Návod: co dělat, když se zblázní příbuzný s agresivními sklony a přístupem ke zbraním

11.1.2019 vyšel v MF Dnes článek, který se vracel k prosincovému případu, při němž legálně ozbrojený muž zajal několik rukojmí v příbramské bance. Situaci předcházející braní rukojmí v článku popisuje bratr obviněného muže následovně:

“Táta se bráchy bál. Po tom incidentu [kdy obviněný napadl svého otce] zavolal policii, přijela policistka, ale řekla, že dokud nic neprovedl, nemohou nic udělat.”

Nejde o nijak výjimečnou situaci – příbuzní, známí a sousedé často sledují propad budoucího pachatele do prohlubující se spirály psychických problémů či stupňující se patologické agresivity. Ve snaze zabránit blížící se katastrofě se obracejí, kam můžou. Ti, kdo mohou a ze svého postavení také mají povinnost tuto prohlubující se spirálu přetrhnout, často nejen nic neudělají, ale také odrazují oznamovatele od dalších snah. Co s tím?

Obecně k problematice stupňovaného ohrožení

Vražedná zbraň nemusí být střelná

Byť primárním zaměřením zbrojnice.com je civilní držení střelných zbraní, tento článek má širší přesah. Zbraň české právo definuje v § 118 trestního zákoníku následujícím způsobem:

zbraní se tu rozumí cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším

Druhá část článku se bude věnovat specificky legálně drženým střelným zbraním, v první části se držme této zákonné definice zbraně. Ostatně pohled do statistik masových vražd nám ukazuje, že střelné zbraně zdaleka nejsou nejvražednějšími nástroji:

• v současné vlně džihádu v Evropské unii byl nejvražednější útok spáchaný nákladním automobilem (Nice 2016, 86 zavražděných + 340 zraněných) *, v předchozí vlně džihádu podomácku vyrobenými výbušninami (Madrid 2004, 193 mrtvých a 2.000 zraněných)
  • pro útoky s nejvíce oběťmi při nichž byly použity střelné zbraně je typická extrémně dlouhá prodleva policie se zásahem (Utoya 2011, 69 zavražděných, zásah policie 63 minut po začátku vraždění; 2015 Bataclan – 4 pachatelé, 89 zavražděných, zásah policie 140 minut od začátku vraždění)
• útok s nejvíce oběťmi v ČR byl spáchán nákladním automobilem (Praha 1973, 8 zavražděných + 12 zraněných)
  • při útoku v Uherském Brodě (2015, 8 zavražděných + 1 zraněná) policie nezasáhla vůbec – dovnitř vstoupila 113 minut po začátku vraždění, až když pachatel spáchal sebevraždu
• debata v USA se soustředí na střelné zbraně, nicméně
  • nejtragičtější útok (mimo 11. září) byl spáchán výbušninou (Oklahoma City: 168 zavražděných)
  • nejtragičtější útok ve škole byl spáchán výbušninou (Bath, Michigan: 44 zavražděných)
  • nejtragičtější útok bez použití výbušniny byl žhářský (Happy Land klub: 87 zavražděných)
• podobně v Austrálii oslavují “konec masakrů páchaných střelnými zbraněmi”, byť počet masových vražd před a po konfiskacích legálních zbraní je přibližně stejný, jen se změnily prostředky (žhářství, automobily, nože a méně zbraně)
• 80% vražd v ČR je spácháno běžným předmětem denní potřeby nebo beze zbraně.

Zamezení přístupu k střelné zbrani tedy neznamená konec případného ohrožení. Pachatel si vybírá místo, čas, oběť, způsob spáchání a nástroj. Plošné zákazy zbraní nepředstavují překážku pro pachatele, ale znemožňují sebeobranu případným obětem, byť by se chtěly bránit sebevíc.

Vražedná mentalita – kdo nic nedělá, ten nic nezkazí

Zde se vrátím k informaci uvedené v úvodu, podle níž rodina “příbramského pachatele” se po napadení otce obrátila na policii, ale bylo jim v podstatě řečeno, že policie se bude věci věnovat, až pořádně poteče krev.

