Téma civilního držení zbraní v předrevolučním Rusku a SSSR je spojeno s celou řadou mýtů a domněnek. Od „nic nebylo povoleno“ až po „povoleno bylo vše“. Existují názory, že před rokem 1917 byly volně prodejné dokonce kulomety a každý gymnazista nosil v aktovce malý browning, zatímco v SSSR odzbrojovali všechny pod hrozbou trestu smrti. Pokusili jsme se shrnout, jak to tedy bylo doopravdy.
Autor: Vladislav Grinkevič pro časopis Profil (31.5.2019).
Pro zbrojnice.com s laskavým svolením autora přeložil Šadi Diab.
Zbraně v literatuře
Pokud budeme věřit ruským klasikům, pak se palné zbraně na přelomu 19 – 20 stol. prodávaly podobně jako rybářské náčiní. Vzpomeňme jen jak Čechovův „mstitel“ Fjodor Fjodorovič Sigaev vybírá v obchodě pistoli, kterou chce zastřelit nevěrnou ženu a jejího milence: „Doporučil bych Vám, pane, tento skvělý revolver. Systém Smith & Wesson. Novinka na trhu. Denně jich prodáváme desítky na lupiče, vlky a milence“. (Povídka „Mstitel“, A. P. Čechov, r.1887 – pozn. překladatele).
Samozřejmě, že určitá omezení týkající se pořízení palných zbraní v carském Rusku byla, a nemalá. Spory o tom, jaká vlastně byla v Rusku před rokem 1917 situace s civilním držením zbraní, vznikají i proto, že v Rusku v té době neexistoval žádný ucelený zákon o zbraních, jako je tomu dnes. Otázky držení palných zbraní (a nejen těch) se upravovaly různými nařízeními, vyhláškami, ustanoveními atd. Značná část pravomocí byla často delegována regionálním administrativám.
Pro koho byly zbraně na Rusi povoleny
Do konce 19. stol se platná omezení týkala ani ne tolik samotného držení zbraní, jako pravidel jeho užívání – kde a kdo měl povoleno je nosit, kde a jak střílet. To je pochopitelné, protože ještě v 17. stol bylo totální ozbrojení obyvatel měst (podle jejich finančních možností), bez nadsázky, základem státní bezpečnosti.
„A pušky různé lidé a jejich poddaní drželi, aby v případě nájezdů Tatarů žádný člověk beze zbraně nebyl“ – toto je výňatek z vyhlášky r. 1652 „O připravenosti lidu všech hodností se zbraní všelikou pro případ nájezdu krymského Chána“, kterou uvádí ve svém článku „Legislativa týkající se palných zbraní“ Ivan Biljaev.
Omezení se převážně týkala jen užívání zbraní, například možností střelby v přítomnosti monarchy. Například sbírka nařízení cara Alexeje Michajloviče (r. 1649) obsahuje zákaz nosit zbraně a střílet u carského dvora z luků a píšťal. Nařízení z roku 1684 již zakazovalo střelbu ve vlastních domech – historici to považují spíše za bezpečnostní opatření v souvislosti s množstvím požárů v převážně dřevěné moskevské zástavbě.
Dokonce za Petra I, kdy se stát snažil mít maximální kontrolu nad zbrojním odvětvím, nebyla žádná řeč o nuceném odzbrojení poddaných, v opačném případě by nebylo nutné vydat nařízení z r. 1718 „O zákazu střelby ve dvorech a ulicích pod pokutou“. Nařízení doporučovalo lidem, kteří se chtějí zdokonalovat ve střelbě, vyrazit za tímto účelem „za obce do polí, kde obydlí lidského není“.
18. století bylo ve znamení liberalizace držení zbraní, kdy se muškety z vojenských skladů prodávaly puškařským dílnám za účelem předělání na lovecké zbraně a jejich dalšího prodeje na civilním trhu. Na druhou stranu Kateřina II zavedla řadu dalších omezení. Tak například nařízení z roku 1782 „O veřejném pořádku“ zakazovalo nosit zbraně těm, komu toto nařízení nošení neumožňuje nebo nepředepisuje. Ale pouze nosit, pořizování a držení nařízení nezmiňuje.
Samozřejmě ani tvrzení, že si každý rolník z řad „krepostních“ (krepostní lid – nevolníci, kteří byli majetkem svého pána, nevolnictví bylo v Rusku zrušeno r. 1861, pozn. překladatele) mohl pořídit pušku nebo pistoli, není pravdivé. Už proto, že majetková a jiná práva nevolníků určoval jejich pán, stejně jako pravidla jejich chování. Vysoká cena palných zbraní také hrála roli. Jinak by prostí mužici v případech vzpoury sahali častěji po mušketách, a ne po sekerách a vidlích.
Pistole pro studentku
Přelom 19. a 20. století byl neklidným obdobím. Ekonomické změny, politické reformy, teroristé a revolucionáři všech druhů. A jak to bylo se zbraněmi? V polovině 19. stol byl prodej zbraní upravován paragrafem č. 114 „Sbírky zákonů Ruského impéria“. Článek zněl: „zakazuje se nosit zbraně každému, komu to zákon neumožňuje nebo nepředepisuje“. Opět, pouze nosit. Mimochodem, zákon „umožňoval a předepisoval“ nosit mnohým, například těm, u koho byla zbraň součástí uniformy, kdo ji potřeboval k sebeobraně, lovu a sportu, nebo pro koho byly zbraně součástí národních tradic, typicky u kavkazských národů.
Začátkem 20. století se pravidla zpřísnila – v roce 1900 car Nikolaj II podepsal návrh zákona Národní rady o „zákazu výroby a dovozu ze zahraničí palných zbraní modelů, které jsou ve výzbroji vojska“. Avšak populární winchestrovky, mausery, parabely a kultovní browningy nebyly ve výzbroji vojska a zákaz se jich netýkal. Zajímavý fakt: ještě za dob SSSR v museu revoluce byly součástí expozice o událostech let 1905 – 1906 vystaveny jako zbraně povstalců puška Berdan a Winchester mod. 1860. Zejména Winchesterovka byla díky své kapacitě v pouličních bojích mnohem účinnější, než zavedený vojenský Mosin.
Pojďme dále. Asi nejdůležitějším nařízením upravujícím držení civilních zbraní v Ruské říši 20. století, bylo nejvyšší nařízení z roku 1903, které zakazovalo prodej a držení „drážkovaných rychlopalných (zásobníkových apod.) pušek a nábojů k nim bez náležitého povolení gubernátora (guvernéra, hlavy gubernie – pozn. překladatele)“. Gubernátor a hlava města byli vlastně klíčovými osobami pro otázky držení zbraní. To oni určovali pravidla držení a používání zbraní v konkrétních obcích a guberniích (gubernie – byla vyšší administrativně-územní jednotka Ruského impéria, zavedená carem Petrem I. Velikým při oblastní reformě roku 1708 – pozn. překladatele). Na tyto osoby se občané obraceli, pokud chtěli získat povolení na nákup zbraně, a v případě mimořádných okolností mohli tito lidé stanovit další omezení a regulace. Předpisy mohly být naprosto liberální, nebo naopak velmi přísné. Je faktem, že ani nejpřísnější zákazy se obvykle netýkaly loveckých brokovnic nebo dámských pistolek s nízkým výkonem určených na sebeobranu.
Browning místo iPhone
Aby bylo možné pochopit, že vlastnictví pistole nebo pušky nebylo pro obyvatele carského Ruska něčím neobvyklým, stačí se podívat na množství reklamních brožurek, letáčků a prospektů té doby. Zbraně se prodávaly spolu se sportovním náčiním a vybavením pro aktivní rekreaci a bylo možné je zákazníkovi posílat poštou.
V úvodu uvedený plakát vyobrazuje kopací míč, lyže, velkou tenisovou raketu a dámu v kloboučku a šatech s raketou v ruce. Pod obrázkem rakety je pyramida z loveckých brokovnic a vpravo nahoře řez pistolí P-08 „Parabellum“. Jedná se o reklamu „největšího v Rusku skladu zbraní“ jistého A. Bitkova, s názvem „Vše pro lov, sport a cestování“ – nacházel se na Velké Lubjance a měl pobočky v Nižním Novgorodu a Samaře. Mimochodem, začátkem 20. stol byla pistole Parabellum inzerována jako nejmodernější „vojensko-lovecký model pistole“. Lovecký. A stál zhruba 40 rublů. „Nejnovější automatická pistole-karabina Mauser“, která „na 200 metrů povalí koně“ byla nabízena cestovatelům a lovcům. Model „Lux“ se nabízel za 65 rublů, jednodušší varianta pak za 45 rublů. A náboje – 100 ks za 8,5 rublů. A samozřejmě kultovní Browning – „pistole samonabíjecí zpětným rázem přebíjená“.
Reklama na browningy té doby připomíná dnešní slogany propagující moderní elektroniku. Stylové, trendy, moderní! „Estetický design“, „jednoduchá konstrukce a pohodlné nošení v kapse“.
Začátkem 20. století byla tato pistole něčím jako vlajková loď nové řady smartphonů. Nosili ji důstojníci, civilisté, dámy, dokonce studenti. Říká se, že u dekadentní mládeže bylo v módě ukončit život kvůli nešťastné lásce právě pistolí této značky. V každém případě měla značka Browning status moderních a trendy výrobků.
Prostší lid – například lékaři dojíždějící za pacienty, poštovní doručovatelé apod. – nosil spíše revolvery. Kompaktní revolvery menšího výkonu se inzerovaly specificky pro milovníky cyklo-vyjížděk, jako prostředek na obranu proti potulným psům. Říkalo se jim „velodog“. Ovšem pistole a revolvery byly spíš panskou záležitostí. Prostí lidé – závozníci, kočí dostavníků a provozovatelé hospod – měli často na obranu brokovnice, jejichž koupě se nijak neregulovala.
Zákon zakazoval prodej zbraní osobám mladším 18ti let, ovšem v nabídce byla speciální puška s romantickým názvem „Montecristo“. Byla ráže 5,6 mm Flobert – šlo v podstatě o lehký olověný projektil o hmotnosti 1,8 g, který se vkládal přímo do zápalky, která mu dávala úsťovou rychlost kolem 200/220 m/s. Výkon byl tedy něco kolem 40 J, o něco málo větší, než u vzduchovky.
„Občané, odevzdávejte zbraně“
Vztah sovětské vlády k civilnímu držení zbraní byl komplikovaný. Na jednu stranu stát vítal zájem občanů zdokonalovat se ve střelbě – vlastenecké vychování a obrana vlasti byla součástí politiky sovětského vedení. Jak psal básník Majakovský „Vezmem si pušky nové, na bajonety vlajky! A s písní zapíšeme se do střeleckých kroužků.“ (Báseň „Возьмем винтовки новые“ r. 1927, autor V. V. Majakovskij – pozn.překladatele). Na druhou stranu se nová vláda vynasnažila co nejrychleji svůj lid odzbrojit.
První bod dekretu Rady nárdoních komisarů „O odevzdání zbraní“ z 10 prosince 1918 hlásal:
Nařídit veškerému obyvatelstvu a civilním úřadům odevzdat veškeré funkční i nefunkční pušky, pistole, kulomety a revolvery všech systémů a náboje k nim a šavle všech modelů, které mají v držení.
Ukrývání zbraní nebo odpor během jejich konfiskace se trestaly uvězněním na 10 let. Svou logiku to pro vládu mělo: občanská válka, množství vzpour a povstání… Podle „Historie občanské války v SSSR“ z roku 1935 bylo od prosince 1918 po březen 1919 u obyvatelstva konfiskováno 145 tisíc pušek, 8,6 tisíc revolverů a pistolí, přibližně 300 kulometů a dokonce cca 100 ks dělostřelecké munice. Výjimku měli pouze členové VKP(b) (vsesojuznaja komunističeskaja partija bolševikov – oficiální název komunistické strany SSSR v letech 1925-1952 – pozn. překladatele) vojenským komisařstvím bylo nařízeno nezabavovat členům strany jejich pušky a pistole, ale každý člen strany měl povolenu pouze jednu zbraň.
Ovšem lovecké zbraně byly i přesto povoleny. Dekret „O lovu“ z roku 1920 přenechával pravomoci k registraci pušek, brokovnic a nábojů vedení NKVD. Toto pravidlo bylo uvedeno i v prvním trestním zákoníku RSFSR z roku 1922 (RSFSR – Ruská sovětská federativní socialistická republika byla socialistický stát a od roku 1922 největší svazová republika Sovětského svazu – pozn. překladatele). Trestní zákoník zároveň stanovoval trestní odpovědnost za neoprávněné držení zbraní – uvěznění do dvou let. Dále se šrouby utahovaly: v 30. letech se sazba za nedovolené přechovávání, výrobu, nákup a prodej zbraní zvýšila na 5 let.
Začátkem Velké Vlastenecké války vláda nařídila všem sovětským občanům odevzdat veškeré zbraně (palné i chladné) nejbližšímu oddělení milice (sovětské policie – pozn. překladatele) nebo na národní výbor. Kořistní zbraně na osvobozeném od nacistů území, se měly rovněž odevzdat do 24 hodin.
Výrazná liberalizace zákona o zbraních v SSSR proběhla v srpnu 1953. Nařízení rady ministrů SSSR „O zlepšení výbavení lovců puškami, náboji a loveckým náčiním“ umožňovalo nákup loveckých brokovnic bez jakýchkoli speciálních dokladů. Prostě stačilo jít do obchodu a nakoupit. „Nařizuje se, aby byl umožněn nákup loveckých pušek s hladkým vývrtem jednotlivcům bez vyžádání loveckých lístků a dalších písemných povolení“. Zároveň byl snížen poplatek za lovecký lístek z 25 rublů na 10 rublů ročně.
Toto rozvolnění však netrvalo dlouho. Už v roce 1960 byl ke koupi brokovnice nutný lovecký lístek. Mimochodem, již tehdy v 50. letech se zákonodárci dopouštěli podle dnešních měřítek přímo zbraňová hereze – připravoval se zákon, který by umožnil civilistům držet krátké palné zbraně, pistole a revolvery (hereze z pohledu nynějšího ruského zákona o zbraních, který dodnes až na výjimky neumožňuje držení ostrých krátkých palných zbraní pozn. překladatele) . Ovšem pouze členům komunistické strany a komsomolu (komunistický svaz mládeže – pozn. překladatele). Tato myšlenka byla na tu dobu nejspíš považována za příliš radikální a ze zákona nakonec sešlo.
Související:
- Rusko: Souhrn faktů k masové vraždě v Kerchi na Krymu
- Ukrajina: Snaha o reformu restriktivní zbraňové legislativy
- Srbsko: Legislativa vytvářející černý trh se zbraněmi
- Venezuela: Státem vyzbrojené socialistické milice collectivos rozsévají teror na odzbrojené hladovějící populaci
- Německo: Policie zadržela islamistu s pistolí s tlumičem, podle soudu nejsou důvody pro vazbu