Agentura STEM/MARK zveřejnila výsledky průzkumu zaměřeného na držení a nošení zbraní v české populaci. Tisková zpráva STEM/MARK je zde, obecné shrnutí přineslo např. ECHO24 v článku Lidé chtějí mít zbraň hlavně kvůli ochraně, většina ji někdy nosí u sebe, ukázal průzkum nebo novinky ve zprávě Třetina Čechů chce zbrojní průkaz, kvůli bezpečnosti.
V tomto komentáři se zaměřím na hlubší souvislosti výsledků průzkumu.
Úvodní foto z případu zastavení brutálního útočníka v ostravské tramvaji legálně ozbrojenou ženou.
Překvapivý výsledek
Díky Centrálnímu registru zbraní velmi dobře víme, že zbrojní průkaz “E” k ochraně života, zdraví a majetku k 31.10.2024 drželo 262.967 osob. Tito lidé jsou oprávněni skrytě nosit palnou zbraň pro sebeobranu.[1]
Velmi nejasná ale doposud byla otázka opravdového nošení zbraní oproti pouze titulárnímu držení zbrojního průkazu. V průzkumu v roce 2019 pouze 77,7% čtenářů zbrojnice.com uvedlo, že nosí palnou zbraň. Šlo přitom o osoby s velmi hlubokým a niterným zájmem o občanská práva v oblasti civilního držení zbraní, a tedy u zbytku “vlažných” držitelů jsem očekával výrazně nižší podíl.[2] I proto jsem v lednovém článku odhadl počet osob nosících zbraň na pouze ca. 150.000, což představuje podhodnocení o více než čtvrtinu.
Výsledek STEM/MARK lze vyložit dvojí optikou:
- V ČR existuje velmi významná skupina držitelů zbraní, která se pohybuje zcela mimo “společenskou” a semi-organizovanou část. Tito lidé berou nošení zbraně jako své samozřejmé právo a svobodu, v zásadě se nezajímají o spolkové aktivity, občanskoprávní činnost, petice, ad. Zůstávají společensky pasivní až do chvíle, kdy cítí ohrožení svých zbraňových práv a svobod, jak ukázala unijní zákazová směrnice. Všichni známe řadu takových lidí, jen jsme doposud netušili, o jak velkou skupinu se jedná.
- Od roku 2019 došlo k zásadnímu posunu od pasivního držení zp. sk E k praktickému nošení. V této souvislosti lze identifikovat tři zásadní momenty: Nárůst společenského napětí v průběhu COVIDových restrikcí, nárůst zájmu o zbraně v souvislosti s válkou Ruska proti Ukrajině, a zhodnocení efektivity spoléhání na ochranu státní moci v souvislosti s útokem studenta FFUK (policisté se k obětem v místnosti 417 dostali 29 minut po začátku útoku; sám znám půl tuctu vyučujících na vysokých školách, kteří přešli z “nosím někdy” na “nosím vždy”).
Myslím, že překvapivě vysoký výsledek počtu osob nosících registrovanou palnou zbraň lze přičíst na vrub kombinaci obou výše uvedených možností.
Nošení jiných zbraní
Je škoda, že se STEM/MARK ve svém výzkumu nezaměřil také na nošení jiných zbraní, které není podmíněno získáním zbrojního průkazu. Můžeme se jen domnívat, zda-li by výsledky byly stejně překvapivé co do nošení zbraní kategorie C-I a D, zejména černoprachých derringerů. Dovolím si odhadnout, že by by při započtení této skupiny mohl počet osob nosících palnou zbraň vzrůst na více než dvojnásobek.
V souvislosti s rozšiřováním zákazů nožů v Německu a Rakousku je pak vyloženě minelou, že se STEM/MARK respondentů neptal na nošení nožů.
Stejně tak je opravdu škoda, že nepadly dotazy na nošení pepřových sprejů, kde lze předpokládat opačný genderový výsledek než u palných zbraní.
