Domácí

Unikátní české výročí: 600 let civilního držení palných zbraní

Málokterá tradice je tak bytostně spjata s českou společností, kulturou a právem, jako civilní držení palných zbraní. Byť počátky tohoto vývoje lze v obecné rovině vnímat jako postupné společně s vytříbením bojové taktiky husitských vojsk, zásadní symbolický obrat představovala bitva u Kutné hory. V noci z 21. na 22. prosince 1421 zde Jan Žižka navždy změnil nejen vývoj válečné strategie a taktiky, ale hlavně význam civilního držení zbraní, když útok husitské milice poprvé založil především na ofenzivním využití palných zbraní.

Vývoj husitské bojové taktiky před bitvou u Kutné hory

Řád a disciplína

Husitská vojska jsou obecně známa užitím celé řady revolučních taktických postupů. Téměř každý slyšel o vozové hradbě nebo přetvoření farmářských nástrojů v improvizované, avšak extrémně účinné chladné zbraně.

Tím úplně nejzásadnějším rozdílem byl ale důraz na přísnou vojenskou disciplínu, kdy každé porušení rozkazu či neplnění povinností bylo trestáno, často i smrtí. Oproti tomu standardní středověká armáda představovala těleso spoléhající se na bojové schopnosti rytířské jízdy. Rytíři se v rámci bitevní vřavy pohybovali v zásadě nezávisle. Na rytíře navázaná pěchota co do taktického postupu připomínala spíše rozběsněný dav než vojsko. Velení vojsku té doby bylo jako snaha nahánět stádo koček.

Jan Žižka před nástupem husitství vedl gerilovou válku proti Jindřichu III. z Rožmberka, účastníku věznění krále Václava IV. Díky tomu se Žižka důvěrně seznámil s přednostmi i nedostatky standardní bojové taktiky.

Své zkušenosti pak bohatě využil, když se později dostal do čela husitské milice. Věděl, že jeho ozbrojenci nemají šanci čelit profesionálním vojákům standardními dobovými postupy. Namísto toho vytvořil přísně hierarchizované vojsko s pevným řádem a disciplínou.

Zatímco profesionální vojsko bojovalo z dnešního pohledu polo-anarchistickým způsobem, husitské vojsko, jakkoliv se do značné míry spoléhalo na narychlo vyzbrojené civilisty, více než své dobové nepřítele připomínalo dávno zaniklé římské legie.

Vozová hradba

Pevná disciplína by ale nebyla nic platná vojsku, které pravidelně čelilo mnohonásobné přesile a útokům těžké jízdy. Jakkoliv byla oproti husitům katolická jízda spíše poloorganizovaná, pro pěchotní formace té doby byla naprosto destruktivní.

Vozová hradba a palné zbraně byly zprvu využity jako naprosté provizorium v bitvách u Nekmíře (prosinec 1419) a u Sudoměře (březen 1420). Výsledná převaha defenzivního nasazení vozové hradby proti útočící těžké jízdě pak vedla k jejímu zavedení jako běžné součásti husitské armády. Válečné vozy se staly prvním prostředkem, který byl masově vyráběn podle standardizovaného vzoru.

Výzbroj a raná taktika užití vozové hradby

Vedle zemědělských nástrojů upravených na zbraně, jako řemdih a cep, byla husitská vojska vyzbrojena celou paletou kořistních zbraní. Jednalo se především o chladné zbraně včetně kuší, ale také o postupně narůstající počet palných zbraní získaných ze zbrojnic hradů a měst. Ty se v předcházejících letech začaly běžně používat při obléhacích operacích útočníky i obránci. Stávaly se oblíbenými díky vysoké účinnosti proti brnění, relativně nižším nárokům na výcvik a nižší ceně v důsledku absence cechovních monopolů. Těžkopádnost, nepřesnost a nízká kadence v případě obléhacích bojů nepředstavovaly zásadní problém, nicméně znemožňovaly využití v poli v rámci běžné vojenské taktiky.

Využití vozové hradby zásadním způsobem potlačilo nedostatky plynoucí z těžkopádnosti raných palných zbraní ve prospěch výhod z účinnosti proti těžkému brnění. Prvně spíše provizorní taktika se stala hlavním způsobem husitského vedení boje. Vozová hradba čelila prvotnímu útoku jízdy palbou střelných zbraní a následně především kontaktním bojem chladnými zbraněmi dále podporovaných střelnými zbraněmi. Po získání převahy došlo k výpadu pěchoty a jízda mimo vozovou hradbu, kdy ofenzivní část boje spoléhala na chladné zbraně. Palné pak už nehrály zásadní roli, ledaže by husitští bojovníci byli opět donuceni k ústupu za vozovou hradbu.

Význam palných zbraní v rané husitské taktice

Husitská milice vyzbrojená palnými zbraněmi měla v počátku významnou, avšak nikoliv klíčovou roli. Kombinace užívání palných zbraní mimo statické obléhací operace a jejich vložení do rukou často zkušenostně i fyzicky méně zdatných členů husitské milice vytvořily tlak na jejich rychlý vývoj. Staly se lehčími, mobilnější a snadněji použitelnými. V neposlední řadě také byly snáze vyrobitelné, jak co do postupu tak i materiálové náročnosti. Nové typy palných zbraní jako tarasnice a píšťala rychle nahradily původní kořistní.

V počátku palné zbraně pro husity představovaly především významný psychologický prvek. Sebelépe obrněný urostlý rytíř, který zasvětil celý život výcviku a boji, najednou mohl padnout rukou drobné vesničanky, co se sotva před pár dny naučila střílet ze své nové zbraně. V praktické rovině nicméně hlavní váha vedení boje spočívala na bojovnících s chladnými zbraněmi. To se změnilo až bitvou u Kutné hory.

Národní miliční armáda

V červnu 1421 proběhl Čáslavský sněm, v jehož rámci došlo k zvolení dvacetičlenné zemské vlády. Usnesení sněmu kladlo zvláštní důraz na obecnou povinnost všech obyvatel uposlechnout volání do zbraně. Takováto obecná branná povinnost byla revoluční sama o sobě, usnesení Čáslavského sněmu ale šlo ještě dále. Poprvé ve středověké evropské historii účelem nemělo být plnění poddanských povinností vůči feudálnímu pánovi, ale pomoc a obrana země.

Faktická miliční povaha husitského vojska tím doznala také právního ukotvení.

Kutná hora, 1421 – palné zbraně v popředí

Pozadí bitvy

Vpády katolických sil doprovázely zprávy o nesmírné brutalitě německých a maďarských vojsk. Například na Náchodsku došlo k zmrzačení 40 chlapců, kterým katolíci usekli buďto levou nohu a pravou ruku nebo pravou nohu a levou ruku, aby tím předešli jejich možnému budoucímu zapojení na straně husitů. Postup Zikmundova vojska na podzim 1421 s sebou nesl pustošení, drancování, vraždění a znásilňování apokalyptických rozměrů. Žižka se rozhodl nečekat na příchod Zikmundových sil k Praze a vydal se mu vstříc do okolí Kutné Hory.

Kutná hora měla nejen strategický význam jakožto zdroj stříbra, ale také symbolický. O rok dříve královská vojska přepadla náboženskou pouť husitů u Sezimova Ústí. Při následném masakru bylo zavražděno na 5.000 osob, povětšinou žen a dětí. Částečně na místě, částečně následně upálením či naházením do štol v Kutné Hoře.

9. prosince 1421 blížící se Žižkovo vojsko přivítala delegace z Kutné hory, která oznámila připravenost měšťanů zapojit se do války na straně husitů. Žižka nechal vyspravit části městského opevnění a menší počet svých vojáků umístil k posílení obrany města. Hlavní voj rozmístil v polním ležení před městem.

21. prosince 1421 Žižka umístil vozovou hradbu přibližně kilometr od Kutné Hory směrem ke Kouřimi. Zatímco hlavní husitské vojsko v poli čelilo útoku maďarské těžké jízdy, ve městě došlo k převážně německému povstání. Všichni, kdo se nemohli prokázat předem domluveným heslem, byli pobiti, a hlavní brány byly následně otevřeny ke vstupu Zikmundových sil.

Útok maďarské jízdy na vozovou hradbu dopadl stejně jako všechny předchozí, Žižka se ale i tak se svými asi 12.000 členy táboritské milice ocitl v obklíčení až 80.000 Zikmundových profesionálů. Kromě toho byli husité téměř prakticky bez zásob, protože spoléhali na dodávky předtím umístěné ve městě.

Místo útěku útok

Žižka se v podobné situaci ocitl o měsíc a půl dříve na Plzeňsku. S 1.800 vojáky čelil mnohonásobné přesile na vrchu Vladař u Žlutic. Bezvýchodnou pozici vyřešil překvapivým nočním ústupem. Přitom se vyhnul hlavnímu ležení nepřítele. Vozovou hradbu zde použil dynamicky (za pohybu), ale pouze k obraně ustupujících vojáků.

Katolické síly by tedy při troše předvídavosti mohly očekávat obdobný postup i u Kutné Hory. Jenže Žižka tentokrát zašel mnohem dále.

Namísto kontrolovaného ústupu provedl v pozdní noci čelní výpad do hlavního polního stanoviště katolických vojsk tvořeného maďarskou jízdou a výkvětem katolického světa s nejlepšími vojáky 30 různých národností. Vozová hradba zde poprvé nepředstavovala defenzivní postavení, ale hlavní útočnou sílu husitského vojska.

Obvyklá taktika výpadů pěchoty a jízdy mimo bezpečí vozové hradby by v kontextu nočního boje a postupně se sunoucí vozové hradby znamenala nebezpečí rozptýlení v bojišti s početní převahou nepřítele.

Úspěch útoku tak záležel především na střelných zbraních. Zatímco kuše do tábora nepřítele přinášely smrt neslyšitelně, neustálá noční střelba z palných zbraní zpoza sunoucích se válečných vozů musela v pověrčivých Zikmundových vojácích vyvolat pekelné asociace.

Katolíci utržili nejen vojenskou porážku, ale hlavně utrpěla jejich bojová morálka. Žižka po proražení nepřátelské linie opět rozestavěl obrannou vozovou hradbu, ale očekávaný druhý útok katolíků už nepřišel. Husité se nerušení přesunuli do Kolína, a následně se vrátili a hnali Zikmundovy vojáky pryč z Čech. A to tak, že se jich nejméně 500 v plné zbroji utopilo ve snaze utéct přes zamrzlou Sázavu v Havlíčkově Brodě.

600 let tradice civilního držení zbraní

Bitva u Kutné Hory v roce 1421 představovala první takovéto nasazení palných zbraní v historii. Namísto pouze doplňkové role zde poprvé palné zbraně, spolu s vozovou hradbou, tvořily základ taktického postupu. Nadto v rukou táboritské milice tvořené převážně prostým lidem, včetně žen, úspěšně proti výkvětu vojenství, který dokázalo dát křižácké vojsko dohromady. Obdobně rozsáhlou a slovutnou armádu už následné křižácké vpády nezformulovaly.

Od této chvíle bylo civilní držení zbraní nejen základem husitského vojenství, ale také pevnou součástí české kultury. O necelých sto let později doznalo de facto ústavního zakotvení prostřednictvím Svatováclavské smlouvy (1517). V roce 1524 byla přijata první komplexní legislativa nošení palných zbraní, která fakticky přetrvala do roku 1938 a byla obnovena v roce 1990.

Bytostně českou tradici civilního držení zbraní přerušila až německá okupace a komunistická diktatura. Ve srovnání s dlouhou historií velmi krátký posametový nádech svobody nyní čelí dalšímu ohrožení. Tentokrát ze strany Evropské unie, od zbraňové směrnice po zákaz olova.

Palné zbraně byly součástí našeho práva, kultury a společnosti 600 let.

Zasvěťme tento jubilejní rok snaze, aby tomu tak bylo i nadále.

Cest je mnoho, nejpřímočařeji můžete přispět šířením evangelia civilního držení zbraní u sebe doma a ve svém nejbližším okolí.


Zbraně v České republice

Současnost

Historie

Budoucí legislativa

Praktické

3 Replies to “Unikátní české výročí: 600 let civilního držení palných zbraní

  1. Nebyl jeden z argumentů zamítnutí žaloby, že v ČR neexistuje žádná tradice civilního držení zbraní ?

    1. Zcela účelově kvůli ČR tam dali, že tradice musí být nepřerušená, čímž předešli nevoli občanů Švýcarska (ti nepřerušenou tradici mají) a současně podrazili občany ČR (my ji nemáme).

  2. Řemdich? ŘemdiCH? Udeřil jej řemdiCHem? Prosím, opravte tu hrůzu, jinak výtečnému textu dělá hroznou ostudu. Děkuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *