Nutná obrana VIII: Přípustná délka trvání nutné obrany a pokračování jednání obránce po ukončení útoku (časový, resp. extenzivní exces)

Obránce jedná v nutné obraně, pokud odvrací přímo hrozící nebo trvající útok. Chvíle, kdy obránci již dále nepřísluší nutná obrana, se tak překrývá s chvílí ukončení útoku. Pokud obránce své jednání neukončí v onom momentě, stává se sám útočníkem. Nejenže tím může vzniknout možnost nutné obrany původního útočníka, ale původní obránce se také vystavuje trestnímu postihu. Taková situace se nazývá časový, resp. extenzivní exces.

Tento text nepředstavuje právní radu ani návod, jak se chovat v konkrétní životní situaci.

Zásah Cheng Fenzhu, do jejíhož domu vnikli tři ozbrojení lupiči. Většinu zásobníku vystřílela uvnitř domu, posledních šest střel vyslala ze dveří. V ČR by za ony poslední rány nejspíš putovala do vězení (extenzivní exces), v současné Georgii (USA) stejně jako prvorepublikovém Československu nikoliv (viz první článek série). Video čistě ilustrační, není vhodné pro slabší povahy.

Předčasnost obrany

Problematice extenzivního excesu před započetím útoku se věnuje článek IV článek série: Obrana proti přímo hrozícímu útoku.

Rozpoznání konce útoku

V praktické rovině má konec útoku povahu přetržení skutkového děje. Této problematice se podrobně věnuje V. článek série zaměřený na nutnou obranu v průběhu rvačky. Východiska vyřčená v onom článku se plně uplatní i zde, byť optikou obránce tomu bude z opačné strany.

Konec útoku může být snadné určit, zejména pokud jde o násilné jednání. V některých situacích ale rozpoznání konce útoku nemusí být vůbec jednoduché.

Po praktické stránce může být pro obránce obtížné rozpoznat konec útoku od taktického ústupu, obzvlášť pokud hrozí vyústit ve zvýšení intenzity útoku. Například pokud přímo hrozí další eskalace, protože útočník ustupuje směrem, kde si může bezprostředně opatřit zbraň. V takovém případě lze co do nutné obrany odkázat na závěry uvedené v IV. článku série o přímo hrozícím útoku. Tedy problematiku přímé hrozby intenzivnějšího útoku v průběhu útoku nižší intenzity.

U některých typů útoků určení jeho ukončení není ani tak otázkou vnější reality, jako spíše otázkou právní. Typicky v případě krádeže je dovozována možnost nutné obrany do chvíle, dokud je trestný čin dokončen. Tedy nelze se bránit, pokud již zloděj může s věcí nakládat mimo dosah majitele. Lze provést nutnou obranu ještě ve chvíli, kdy si zloděj odnáší lup z místa činu. Ale nikoliv s časovým odstupem v místě, kdy je již lup mimo sféru poškozeného.

Zjednodušeně lze říci, že nutná obrana je možná, dokud útok vyvolává změnu ve sféře poškozeného. Nikoliv pokud už tato změna byla ukončena. Výjimkou jsou trvající útoky, při nichž pachatel vyvolal protiprávní stav a nadále jej udržuje, například omezování osobní svobody.

Pokud již byl útok ukončen, lze uvažovat o legálním jednání v rámci jiných institutů, například občanského zadržení podle § 76 odst. 2 trestního řádu nebo svépomoci podle § 14 občanského zákoníku. Ty ale nejsou předmětem této série článků.

Různé druhy extenzivních excesů

K extenzivnímu excesu může dojít z velmi rozdílných důvodů. Odlišnost důvodů typicky nevede k zproštění trestnosti jednání obránce. Může mít ale zásadní dopad na hodnocení, jakého činu se obránce excesem dopustil.

• Časový exces v důsledku agrese představuje situaci, kdy obránce po předchozím útoku ztratí vlastní zábrany a i po zcela zjevném přemožení útočníka pokračuje s cílem pomsty, případně “vyučení” sledujícího předejití potenciálních dalších útoků v budoucnosti. Jednání obránce má pak povahu nového útoku, zpravidla vedeného úmyslně. Předchozí útok původního útočníka může být zohledněn v rámci rozhodování o výši ukládaného trestu.
• Časový exces v důsledku strachu či zmatení po původním útoku obvykle zahrnuje výrazně snížené myšlenkové a volní schopnosti obránce. Jednání obránce bude představovat nový útok, zpravidla vedený úmyslně. V závislosti na okolnostech bude možné uvažovat o užití privilegované skutkové podstaty (např. zabití namísto vraždy) či skutkové podstaty jiného trestného činu (těžké ublížení na zdraví s následkem smrti namísto vraždy).
• Časový exces v důsledku špatné domněnky o trvání (pokračování) původního útoku. Např. útočník se snaží utéct, ale obránce to vyhodnotí pouze jako taktický přesun před dalším dílčím útokem. Jednání obránce by mělo být hodnoceno v rámci posuzování podmínek putativní obrany (IX. článek série).

Pokud už soud dojde k závěru, že došlo k extenzivnímu excesu, musí následně pro posouzení jednání původního obránce zjistit způsob zavinění ve vztahu k tomuto překročení:

Podmínkou trestnosti jednání, které je překročením mezí nutné obrany, např. proto, že útok, proti kterému je obrana zaměřená, již netrvá, je také zavinění vztahující se na tuto skutečnost. V takových případech je třeba také důsledně zjišťovat, zda šlo o úmyslné nebo nedbalostní překročení mezí nutné obrany a přihlížet přitom i k rozrušení obránce vyvolanému útokem. (Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp.zn. 1 To 55/93.)

Prokazování ukončení útoku

Jak bylo poznamenáno v úvodních článcích série, obhajoba nutnou obranou staví podezřelého (obviněného, obžalovaného) do zvláštní pozice. Doznává totiž základní znaky svého jednání, čímž zpravidla odvede větší část práce za orgány činné v trestním řízení.

Ještě zvláštnější je situace v případě dovozovaného extenzivního excesu. Obviněný zpravidla přesvědčí orgány činné v trestním řízení o tom, že zde existoval protiprávní útok, kterému mohl čelit jednáním v nutné obraně. Současně ale z okolností orgány nabydou podezření, že jednání obránce pokračovalo i po ukončení útoku. Mnohdy důvody pro ono podezření vyplynou ze samotné výpovědi obránce.

Na orgánech ale stále zůstává povinnost prokázat, že jednání obránce pokračovalo i po ukončení útoku:

Při užití důvodu vylučujícího protiprávnost podle § 13 tr. zák. o nutné obraně nemůže soud vycházet ze závěru, že útok ze strany poškozeného „velmi pravděpodobně neskončil“. Nelze-li tuto otázku provedenými důkazy zjistit zcela bezpečně, je nutno vycházet ze zásady in dubio pro reo a stran skončení či neskončení útoku na zájem chráněný trestním zákonem učinit závěr, že útok v době činu obviněné, která se mu bránila, trval.

Při hodnocení skutečností týkajících se trvání i nebezpečnosti útoku poškozeného vůči obviněné a jejím dětem z hlediska podmínek nutné obrany je třeba přihlížet i k psychickému stavu obviněné a k jejímu subjektivnímu náhledu na trvání a nebezpečnost útoku. (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 11 To 27/90 z 28.4.1990)

Podobné případy představují časově i finančně velmi palčivé uplatnění zásady, že policie v pochybnostech obviňuje, soud zprošťuje.

Shrnutí

Pokud jednání obránce pokračuje i po ukončení útoku, nejde již o nutnou obranu. Původní obránce se tak stává útočníkem a za další jednání nese plnou trestní odpovědnost. Rozpoznání konce útoku může být mnohdy poměrně komplikované, pak je pro další obhajobu dobré se orientovat zejména v problematice obrany proti přímo hrozícímu útoku nebo putativní obrany.

Podrobně: GAWRON, T. Nutná obrana v právní praxi. Brno: Václav Klemm –Vydavatelství a nakladatelství, 2023, s. 225 – 265.

Soudní praxe

Odplata není obrana

13. 9. 1976 vnikla do zahrady v Praze dvojice útočníků, přičemž nejméně jeden z nich byl vyzbrojen železnou tyčí. Nešlo o náhodný vpád, majitel se již dříve s jedním z útočníků dostal do vzájemné potyčky, kterou později řešil soud. Majiteli se podařilo útočníky vytlačit ze zahrady na ulici. Zde se nezastavil, nýbrž pronásledoval jednoho z utíkajících útočníků až k přilehlé křižovatce, kde jediným bodnutím ukončil jeho život.

Majitel byl odsouzen za úmyslnou těžkou újmu na zdraví k trestu odnětí svobody v délce pěti let. Jeho dovolání Nejvyšší soud nevyslyšel:

“Jde o překročení mezí nutné obrany, jestliže se pachatel zpočátku brání způsobem přiměřeným povaze a nebezpečnosti útoku směřujícímu proti zájmům chráněným trestním zákonem, ale po skončení útoku sám přejde do útoku s úmyslem vypořádat se s útočníkem, od něhož již nehrozí nebezpečí. Za následek způsobený v této fázi jednání je pachatel trestně odpovědný a nemůže se dovolávat, že jednal v nutné obraně.” (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 11 To 1/78 ze dne 13. 2. 1978).

Útok násilného vetřelce trvá, dokud se jej z domu nepodaří vyhnat

26.6.1974 vnikl násilník do dvora Lovčica-Trubín, srazil majitele na zem a tam ho mlátil pěstmi. Na volání o pomoc reagoval syn napadeného, který se nejprve neúspěšně pokoušel útočníka z otce stáhnout rukama, a následně jej počal mlátit laťkou. Útočník nechal otce a útok zaměřil na syna, načež otec sebral palici, kterou taktéž mlátil aktivního útočníka, dokud ten z dvora neodešel. Za to byli otec a syn odsouzeni k dvěma měsícům odnětí svobody podmíněně. Rozsudek zrušil NS SSR s tím, že

“nutná obrana je prípustná aj proti útoku, ktorý smeruje proti domovej slobode spôsobom uvedeným v § 238 odst. 1 Tr. zák. V takomto prípade trvá útok dovtedy, kým sa nepodarí útočníka, ktorý vnikol do domu alebo do bytu iného s úmyslom vykonať tam násilie z domu alebo z bytu vyhnať.” (Rozhodnutí NS SSR sp. zn. 4 Tz 40/78 ze dne 29.6.1978.)

Pozn.: Rozsudek se vztahuje k situaci porušování domovní svobody násilníkem. Vyhnat lze také nenásilného vetřelce, je ale nutno počítat s velmi restriktivním soudním vnímáním hranice zcela zjevné nepřiměřenosti.

Pozn. 2: Viz Monitoring nutné obrany #12 – Karlovarsko, 2016 [vyhánění útočícího souseda z vlastní zahrady házením kamení], v němž Nejvyšší soud v roce 2019 toto rozhodnutí odmítl zohlednit.

Pachatel s nožem ležící na zemi už neútočí

Pachatel si vybírá oběť, místo, čas, způsob i nástroj spáchání. Ne jinak tomu bylo 1. 9. 2006 v 20:40 na ulici před provozovnou v Moravskoslezském kraji, kde zaútočil pachatel s 60 cm dlouhou a 2 cm širokou železnou tyčí.

Obránce nejprve obdržel sadu úderů do horní poloviny těla, načež se mu podařilo tyče zmocnit. Karty se obrátily velmi rychle a pod údery do hlavy a horní poloviny těla se útočník ocitl na zemi. I zde údery pokračovaly, přičemž původní útočník se v této chvíli dostal ke svému doposud skrytému noži, který však pod sprchou ran tyčí nestačil použít.

Útočník utrpěl těžké ublížení na zdraví, za což byl obránce odsouzen k dvěma letům podmíněně. Jeho obhajobu nutnou obranou Nejvyšší soud odmítl s odkazem na to, že útok již netrval:

“Minimálně v době, kdy B. H. ležel na zemi, nebezpečí útoku z jeho strany pominulo. Není pochyb, že obviněný jednal pod vlivem předchozího útoku (v normálně silném afektu), s úmyslem vypořádat se s útočníkem (od něhož však již nebezpečí nehrozilo) takovým způsobem, že mu ve skutečnosti jeho předchozí útok oplácel. Toto vybočení z mezí nutné obrany je teorií i praxí označováno za tzv. exces extenzivní. Pokud obviněný v dovolání uvádí, že B. H. byl ozbrojen ocelovou tyčí a nožem, nelze vycházet z toho, že tyto prostředky byly použity současně. I přesto, že měl B. H. nůž u sebe, jak již bylo shora uvedeno, posouzení nutné obrany ve vztahu k tomuto prostředku je irelevantní. Časově, tj. z hlediska hrozícího útoku by musela být jakákoliv obrana ve vztahu k možnému použití tohoto prostředku vyhodnocena jako předčasná. Navíc obviněný sám vypověděl, že nůž pohledem u B. H. zachytil, až když ležel (H.) na zemi.” (Rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 6 Tdo 230/2009 ze dne 17.3.2009.)

Známý případ střelby v Chomutově

27.5.2017 ve tři hodiny ráno chomutovské sídliště, jako už mnohokrát dříve, vzbudil hluk hádky skupiny opilých a zfetovaných osob. Tentokrát situace nabrala neobvyklý vývoj, když jedna z osob nastoupila do auta. Řidič po chodníku objel panelový dům a vrátil se zpátky na parkoviště. Na chvíli vystoupil a následně se vrátil do auta a začal najíždět do zaparkovaných automobilů a jen těsně přitom míjel ostatní přítomné osoby.

Z parkoviště se ozval hrozivý ryk navozující dojem, že byl někdo sražen (policie pak ale žádné zraněné nezajistila a nenašla). V této chvíli se dostal k oknu na straně domu shlížejícímu na parkoviště také legální držitel zbraně Beretta PX4 Storm. Matka mu sdělila, že dole někdo najíždí do lidí, což si ověřil rychlým pohledem na prostranství. Zatímco matka volala policii, muž se vrátil do svého pokoje a rychle do zásobníku napáskoval náboje.

Vyběhl na prostranství před vchodem do domu. Jeho směrem po chodníku rychlostí přibližně 8km/h směřovalo vozidlo. Devět vteřin po vyběhnutí před dům z úhlu proti dveřím řidiče muž během čtyř vteřin vystřelil nejméně 13 nábojů do místa pod oknem řidiče, kterého osmkrát zasáhl, čímž byla ukončena nejen jízda automobilu, ale také život řidiče.

Krajský soud v Ústí nad Labem věc posoudil jako vraždu spáchanou s rozmyslem a muže odsoudil k 12,5 letům odnětí svobody. Rozmysl spatřoval v tom, že se muž rozhodl vůz zastavit za pomocí střelné zbraně již v bytě, tedy v předstihu před samotným spácháním. Vrchní soud v Praze následně rozvedl, že ve chvíli najíždění do osob na parkovišti trval útok, který byl muž oprávněn zastavit jednáním v nutné obraně. Do chvíle vyběhnutí ze vchodu tak muž jednal v nutné obraně a nikoliv v rámci přípravy vraždy. Po vyběhnutí ven měl ale rozpoznat, že útok již skončil: “Útok (ze strany poškozeného) bezprostředně nehrozil, ani netrval. Poškozený již odjížděl z místa, kde měl najíždět na jiné osoby. V okamžiku jeho odjezdu již nikdo, ani obžalovaný, v dráze jeho jízdy nestál. Obžalovaný se pokoušel vysvětlit, že jestliže poškozený na lidi najížděl jednou, mohl se vrátit a začít najíždět znovu. To, zda se auto vrátí na místo předchozího incidentu, však obžalovaný vědět nemohl a sám připustil, že to bylo 50 na 50. Takovou situaci však za bezprostředně hrozící útok rozhodně považovat nelze.”

Vrchní soud muže taktéž odsoudil za vraždu, avšak s ohledem na okolnosti mimořádně snížil trest na sedm let odnětí svobody.

Dva roky po incidentu rozsudek zrušil Nejvyšší soud, protože nesouhlasil s mimořádným snížením trestu. Obhajobu nutnou obranou, případně putativní nutnou obranou, přitom odmítl:

“K dané otázce je možno shrnout, že obviněný zde bydlel dostatečně dlouho, aby věděl, že sídliště P. v Ch. získalo statut sociálně vyloučené lokality se všemi průvodními jevy, mezi které patří i hádky, rušení nočního klidu a vzájemné napadání mezi obyvateli. Křik a hluk před třetí hodinou ráno zde bývá na denním pořádku, a pravděpodobnost, že jde o zcela obvyklou hádku či fyzickou potyčku mezi místními obyvateli, ale aby naopak na sídlišti zaútočil ve 3 hodiny ráno terorista, je minimální (…). Užití zbraně způsobem popsaným shora je pak zcela mimo reálné úvahy v tom směru, že by se mělo jednat o odvracení útoku na zájem chráněný trestním zákonem přiměřenou formou. Zde je možno zopakovat, že policie se dostavila prakticky vzápětí – to ve vztahu ke znaku, zda šlo nebezpečí odvrátit jinak.” (Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 3 Tdo 164/2019 ze dne 29.7.2019.)

Pozn. k poslední větě: Ano, to že se podle zákona na nutnou obranu proti útoku nevztahuje podmínka subsidiarity, ještě neznamená, že vám Nejvyšší soud “nevyužití jiného způsobu odvrácení nebezpečí” nebude protizákonně klást k tíži.

Třetím rozsudkem ve věci byl muž odsouzen k deseti letům odnětí svobody.

Případu se podrobněji věnuje článek Střelba v Chomutově dle rozsudku vrchního soudu

Šest rychlých výstřelů, z nichž poslední čtyři byly podle ministryně spravedlnosti vraždou

19.6.1996 zastavil řidič vozidla před restaurací v Hrádku na Nisou u skupiny jemu neznámých šesti osob. Po krátké slovní roztržce byl jedním z přítomných napaden, zatímco ostatní automobil obestoupili. Útočník obránce nejprve napadl úderem pěstí a následně kopem přes otevřené okénko a dále pokračoval v útoku, přičemž se kromě úderů pokoušel za křiku “zabiju tě” řidiče vytáhnout ven z vozu.

Řidič na to v krátkém sledu šestkrát vystřelil z legální CZ 85, přičemž útočník následně zraněním podlehl. Obránce byl zproštěn obžaloby z vraždy jak v prvním, tak i druhém stupni. Proti zproštění podala stížnost ministryně spravedlnosti, která se opírala především o výpověď řidiče, který před soudem uvedl, že “po druhém výstřelu útok ochabl“, a tedy podle ministryně výstřely č. 3 – 6 již nepředstavovaly nutnou obranu, nýbrž snahu útočníka usmrtit.

Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry nižších soudů především s odkazem na znalecké zkoumání obránce, podle kterých měl v důsledku obavy o život “v době činu podstatné snížení rozpoznávací a ovládací schopnosti, blížící se jejich vymizení“, přičemž k této obavě existovaly i objektivní důvody: “Obviněný mohl mít velmi důvodnou obavu, že v případě vytažení z automobilu, jehož karosérie mu poskytovala určitou pasivní ochranu, hrozí jeho osobě závažná fyzická újma od poškozeného, případně i jeho společníků, a to s ohledem na charakter již realizovaného napadení i výhrůžky M. H.”

K otázce výstřelů č. 3 – 6 se NS opřel o svědecké výpovědi, podle nichž střelba proběhla v rychlém sledu bez rozeznatelné přestávky a také fakt, že “ochabnutí útoku” neznamená zastavení. Konečně podle posudku z oboru balistiky umístění střel ukazovalo na pudovou, nikoliv cílenou střelbu. Soud tak uzavřel, že “V závislosti na konkrétních okolnostech případu není vyloučeno posoudit jako stav nutné obrany jednání osoby, která reaguje na fyzický útok neozbrojeného pachatele opakovaným použitím střelné zbraně, přičemž dojde k usmrcení útočníka.” Věc tak pro obránce skončila po čtyřech a čtvrt roce od napadení.

Kromě založení stížnosti ministryně spravedlnosti hlavně na výpovědi samotného obránce je případ zajímavý také v dalším směru. Patří k těm, v nichž zásadní roli hrály psychologické a psychiatrické posudky: “V této souvislosti však je nutno vzít v úvahu kromě již zmíněných okolností i další významné skutečnosti, včetně psychického stavu obviněného v době události. Podle znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, byla dominantní pohnutkou v jeho jednání panická reakce v situaci pocitu ohrožení vlastního života. Neschopnost zastavit útočníka vedla k nárůstu panické reakce a odpovídajícího jednání. Zejména proto, že účinek zbraně neodpovídal běžným představám o zastavovacích účincích tohoto typu zbraně, neboť útočník pokračoval ve svém jednání. Podle názoru Nejvyššího soudu důkazy zjištěný psychický stav obviněného při střelbě jako reakce na konkrétní situaci v době události i prokázaný charakter chaotičnosti střelby nezpochybňují obhajobu J. R. (i přes zjištění ohledně postavení a vzdálenosti obviněného a poškozeného při střelbě) a neumožňují označit jeho tvrzení, že poškozeného nechtěl usmrtit, za nevěrohodné.” (Rozhodnutí NS sp.zn. 1 Tzn 25/97 ze dne 28. 1. 1998.)

Monitoring nutné obrany – výběr právních vět z aktuálních případů

Posuzování délky útoku nesmí vést k zvýhodnění útočníka

Chtít po obránci, aby za situace, kdy je fyzicky napaden zjevně silnějším útočníkem, přemýšlel nad tím, kolik bodnutí nožem je ještě v pořádku, a kolikáté bodnutí už je pácháním trestného činu, by bylo právě oním výše zmiňovaným nepřípustným zvýhodňováním útočníka. (OS Karviná 4 T 13/2019, viz Monitoring nutné obrany #1 – Karviná, 2019 [obrana nožíkem proti neozbrojenému útočníkovi s výraznou fyzickou převahou)

Chvilkové dosažení převahy neznamená ukončením útoku

Za situace společného žití s poškozeným, které popisovali zbývající členové domácnosti jako nevyzpytatelné a násilné, kdy nebylo vyloučeno, že i při odzbrojení poškozeného tento nezaútočí další zbraní (vedle ležícího poškozeného byla sekera), je útok ukončen až v okamžiku, kdy další nebezpečí ze strany útočníka již chráněným zájmům nehrozí. (NS 6 Tdo 984/2019, viz Monitoring nutné obrany #5 – Kralupy nad Vltavou, 2018 [13 bodnutí do krku odzbrojeného bratra – tyrana])

Nutnou obranu lze vést do chvíle, kdy přestane hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy

Nutnou obranu lze v zásadě realizovat od okamžiku, kdy je zřejmé a očividné, že v nejbližší době musí nevyhnutelně začít porušování zájmů chráněných trestním zákonem, a že tedy útok bude nevyhnutelně a okamžitě následovat za hrozbou. Lze ji přitom realizovat až do faktického ukončení útoku, kdy již přestalo hrozit nebezpečí pro chráněné zájmy. [příjmení] okamžik přípustnosti nutné obrany tedy nastane v případě, že (1) útok byl úspěšně odvrácen a útočník již nemůže vůbec dosáhnout svého cíle, a proto s konečnou platností rezignoval a nepokračuje v útoku, (2) útok byl úspěšný a útočník nemá zájem na dalším porušování chráněných zájmů anebo (3) útočník dobrovolně upustí od svého jednání. Naproti tomu hrozí další nebezpečí chráněným zájmům, pokud nastala jen krátká přestávka v útoku a je tu reálná možnost pokračování v nedlouhé době. Útočník například přeruší útok, aby si odpočinul, načerpal síly, obstaral si lepší zbraň nebo ustupuje, aby si vybral vhodnější moment či místo k útoku. (NS 3 Tdo 1500/2019, viz Monitoring nutné obrany #11 – Šlapanice u Brna, 2017 [nutná obrana amanta v průběhu vykazování z obydlí rodinným příslušníkem děvčete]).

Nejde o extenzivní exces, pokud by prodlení s jednáním ohrozilo účinnost obrany

Při posuzování případného extenzivního excesu je třeba zohledňovat i to, že prodlení v obraně ji může učinit neúčinnou. (I. ÚS 3235/15, viz Monitoring nutné obrany #6 – Herink, 2013 [postřelení příslušníka URNA provádějícího příkaz k domovní prohlídce])

Dosažení absolutní převahy obráncem neznamená ukončení útoku

Oprávněním obránce je – při dodržení podmínky, že zvolený způsob obranného jednání nebude zcela zjevně nepřiměřený povaze hrozícího či trvajícího útoku – nikoli pouhé zprostředkování možnosti uniknout vedenému útoku (…), tj. vzdálení se z dosahu útočníka, nýbrž úplné odražení/překonání takového útoku. (…) za zvažovaných podmínek (z pohledu vyloučení intenzivního excesu) není na překážku aplikace § 29 tr. zákoníku, pokud obránce získá při odrážení útoku „absolutní převahu“ nad útočníkem. (NS 6 Tdo 1286/2019, viz Monitoring nutné obrany #13 – Praha, 2018 [dosažení absolutní převahy obráncem v průběhu útoku na recepci hotelu])

Právní názor NSZ k posuzování následků při dovozeném extenzivním excesu

Za zranění, která obviněný poškozenému způsobil v době, kdy jednal v nutné obraně, nemůže nést odpovědnost. Tu může nést pouze za zranění, ke kterým došlo až po vybočení z mezí nutné obrany. Soudy však toto rozlišení neprovedly. I pokud by byl správný jejich závěr o extenzivním excesu, není podle státního zástupce možné spolehlivě určit, která poranění byla v tomto excesu způsobena, a která vznikla již předtím v rámci nutné obrany. (vyjádření Nejvyššího státního zástupce k dovolání ve věci NS 6 Tdo 1286/2019, převzato z rozsudku NS, viz Monitoring nutné obrany #13 – Praha, 2018 [dosažení absolutní převahy obráncem v průběhu útoku na recepci hotelu])

Pád útočníka sám o sobě neznačí konec útoku

Není povinností obránce (nečinně) vyčkávat a svou obranu přerušit ve chvíli, kdy útočník upadne na zem, neboť taková představa se v jistých situacích může jevit jako absurdní s ohledem na teoretickou eskalaci dalšího útoku či využití odmlky v obraně ze strany útočníka. (NS 7 Tdo 153/2024, viz Monitoring nutné obrany #27 – Jižní Čechy, 2021 [útok bagristy proti majiteli pozemku, extenzivní exces])

Další články k tématu naleznete na portálu nutná obrana.