Kriminologické a bezpečnostní souvislosti
Zásadním bezpečnostním závěrem je skutečnost, že přibližně desetina populace ČR se v kterýkoliv moment nachází v bezprostřední blízkosti ozbrojeného civilisty, a tedy potenciálně i v “zóně” přímé ochrany plynoucí z občanských práv v oblasti civilního držení zbraní. S tím se inherentně pojí otázka, do jaké míry současná legislativa a soudní praxe podporuje či odrazuje legální držitele od toho, aby v případě potřeby poskytli ochranu i jiným osobám než jen sobě a svým nejbližším. Společenské funkci právní úpravy nutné obrany se věnuji na s. 52 a s. 243 monografie Nutná obrana v právní praxi, takže to zde nebudu rozvádět a odkazuji na ni.
Co do kriminologických souvislostí: v mé advokátní praxi jsem měl při přidělování ex offo případů štěstí především na různé recidivisty – zloděje. Na konci právní porady k jejich obvinění s nimi obvykle brainstormuji také případy zaměřené na nutnou obranu, ať už z mé vlastní praxe nebo ze série monitoringu. Jsem prostě zvědavý, jak nutnou obranu vnímají kariérní pachatelé. Z těchto debat mi vyplynuly dva závěry: (1) Recidivisté jsou si velmi dobře vědomi praxe držení a nošení zbraní, a zohledňují ji stejně jako zohledňují rozdíl mezi sazbami jednotlivých trestných činů. (2) Možnost obrany oběti se zbraní akceptují čistě technicky a zcela bez emocí (nedávno mi jeden nenásilný recidivista – zloděj řekl: “Vlezl do baráku? Tak to musel počítat s tím, že ho zastřelí!”).
Z hlediska dopadu na ty naprosto nejzávažnější trestné činy, jako útoky 15. a 21.12.2023, je nicméně 10% populace “v přímé zóně ochrany” legálně držené zbraně, pro statisticky významný dopad málo. A to i při odhlédnutí od faktu, že pachatel si vybírá oběť, místo, čas, způsob a nástroj spáchání, ergo preferuje místa s nízkou pravděpodobností přítomnosti ozbrojených osob mezi zamýšlenými oběťmi.
Jedna z naprosto zásadních skutečností prosvítajících z článků v sérii Čestná zmínka je korelace mezi nárůstem počtu zásahů ozbrojených civilistů proti aktivním vrahům a procentem populace s povolením k nošení zbraně. USA měly přibližně do roku 2010 nižší procento populace s povolením k nošení zbraně pro osobní ochranu než Česká republika (přičemž se toto velmi liší také vzájemně v rámci jednotlivých států; k tomu podrobně viz Bruen (I), (II), (III)). Toto číslo pak rychle vzrůstalo. Vysokou pravděpodobnost zásahu ozbrojeného civilisty proti aktivnímu vrahovi lze spojovat až přibližně s hranicí 10% dospělé populace s povoleními k nošení zbraně, kdy lze vysledovat i případy zásahů více na místě se náhodně nacházejících ozbrojených civilistů proti jedinému útočníkovi (viz např. David George & Jesse Zamora, Bryan Whittle & Juan Carlos Nazario). I pokud nenosí zdaleka všichni držitelé povolení, tak po započtení překryvů se v “zóně přímé ochrany” legálně držené zbraně nachází přibližně třetina populace.
Co do účinnosti pak lze shrnout následující závěry:
- 96% zásahů ozbrojených civilistů proti aktivním vrahům je úspěšných, přičemž v 83% zasahující civilista pomůže bez vlastní úhony.
- V 44% případů se jednalo o okamžitý nebo téměř okamžitý zásah ozbrojeného civilisty proti aktivnímu útočníkovi, v dalších 45% o reakci v řádu nižších desítek sekund. Policejní reakce téměř nikdy není rychlejší než 8 minut (v případě FFUK dosažení obětí v místnosti 417 až 29 minut po počátku útoku).
- Přední instruktor Zdeněk Charvát, který “vycvičil desítky tisíc osob, včetně policistů a vojáků“, v rámci pracovní skupiny MV uvedl, že dle jeho zkušeností má typický civilní držitel vyšší dovednosti zacházení se zbraní než 80% (osmdesát, nejde o překlep) policistů a vojáků.
Politické souvislosti
Úplně první a nejzásadnější politická souvislost ukazuje na pragmatické a objektivní, byť doposud spíše podvědomé, vnímání reality českými politiky. Nejzásadnějším a nejvíce raženým bodem kampaně Amnesty International proti občanským právům v oblasti civilního držení zbraní je požadavek restrikcí na držení a nošení zbraní pro osobní ochranu. Navzdory značnému úsilí (a patrně také značným výdajům) bylo doposud vznášení tohoto požadavku stejně úspěšné, jako mlácení obličejem do zdi pohraničního řopíku.
Druhou zásadní skutečností je potenciální voličský dopad:
- Jako volební blok “zbraňové” jádro opravdu představuje 3% veškeré populace.[3] Jádro je tedy ca. 5% dospělé voličské populace (vč. ostatních skupin), a v případě aktivizace (jako tomu bylo unijní zákazovou směrnicí) ca. 10% aktivní voličské populace.
- “Slupku jádra” tvoří osoby nevlastnící zbrojní průkaz, ale považující zbraň za součást rodinného jmění, přímé svobody a zajištění bezpečnosti. Největší obavou držitele není, že by přišel o zbraň, ale že by byl připraven o možnost ochrany svých bližních prostřednictvím zbraně. Žena včelaře z Vochova zbraň nikdy nevlastnila, ale zbraňové restrikce by vnímala stejně úkorně, jako on sám. Zbraně pro slupku jádra nepředstavují relevantní téma, dokud je právo a svoboda jejich vlastnictví samozřejmým. Tím se v případě aktivizace dostáváme co do slupky jádra až k 30% aktivní voličské populace.
- “Přidružené atomy“ pak představuje 33% populace v podobě “aspirantů”, tedy osob, které podle STEM/MARK o získání ZP sk. E uvažují. Při značném překryvu s množinou slupky jádra toto lze redukovat na přibližně 15%. Aktivizace do míry, že by občanská práva v oblasti civilního držení zbraní pro tyto osoby mohly být klíčovým rozhodujícím tématem, by čistě u této skupiny byla nižší, odhaduji poloviční, tj. ca. 8% aktivní voličské populace.
V případě aktivizace lze odhadovat, že se zachování občanských práv a svobod v oblasti civilního držení zbraní může stát zásadním tématem až pro přibližně polovinu aktivní voličské populace. To koresponduje s procentem osob, které dle STEM/MARK považují držení zbraně za užitečné.
Závěr
Jak jsem podrobně rozvedl v článku Srovnání české zbraňové legislativy s jinými evropskými zeměmi, Česká republika patří do evropského kulturního okruhu, v němž jsou palné zbraně spojovány primárně nikoliv se sportem a lovem, ale se zajištěním základní lidské potřeby bezpečí. Jde o potřebu bezprostředně následující po zajištění základních fyziologických potřeb.
Kultura určuje politiku a politika určuje právo. Bez ohledu na chvilkové záchvěvy veřejného mínění, výzkum STEM/MARK ukazuje, že současná kultura civilního držení zbraní pro sebeobranu je v ČR zakořeněna pevněji, než dosud stanovovaly nejoptimističtější prozbraňové odhady.
A jediné, co je potřeba k rozšíření evangelia zbraně mezi většinu z 45% osob, které dle STEM/MARK nepovažují civilní držení za prospěšné, je naučit je počítat.
Počítat, že když jde o vteřiny, je policie 29 minut daleko.[4]
[1] Vedle toho je dále 70.504 držitelů zbrojního průkazu D, kteří jsou oprávněni zbraň nosit v rámci výkonu povolání. I mimo déčkaře u městských policií nebo uniformovaných SBS lze k “nadpisovým” 210.000 přičíst ca. 10.000 osob, které jsou ozbrojeny pracovně v soukromém sektoru, ale v civilním oblečení, a které nepředstavují průnik množin E a D nosičů.
[2] Držení ZP sk. E v 2019 uvedlo 82% čtenářů průzkumu zbrojnice.com. Zbraň tehdy tedy nosilo ca 90% čtenářů, kteří byli současně držiteli zp. sk. E.
[3] Doposud jsme mohli odhadovat, že pouze 30 – 50% držitelů představuje jádro, které by reagovalo na významné legislativní restrikce způsobem, že by pro ně znamenaly rozhodující, potenciálně až jediné volební téma. Toto vnímání je potřeba upravit na 80 – 90%.
Často jsem se v dikusích dostával do debat o tom, jaká je vlastně praktická účinnost nošení palné zbraně v případě sebeobrany. Vím, že máte téma zpracované asi nejlépe z mně známých lidí, tak by mě zajímal váš pohled.
Já většinou říkám, že když budu mít pistoli, tak pokud se já sám stanu terčem útoku, tak šance, že bych se ubránil, je poměrně nízká. (a tak často ty diskuse začínají … “stejně by ti to k ničemu nebylo, kdybych tě teď praštil”) Ti agresoři by museli udělat vážnou chybu. Prostě když zpoza rohu vyletí klacek a praští mě do hlavy, nenadělám už nic. Stejně tak když se dostanou na kontaktní vzálenost a oni budou opravdu prudce kontaktní, šance, že se zvládnu uchýlit na pár sekund do ústraní a tasit, je také nejistá.
Samozřejmě, situace, kdy se ocitnu u zdi domu a proti mě se bude stahovat skupinka kulturních obohacovačů, mi dává dobré šance.
A pokud bychom vzali mediálně nejčastější případy, kdy nějaký nový Němec začně bodat do lidí kolem, bude to celé záviset na tom, zda budu první obětí, nebo potenciálně až nějakou následující, což mi dá šanci na efektivní zásah.
Na druhé straně, většinou v těch debatách říkám, že jako ozbrojený civilista jsem v podstatě mnohem větším přínosem pro ně .. tedy lidi kolem. Protože pokud nebudu první obětí, jsem to právě já, kdo může zabránit během pár sekund masakru, na rozdíl od policie, která pak může být lepší v komplikovaných případech, ale bude jí to trvat desítky minut. A v té debatě se pak dostaneme do situace, kdy někdo je proti tomu, abych mohl nosit, někomu je to jedno a někdo to spíš vítá. Nechávám je proto, aby nějak ohodnotili přínosy a zápory toho, že já tam budu ozbrojený.
Většinou zdůrazním, že ochota ozbrojeného civilisty zasáhnout je velmi závislá na jakési apriorní právní jistotě toho, že jeho zásah bude těmi zachráněnými vítán. Tedy že pokud tady Franta je kategoricky proti nošení, že by měl taky sdělit, zda by chtěl, v případě napadení, abych zasáhl. Že pokud je proti nošení, měl by strpět útok do příchodu policie a bylo by to taky dobré vědět dopředu, že o pomoc nestojí. Protože zasahující tak jako tak riskuje stíhání, a kdyby zasahoval proti vůli napadeného, který by pak vypovídal v jeho neprospěch, bylo by lepší nechat věci plynout.
Tedy abych se dostal k otázce – jaký je poměr počtu úspěšných použití zbraní v případě, kdy je napaden přímo ozbrojený člověk a kdy ozbrojený člověk pomáhá odvracet útok na někoho jiného?
Můj intuitivní odhad je ten, že zásah ve prospěch napadeného spoluobčana je efektivnější, než striktní sebeobrana. Tedy že moje zbraň chrání tebe a tvoje chrání mě.
Odpovídá tomu nějak kauzistika nebo se to pro nízký počet případů nedá zobecňovat a zůstane to spíš jako diskusní téma?
Já toto téma vnímám primárně z úplně jiného konce.
První krokem k pořízení zbraně pro sebeobranu (nošení) je připuštění si eventuality potřeby jejího použití. Budeme-li vycházet z toho, že současný systém zkoušky k ZP fakticky vylučuje osoby s IQ ~<90 (a ca IQ ~<85 pro nejsnadnější skupinu A), tak součástí tohoto myšlenkového pochodu je také nerozlučně spjata úprava obecně přístupu ke své bezpečnosti. Vyhýbání se "hloupým místům v hloupé časy", výrazně vyšší míra situačního přehledu, specificky u mužů obecně vyšší snaha o deeskalaci konfliktních situací, ad.
To první je v druhé rovině významně podporováno de facto nucenou abstinencí, která kromě snížení množiny možných konfliktních situací taky sama o sobě vede k snížení přítomnosti na "hloupých místech v hloupé časy".
Třetí zásadní rovina je téměř až animální. Podle výzkumů pachatelé domácího násilí dokáží identifikovat oběti domácího násilí při sledování ca 10 vteřin chůze ženy zezadu na videu. Jen velmi málo násilí je zcela náhodné povahy - pachatel si vybírá oběť, místo, čas, způsob a nástroj spáchání. Kdo vyrůstal v Mostě nebo v Karviné dobře rozumí tomu, že většina potenciálních útočníků dokáže skvěle rozpoznat, kdo není vhodnou obětí. V angličtině se tomu říká "walking tall".
Teď se teprve dostáváme k jádru Vašeho dotazu. Odpověď je jednoduchá - případy, kdy zbraň v obraně opravdu nemůže vůbec nijak pomoci, můžeme klidně ignorovat. Pokud to je něco, co nelze vůbec nijak ovlivnit, není potřeba si tím lámat hlavu. Stačí se spokojit s vědomím, že beze zbraně by má situace horší být nemohla. A pořád zůstává malá šance, že útočníkův plán nepůjde zcela, jak si ho nalinkoval, a pak bych opravdu beze zbraně být nechtěl.
Pak zbývá většina "běžných" obranných situací. Ty jsou v naprosté většině zakončeny ztrátou odhodlání útočníka po prezentaci zbraně bez potřeby výstřelu. A pokud vědomí, že "jde proti zbrani" útočníka nezastaví, pak opět bych opravdu beze zbraně v takové situaci být nechtěl.
Pokud už by mělo dojít na ten úplně nejhorší scénář z nejhorších, pak mým osobním vzorem je Ari Fuld. https://zbrojnice.com/2018/09/18/cestna-zminka-ari-fuld/ Můžeme doufat, že dokážeme, co dokázal Ari Fuld, a cokoliv dalšího už by byl jen bonus.
V dalším vizte https://zbrojnice.com/2024/01/01/ozbrojena-verejnost-a-ochrana-mekkych-cilu-iib-odhodlani-ke-stretu-se-smrti/
Jen poznámku k IQ.
Ono to je trochu složitější – pokud a priori postulujeme, že jde o člověka se záměrem se ozbrojit na svoji obranu, pak IQ je ku prospěchu a umožní mu lépe analyzovat situaci a třeba předcházet problémům.
Pokud bereme IQ bez dalších podmínek, pak vysoké IQ u hoplofobů je spíš na škodu, protože jim umožňuje lepší (sebe)manipulaci, takže ve výsledku jsou mnohem větším bezpečnostním rizikem nejen pro sebe, než by byli lidé s IQ 80, kteří většinově nemají velký vliv na ostatní a řídí se spíš zkušenostmi a nějakým selským rozumem.
Já jsem v podstatě mířil na ty s vyšším IQ, kteří mají tendence manipulovat a tedy jsem hledal nějaké podněty a argumenty pro vedení diskuse s nimi.
Reaguji na: “Já většinou říkám, že když budu mít pistoli, tak pokud se já sám stanu terčem útoku, tak šance, že bych se ubránil, je poměrně nízká. (a tak často ty diskuse začínají … “stejně by ti to k ničemu nebylo, kdybych tě teď praštil”) Ti agresoři by museli udělat vážnou chybu. Prostě když zpoza rohu vyletí klacek a praští mě do hlavy, nenadělám už nic.”
Mě by zajímalo, kde se pořád bere ta jistota, že nejvíc útoků probíhá formou číhá za rohem, aby ho praštil klackem zezadu po hlavě, tedy bez šance se ubránit. Podle mě je to mýtus nebo spíše argumentační faul a útoků ze zálohy přímo na člověka mnoho nebude. Takže si myslím, že určitě je více času na řešení situace, pokud jdu pomoci někomu jinému, ale zbraň si pořizuji primárně pro ochranu sebe a svého nejbližšího okolí.
To je většinový argument odpůrců zbraní. Proto jsem se ptal na tu statistiku – jak je to tedy reálně.
Ten argument se pak dá probrat buď ze strany “tohle jsou statisticky nevýznamné případy, protože obránce má téměř vždy čas, útoky nejsou vedeny klackem zpoza rohu” anebo ” statisticky útok na ozbrojeného člověka končí pro obránce v xx procentech úspěšně”.
Tohle bylo jádro mého dotazu.
Díky za optimistický článek! Jen houšť a větší kapky!
Stojí možná za to opět (už jsem ten text odkazoval vícekrát) připomenout, že existují i další (a diskutabilně snad ještě důležitější) důvody k nošení než jen samotná (samozřejmě velmi důležitá) ochrana sebe a bližních — http://www.ocs.cz/Guns/Ethics-from-the-barrel.pdf
K dotazu výše, statistiky při ruce nemám a dohledávat zrovna teď nemám pokdy (ovšem asi stojí za to si třeba jen projít zdejší Čestné zmínky), ale jen tak narychlo z hlavy bych sebeobranu zdaleka tolik nezatracoval oproti „tebeobraně“ (aniž bych tím chtěl snižovat její význam): jen zcela výjimečně útočník z krytu či bezprostřední blízkosti bez jakéhokoli předchozího varování rovnou udeří (bodne, whatever). V praxi většinou předchází nějaká eskalace konfliktu, již může i jen pouhá hrozba zbraní velmi účinně zastavit.
V té “tebeobraně” je jeden důležitý moment – pokud jsem cílem, ale jde zatím jen o nátlak, musím zvažovat moment, kdy vytáhnu kartu. Když to udělám nešikovně, můžu se stát pro soudy agresorem. Naproti tomu vedle stojící tebeobránce může situaci sledovat a zasáhnout v můj prospěch s větším nadhledem a přípravou.
Tím vůbec nezpochybňuji sebeobranu. Ta je samozřejmě základ, od kterého se zbytek teprve odvíjí.
Otevřel jsem to proto, že poměrně často se v debatách lidé omezují právě na tu variantu striktní sebeobrany, kde pak vybírají scénáře, kdy obránce má malé šance. Manipulací pak zakončí závěrem, že to tedy stejně nemá cenu.
Takže lze očekávat, že všechny politické strany budou v předvolební agitaci hlásat zachování (ne-li “vylepšení”) práva na zbraně pro všechny slušné občany, ať už se tím myslí cokoliv.
S implementací předvolebních slibů do vládní praxe jsou již nějaké (globální a tisícileté) zkušenosti.
No – potkal jsem pár odpůrců, kteří po prvním přežitém “elpasu” obrátili. Osobně jsem měl v první půlce devadesátek veselý zážitek s “přítulnými” skíny na ulici před budovou soudu, ale naštěstí je včas rozehnala dvoumetráková kolegyně s papírama na hlavu. Od té doby “holej” skoro nechodím. Vyplatilo se mi to někdy v pětadevadesátým na jarní vodě – chrněl jsem si sám na kempu, když přitáhla tlupa (pěti nebo šesti) grázlíků cestou z hospody a začli mi šacovat bagáž pod lodí s tím, že případné námitky vyřeší šutrem do hlavy a hozením do řeky. Tak jsem se zvednul se železem v ruce a natáh kohout. Po bliknutí jednoho z dobráků do laufu jsem poprvé viděl naživo přesun mimoprostorem… Bohužel jsem si při tom půlkama málem prokous spacák v obavě z následků skutečnosti, že to do nich budu muset nasypat. Naštěstí to pro mě vyhodnotili správně a vypařili se nadsvětelnou rychlostí i bez hyperdrajvu a ohňostroje.
Od známýho vandráka a dispečera na metru jsem se doslech, že profi grázlíci mají velmi vyvinutý pozorovací talent a poznají, na koho si můžou troufnout a kde by je to v lepším případě jenom bolelo.