Tato série článků se věnuje širším souvislostem prosincových útoků a společenského hledání cesty, jak se s věcí vyrovnat a, v ideálním případě, znesnadnit její opakování.
Ozbrojená veřejnost a ochrana měkkých cílů:
- I. Mentalita obležení
- II. Zabij si svého vraha
- IIb. Odhodlání ke střetu se smrtí
- III. Bezpečnostní rámy a ochrana vstupu
- IV. Systematické zapojení
- V. Změny zbraňové legislativy
Paranoia vs připravenost
Předchozí články série lze považovat za svým způsobem úvod k tomuto dílu. Úvod pro většinu pravidelných čtenářů zbrojnice.com spíše nepotřebný, nicméně jednou z ambicí tohoto webu je oslovovat i osoby mimo úzkou skupinu pravidelných čtenářů a držitelů zbraní.
Kultura civilního držení zbraní v naší zemi doposud fungovala do značné míry paralelně v rámci zbytku společnosti. Co je pro větší část ozbrojené veřejnosti samozřejmé, vyžaduje u zbytku delší uvedení.
Pokud pravidelní čtenáři den před útokem četli mé varování před možným rizikem masové vraždy, patrně ji zpracovali logicky v rámci svého obecného nastavení: „ano, dává smysl, raději teď budu nosit náhradní zásobník navíc.“ [Pozn. 1]
Pokud mezi přibližně 600 osobami, které si článek přečetly v předstihu, byl někdo zcela mimo okruh obvyklých čtenářů, musel si jistě při čtení obsahu výzvy k nošení zbraně a zachování ostražitosti pro případ střetu s masovým vrahem, ťukat na čelo. Naprosto tomu rozumím, chápu to, a jen prosím, počkejte s dalším ťukáním, dokud tento článek nedočtete do konce.
Využití skryté síly ozbrojené veřejnosti
Česká právní úprava vyžaduje skryté nošení palné zbraně. S tím se pojí převažující přístup nehovoření o své zbrani s osobami nacházejícími se vně zbraňové komunity. V souvislosti s prosincovými útoky musím poznamenat, že zbraně vlastní a běžně nosí také řada docentů a profesorů českých vysokých škol. Ještě více zbraně vlastní, avšak nenosí pravidelně (např. bývalý rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima). Asi není potřeba zdůrazňovat, že v rámci některých typů vědních oborů je toto častější než u jiných.[Pozn. 2] Stejný poznatek platí obecně i mimo akademickou půdu, tedy v rámci jiných objektů a provozů, které lze považovat za měkké cíle.
Na nastupující ozbrojenou veřejnost přitom neplatí dávná klišé: tak například 34% nárůstu zbrojních průkazů v posledních pěti letech tvořily ženy (včetně dredatých), či jedna z nejznámějších tváří je trans.
Pokud jsem ve druhém dílu série konstatoval 96% úspěšnost (a 83/87 % survivabilitu) ozbrojených civilistů proti aktivním vrahům, pak jsem pomíjel zásadní bod – podmínkou úspěšnosti je vůbec přítomnost ozbrojeného civilisty na místě útoku. Ta je obecně nízká. Specificky v Česku v případě osob v zaměstnání typicky mizivá. Řada lidí, které jinak zbraň nosí, ji u sebe nemá právě v práci. Obvykle pro kombinaci dvou důvodů – obavy z odsudků, pokud by jejich nošení zbraně vešlo ve známost, a nemožnost bezpečného uložení zbraně, pokud by tak potřebovali učinit. V souvislosti s obecnou bezpečnostní situací prostě vyhodnotí, že v daném prostředí zbraň raději u sebe mít nebudou. Byť mimo zaměstnání ji u sebe běžně mají.
Tento článek série není mířen na prosazování vyzbrojování konkrétních osob,[Pozn. 3] nýbrž na ukončení ostrakizace již nyní běžně ozbrojených zaměstnanců a dalších držitelů zbrojních průkazů. A především cílí na zahájení diskuse o jejich účinném zapojení do systému zodolnění toho kterého měkkého cíle.
