby rozsudku o samotné žalobě. Soudní dvůr žalobu mezitím zamítl, ale novela se na jednání sněmovny zatím nevrátila. Implementační lhůta uplyne v září; finální rozhodnutí Evropského soudního dvora o samotné žalobě lze očekávat až někdy příští rok, a na pozitivní výsledek bych si taky nevsadil.

I kdyby nakrásně sněmovna návrh implementační novely odmítla schválit, tak zde zůstane riziko ukvapené implementace. Buď ve chvíli, kdyby ČR byla odsouzena k placení vysokých denních pokut za neimplementaci, nebo případně pokud by došlo k změně politické nálady ve vztahu ke zbraním.

Pokud se podíváme na čtyři v současnosti nejsilnější strany, tak jediná, která je principiálně pro zachování občanských svobod v oblasti držení zbraní, je ODS. ANO až na výjimky postupuje dle nepředvídatelných stranických pokynů (při vládním hlasování o novele ústavního zákona o bezpečnosti ji nepodpořil ani jeden ministr ANO, ve sněmovně už pak pro zákon hlasovali téměř všichni poslanci ANO). Názory Pirátů jsou principiálně protizbraňové (byť se navenek tváří, jako chytrá horákyně), komunisti se chovají čistě oportunisticky. To rozhodně není situace, v níž by se dalo spolehnout na to, že současný odpor proti směrnici ve sněmovně přetrvá, a už vůbec ne, že by v případě „panické“ implementace nedošlo k přijetí úpravy horší, než je současný návrh ministerstva.

Nepřehlednost zákona o zbraních ve znění doplněném o implementační novelu také nečiní nijak lehkou případnou snahu o jeho úpravy v poslanecké sněmovně. V současnosti přitom ani není jasné, zda-li ti poslanci, kteří jsou principiálně pro zachování občanských svobod, budou spíše prosazovat shození návrhu úplně, nebo prosazení jeho dílčích změn.

Na stole tedy leží především tři možnosti dalšího postupu: (1) přijetí implementační novely tak, jak byla předložena, (2) přijetí novely v pozměněném znění anebo (3) její zamítnutí a následné trnutí, co se s právy držitelů zbraní stane ve chvíli, kdy nám za to Evropská komise vystaví nemalý účet.

Existuje ale také ještě 4. varianta, jejíž vizi si dovolím nastínit dále. Nejprve ale krátké shrnutí východisek.

Co je směrnice

Směrnice jsou právním aktem EU, stejně jako nařízení, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Článek 288 Smlouvy o fungování EU stanoví, že

Směrnice je závazná pro každý stát, kterému je určena, pokud jde o výsledek, jehož má být dosaženo, přičemž volba formy a prostředků se ponechává vnitrostátním orgánům.

Na rozdíl od nařízení směrnice principiálně nemají přímý účinek, pouze zavazují členské státy k tomu, aby do svého práva směrnici transponovaly. Jak to členský stát udělá, je ponecháno na něm, hlavní je, aby byl dosažen cíl směrnice.

Problém nastává ve chvíli, kdy směrnice určuje poměrně přesně, jak má vypadat cílový stav, nikoliv jen obecně výsledek. Takto je to dáno v případě zákazové směrnice například co se týče podmínek přístupu k nově zakázaným zbraním.

Současně ale směrnice v článku 3 již od roku 1991 stanoví, že

Členské státy mohou ve svých právních předpisech přijmout přísnější pravidla, než stanoví tato směrnice.

Podle zákazové směrnice tedy nemáme povinnost opsat její znění do českého zákona. Máme pouze povinnost dosáhnout směrnicí zamýšleného výsledku, případně výsledku přísnějšího.

Opsání směrnice do návrhu implementační novely

Proč došlo k opsání směrnice do implementační novely navrhované Ministerstvem vnitra jsem nastínil v díle 6. Kromě důvodů tam uvedených je nicméně potřeba nezastírat, že právně, technicky a politicky je to nejbezpečnější řešení. Pokud ale takto nejbezpečnější řešení v důsledku násilného našroubování na dlouhodobě existující český systém civilního nakládání se zbraněmi vede k omezení práv bezúhonných občanů, aniž by to přinášelo jakýkoliv benefit (zejména bezpečnostní), tak je na místě se zeptat, zda-li je nejbezpečnější cesta tou správnou. Zda-li při pohledu s trochou odstupu neexistuje jiné, ambicioznější řešení.

Unikátnost české zbraňové legislativy

Nejprve je potřeba nicméně vysvětlit, proč v ČR nejde prostě a jednoduše jen opsat něco, s čím se zdají být ve většině Evropy spokojeni. Ten důvod je jednoduchý – většina Evropy má jinou, ale vzájemně velmi podobnou zbraňovou legislativu a přístup k držení zbraní. Civilně držené zbraně jsou v těchto zemích něčím jako golfové hole, jen potenciálně nebezpečnějším. Nejde o téma týkající se občanských svobod a státní moc ani necítí potřebu legitimně vysvětlit nutnost jejich omezení.

Pak se debata smrskává na otázku „potřebuje tohleto někdo?“ Pokud ve většině zemí Evropy nemůžete legálně držet a nosit zbraň pro sebeobranu, pak je logické, že odpověď na tuto otázku inklinuje k “nepotřebuje”. Nejde totiž o občanská práva, jde pouze o podivný koníček praktikovaný velmi úzkou skupinou obyvatel.

Související:

• Británie: vysoký nárůst trestné činnosti páchané se zbraněmi

• Švýcarsko na rozcestí mezi implementací a referendem

• Francie: zavedení pomocné stráže

To je vidět také na samotné zákazové směrnici. Od počátku se věnovala pouze myslivcům a sportovním střelcům, jako by jiné kategorie držitelů zbraní vůbec neexistovaly. V současné podobě klade důraz také na sběratele, což souvisí s lživým argumentem Evropské komise o tom, že sběratelé jsou významnými původci zbraní na černém trhu.

V praxi to pak vede k situacím, jakou zažil šéfredaktor Charlie Hebdo Stéphane „Charb“ Charbonnier. Charb byl sportovním střelcem a vlastnil dvě pistole, které musel dle místních pravidel mít nenabité a uzamčené i ve chvíli, kdy je přepravoval do policejního střeleckého klubu, jehož byl členem. Jakožto osoba umístěná vysoko na „kill listu“ Al Kájdy, přičemž v minulosti už čelil několika fyzickým útokům (včetně útoku molotovem), požádal o povolení ke skrytému nošení zbraně. Povolení mu nebylo uděleno.

Výjimek z tohoto přístupu je v Evropě jen pár, a není náhoda, že ve všech těchto zemích představuje implementace veřejností velmi sledovanou otázku a čím dál větší politický problém. Ty výjimky se dají hodně zjednodušit na státy, v nichž je běžné držet a nosit zbraň pro individuální obranu, jako je ČR nebo Estonsko, a státy, v nichž je zase národní obrana postavena na miličním systému inherentně zahrnujícím vysokou vyzbrojenost obyvatelstva, jako je Švýcarsko nebo Finsko.

Zatímco Finsko se k zákazové směrnici nestaví nijak kreativně a již dalo vědět, že povolení pro držení nově zakázaných zbraní udělí en bloc nejméně 400.000 osob, tak Švýcarsko nyní stojí na rozcestí mezi implementací a referendem, které by možná mohlo vyústit až v opuštění Schengenského prostoru.

Švýcarský systém, kdy může mít každý člen milice doma armádní pušku, pistoli a granáty, je pro většinu Čechů stejně obtížně představitelný, jako je ve zbytku Evropy nepředstavitelné, že v České republice je možné pro ochranu života, zdraví a majetku zbraně nejen držet, ale také nosit. A že takto má zbraně více jak 240.000 občanů, a jde o úpravu, který dobře funguje posledních 30 let, stejně jako předtím dobře fungovala od nepaměti, než byl narušen nacisty a následně komunisty.

Takže  – potřebuje tohleto někdo? Vždyť přece každého ochrání policie, cokoliv jiného je přece švejkovská karikatura… Policie neochránila? Tak to je potřeba zavést pomocnou stráž, jako ve Francii…

Náčrt trochu ambicioznější možnosti implementace příště.