Čtvrt roku poté: Hledání legislativní a institucionální reakce na pozadí informačního embarga

Tři měsíce po útocích studenta Filosofické fakulty Univerzity Karlovy pokračuje hledání adekvátní legislativní a institucionální reakce ve snaze znesnadnit zopakování obdobné tragédie. Možnou věcnost, adekvátnost a účinnost debatovaných a závaděných změn však zásadním způsobem omezuje přetrvávající informační embargo, které nelze nazvat jinak než jako systémové selhání.

Tvrzení, že v současné době nelze uvolnit žádná relevantní data neobstojí ve světle postupné PR kampaně, skrz kterou policie selektivně uvolňovala informace (včetně sugestivně sestříhaných videí) v průběhu prosince a ledna jako reakci na kritiku svého postupu. Pokud bylo možné takto chránit “dobré jméno” policie, pak není důvod, proč by nebylo možné uvolnit informace relevantní pro přípravu zákonných a praktických opatření.

Postupná rezignace masmédií

Současnou situaci lze přirovnat k snaze inženýrů Boeingu zabránit pádu dalšího letadla, přičemž by měli zákaz znát relevantní data ohledně předchozí letecké nehody. Zadání “udělejte něco, aby se to už nestalo“, by za takových okolností nebylo o mnoho absurdnější, pokud by inženýři dostali příkaz pracovat zásadně pouze se zavázanýma očima. Scénka jako vystřižená z hodně špatné komedie se však stala naší realitou, nad kterou se téměř nikdo nepozastavuje.

Masmédia, která se se samozalíbením ráda označují za “hlídací psy demokracie”, postupem času také víceméně rezignovala na svou činnost v tomto směru. Největší práci dříve odvedly deníky s minimálním dosahem:

• Popravil otce třemi ranami do hlavy, nastavil výbušný systém. Policie přesto pracovala s verzí sebevraždy (Ekonomický deník)
• Zásadní momenty, které vyvolávají otázky (Echo)

Kvalitu české žurnalistiky dokládá také apel jedné z matek obětí na zodpovězení klíčových otázek případu, na který média navázala v zásadě pouze informováním o tom, že proběhl – bez vlastní analytické a publikační činnosti.

Změny legislativy a praxe

Ministerstvo vnitra před týdnem představilo návrh novely současného zákona o zbraních, který vzešel z pracovní skupiny MV a Poslanecké sněmovny ustavené po lednovém kulatém stolu. Jeho prostřednictvím částečně dochází k přenesení části odpovědnosti na držitele zbrojních licencí prodávajících zbraně a střelivo, a dále k rozšíření důvodů pro preventivní zabavení zbraní.

Vedle toho MV spolu se Společností všeobecného lékařství a Odbornou společností praktických dětských lékařů připravuje metodiku pro všeobecné lékaře pro posuzování zdravotní způsobilosti držitelů a žadatelů o vydání zbrojních průkazů.

Na pozadí těchto kroků byla zavedena analytická softwarová nadstavba Centrálního registru smluv. Ta nyní na základě nastaveného klíče filtruje nové zápisy v CRZ, a výsledky filtrace jsou následně zasílány centrále Skupiny kriminální policie a vyšetřování. Zde po další selekci odesílají seznamy zájmových držitelů zbrojních průkazů do okresů. Na to navazují absurdní telefonáty, v nichž například osoby představující se za kriminalisty zvou držitele zbrojních průkazů do kavárny “na řeč”, aby se zeptali, proč si koupili konkrétní počet nábojů.

Jaké je očekávání výsledku těchto pohovorů není jasné. Přesně tento typ postupů byl identifikován jako důvod, proč FBI nezastavila útočníka v Orlandu. Nabízí se přitom otázka, zda-li inspirace nepřišla právě z tohoto zdroje.

Znemožnění obrany vyučujících a studentů univerzit

V institucionální rovině nejviditelnější příklad představuje probíhající debata o zákazu nošení zbraní v prostorách univerzit.

Jistě nikdo z navrhovatelů neoplývá takovou dávkou imbecility, aby si myslel, že by pachatel útoku 21.12.2023 po přečtení tohoto zákazu ve vnitřních předpisech školy na svůj plán rezignoval, případně upřednostnil vraždění mimo akademickou půdu. Dovedeno do logického konce, navrhovatelé dobře vědí, že jediní, na koho by takový zákaz reálně dopadl, jsou ti studenti a vyučující, kteří by se možnému budoucímu podobnému útoku chtěli bránit.

Mnozí z nich, pokud dříve nosili zbraň “ze zvyku” nebo “pro jistotu”, právě po zjevně dlouhodobě plánovaném útoku studenta Filosofické fakulty UK tak nyní činí primárně z důvodu pocitu osobní odpovědnosti (a při vědomí vysoké statistické šance na úspěch). Pro řadu vyučujících se univerzity v případě zákazu nestanou pouze bez-zbraňovou zónou, ale především no-go zónou. Nedávno mi jeden dlouholetý vyučující na pražské umělecké vysoké škole řekl, že vedení katedry oznámil připravenost rezignovat v případě zavedení zákazu nošení zbraní (a osob s tímto dilematem znám více). Vedle faktického znemožnění účinné obrany tak zákazy budou mít i další efekt – vytlačení principiálních zastánců občanských práv v oblasti civilního držení zbraní z akademické půdy.

Zlá velká černá puška

Někteří politici se v návaznosti na prosincovou tragédii rozhodli odhodlaně nést prapor populismu prosazováním restrikcí na držení moderních sportovních pušek, a to v situaci, kdy řada států v souvislosti s ruskou agresí prosazuje jejich co největší rozšíření mezi populací. Do čela tohoto populistického tažení se ve Sněmovně postavil Petr Letocha (STAN) a v Senátu Václav Láska (SEN 21). Vrcholu hoplofobní fetišizace se zlá velká černá puška, se kterou byl pachatel na videu zachycen na ochozu budovy, a se kterou patrně zranil tři osoby, nicméně dočkala od médií. Dokonce i novinář, který již měl ze dvou nepřímých zdrojů potvrzeno (po linii poškozených a po linii vyšetřování), že pachatel uvnitř budovy vraždil pistolí, vydal článek horující za její zákaz.

K usměrnění debaty v tomto směru došlo po zásahu poslance Pavla Růžičky (ANO) v průběho lednového kulatého stolu. Přestože tuto informaci při projednávání nového zákona o zbraních v Senátu potvrdil také sám ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), populistické zaměření na zlou velkou černou pušku pokračuje.

Absentující zásadní informace

Muž s velkou brašnou

Z hlediska univerzit a jiných institucí se skýtá otázka “muže s velkou brašnou”. Existuje několik možností. Buďto jsou informace o “arzenálu” zbraní a střeliva pravdivé, a tedy pachatel je musel do budovy nanosit a uschovat postupně. Což by bylo zásadní poznání (a v obdobných případech silně neobvyklý aspekt), na které je potřeba adekvátně reagovat. Pokud existuje reálné nebezpečí hromadění zbraní, kanystrů s benzínem, plynových lahví, ad., je tomu potřeba upravit bezpečnostní plány.

Naopak pokud byly tyto zprávy nadnesené a pachatel měl tolik zbraní a střeliva, které dokázal odnést (odtáhnout), je na místě otázka: Jak se pohyboval v centru Prahy v době, kdy jej policie hledala po nalezení zavražděného muže v pachatelově domě připraveném k výbuchu? Zvlášť, když v 14:38 byl jeho mobilní telefon lokalizován pět minut chůze od fakulty.

Divný nakupující

Z medializovaných vyjádření zástupců společností, u nichž pachatel dříve prošel taktickými a střeleckými kurzy, víme, že nijak nevyčníval, nijak neupoutal pozornost, a v mase frekventantů kurzů se ztratil způsobem, že si jej nikdo nezapamatoval. Kurzy absolvoval u různých společností, což patrně činil také s cílem nevyčnívat co do frekvence.

Pokud stát nyní po prodejcích zbraní požaduje informování o “divných nakupujících”, je na místě se ptát, jaké relevantní informace v tomto směru policie zjistila ve vztahu k samotnému pachateli. Projevoval se při nákupech způsobem, který by se měl odrazit v nyní probíhajících změnách, a pokud ano, jak? Mají-li první linii obrany představovat obchodníci se zbraněmi, neměli by vědět, co se po nich vlastně chce?

Dostupné informace směřují pouze k poplašení nezbraňové veřejnosti (“panebože, osm zbraní“). Zbraňová veřejnost ale ještě nic konkrétního, čím měl pachatel při nákupech vyčnívat, neslyšela.

Psycho

Debatu o zavádění plošných psychotestů paradoxně ukončili zástupci psychiatrické a klinické psychologické odborné veřejnosti, kteří vyjádřili jednoznačný nesouhlas a označili je za výrazně méně efektivní nástroj než současný systém cíleného podrobného hodnocení duševního zdraví.

Ale i tato patrně klíčová část debaty probíhala “se zavázanýma očima”:

• Stále nevíme, zda-li je tento směr relevantní. Statisticky většina pachatelů obdobných útoků není klinicky labilní. V tomto případu máme jen neurčité zkazky (idnes, Zaorálek). Metodické pokyny pro lékaře se připravují při absenci vstupních dat.
• Stále nevíme, zda-li pachatel získal zbrojní průkaz po nebo bez odborného vyšetření. Podrobným psychovyšetřením úspěšně prošel například lesní vrah (2005), raškovický učitel (2013), záběhlický stalker (2015). Zdá se, že pro pachatele nejzávažnějších dlouhodobě připravovaných útoků je úspěšné absolvování psychovyšetření typické.
• Zásadní částí nové legislativy (2026) je propojení CRZ se zdravotními databázemi. Zatímco se připravují práce v tomto směru, stále nevíme, které “červené světlo” by se v prosincovém případu mělo rozblikat.
• Nová legislativa (2026) v § 16 (jehož jsem autorem, resp. autorem původního pracovního znění) diskvalifikuje určité okruhy osob, které byly drženy v psychiatrické léčbě. Je to pro tento případ relevantní, a tedy by mělo být součástí již připravované psychopatovy novely, nebo je to relevantní pouze částečně, a tedy by se ustanovení mělo dále upravit?

Tlumič hluku výstřelu a rychlost oznámení a zásahu policie

Lze očekávat, že v určitou chvíli opadne hoplofobní fascinace zlou velkou černou puškou a do středu zájmu se dostane tlumič hluku výstřelu. Ten oproti filmovým zobrazením neutišuje zbraň zcela, pouze snižuje hluk o 20 – 30 dB, tedy pod hranici ohrožující sluch přítomných osob. Také s ohledem na členění vnitřních prostor budovy není jasné, zda-li a do jaké míry tlumič hluku výstřelu ovlivnil reakci ohrožených osob a zasahující policie na útok.

Informace o tom, že policisté vstoupívší do budovy střelbu neslyšeli, je dobře známá. Mnozí ji spojují právě s tlumičem. S ohledem na zjevně dlouhodobé a podrobné plánování pachatele, který vědomě útočil na místě s nejvyšší mírou přítomnosti bezpečnostních složek v republice (okraj Židovského města, poblíž Staroměstského náměstí v době vánočních trhů, na dohled Úřadu vlády, Parlamentu, Hradu) se nabízí otázka, s jakou prodlevou byl útok oznámen, a především zda-li rychlý nástup bezpečnostních složek nebyl součástí plánu pachatele (tj. ukončil útok uvnitř budovy v určitém čase cíleně).

Což by nutně vedlo k závěru, že i v pro bezpečnostní složky relativně nejlepší situaci (jsou poblíž, dokonce včetně zásahové jednotky) jsou oběti odkázány jen a pouze samy na sebe.

Pro úplnost je na místě dodat, že domácí vyrobení tlumiče hluku výstřelu, které jsou nadto běžně dostupné ke koupi v řadě evropských států bez omezení, je opravdu jednoduchou záležitostí, a legislativně v tomto směru lze nabídnout jen placebo.

Našli jsme zavražděného v domě s nástražným výbušným zařízením = hledáme sebevraha

Již hodiny po útoku jsme si od čelních představitelů Ministerstva vnitra i Policie ČR mohli vyslechnout, že v případu nedošlo k žádným pochybením a postup policie byl naprosto vzorný, učebnicový, nejlepší, jaký si lze představit. Je tedy nasnadě, že na této zjevené pravdě se již nic nezmění.

A toto apriorní odmítnutí jakékoliv sebereflexe, zejména nastavení postupů analýzy dat, předávání informací, řízení a rozhodování v obdobných případech, by v demokratickém státě mělo opravdu každého děsit podobně, jako útok samotný.