Zodolnění měkkých cílů
Jak jsem uvedl v závěru předchozího dílu série, umožnění nošení zbraní zaměstnancům patřilo k zásadním doporučení parklandské komise. Ta se v rámci svého šetření musela vyrovnat mj. se třemi následujícími skutečnostmi:
- Naprosté selhání policie, a to v přímém protikladu se správně nastavenými postupy a metodikami.
- Naprosté selhání (neozbrojených) bezpečnostních pracovníků, kteří rozeznali pachatele i skutečnost, že nese brašnu na pušku, avšak nezastavili jej (puška byla v té době stále uvnitř brašny).
- Pachatele se marně pokusili zastavit někteří učitelé, jako například veterán a učitel atletiky Chris Hixon. O těch, kteří proti pachateli neúspěšně vykročili, bylo známo, že mimo školu vždy nosí palnou zbraň. V souladu s místní legislativou a školními pravidly ji však právě ve škole, uvnitř měkkého cíle, u sebe mít nemohli. (Jsou známy jiné případy, kdy učitelé vyběhli na parkoviště, aby se dostali ke zbrani uschované ve svém autě, např. Joel Myrrick).
Výše uvedená fakta, specifická pro vyšetřování případu v Parklandu, je přitom na místě zasadit do následujícího obecného kontextu:
- Naprostá většina obětí je zpravidla zasažena v úvodních několika minutách (typicky něco málo přes 3 minuty). Ani sebelépe nastavené postupy nedokáží zajistit zásah policie v tomto rozhodujícím časovém intervalu. I zdržení pachatele o několik desítek vteřin může znamenat výrazné zůžení okruhu pachateli dostupných obětí (útěk, zabarikádování, případně dojezd policie).
- Nikdo necítí tak silný niterný zájem na záchraně ohrožených osob (a případně i sebe sama), jako jedna z nich (což je v případě učitelů ve vztahu k žákům posíleno).[Pozn. 4]
- Situace je specifická ve společnosti, kde existuje relativně vysoký počet osob, které jsou jinak ozbrojeny (ve vztahu k USA nadto vysokým počtem vojenských veteránů). Zatímco protizbraňově zaměřená média hovoří o „vyzbrojování učitelů“, ve skutečnosti jde primárně o odstranění (legislativních) překážek zamezujících nošení zbraní lidem, kteří tak jinak běžně činí. A o jejich systematické zapojení do zodolnění měkkých cílů.
- Aktivní vrazi cíleně vyhledávají místa, kde mohou předpokládat, že všechny potenciální oběti budou bezbranné.
- Cílem aktivního vraha je zasáhnout (zavraždit) co nejvíce osob. Možnost zastavení ozbrojeným civilistou před dosažením tohoto cíle představuje zásadní demotivační faktor; na rozdíl od pravidelně umístěné a zjevně identifikovatelné stráže nadto ozbrojení civilisté představují náhodný prvek. Útočník jej nemůže předvídatelným způsobem zapracovat do svých plánů, které zpravidla spřádá po dobu blížící se roku.
Aplikace v českém prostředí
Je na místě zdůraznit, že nehoruji za vytváření ozbrojených civilistů pro účely zodolnění míst s vysokým výskytem měkkých cílů. Jako vše, co je nucené, by to bylo kontraproduktivní. Navíc v českém prostředí by to jistě vedlo k švejkování. Ozbrojený švejkovatel pověřený oblastí ochrany proti hrozbám typu aktivní útočník (a další) je to poslední, co bychom potřebovali.
Pokud již ale v rámci míst s vysokým výskytem měkkých cílů existují osoby s pevnými kořeny v kultuře civilního držení zbraní, s potřebnými vlohami a s ochotou se podílet na zodolnění té které instituce, v níž se nacházejí, nabízí se otázka, proč jim k tomu nevytvořit podmínky, a této možnosti systematicky nevyužít.
Jako prvotní, čistě debatní návrh, si dovoluji předložit následující:
- Stejně jako má většina institucí pověřeného zaměstnance pro oblast bezpečnosti práce, jiného pro oblast požární ochrany, osobních údajů, namnoze také CSR, je na místě zavést zvláštního pověřence také pro oblast bezpečnosti, resp. zodolnění měkkého cíle.
- Základní požadavky, které by měla taková osoba splňovat:
- Zbrojní průkaz sk. E, skryté nošení krátké zbraně, trezor s karabinou (PDW) a balistickou ochranou v zaměstnání.
- Člen stanovených záloh státu s absolutoriem minimálně úrovně MV 201 (praktické postupy při napadení snadno zranitelného cíle nebo útoku aktivního útočníka).
- Povinnost účasti na pokročilém praktickém kurzu úrovně MV 201 nebo obdobném alespoň jednou za dva roky.
- Povinnost účasti na odborném školení každoročně.
- Povinnost psychologických konzultací v (např.) půlročním intervalu při současném zproštění psychologa mlčenlivosti ve vztahu ke skutečnostem zavdávajícím pochybnosti o způsobilosti k dalšímu výkonu funkce pověřence pro bezpečnost.[Pozn. 5]
- K povinnostem této osoby by mělo patřit:
- Vytváření standardů bezpečnosti pro danou instituci, vycházejících z univerzálních standardů posvěcených bezpečnostním průmyslem či bezpečnostními složkami.
- Dohlížení na dodržování takto nastavených standardů, vč. případných cvičení, jsou-li shledána potřebnými.
- Proškolování zaměstnanců v pravidelných intervalech.
- Vytváření prostředí podporujícího systematické zapojení se dalších již přítomných ozbrojených civilistů do systému zodolnění měkkého cíle, způsobem obdobným dobrovolným hasičům.
- V závislosti na povaze instituce s podmíněním splnění konkrétních podmínek, méně přísných než v případě samotného pověřence pro bezpečnost.
- Požadavek splnění konkrétních podmínek vyvážit benefity. Např. v podobě úhrady účasti na společném praktickém cvičení v pravidelných intervalech (např. jednou za dva roky). Možnost umístění zbraňového trezoru na pracovišti, ad.
- Zajišťování společného procházení bezpečnostně relevantních částí budov dané instituce např. jednou ročně společně ve skupině s ostatními zapojenými ozbrojenými civilisty a s policisty, kteří by v případě mimořádné události byli pravděpodobně mezi prvními na místě.
Nemá smysl tvrdit, že tímto způsobem si může kterákoliv instituce vytvořit vlastní zásahovou jednotku. Těch je ostatně v Česku méně, než máme krajů.
Ale je to řešení, které se přímo nabízí, a pro které máme jako jedna z mála zemí v Evropě také předpřipraveny podmínky.
A určitě by to mělo po všech stránkách větší smysl, než ochranka u vchodu s průkazem ZTP a minimální mzdou znuděně nahlížející do náhodně vybraných batohů.
Pozn. 1: Dle dotazníkového šetření z roku 2019 celkem 78% pravidelných čtenářů zbrojnice.com nosí palnou zbraň. 37,4% ji nosí vždy či téměř vždy.
Pozn. 2: S ohledem na minimální věkovou hranici 21 let a nemalé vstupní náklady je nošení zbraně u studentů spíše méně obvyklé, ale nikoliv výjimečné. I těm by mělo být umožněno zapojit se do systému ochrany měkkých cílů.
Pozn. 3: To je debata zcela jiná, a především je to rozhodnutí individuální. Svoboda být ozbrojen zahrnuje také svobodné rozhodnutí být beze zbraně.
Pozn. 4: Specificky v případech aktivních vrahů na základních a středních školách převažuje zastavení pachatele zaměstnanci školy nad zastavením pachatele policisty. Pro tyto útoky je také typické ukončení prostřednictvím sebevraždy či útěku pachatele z místa činu ještě před příjezdem policie. O to více jsou zaměstnanci těmi jedinými, kdo mají šanci v průběhu útoku proti pachateli zasáhnout. Nadto jde o jediný typ útoků, kdy opakovaně došlo k zastavení pachatele (školáka-útočníka) přemluvením. Tj. bez fyzického či balistického znemožnění pokračování v útoku.
Pozn. 5: Nenavrhuji povinnost testování, nýbrž povinnost vytvoření dlouhodobého důvěrného vztahu s psychologem.