Nejde o nijak výjimečnou situaci, ani v ČR ani v mezinárodním kontextu:

• Pachatelka automobilové masové vraždy v Praze (1973) se tři roky před útokem neúspěšně pokusila spáchat masovou vraždu žhářským útokem. Policie její první útok ale nevyšetřila.
• Pachatel masové vraždy ve Frenštátu pod Radhoštěm (2013), spáchané odpálením plynu ve společných prostorách domu, byl policií opakovaně “řešen”, mimo jiné kvůli vyhrožování sousedům (zdroje 1, 2, 3), avšak nikdy nebyl vyřešen.
• Pachatel masové vraždy v Uherském Brodě (2015) spáchané legální střelnou zbraní byl také policií opakovaně řešen, zejména s jednáním majícím znaky přestupků proti občanskému soužití a veřejnému pořádku (což představuje důvod pro odebrání zbrojního průkazu), avšak nikdy nebyl vyřešen.
• Pachatelé při všech islamistických teroristických útocích spáchaných v Evropské unii v posledních letech byli “v hledáčku” bezpečnostních služeb.
• Série selhání v parklandském případu je naprosto neuvěřitelná.

Z poslední doby je dobře známý případ pachatelky, která se pokusila zavraždit náhodnou oběť v Praze. Policisté ji zajistili, jednoduše předali do psychiatrické léčebny a dál věc neřešili. V léčebně se pachatelka svěřila s tím, že se pokusila někoho zavraždit. Neuvěřili jí, pustili ji a vraždila.

K tomu, jak přistupovat k policejní práci typu “ale zas tak moc se nestalo, zavolejte nás, až se něco opravdového stane“, v detailu níže. Mezitím je ale dobré mít na paměti, že policie je mnohem účinnější ve vyšetřování závažných trestných činů po té, co se staly. Méně už v jejich předcházení a pro zastavení pachatele v jejich průběhu je naprosto nevhodná – pachatel si totiž vybírá místo činu a těch, co si vybírají místo s policejní přítomností, opravdu mnoho není.

Vražedná politika – nikdo za nic neodpovídá, nikdo nic nemohl zkazit

Česká republika je svobodným státem a k životě ve svobodné společnosti patří, že se policie nikomu nenaváží do života, ledaže proto existuje opravdu dobrý důvod. Tento správný přístup je ale potřeba odlišit od nelegitimní neochoty řešit méně závažná, avšak zcela zjevně protiprávní jednání. Případy nejzávažnějších trestných činů často doprovází informace o nečinnosti policistů podobné té v úvodu.

Detailu se ale podobně jako v příbramském případu nikdy nedobereme: “Příbramská policie odmítla prozradit, zda řešila konflikty v této konkrétní rodině.” Podobně z Frenštátu pod Radhoštěm se veřejnost konkrétní informace o předchozí ne-práci policie nedozví. Stejně tak v případě Uherského Brodu. Většinou se všechno “dopodrobna” vyšetří. Podrobnosti zůstanou utajené, pro veřejnost jsou zde jen závěry tiskové zprávy o tom, že vše bylo v naprostém pořádku.

Podrobnosti se na veřejnost případně dostanou jen tehdy, když je případ veřejně projednáván u soudu – a pokud mají ke “konečnému” trestnému činu přímou souvislost (viz výše uvedený případ pachatelky pokusu o vraždu “uklizené” na víkend do léčebny). Což obvykle znamená pochybení jednotlivců, které nemá širší přesah a nemůže vést k dovozování odpovědnosti dále po linii vedení a politického řízení.

Nejlepší, v co můžeme v České republice doufat, jsou neúplné zmínky v článcích od novinářů, kterým nezmiňované zdroje “něco” z prošetření prozradily. Srovnejme to s 400 stránkovou extrémně podrobnou zprávou z masové vraždy ve floridské škole, v níž se prostě selhání a odpovědnost jednotlivých osob zakrýt nedají, i kdyby to autoři chtěli. Stejně tak je všem na očích fungování celého systému, což dovoluje vytvořit tlak potřebný k jeho případným změnám.

U nás se musíme spokojit s nekonečným opakováním informací o tom, že “policie pachatele dříve řešila“, přičemž nejhodnotnější závěr, jaký novinář dokáže učinit, je, že “zbraně jsou zlé” a “je potřeba zavést psychotesty”.

Konkrétně k možnostem postupu

Hlavně nebýt pasivní

Nejzávažnější trestné činy většinou představují jakousi maturitu zločinu, které obvykle předchází dlouhá šňůra méně závažných útoků, stupňování míry agresivity či jiných znaků “cesty” ke konečné explozi. V obecné rovině existují výjimky, v konkrétních typech případů ale jde o vždy přítomný znak (např. u školních vrahů prakticky neexistují pachatelé, u kterých by jejich nejbližší okolí bylo jejich konečným činem překvapeno).

Při stupňující se agresivitě, která ještě není zaměřená konkrétním směrem, může být často snazší (a bezpečnější) se prostě stáhnout. Například u pachatele, kterého zastavili Bryan Whittle & Juan Carlos Nazario, jeho okolí sledovalo postupný pád na dno zcela zřejmé psychické poruchy. Ten byl navíc doprovázen také nárůstem agresivity. Všichni pak svorně doznali, že se mu z obav sami začali vyhýbat, ale kroky, které by mohly vést k poskytnutí účinné psychiatrické pomoci nebo alespoň zabavení zbraní, nikdo neučinil.

Současně, jak bylo popsáno výše, ani při učinění konkrétních kroků není úspěch zajištěn. V případě kalifornského pachatele na něj policii poslala samotná matka, která žila ve strachu, že by mohl vraždit. Třebaže má Kalifornie nejpřísnější zbraňovou legislativu v USA, přísnější než je evropská zbraňová směrnice, nebylo to k ničemu, když policisté shledali, že se vlastně nic neděje. Podobně na parklandského vraha policie dostala 23 upozornění, přičemž u řady z nich oznamovatelé přímo dali vědět, že se chystá vraždit ve škole a že je ozbrojen. Tady se už nikdo nenamáhal ani zvednout od stolu…

Sebelepší stroj může být jen tak dobrý, jako jeho nejméně spolehlivá součástka. Česká legislativa je nastavena velmi dobře, ale nemůže fungovat jako autopilot. Zákon nemůže řešit situace, které policie přechází. Policie nemůže řešit situace, o kterých se ani nedozví. A pokud se policie dozví, ale pracuje vadně či vůbec, je na vás jako základní součásti systému, abyste fungovali o to více.

Že prý “nemůžeme to řešit, dokud se něco fakt závažného nestane“? Škoda, že tenhle přístup absentoval, když Vám naposledy dávali pokutu za špatné parkování. Tak co s tím?

Pojistky v zákoně o zbraních

Český zákon o zbraních obsahuje celou řadu pojistek, které jsou zaměřeny na to, aby byla minimalizována možnost potenciálně nebezpečných osob pořídit si legální zbraň. Minimalizovat, nikoliv znemožnit proto, že se tomu nedá nikdy úplně zabránit, aniž by došlo k vychýlení systému způsobem, který bude v důsledku znamenat nárůst černého trhu a dostupnosti nelegálních zbraní (jako v Británii, Austrálii, Mexiku nebo Brazílii). Ledaže bychom za vzorovou chtěli považovat legislativu Severní Korey.

Bezúhonnost

Prvním sledovaným kritériem je bezúhonnost. Zákon přesně stanoví, jaká doba musí uběhnout, než bude osoba dříve odsouzená za spáchání trestného činu považována za bezúhonnou (pokud vůbec). V tomto ohledu se mimo jiné v rámci nového zákona o zbraních chystá výrazné zpřísnění pro pachatele násilných trestných činů.

Zásadní nicméně je, že policie může o zajištění zbraní rozhodnout již ve chvíli zahájení trestního stíhání. Pokud tedy příbramský pachatel fyzicky zaútočil na svého otce, pak pokud by se otec dočkal příjezdu důslednějších policistů, je dost dobře možné, že by legální zbraň následně mít nemohl.

Spolehlivost

Zákon o zbraních nesleduje jen trestnou činnost případného držitele nebo zájemce o držení legálních zbraní, ale také jeho tzv. spolehlivost. Tu nesplňuje ten,

• jehož trestní stíhání pro úmyslný trestný čin bylo pravomocně podmíněně zastaveno nebo bylo pravomocně rozhodnuto o podmíněném odložení návrhu na potrestání, a dosud neuplynula zkušební doba nebo lhůta, v níž má být rozhodnuto, zda se osvědčil
• kdo prokazatelně nadměrně požívá alkoholické nápoje nebo prokazatelně požívá návykové látky
• kdo pro vnitřní pořádek a bezpečnost představuje vážné nebezpečí svým jednáním, za které byl v posledních třech letech pravomocně uznán vinným ze spáchání více než jednoho přestupku nebo jednání, které má znaky přestupku… (následuje výčet typů přestupků)

Pro osobu nacházející se na spirále zhoršujícího se duševního zdraví nebo stupňující se patologické agresivity je přitom prakticky nemožné nepáchat přestupky, typicky proti veřejnému pořádku, proti občanskému soužití, případně proti majetku. Nadužívání alkoholických nápojů či užívání drog (v jejich případě k odebrání ZP stačí prosté užití) taky není výjimečné.

U vybraných přestupků opět může policie přistoupit k zajištění zbraně již při zahájení řízení o přestupku.

Zdravotní způsobilost

Zdravotní způsobilost musí žadatel/držitel prokazovat, pokud žádá o zbrojní průkaz, žádá o vydání nového zbrojního průkazu po uplynutí doby platnosti předchozího a pak kdykoliv jej k tomu vyzve policie.

Posudek o zdravotní způsobilosti vydává všeobecný praktický lékař, tedy ten, který má nejlepší přehled o dlouhodobé anamnéze žadatele. Lékař je povinen další potřebné vyšetření specialistou nařídit, pokud:

• je u žadatele nezbytné vyloučit podezření na nemoc, která omezuje nebo vylučuje zdravotní způsobilost,
• vždy, pokud žadatel je v soustavné péči jiného lékaře nebo klinického psychologa pro nemoc, která omezuje zdravotní způsobilost k řízení motorových vozidel.

Při vyšetření se využívají dosud zjištěné výsledky o zdravotním stavu žadatele, pokud to jejich odborný obsah a doba, která uplynula od jejich zjištění, dovoluje. Pokud tedy lékař nezná svého pacienta dostatečně dobře, případně nemá k dispozici spis s dlouhodobou anamnézou pacienta, rozhodně nesmí vydat potvrzení “na základě kontroly zraku a sluchu”, jak rádi tvrdí novináři.

Mimo pravidelné intervaly může být vyšetření nařízeno:

• pokud lékař zjistí nebo nabude důvodné podezření, že pacient trpí nemocí, vadou nebo stavem, které vylučují nebo omezují zdravotní způsobilost, a tuto skutečnost oznámí policii,
• pokud policie z vlastní činnosti zjistí důvodné podezření na změnu zdravotního stavu držitele (například pokud pobíhá po dálnici a tvrdí, že je James Bond),
• pokud je policie upozorněna na možnou změnu zdravotního stavu držitele třetí osobu, a to způsobem vedoucím k vzniku důvodného podezření o změně stavu.

Ve všech těchto případech policie může přistoupit k zajištění (okamžitému, bezformálnímu) nebo zadržení (“od stolu” vydáním rozhodnutí) zbraní po dobu, než držitel prokáže, že je zdravotně způsobilý.

Jak podnítit k činnosti zaseklý stroj PČR

U této části budu vycházet z toho, že chroničtí zlomyslní bonzáci dobře vědí, na které dveře klepat, aby sousedům co nejvíce znepříjemnili život. A to navíc způsobem, aby se sami vyhnuli případnému stíhání za křivé obvinění. Těm následující řádky nic nepřinesou.

Při znalosti výše uvedených kritérií je hlavně na osobách z okolí potenciálně nebezpečné osoby, aby se nespokojily s odbytím typu “no tady se vlastně nic nestalo, co bych jako s tím měl dělat?”

Na odbytí existují následující léky:

• Pokud policista na místě upřímně neví, co by měl dělat, pak by odpověď měl znát dispečer. K tomu se dostanete opětovným vytočením čísla 158. Číslo sice není kouzelné v tom smyslu, že byste po jeho vytočení mohli očekávat automatické řešení situace, ale je kouzelné v tom smyslu, že se na něm vše nahrává. Pokud dispečerovi řeknete, že Vás někdo zmlátil, a policista na místě si není jistý, jaký by měl být další postup, v nahrávaném hovoru už podobnou informaci určitě neuslyšíte.
• Určitě odpověď zná vyšší šarže. K té se nemůžete automaticky sami dostat jako k dispečerovi, ale můžete se po ní poptat.
• Téměř nikdy se Vám nestane, že by Vám policista řekl, že něco nebude řešit. To je rozhodnutí, rozhodnutí je činnost, a pak už neplatí, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Spíše se Vás bude ptát, co byste chtěli, aby se dělo, respektive jestli chcete projít procesem podání formálního oznámení. Nakonec bude ve formální rovině absence činnosti policie Vaším rozhodnutím, byť k němu vedl deset minut dlouhý brainstorming s uniformami, zatímco jste si snažili zastavit krvácení z nosu.

Pokud nejde přímo o situaci popsanou v úvodu, případně pokud jde o navázání na ni, pak je dobré mít na paměti, že:

• Obvodní oddělení, případně jiná specializovaná součást, bude řešit hlavní problém, ať už jde o trestný čin, opakované přestupky nebo případnou nebezpečnost držitele z důvodu změny zdravotního stavu držitele. Těm chcete oznamovat.
• Specializované oddělení – útvar pro zbraně a střelivo – bude primárně řešit otázku držení zbraní. Těm taky chcete oznamovat.
• Nad případným postupem policie v trestním řízení bdí státní zastupitelství. Tomu chcete taky oznamovat.

I pokud narazíte na policistu, který je odborně zdatný a také má vůli případné oznámení řešit, výchozím bodem pro jeho činnost bude právě ono oznámení. Proto nelze než doporučit najmout si advokáta a s ním věc podrobně probrat. Úkolem advokáta je pak z přemíry informací, které mu sdělíte, chirurgicky vybrat to hlavní a důležité pro následující činnost policisty.

Že to stojí peníze? Pokud je nejúčinnější postup příliš drahý, tak asi ono podezření až tak velký problém nepředstavovalo. Hlavně Vám ale advokát může pomoci i s případným dalším postupem. Protože, jak jsem napsal v úvodu, zbraně nejsou zdaleka jen střelné, a případným zajištěním jednoho z možných nástrojů rozhodně míra nebezpečí neklesne.

A co povinné psychologické testy pro držitele zbrojních průkazů?

Tento nápad ze závěru článku MF Dnes, tolik oblíbený psychologickou lobby, by byl na samostatný článek, dovolím si tedy jen několik bodů:

• Současný systém je nastaven dostatečně robustně, aby hraniční případy vždy směřovaly k psychologickému vyšetření. Je potřeba rozlišovat systémová selhání od selhání jednotlivých osob, na jejichž činnosti je systém závislý. Těmi osobami jsou především blízcí známí držitele zbraní, policisté, všeobecný lékař a až na konci psycholog, který toho stejně bez informačního toku od začátku tohoto řetězce mnoho nezmůže. O tom svědčí následující případy:
• Tzv. “lesní vrah”, který údajně chystal masovou vraždu v pražském metru a kterého policie zadržela po úvodních třech vraždách, jež v lesích spáchal v rámci “přípravy”. Šlo o bývalého policistu. Úroveň policejních psychologických testů je přitom mnohem vyšší než cokoliv, co psychologická lobby navrhuje pro civilní držitele.
• Raškovického vraha – učitele, který zneužíval nezletilou studentku, lékař na psychologické vyšetření odeslal. Vyšetřením prošel, následně přišel do domu studentky vraždit, protože jí měl za zlé “neopětovanou lásku”.
• V případu vraha, který dlouhodobě stalkoval svou oběť a držel legálně zbraň navzdory opětovným snahám oběti donutit policii k činnosti, cituji z tiskové zprávy policie: “Další, co bylo kriminalisty nalezeno v domácnosti pachatele, byl odborný psychologický posudek klinického psychologa ze dne 29. dubna 2015, který vypovídá o tom, že posuzovaná osoba […] je způsobilá k držení zbrojního průkazu”. Tj. posudek byl vydán 15 dní před vraždou.

Zlo nejenže často, ale v naprosté většině případů nemá “papíry na hlavu”. Myslet si, že povinné plošné psychologické prohlídky jsou spásným řešením, je nesmyslem na úrovni víry v magickou sílu telefonního čísla 158.

Závěr

Stroj funguje tak dobře, jako jeho nejméně spolehlivá součást. O míře spolehlivosti jednotlivých součástí se lze přesvědčit na případech uvedených napříč článkem.

V těch nejextrémnějších případech ani nejlepší činnost jednotlivých součástí není dostatečná k předejití neštěstí – a to ani v totalitních státech, kde jsou občané odzbrojeni a sledováni na každém kroku, jak ukazují útoky noži v Číně. Pak už nezbývá než vzít zavděk tím, že Česká republika je jedním z mála posledních států Evropy, které zákonadbalým občanům nezakazují možnost se účinně bránit, a to případně i legální střelnou zbraní.

A pokud chce někdo hovořit o “monopolu státu na násilí”, tak bych ho nejprve poprosil, aby obešel pozůstalé po obětech výše uvedených případů a vysvětlil výhody výhradního spoléhání se na ochranu státu především jim.

Související:

• IZA Institut: Masmédia zapříčiňují většinu masových střeleb
• Polovina znásilnění trestána podmínkou, prioritou politiků je chránit pejsky
• Případ nizozemských mlátiček ukazuje potřebu změnit trestní zákoník
• Tlumiče hluku výstřelu jsou jedinou efektivní ochranou sluchu
• Návod pro policisty: na co myslet, když jde o ozbrojené civilisty

*

Nice = 1 pachatel, 1 zbraň – automobil, 5 minut trvání útoku 

Bataclan = 4 pachatelé, 4 zbraně – Zastava M70 + ? zbraní – výbušnin, 140 minut trvání útoku