Zahraničí

USA: Nejvyšší soud přezkoumá zákaz transportu legálně držených zbraní ve městě New York

V poslední době jsme se mohli v různých článcích dočíst, že Nejvyšší soud USA by se mohl znovu zabývat právem na držením zbraní a zrušit některá jeho omezení (z kontextu článků je pak zřejmé, že v tom případě nevyhnutelně opět potečou řeky krve tak široké, že druhého břehu nedohlédnete). Proto jsem si vyhledal ten konkrétní případ, který bude Nejvyšší soud USA posuzovat, a popsal, o co v něm jde.

Foto: E. Palen/Wikimedia

Zákony města New York City

Podle městské legislativy (New York City jako město s plnou samosprávou je oprávněno vydávat vlastní zákony, pokud nejsou v rozporu s federálními) musí mít občan města pro držení krátké zbraně licenci. Licence ho opravňuje k:

  1. držení zbraně v obydlí, přičemž je konkrétně specifikováno, které obydlí (adresa)
  2. převozu zbraně na schválenou střelnici a nazpátek, přičemž pojmem „schválená střelnice“ se myslí střelnice schválená městem – těch je ve městě (čítajícím 8,5 mil. obyvatel) pouze sedm. Zbraň musí být při převozu vybitá a zamknutá v uzavřeném obalu, přičemž náboje musí být zvlášť.

(Pozn: k nošení zbraně pro sebeobranu je potřeba další povolení, které v samotném městě New Yorku zpravidla dostávají pouze policisté ve výslužbě, celebrity a politici. Ve státě New Yorku vydávání záleží na úvaze policie a pro běžné občany je také téměř nedosažitelné – v roce 2017 povolení mělo ve státě New York 0,67% dospělých obyvatel, tedy v přepočtu na obyvatele přibližně 4,5x méně, než v ČR.)

Stížnost

Stížnost, kterou tři držitelé licence z New York City podali k Nejvyššímu soudu (poté, co neuspěli u městského a odvolacího soudu), namítá, že:

  1. ačkoli Nejvyšší soud již v roce 2008 rozhodl, že americký občan má právo držet zbraň pro obranu ve svém obydlí, zákon stěžovatelům neumožňuje převážet zbraň (ani nenabitou a zamčenou) z jednoho obydlí do druhého, naopak je nutí nechávat zbraň bez dozoru pokaždé, když z obydlí odjedou
  2. zákon jim neumožňuje vycestovat se zbraní (ani nenabitou a zamčenou) ven z města, například za účelem střelby na mimoměstské střelnici či účasti na sportovní soutěži.

Stěžovatelé v dané situaci spatřují porušení třech právních principů:

  1. práva na držení a nošení zbraní, zaručené druhým dodatkem ústavy, který zákon porušuje tím, že jim právo držet zbraň omezuje pouze na jedno obydlí
  2. „obchodní doložky“ (Commerce clause) také obsažené v ústavě, která občanům USA zaručuje rovný přístup ke všem trhům – zákon ho porušuje tím, že jim omezuje používání jejich zbraní na pouhých sedm střelnic v New York City
  3. práva na svobodu cestování, které zákon porušuje tím, že je při vycestování z města nutí vzdát se jiného významného práva.

Stěžovatelé ve stížnosti žádají soud, aby zrušil obě výše uvedená omezení a rozhodl, že držitel licence může nenabitou a zamčenou zbraň převážet z jednoho obydlí do druhého, jakož i vycestovat se zbraní z města. NEJDE tedy o případ, že by stěžovatelé žádali soud o umožnění nošení nabité zbraně na veřejnosti.

Protistrana

Žalovaná strana (město New York) namítá, že zákon sleduje legitimní cíl, kterým má být omezení pohybu zbraní po městských ulicích.

Dosavadní rozhodnutí

Dosavadní soudy přezkoumávaly zákon podle pravidla „středně přísného přezkumu“ (intermediate scrutiny), podle kterého musí stát prokázat, že omezení jsou ve prospěch důležitého zájmu státu a zvolené prostředky mají s tímto zájmem logickou souvislost. Rozhodovaly na základě svědectví bývalého ředitele licenční správy, ve kterém spekuluje (bez uvedení jakýchkoli důkazů), že převážení nenabité a zamčené zbraně může představovat ohrožení veřejnosti při hádkách mezi řidiči a jiných stresových situacích.

Soudy tak rozhodly, že zákaz převážení zbraní má logickou souvislost se zájmem města na zajištění veřejné bezpečnosti a prevenci kriminality. Stížnost na omezení práva svobody cestování byla zamítnuta s tím, že zákaz se zbraní cestovat je přiměřené omezení vzhledem k času, místu a způsobu omezení, a že ústava zaručuje právo cestovat, ale nezaručuje právo cestovat se zbraní. Poukázání na obchodní doložku bylo odmítnuto s tím, že občan si zbraň může koupit mimo město nebo si ji půjčit na střelnici.

Nejvyšší soud

Toto je tedy záležitost, kterou bude řešit Nejvyšší soud. Stěžovatelé proti rozhodnutí nižších soudů namítají, že podle případu District of Columbia v. District of Columbia (2008) by soudy měly použít nikoli středně přísný přezkum, ale přísný přezkum (strict scrutiny), podle kterého jsou u základních práv přijatelná pouze zcela nezbytná omezení pro zajištění zásadního zájmu státu (pozn.: Nejvyšší soud ale v roce 2008 neurčil úroveň přezkumu u případů týkajících se držení zbraní – pouze konstatoval, že tehdy zrušená omezení by neustála jakoukoli úroveň přezkumu). Dále namítají, že omezení nesplňuje ani středně přísný přezkum, neboť i když veřejná bezpečnost a prevence kriminality jistě jsou důležitým zájmem státu, zákon nutící lidi nechávat zbraně bez dozoru a bránící jim trénovat jejich bezpečné používání tento zájem spíše ohrožuje, než by mu napomáhal.

Uvidíme, jak se Nejvyšší soud s těmito argumenty vypořádá.


Komentář zbrojnice.com

Druhý dodatek americké ústavy je přezdíván “nejméně oblíbeným právem“, protože Nejvyšší soud dlouhodobě odmítal rozhodovat případy týkající se civilního držení zbraní. Přijetí k rozhodování musí podpořit alespoň čtyři soudci z devíti a pro rozhodnutí ve prospěch žalobce je pak potřebná většina pěti z devíti.

Protože soud byl tradičně v otázce zbraní názorově rozdělen (což se jmenováním B. Kavanaugha loni na podzim změnilo), od třicátých let rozhodoval pouze tři zásadní případy týkající se druhého dodatku. Mezitím případů týkajících se svobody projevu nebo nedotknutelnosti osoby řešil desítky jen v poslední dekádě. To má následující důsledky:

  • Americké právo je dotvářeno soudními precedenty. Při jejich absenci řada států USA omezuje držení zbraní především nesystematickými a populistickými kroky, které často  ani nemohou dosáhnout zamýšleného cíle snížení zneužívání zbraní k trestné činnosti.
  • Nižší soudy si při absenci rozhodnutí Nejvyššího soudu druhý dodatek vykládají různě, v posledních letech přibývá případů výkladu i v přímém rozporu s existujícími rozhodnutími Nejvyššího soudu.
  • Řada států (Kalifornie, Havaj, New York, New Jersey, atd.) přišla s drastickými omezeními legálního držení zbraní, která jsou v řadě oblastí přísnější než ve většině Evropy. Tato omezení navzdory druhému dodatku soudy nekorigují.
  • Držitelé zbraní při pohledu na tyto státy mají reálnou obavu, že jakýkoliv ústup požadavkům na regulaci povede k extrémním důsledkům, jako např. v Kalifornii, či dokonce jako v Mexiku či Brazílii, kde bylo civilní držení zbraní ve svých praktických důsledcích zakázáno.

Před přijetím výše uvedené kauzy Nejvyšší soud rozhodoval v následujících věcech:

  • District of Columbia v. Heller, kterým Nejvyšší soud USA v roce 2008 zrušil zákaz držení krátkých zbraní platný ve Washingtonu D.C.
    • V případu Heller soud přezkoumal ústavnost zákazu vlastnění krátké střelné zbraně (a související zákonný požadavek mít dlouhou zbraň doma uschovanou buďto rozebranou, nebo uzamčenou a nenabitou), přičemž soud jasně řekl, že druhý dodatek zaručuje právo držet zbraně pro osobní ochranu bez ohledu na jakékoliv spojení vlastníka s domobranou.
    • Washington DC je územím podléhajícím přímé federální pravomoci (není územím některého ze států USA), odpůrci civilního držení zbraní argumentovali tím, že rozhodnutí nemá precedentní povahu ve vztahu k případným zákazům přijímaným státy nebo městy.
  • McDonald v. City of Chicago, kterým Nejvyšší soud v roce 2010 rozhodl otázku, zda-li druhý dodatek zakazuje zasahovat do práva občanů držet zbraně pouze federální vládě, nebo i státům a obcím.
    • V případě šlo o praktický zákaz držení krátkých střelných zbraní ve městě Chicago, který byl zaveden v roce 1982.
    • Soud došel k závěru, že přijetím 14. dodatku v roce 1868 byla ochrana před zásahy veřejné moci rozšířena také proti zásahům států a obcí.
    • Stejně jako v případu Heller shledal, že zákaz je neústavní.

V obou výše uvedených případech tedy Nejvyšší soud shledal protiústavním zákaz držení krátkých střelných zbraní. Otázku ústavnosti zákazů nošení zbraní – nebo jejich přepravy, jak je tomu v nyní řešením případě – Nejvyšší soud neřešil.


USA:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *