Zahraničí

Zbraňové zákony Nového Zélandu ve světle masakru v Christchurch 15.3.2019

Po masakru v mešitách ve městě Christchurch, který v pátek 15.3.2019 spáchal australský přistěhovalec s použitím samonabíjecí brokovnice a samonabíjecích pušek, na sebe nedala dlouho čekat typická reakce politiků – v tomto případě premiérky Jacindy Ardern – v podobě volání po zákazu držení některých zbraní. Netrvalo dlouho a kabinet v čele s premiérkou pouhých 6 dní po činu oznámil úplný zákaz samonabíjecích a útočných pušek. S okamžitou platností. Nová legislativa byla vytvořena během pouhých 3 dnů, v rozporu s demokratickými postupy, bez analýzy nedostatků současné legislativy a zhodnocení vhodnosti navrhovaného opatření k dosažení sledovaného cíle, aniž by občané (na které nejvíce dopadne) měli možnost jakkoli se vyjádřit. (zdroj)


Autorem článku je Šadi Diab.


Pachatelem Australan, který získal zbrojní průkaz za podezřelých okolností

Novozélandská reakce v tomto připomíná postup Evropské komise, která jen pár dní po útocích ve Francii v roce 2015 přišla s návrhem změn zbraňové legislativy, které odborná veřejnost ve vzácné jednomyslnosti považuje nejen za kontraproduktivní, ale také prokazující naprostou absenci jakýchkoliv odborných znalostí jejích autorů.

Pachatel z Christchurch byl držitelem platného novozélandského zbrojního průkazu, neboli “firearms licence”, a zakoupil minimálně 4 z 5ti zbraní, které použil při vraždění, legálně v místním řetězci Gun City (zdroj). Postupně ale vyplývá na povrch celá řada informací, které zpochybňují, zda-li proces vydání zbrojního průkazu proběhl v souladu se zákonem.

Podle dostupných informací pachatel nebyl občanem Nového Zélandu ani v zemi neměl trvalý pobyt a zemi spíše jen pravidelně navštěvoval. Je proto logické se ptát, jak se cizinci bez trvalého pobytu podařilo získat zbrojní průkaz a legálně opatřit zbraně.

V tomto článku bych se chtěl věnovat tomu, jak je nastavena zbraňová legislativa na Novém Zélandu, její vyváženosti a zda pachatel nevyužil nějakou mezeru v zákoně, aby se dostal ke zbraním.


Masová vražda v Christchurch:


Současná zbraňová legislativa Nového Zélandu

Zbrojní průkazy

Stávající zbrojní zákon Nového Zélandu se řídí tzv. Arms Act. (zdroj)

Ve chvíli, kdy se odehrál masakr v Christchurch, zákon podle Arms Act umožňoval nakládání se zbraněmi osobám, které vlastní příslušné oprávnění v podobě “firearms licence” a jen za oprávněným účelem. Jako oprávněný účel je dle zákona považován lov, odstřel škodné a další zemědělské aktivity, sport, sběratelství a divadelní činnost (např. reenactment).

Sebeobrana není podle zákona považována za legitimní účel k získání zbrojního průkazu a koupi zbraně. Držet, nosit  a používat zbraň nelze ani v případě soukromé ochrany VIP osob (tu můžou v případě potřeby poskytovat pouze příslušníci místní policie a armády). Pro použití zbraně v sebeobraně (např. doma nebo na lovu) musí mít držitel důvodnou obavu o svůj život nebo zdraví v momentě, kdy zbraň použije.

Kategorie zbraní

Zbraně byly v době spáchání masakru podle zákona rozděleny do 4 kategorií:

  1. Pistole – palné zbraně kratší 762 mm (30 palců).
  2. Zakázané zbraně – kulomety, samočinné útočné pušky, granáty a granátomety. Do této kategorie spadají i předměty jiné než palné zbraně, například pepřový sprej. Kabinet ministrů Nového Zélandu si ponechává možnost označit předměty za zakázanou zbraň podléhající regulaci.
  3. Samonabíjecí zbraně vojenského typu (MSSA neboli Military-style semi-automatics) – do této kategorie spadají samonabíjecí pušky nebo brokovnice vybavené jakýmkoli z těchto doplňků :
    1. sklopnou nebo teleskopickou pažbou,
    2. úchytem pro bodák,
    3. samostatnou pistolovou rukojetí “vojenského typu”,
    4. tlumičem záblesku,
    5. zásobníkem nebo nábojovou schránkou s kapacitou vyšší než 7 ran (15 ran v případě zbraní s okrajovým zápalem, tedy malorážek),
    6. oddělitelným zásobníkem s kapacitou nad 10 ran (15 ran v případě zbraní s okrajovým zápalem).
  4. Zbraně kategorie A. – do této kategorie spadají všechny zbraně, které nespadají do žádné z výše zmíněných kategorií a tvoří většinu legálně držených zbraní v zemi. Tato kategorie obsahuje pestrý výčet typů a modelů palných zbraní. Do této kategorie spadají i samonabíjecí pušky typu AR-15, pokud mají zásobník s kapacitou do 7 ran a nejsou vybaveny žádnou z položek zmíněných v bodě č.3.

Zbraně kategorie A nepodléhají registraci, evidence jejich prodeje se vede jak v papírové, tak i v elektronické podobě a předání těchto informací policii je ponecháno na libovůli prodejce. V zemi neexistuje jednotný registr palných zbraní. Prodej mezi soukromými osobami není policií nijak kontrolován a záleží jen na poctivosti prodávajícího a kupujícího, zda se prokáží platným zbrojním průkazem.

Velmi přehledné a podrobné shrnutí, jak lze na Novém Zélandu obdržet zbrojní průkaz a pořídit si palnou zbraň, popisuje článek “Jak to chodí u protinožců” zveřejněný ing. Karlem Psohlavcem, který rok na Novém Zélandu pobýval. Z jeho popisu je patrné, jak snadné a časově i finančně nenáročné je získat tzv. “Návštěvnický zbrojní průkaz” pro cizince, neboli “visitors licence”. (zdroj)

Nejasnosti ohledně procesu vydání zbrojního průkazu pachateli

Pokud by pachatel měl pouze tento “návštěvnický zbrojní průkaz”, který má platnost 1 rok, již by měl možnost pořídit si legálně zbraně kategorie A, tedy i schválené samonabíjecí pušky bez registrace a nákupního povolení. Z pachatelova videa je patrné, že minimálně jedna ze samonabíjecích pušek měla rukojeť a pažbu schválenou do kategorie A. Ovšem pro získání onoho návštěvnického zbrojní průkazu by pachatel musel podle zákona prokázat, že je držitelem obdobného povolení ve své zemi. To žádný zdroj nezmiňuje.

Z dostupných zdrojů však víme, že si pachatel opatřil své zbraně na základě zbrojního průkazu pro rezidenty, který je vydáván na 10 let. Pro získání tohoto průkazu by pachatel musel mimo jiné uvést dvě osoby, které zná déle než pět let a nejsou v příbuzenském vztahu, které policie kontaktuje a dotazuje se na spolehlivost žadatele.

Bývalý příslušník novozélandské policie odboru pro zbraně a střelivo Joe Green pro média prohlásil, že podle jeho zdrojů u bezpečnostních složek došlo při vydávání zbrojního průkazu pachateli k závažným pochybením. Policie údajně nesplnila zákonem stanovené postupy pro posouzení bezúhonnosti žadatele. (zdroj)

Tato pochybení lze shrnout následujícím způsobem:

  • Pachatel podal žádost na policejním oddělení v okrese, kde měl větší šanci na schválení žádosti.
  • Nebyl proveden pohovor s partnerkou/nejbližším příbuzným žadatele.
  • Pohovor se dvěma nezávislými ručiteli byl proveden nestandardním způsobem, obě osoby znaly pachatele pouze z on-line chatovací místnosti a vypovídaly identicky.
  • Pohovor se samotným pachatelem nebyl (na jeho žádost) proveden u něj doma, proběhl u něj na pracovišti.
  • Existují pochybnosti, zda byla provedena zákonem stanovená domácí kontrola a prověrka zabezpečení.
  • Ze samotného schvalovacího procesu bylo zřejmé, že žadatel nemá žádné přátele. (zdroj)

Aktualizace 24.3.2019: Novozélandská policie uvolnila informace o průběhu prověřování pachatele pro účely vydání zbrojního průkazu. Podle policie byla zákonem stanovená domácí prověrka zabezpečení a pohovor s pachatelem provedeny. Zdroj: Channel News Asia

Zhodnocení novozélandské legislativy

Z výše uvedených skutečností lze dojít k několika závěrům. První je, že zákony upravující civilní držení zbraní na Novém Zélandu se mohou ve srovnání s českou legislativou zdát být navrženy poměrně chaoticky a co do dopadů být značně nevyvážené.

Na jednu stranu je zákon velmi restriktivní v ohledech, kdy je to zcela zbytečné a nijak to bezpečnosti nepřispívá. Jako příklad lze uvést:

  • řazení pepřových sprejů do stejné kategorie zakázaných zbraní, jako například kulomet, samočinné pušky, granátomety a granáty (toto známe také z Británie, Švédska),
  • regulace doplňků a částí zbraní, které nejsou nijak nebezpečné, jako jsou pistolové rukojeti, teleskopické a sklopné pažby, úchyty na bajonet, tlumiče záblesku, kapacita zásobníku atd. (podobně jako například v Kalifornii nebo New Yorku),
  • neumožnění zákonadbalým občanům nošení zbraní za účelem sebeobrany, přitom zejména v případě  útoku v Christchurch je zřejmé, že by stačil alespoň jeden legálně ozbrojený občan na místě a k tragédii takového rozsahu nemuselo vůbec dojít, protože pachatel se dal na útěk před mužem, který se zmocnil jedné z jeho zbraní, byť z ní nedokázal vystřelit. (zdroj)

Na druhou stranu místní legislativa z české perspektivy trpí následujícími “dírami”, které v ní zřejmě zůstanou bez ohledu na zákaz té či oné konkrétní zbraně:

  • nedostatečná (téměř neexistující) evidence zbraní držených občany a prodejů zbraní,
  • nedostatečné nástroje prověřování spolehlivosti a bezúhonnosti žadatelů o zbrojní průkaz,
  • snadný přístup cizinců k získání návštěvnického povolení k držení zbraní a nedostatečné postupy při prověřování jejich spolehlivosti a bezúhonnosti,
  • směšně nízké postihy za porušování zákon na úseku zbraní a střeliva.

Dřívější pochybení NZ policie při dohledu nad zbraněmi

Příklad pochybení policie, který mluví za vše, je případ jistého Petera Edwardse, který před pěti lety získal od novozélandské policie zbrojní průkaz, i přes to, že byl v Austrálii 53 krát odsouzen, a to včetně odsouzení za závažnou trestnou činnost (zdroj) a zbraně zakoupené na Novém Zélandu během 18ti měsíců přeprodával gangům. Policie na Novém Zélandu zcela selhala při ověřování jeho bezúhonnosti u svých sousedů. Za tento zločin byl Edwards odsouzen k pouhým 2 letům a 8 měsícům odnětí svobody.

Další příklad je případ drogového dealera Jasona Rodericka McGratha, u kterého doma nalezli miliony dolarů v hotovosti, drogy a čtyři nelegální pušky AR15 s vybroušenými sériovými čísly, bubnové velkokapacitní zásobníky, střelivo. Muž byl odsouzen pouze za svou drogovou činnost, ovšem za držení nelegálních zbraní nedostal žádný trest. (zdroj)

Policie potvrdila, že nejméně 1132 australských zločinců získalo novozélandský zbrojní průkaz kvůli nedostatečné komunikaci databází mezi australskou a novozélandskou policií. A to jsou pouze případy osob, které byly deportovány. Ve skutečnosti jich je více. Zajímavé je, že novozélandské celní a imigrační služby možnost získat kriminální záznamy žadatelů mají. Policie je v tomto ohledu značně pozadu.

Dále vše nasvědčuje i laxnímu přístupu novozélandské policie k dodržování již tak nedokonalých postupů prověřování žadatelů o zbrojní průkaz. Jako tomu došlo jmenovitě v případě pachatele z Christchurch. Vše nasvědčuje tomu, že pokud by policie důkladněji dodržela zákonné postupy, pachatel by zbrojní průkaz nedostal a legálně by zbraně nezískal. Ovšem toto nejsou jediné nedostatky, se kterými se policie na Novém Zélandu potýká, podle všeho trpí na nedostatečný výcvik, špatnou vybavenost, a další neduhy. (Zdroj)

Koneckonců reakční doba 36 minut, kterou policii trvalo, než proti pachateli v Christchurch zasáhla, mluví sama za sebe.

Namísto efektivního řešení populistický zákaz

Mohla by tedy nějaká zákonná opatření nebo úprava legislativy zcela zabránit, aby pachatel z Christchurch spáchal svůj hrůzný čin? Vzhledem k tomu, že tento zločinec disponoval podomácku připravenými výbušninami (které jsou nelegální) a sám přiznal, že měl možnost volit i jiné prostředky, je zřejmé, že by ani sebelepší legislativa jeho čin neodvrátila. A to zejména proto, že byl rozhodnut jakékoli zákony porušit. Lze ale s jistotou říct, že důkladné dodržení stávající legislativy policií by pachateli zabránilo ke spáchání zločinu získat a použít legální palné zbraně. Lze také s jistotou říct, že důkladněji napsaný a nastavený zbrojní zákon by dal šanci zákona dbalým občanům proti pachateli zasáhnout rychleji než policie, dříve jej zastavit a minimalizovat oběti na životech. Ostatně nakonec byl pachatel zastaven zbraní v rukou civilisty – byť nefunkční.

Kvalitně napsaný zbrojní zákon by znemožnil jeho zneužití zločinci jak v tomto případě, tak i v jiných případech, vzal by iniciativu z rukou zločinců a dal by ji do rukou občanů, kteří zákony dodržují. Pachatel z Christchurch využil nedostatečné legislativy a laxního přístupu policie a snadněji tak získal prostředky ke spáchání zločinu.

Vzniká zde tedy logická otázka: kdo za to může? Kromě hlavního viníka – samotného pachatele – lze za touto tragédií spatřit také pochybení státu, jak v nekvalitní práci zákonodárců, tak v nedůsledné práci státní policie. Zákonodárci nedokázali vytvořit kvalitní zákon, který by umožnil občanům se bránit, a který by efektivně znemožnil zločincům získat zbraně legálně. Policie pak nedokázala dodržet ani tímto zákonem stanovené postupy a v průběhu samotné tragédie nedokázala včas a účinně zasáhnout, aby občany ochránila.

Zdálo by se, že logickým krokem politiků, zákonodárců a představitelů bezpečnostních složek po takové tragédii by bylo důkladně vyšetřit celou situaci, zjistit příčiny, pochybení a označit viníky. Řádně je potrestat a přijmout opatření, která by podobným tragédiím zabránila. Potrestán by měl být v první řadě hlavní viník. Poté by měli nést následky ti, kdo porušili předpisy a pachateli umožnili získat zbrojní průkaz, byť pro to nebyly splněny zákonné podmínky. Zákonodárci by měli reagovat odstraněním nedostatků staré legislativy. Tento postup by se neměl v žádném případě uspěchat, kvalitní zákony nevznikají ze dne na den.

V případě Nového Zélandu se však vláda v čele s premiérkou Jacindou Ardern rozhodla pro zcela opačný postup. Za viníky byly označeny legálně držené samonabíjecí zbraně a potrestáni mají být zejména ti, kdo je legálně vlastní, tedy občané Nového Zélandu. Ti nyní mají na výběr mezi tím, že buď zbraně “dobrovolně” odevzdají, nebo jim je následně zabaví úřady pod hroznou uvěznění. Celé toto “řešení” bylo ušito horkou jehlou během pouhých tří dnů a oznámeno 21.3.2019 pouhých 6 dní po tragédii, kdy bylo vyšetřování útoku na samotném začátku.

Inspirace Austrálií, kde zákaz nepomohl

Je zřejmé, že inspirace pro toto “řešení” čerpá premiérka a její kabinet od svých australských sousedů. Austrálie je odpůrci zbraní často dávána za příklad “fungující” zbraňové legislativy. Po masakru v Port Arthur v roce 1996 zavedla podobný zákaz (zdroj) jako nyní Nový Zéland a spustila program povinného vykupování zbraní od občanů, tzv. buyback. Zastánci tohoto postupu často argumentují, že tímto v Austrálii zabránili zločinům páchaným se střelnou zbraní a masakrům obecně. Realita je ovšem jiná (článek, zdroj). Masové vrahy to nezastavilo, jen častěji sáhnou po jiném prostředku, oběti ale nejsou o nic méně mrtvé – byť masmédia často tvrdí opak.

Zločincům tyto zákazy přístup k nelegálním zbraním neznemožnily a Australská policie čelí záplavě nelegálních zbraní, jako jsou Lutyho samopaly a další podomácku vyrobené zbraně, které si zločinci vyrábějí a opatřují nehledě na zákazy.

Komentář autora

Nutno podotknout, že je celá tato iniciativa premiérky Ardernové doprovázena vlnou pochybné propagandy ze strany masmédií, která nadšeně informují o tom jak novozélanďané s radostí a pochopením odevzdávají své zbraně  a vychvalují “moudré” rozhodnutí premiérky. Tatáž média však zapomínají informovat o rozhořčení zrazených občanů a o panice, která držitele zachvátila.

Držitelé samonabíjecích pušek a zbraní obecně na Novém Zélandě nyní čelí velké výzvě. Ze strany vlastního státu byli neprávem obviněni a potrestáni. Je nyní na nich, zda se tomuto záměru politiků postaví a budou o svá práva bojovat. Rozhodnutí novozélandských politiků má ovšem i další dopady, které se zdaleka netýkají jen Nového Zélandu a držení civilních zbraní – jedná se o nebezpečný precedens kdy zákonodárci demokratického státu zneužili tragédie k omezení svobod a práv občanů, pokusili se posunout hranici toho, co si občané nechají líbit, nedali občanům možnost do procesu zasáhnout ani se k němu vyjádřit.

A ve chvíli, kdy se tato hranice prolomí, otevírá se cesta k totalitě.


Související:

Sdílejte:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *