Udělování výjimek k nabytí zakázané zbraně IV: potřeba změny

Návrh implementační novely zákazové směrnice z pera Ministerstva vnitra počítá se zavedením správního uvážení pro vydávání výjimky k nabytí, držení a nošení nově zakazovaných zbraní. Byť je otázka vydávání výjimek u těchto zbraní navrhována mírně odlišně od výjimek pro ostatní, nyní již zakázané zbraně, je na místě detailně prostudovat současnou praxi (ne)vydávání výjimek k držení zakázaných zbraní. Z ní se dá zjistit, co můžeme očekávat, bude-li implementační novela přijata v současné verzi.

V předchozích dvou dílech jsem rozvedl, jaké základní okolnosti by měl popsat, vysvětlit a odůvodnit žadatel o udělení výjimky pro nabytí zakázané zbraně, aby maximalizoval své šance na úspěch. Nejdůležitější je postupovat s co největší opatrností od samého začátku. Chyby v původní žádosti už v průběhu procesu nenapravíte, byť se budete snažit sebevíc.

Pokud jste opravdu odhodláni bít se o svou „Áčkovou“ zbraň do konce (tj. případně až do ústavní stížnosti), tak si advokáta najměte rovnou na začátku. Statisticky, začátek je ta chvíle, kdy Vám může nejvíce pomoci. Snahy o následné zvrácení rozhodnutí jsou téměř vždy neúspěšné.

Ilustrační foto: Wikimedia.
Ilustrační foto: Wikimedia.

Udělování výjimek k nabytí zakázané zbraně


Proces vydávání výjimek

Pokud se svou žádostí neuspějete v prvním stupni, další snahy už budou patrně plýtváním prostředků. Policejní prezidium nejméně ve sledovaných posledních pěti letech pro nabývání zakázaných zbraní nemá pražádné pochopení a u soudů už vůbec žádné zastání nedostanete. Ačkoliv u řady rozhodnutí lze vysledovat objektivní a předvídatelné důvody pro nevydání výjimky (v kterémkoliv stupni), celkovým studiem materiálu se nedá než dospět k závěru o marnosti využívání prostředků procesní obrany před prvostupňovým zamítavým rozhodnutím.

Pokud správní orgán u řady případů tvrdí přílišnou genericitu zbraně (vz.58, PPSh, MP 40, atd.), tak v případě naprosté unikátnosti (střelecká hůl z 40. let) tvrdí její přílišnou nebezpečnost pro společnost – i když jde o jednorannou hůl na malorážkový náboj, a to u držitele, který je jinak oprávněn skrytě nosit moderní samonabíjecí zbraně s vysoce účinným střelivem.

Když je v jiném případě celkem předvídatelně odmítnuta žádost o nabytí vz.58 bez tvrzeného sběratelského cíle s odkazem na to, že je potřeba vymezit sběratelství zaměřené například na určité téma a časové období, v dalším už je sběratel „zbraní na pistolové střelivo z druhé světové války se zaměřením především na Německo a Sovětský svaz“ odmítnut jako příliš rozmáchlý.

Přestože analýza nezahrnuje všechna prvostupňová rozhodnutí (v předchozích dílech je cituji v rozsahu, v jakém jsou opakována v rozhodnutích Prezidia nebo soudů), zdá se, že v praxi došlo k vytvoření de facto úplného zákazu držení zbraní kategorie A. Takový stav je přitom v rozporu s ústavním pořádkem České republiky – o úplném zákazu vydávání výjimek náleží rozhodnout moci zákonodárné, nikoliv moci výkonné.

Vydávání několika pár málo výjimek ročně na tom nic nemění. Pokud pravidla nejsou nastavena dostatečně jasně a transparentně, těchto pár úspěšných případů spíše vyvolává další nepříjemné otázky. V lepším případě se jedná o regionální odchylky některých Krajských ředitelství PČR, v horším snad ani nenaznačovat (kdo je seznámen s „problémy“ při vydávání slovenských psychologických posudků, ví). Každopádně rovnost občanů jako jeden ze základních atributů právního státu silně trpí.

Ohrožení účelu amnestií

Samozřejmě, názory na správnost de-facto úplného zákazu se mohou lišit. Byť si každý zručný držitel moderní samonabíjecí AR 10 (kat. B) může myslet o tvrzení, že vz.61 ve stavu umožňujícím plně automatickou střelbu (kat. A) je mimořádně nebezpečná zbraň, zařazení v zákoně má alespoň obecně pochopitelnou logiku.

Přísné, až arbitrární trvání na podmínkách vymezených v předchozích dvou dílech v případě zbraní přihlašovaných na základě zbraňových amnestií ale jde významně proti veřejnému zájmu. Amnestie se tak sice stává cestou, jak se vyhnout případné trestní odpovědnosti za nelegální držení, ale nepředstavuje cestu pro zlegálnění „Áčkové zbraně“.

Zbraňové amnestie typicky nevyužívají zločinci k odevzdání nelegálních zbraní nacházejících se na černém trhu, ale jinak zákonadbalí občané, kteří se díky svému zakázanému sběratelskému koníčku nacházejí v šedé zóně, případně ke zbraním přišli jiným způsobem (ilegální držení v rodině po generace).

Jejich „šedí“ majitelé kvůli rigidnímu přístupu k vydávání výjimek mají jen velmi malou motivaci zbraně v rámci amnestie přihlásit – či spíše naopak. Nemožnost tyto zbraně zlegalizovat (a tedy převést do „bílé zóny“) logicky znamená riziko jejího průniku z šedého na černý trh (do rukou opravdových zločinců).

Ilustrační foto: weaponsman.com
Ilustrační foto: weaponsman.com

Potřeba změny legislativy nebo vydání veřejně dostupných metodických pokynů

Současná realita rozhodovací praxe o udělení výjimek k držení zakázaných zbraní sběrateli ukazuje potřebu změnit legislativu doplněním kritérií vymezujících hranice rozhodování správního orgánu, a navíc vydat veřejně dostupné metodické pokyny, které jasně stanoví pravidla. Tento nový přístup by měl být zohledněn v návrhu připravované nové zbraňové legislativy.

Nová úprava by se měla zaměřit především na následující otázky:

Sledování reálné nebezpečnosti zbraní

Ano, všichni víme, že nebezpečné nejsou zbraně, ale jejich majitelé. Musíme se nicméně smířit s legislativní realitou rozřazení zbraní dle míry „nebezpečnosti“ do jednotlivých tříd. Pak by ale bylo logické v rámci vydávání výjimek sledovat reálnou nebezpečnost těchto jednotlivých zbraní.

Současná realita správního rozhodování o udělení výjimek nicméně nahlíží úplně stejně na:

  • nálezové zbraně vykopané ze země ve stavu de facto torza – a to i když se jedná o torza samonabíjecích pistolí;
  • střílecí pochůzková hůl kalibru .22 LR (kromě toho je možné pouze držení, nikoliv nošení);
  • kulomet moderní konstrukce.

Jasné standardy zabezpečení

Opomenutí stanovení standardu zabezpečení pro „zakázané“ zbraně v zákoně se v důsledku rozhodovací praxe, blíže popsané v předchozím díle, ukazuje jako vyloženě chybné. Nároky kladené na sběratele – fyzické osoby (viz předchozí díl) se zájmem o držení jednotek kusů těchto zbraní jsou často v nepoměru i s realitou zabezpečení zbraní držiteli zbrojní licence – obchodníky, majícími plné sklady těchto zbraní pro komerční účely.

Jasná vodítka pro meze sběratelství

Odmítnutí soudů definovat pojem „sběratelství“ je do určité míry pochopitelné. Současně ale praxe, kdy se za sběratelství považuje něco jiného na západě a na východě republiky, či v rozhodnutí stejného orgánu z roku 2013 a z roku 2015, či v nejhorším případě rozhodnutí stejného orgánu ve stejném roce vydaného od jiného stolu, je v právním státě naprosto nepřijatelná. O to více v oblasti rozhodování o civilním držení zbraní.

Áčkové zbraně u držitelů zbrojních licencí

Specifickou oblastí pak jsou zakázané zbraně u držitelů zbrojních licencí. Třebaže se může jednat o osobu – držitele zbrojní licence držícího stovky plně automatických zbraní ve skladu, v praxi může taková osoba mít problém získat povolení k jinému způsobu jejich užití kromě prostého držení a prodeje.

Tento problém se vztahuje také na držitele zbrojních licencí, kteří by případně chtěli pořádat soukromý výcvik členů bezpečnostních složek, nebo osoby poskytující služby soukromé ochrany.

Přitom se nacházíme ve světě, kde zločinec sotva propuštěný z vězení z peněz ze spotřebitelského úvěru může jednoduše sehnat plně automatickou útočnou pušku a protitankový granát propašované z Balkánu. Mezitím v ČR jsou pro prověřené profesionály v oboru zbraní a střeliva legální cesty prakticky zavřené (alespoň to se zdá plynout z dostupných druhostupňových rozhodnutí).

Souvislost s implementační novelou

Jaká je praxe k nyní zakázaným zbraním tedy víme. Implementační novela nyní ležící ve sněmovně zavádí řadu nových neurčitých právních pojmů a další správní uvážení pro vydávání řady zbraní, které jsou nyní v kategorii B.

Analýza současné rozhodovací praxe o výjimkách nám nabízí pohled na to, co bychom mohli čekat v případě přijetí implementační novely v jejím současném stavu. A kromě příznivců románů Franze Kafky ten pohled asi za příliš hezký nemůže považovat nikdo, ať už má na civilní držení zbraní názor jakýkoliv.


Seriál implementace:

Sdílejte:

1 komentář on "Udělování výjimek k nabytí zakázané zbraně IV: potřeba změny"


  1. A možná že je problém už na samém počátu. Policie je první instancí při rozhodování o výjimce. Myslím, že jakákoli policie, jakéhokoli státu je proti civilnímu, byť legálnímu, vlastnictví zbraní. Narušuje to jejich „vyjímečnost“, jejich moc represivní složky, která si mnohdy neví rady s pravomocemi.
    Je chyba, že složka ze svého principu fungující jako nástroj potlačující/omezující svobodu člověka, má moc rozhodovat o tom, co daňový poplatník může vlastnit. Ten poplatník z jehož peněz je ta represivní složka placena.
    Třeba by šlo, aby policie vedla evidenci, kontrolovala dodržování nakládání se zbraněma. Ať se svým odborným dohledem podílí na zkoušení/přezkušování eventuálních žadatelů o vlastnictví zbraní. Ale to opravdové ano/ne nechť je na nějakém orgánu měně podjatém.
    Pravda, uznám-li že „stát je organizované násilí“, tak ve strukturách státu hledat zakotvení nepředpojaté složky je vlasně marné… Pak jsme zase u nárokovaného zákona. Šlo by to? Nasázet podmínky pro „vyjímku“ tak, aby se k „A“ nedostal nějaký lehkomyslník?

    Odpovědět

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *