Ozbrojená veřejnost a ochrana měkkých cílů I: Mentalita obležení

Tato série článků se věnuje širším souvislostem prosincových útoků a společenského hledání cesty, jak se s věcí vyrovnat a, v ideálním případě, znesnadnit její opakování.[Pozn. 1]

Ozbrojené občanstvo

Tato úvodní část série se bude týkat obecně kultury civilního držení zbraní v naší zemi. Pro velkou část bezbranné veřejnosti období následující po prosincových útocích znamenalo první podrobnější seznámení s touto subkulturou české společnosti.

V prvé řadě je na místě zdůraznit, že pachatel nepředstavoval součást české kultury civilního držení zbraní. Z informací dostupných v době sepsání tohoto článku vyplývá, že se nejednalo o dlouhodobého držitele zbrojního průkazu. Neměl jiný než vražedný zájem o zbraně. Jednalo se o pachatele, který se v rámci dlouhodobého plánování svého útoku rozhodl jít cestou zneužití právní úpravy legálního držení zbraní.

V této sérii se chci však věnovat ozbrojené veřejnosti. Jsou nejméně tři kategorie držitelů zbraní, které do této skupiny – pro účely této série – neřadím. Za prvé se jedná o ten typ lovců, kteří když už ne vlastními kořeny, tak v rámci nabyté mentality zůstali v kultuře komunistické myslivosti (čímž nenaznačuji, že se to vztahuje na myslivce všechny). Za druhé se jedná o vyhraněné sportovce „vznešených“ disciplín (čímž nenaznačuji, že se to vztahuje na všechny). Za třetí se jedná o spíše formální držitele zbrojních průkazů. Ať už proto, že před dvaceti lety měli o téma zájem, který časem zcela ochabl a zůstalo jim pár zaprášených zbraní spíše jako vzpomínka. Nebo protože v rámci rodové tradice „museli“ získat zbrojní průkaz, aby zbraně z dědictví nekonfiskoval stát, byť je vlastně nezajímají. První i druzí žijí pod dojmem, že jejich dvou ranné lovecké pušky či olympijské malorážky jim nikdo nikdy nesebere (ejhle, olovo!), a třetím by vlastně „sebrání“ až tak moc nevadilo.

Ozbrojeným občanstvem je ta zbývající, troufám si tvrdit že naprosto většinová, část držitelů zbrojních průkazů. Ti vnímají civilní držení zbraní především ve dvou principiálních rovinách. Jednak jde o rovinu ochrany života, zdraví a majetku svého, a především svých blízkých. Dále jde o rovinu svobody. Lakmusového papírku, který na ose 600leté tradice českého civilního držení zbraní určuje, zda-li se přibližujeme k nacistickému a komunistickému pojetí, nebo spíše k permisivní tradici samotných počátků či první republiky. Zda-li se blížíme spíše současnému pojetí například švýcarskému, nebo 1984.

Méně názorově vyhraněnou, avšak co do principů obdobně naladěnou, co do počtu větší skupinu, představuje „skoro ozbrojená“ veřejnost. Zde jde o blízké příbuzné držitelů zbrojního průkazu, kteří například k obraně domova připravenou zbraň vnímají jako rodinnou, bez ohledu na její formální přiřazení. Dále o „aspiranty“, kteří v obecné rovině ze stejných důvodů k civilnímu držení zbraní inklinují, ale v konkrétní rovině nenacházejí čas a odhodlání k absolvování podmínek získání zbrojního průkazu, přičemž necítí akutní potřebu jej nyní upřednostnit nad ostatními povinnostmi, potřebami a slastmi běžných dní.

Mentalita obležení

Tím se dostávám k jádru tohoto článku, kterým je mentalita obležení ozbrojené veřejnosti. Tu je potřeba na začátku této série vysvětlit.

Byly doby, kdy civilní držení zbraní obecně u nás nebylo tématem pro naprostou většinu držitelů zbraní. To se změnilo na podzim 2015, kdy Evropská unie představila návrh zásadních restrikcí. Ty byly nejen v rámci různých pracovních verzí vysloveně drakonické, ale také namnoze nedávaly smysl a sepisovali je lidé, kteří o zbraních patrně mnoho nevěděli. Vedle směrnice o zbraních se novelizovaly také další předpisy, například nařízení o znehodnocování, a na pozadí běžely procesy zákazů olova (vícero souběžně s odstupňovanou mírou restrikcí). K tomu narůzno přibývaly výkřiky do tmy, například nezávazná výzva k zavedení unijního zákazu nošení nožů jako nápad, jak potlačit terorismus. [Pozn. 2]

Situaci vůbec nepomohlo, že většina masmédií, v čele s médii veřejné služby, namísto objektivního zpravodajství ohledně důvodů a procesů zavádění unijních restrikcí cítila nutkavou potřebu vést ideologickou obranu Evropské unie. Mezi držiteli zbraní se tak již dávno ustálilo rčení, že „co je dnes dezinformací, bude zítra evropskou legislativou“. Korunu tomu dodávají snahy o hloupoučké přenášení americké protizbraňové debaty do českých reálií. Část médií se v očích držitelů zbraní sama deklasovala na úroveň infotainmentu s jen o málo větší mírou důvěryhodnosti, než před rokem 1989.

Pragmatický přístup vnitrostátní legislativy usilující o zachování statutu quo při současném postupném hledání a vyplňování možných nedostatků je sice vítaný, avšak nedostačující. Evropská směrnice obsahuje ustanovení předvídající její opakované novelizace v pětiletých intervalech (čili další restrikce). Proces unijního zákazu olova běží dál způsobem, do kterého nikdo nevidí a téměř nikdo mu nerozumí. Média namnoze dokáží hoplofobně popisovat i případy zřejmé nutné obrany.

Po letech neustálých obav z dalších restrikcí, prokládaných chvilkami úlevy, jakkoliv povětšinou neúplné a částečné, tak ve velké části české ozbrojené veřejnosti důvodně převažuje mentalita obležení. Ta je definována jako (D. J. Christie, The Encyclopedia of peace Psychology v1 (2011) p. 997) „stav mysli, kdy se skupina lidí domnívá, že je neustále napadána, utlačována nebo izolována tváří v tvář negativním záměrům zbytku světa. Ačkoli se jedná o skupinový jev, tento termín popisuje jak emoce a myšlenky skupiny jako celku, tak i jednotlivců.“

Důsledkem je jednak vytříbení principiality postoje k občanským právům v oblasti civilního držení zbraní, a také určitá míra vyhraněnosti jeho prezentace.

Nová úroveň veřejné debaty

Česká zbraňová veřejnost má za sebou osm let neustávající rozmluvy s odpůrci civilního držení zbraní. Ti svůj nízký počet vyrovnávali značným vlivem a odhodláním (např. bývalý senátor Dienstbier). Či zjevnou přízní a předpojatostí velké části médií (např. dr. Stehlíková).

Principy, na kterých oba tábory stojí, jsou jasné. Argumenty, které předkládají, také mají konečný počet a rozsah. Za téměř desetiletí proti/zbraňové debaty byly opakovány ad nauseam způsobem, který u některých čelných zástupců vedl až k syndromu vyhoření.[Pozn. 3]

Tato debata ale probíhala mimo zájem a pozornost naprosté většiny české veřejnosti. Ta zbraně vnímá především v rámci obecného svobodomyslného směřování, podobně jako se staví k homosexualitě nebo legalizaci konopí.

Prosincové útoky tento obecný nezájem patrně změní, což bude představovat novou úroveň veřejné debaty o civilním držení zbraní.

My, jeho principiální zastánci, si musíme uvědomit, že existující mentalita obležení je v této nové veřejné debatě naší zásadní slabinou. Že již stokrát vyřčené bude nyní povětšinou slyšeno poprvé. A nemůže tedy být řečeno ve zkratce s předpokladem, že podrobnosti již jsou známy. Nesmí být řečeno úsečně s odsudkem míry neznalostí či předpojatosti posluchače.

Protože nyní již nemluvíme k ideovým odpůrcům, nýbrž vedeme dialog se zbytkem společnosti.

Mě nezbývá, než se předem omluvit, pokud v následujících dílech této série některou z těchto chyb udělám. A pokud by snad někdo s upřímným zájmem se v problematice zorientovat doklikal k mým článkům starším, nechť je shovívavý a čte je ve světle výše uvedeného.

Ozbrojená veřejnost a ochrana měkkých cílů:

• I. Mentalita obležení
• II. Zabij si svého vraha
• IIb. Odhodlání ke střetu se smrtí
• III. Bezpečnostní rámy a ochrana vstupu
• IV. Systematické zapojení
• V. Změny zbraňové legislativy

Pozn. 1: “Nikdo vám nedá tolik, co my slíbíme,” by mělo být mottem všech nabízejících řešení, jak obdobnému útoku zabránit.

Pozn. 2: S tímto obdobím je také spjat počátek pořizování zbraní jakožto výrazu občanského postoje k „bruselskému diktátu“. Mnohačetné nákupy zbraní lidmi, kteří doposud drželi jednu či dvě zbraně, se staly mnohem běžnějšími než kdy dříve. Kdo v letech 2015 – 18 nestál v bezprecedentních mnohahodinových frontách na OZSBM, jako by nebyl. Tolik k posteskům médií nad tím, že četnost nákupů pachatele prosincových útoků nevedla ke vzniku podezření a jeho individuálního prověření.

Pozn. 3: V tomto bodě nemohu než poděkovat a uvést hluboký respekt k dlouholeté činnosti DK. Ztráty takovýchto osobností jsou bez nadsázky nenahraditelné.