Tato série článků se věnuje širším souvislostem prosincových útoků a společenského hledání cesty, jak se s věcí vyrovnat a, v ideálním případě, znesnadnit její opakování.
Tento článek vybočuje ze série tím, že se obrací výhradně k ozbrojené veřejnosti.
Ozbrojená veřejnost a ochrana měkkých cílů:
- I. Mentalita obležení
- II. Zabij si svého vraha
- IIb. Odhodlání ke střetu se smrtí
- III. Bezpečnostní rámy a ochrana vstupu
- IV. Systematické zapojení
- V. Změny zbraňové legislativy
Nabijeme a jdeme
Tímto článkem se neobracím k pomyslným 44% ozbrojených civilistů, kteří dle dosavadních statistických dat proti útočníkovi zasahují v situaci vlastního bezprostředního ohrožení. Provedení zásahu pro ně není otázkou volby. Primární roli zde přebírá instinkt přežití, nikoliv jejich odhodlání.
Většina ozbrojených civilistů v minulosti však k zásahu přistoupila v rámci vlastní svobodné volby. Lze předpokládat, že řada dalších ozbrojených civilistů v obdobné situaci zvolila možnost proti aktivnímu útočníkovi nepostupovat.
Pořízení zbraně nepředstavuje ozbrojení se, je pouze jeho první částí. Druhou představuje získání dovednosti zbraň ovládat. Třetí, neméně podstatná, spočívá v mentální rovině.
Zásadním momentem druhé části ozbrojení se naší domácnosti byl výcvik od Jima Smithe, hrdiny Delta Force v bitvě o Mogadišo (úvodní foto z tohoto výcviku). Díky shodě náhod jsme mohli s Jimem strávit čas i mimo střelnici, což se stalo klíčovým i pro část třetí. Debatovali jsme řadu témat, včetně významu civilního držení zbraní pro zachování svobody obecně, zejména práva na odpor against tyrannical government, foreign or domestic.[Pozn. 1] Ať už by mělo jít o tento případ, nebo odpor proti aktivnímu útočníkovi – ptal jsem se Jima, jak vlastně pojmout rozhodovací proces vlastního zapojení. Mé otázce zprvu nerozuměl. Až následně vyložil, že z jeho pohledu žádný prostor pro rozhodování není. Pokud nastane konkrétní okolnost, následuje reakce: „Nabijeme a jdeme.“ Rozmýšlení a filosofování mělo proběhnout už dávno. Ideálně způsobem neponechávajícím žádný prostor pro pochybnosti.[Pozn. 2]
Odhodlání se buduje dlouhodobě
Nikdo nevíme, jak budeme v kritické situaci reagovat. Přesto se na ni můžeme psychicky připravit, a tuto přípravu činit s vědomím, že typická reakce pak odpovídá zažitým vzorcům. Ať už byly zažity nácvikem nebo v mysli.[Pozn. 3]
Nácvik může být důležitý pro samotnou realizaci konkrétních kroků, ale ani sebelepší nácvik nedokáže nahradit absenci odhodlání. Nejlepším svědectvím tohoto faktu je řada absolutních selhání profesionálně vycvičených policistů, kteří namísto čelení aktivnímu vrahovi zamrzli. Extrémní příklad představuje Parkland, kde došlo snad k jakési davové policejní psychóze, pod jejímž vlivem policisté ignorovali veškerý výcvik i závazné metodiky postupů: policista přidělený k ochraně školy se krčil za sloupem před budovou. Ten, co přijel na místo útoku jako druhý, zastavil na křižovatce 300m daleko a jal se řídit dopravu. Dalších osm zaparkovalo, nasadilo si neprůstřelné vesty a zůstalo postávat u svých aut. Dorazivší zástupkyně šerifa pak nařídila zajistit perimetr a zakázala vstupovat do budovy. Do té jako první vstoupili čtyři policisté z vedlejšího okresu, kteří po příjezdu vyskočili z aut a kolem postávajících místních složek bez zastavení, bez váhání, bez diskusí, proběhli dovnitř.
Parklandští policisté prošli výcvikem i školeními, ale ve své hlavě na ně zjevně nenavázali adekvátními pochody nezbytnými k vybudování potřebného odhodlání.
Jakožto osoba pravidelně nosící palnou zbraň jistě promýšlíte různé scénáře a jak na ně reagovat. Když vám zatarasí cestu agresivní řidič a začne se dobývat do vašeho auta. Když vás večer začne napadat skupina opilých chuligánů. Když vás v parku ohrožuje úchyl. Když se probudíte v posteli a zjistíte, že v bytě je vetřelec.
Pokud jste dosud nepřemýšleli nad alternativou aktivního vraha, pak je nejvyšší čas si tento scénář promyslet, a v mysli nacvičit základní reakci, již nyní.
A rozhodnout se, co bude vaše motto, k čemu bude směřovat vaše odhodlání. Zda-li utéct, schovat se, bojovat. Nebo – zabij si svého vraha. [Pozn. 4]
Pozn. 1: Nezřídka lze zabřednout do diskusí s odpůrci civilního držení zbraní, kteří se vyloženě vysmívají tezi významu zbraní pro právo na odpor proti tyranické vládě. Podvědomě v tomto ohledu dávám větší váhu názoru dekorovaného veterána speciálních sil, který navzdory vlastnímu zranění dokázal do příjezdu posil odrážet hordy útočníků kolem sestřeleného černého jestřába.
Pozn. 2: To neznamená, že by samotný postup měl být bezmyšlenkovitý, bezohledný, bez zdrženlivosti. Nicméně rozhodnutí ohledně konkrétní cesty by v kritické chvíli již mělo být automatické.
Pozn. 3: To platí nejen v pozitivní rovině, ale i v rovině negativní. Zvýšené dopady akutní stresové reakce na útok jiné osoby, zejména podvědomý rozvoj strachu, mohou být velmi obdobné v případě člověka, který měl s takovou situací dřívější osobní zkušenost, tak i v případě toho, kdo s nimi má pouze odvozenou zkušenost (z vyprávění, televize, přemítání). Podrobně srov. s. 287 a násl. monografie k nutné obraně.
Pozn. 4: Předmětem této série článků není hodnocení fines právních mezí nutné obrany v situaci útoku aktivního vraha, nýbrž vymezení základních principů taktického postupu. Podmínky a meze nutné obrany se uplatní i v případě útoku aktivního vraha.
