Kanadský premiér Justin Trudeau představil návrh zákona, kterým má být v Kanadě mj. zakázán dovoz, nákup a prodej krátkých střelných zbraní. Současně má dojít k omezení kapacity zásobníků na maximálně pět nábojů. Aktualizace: Ještě před přijetím zákona 21.10.2022 kanadská vláda zakázala převody krátkých zbraní.
Jde o další z řady zbraňových zákazů, které v Kanadě neberou konce. Země se v mezinárodním kontextu stává aktuálním příkladem, proč ve věci civilního držení zbraní není možné přijímat kompromisy. To bude mít jistě významný dopad také na současnou veřejnou debatu v USA. Kompromis totiž není skutečným kompromisem, pokud pro jednu stranu nepředstavuje výsledek, nýbrž pouze milník na cestě k dalším a dalším “kompromisům”.
Kanadská cesta od kompromisu ke kompromisu, od zákazu k zákazu
Historické restrikce
Kořeny kanadských restrikcí na civilní držení zbraní podobně jako v USA vyvěraly z rasismu. Zatímco v USA restrikce měly za cíl zabránit vyzbrojování černošského obyvatelstva po občanské válce a následně v období rozmachu hnutí za občanská práva po druhé světové válce, Kanada cílila především na odzbrojení původního obyvatelstva. První restrikce byly zavedeny v roce 1885 v severozápadních teritoriích, kde se původní obyvatelé bouřili proti kanadské vládě.
První zásadní celostátní regulace držení zbraní přijatá v roce 1934 mířila na krátké zbraně. Tehdy byla zavedena povinnost registrace pistolí. S trochou nadsázky tak lze konstatovat, že současným návrhem na úplný zákaz (prodeje, koupě) pistolí se kruh uzavírá.
Legislativa přijatá v roce 1969 zavedla rozdělení zbraní na “neomezené”, “omezené” a “zakázané”. Následně v roce 1977 bylo nabytí zbraně podmíněno držením zbraňového certifikátu, tedy vlastně zbrojního průkazu. Zatímco původně certifikát vyžadoval pouze čistý trestní rejstřík, od roku 1991 přibyla povinnost absolvování kurzu nakládání se zbraní a čekací lhůta 28 dní.
V roce 1991 došlo také k přeřazení velkého počtu zbraní mezi “zakázané” a zavedení omezení zásobníků na deset nábojů, v případě samonabíjecích pušek na pět nábojů.
Lze tedy konstatovat, že již v 90. letech byla zbraňová legislativa v Kanadě restriktivnější než u nás, a nepoměrně restriktivnější než ve většině USA.
Moderní restrikce
K překročení pomyslného Rubikonu v Kanadě došlo v roce 2001, kdy vešla v účinnost povinnost registrace všech zbraní. Všeobecná registrace je obecně považována za předstupeň konfiskací. Jak ukazuje příklad Nového Zélandu, kde stovky tisíc původně legálních zbraní skončily na černém trhu, bez registrace prostě zbraně účinně konfiskovat nelze.
Registrace se podařilo částečně zvrátit v roce 2014, kdy tato povinnost odpadla co do dlouhých “neomezených” zbraní.
V roce 2018 došlo k novelizaci, která mimo jiné přeřadila samonabíjecí vz.58 mezi zakázané zbraně. Ty bylo možno držet jen v rámci grandfatheringu (tj. do smrti bez možnosti dalšího převodu). Na novelu měla navázat další, v jejímž rámci by došlo k zákazu také pušek AR15. Snaha o přijetí zákazu v té době selhala, jeho ohlášení i tak předvídatelně vedlo k nákupní horečce
Tento neúspěch byl ale pouze chvilkový. V roce 2020 vláda využila masové vraždy k představení protizákonného širokého zákazu především samonabíjecích pušek. A to přesto, že byl pachatel ozbrojen nelegálně, policie o něm dlouhé roky věděla, avšak ani předtím ani v průběhu 13 hodin postupného vraždění účinně nezasáhla.
Zákaz 1.500 konkrétních typů zbraní vláda představila v rámci pravomoci zakazovat zbraně nevhodné pro lov… avšak současně pro původní obyvatele zavedla výjimku, protože je nutné pro lov potřebují. Současně kanadská vláda také nadnesla, že zvažuje přijetí legislativy umožňující zavádět širší restrikce místním samosprávám. Kanadská města by tak mohla zakázat například pistole.
Odkup zakázaných pušek, zákaz pistolí
Restrikce přijaté v roce 2020 vycházely z premisy, že vládou provedený zákaz pušek bude následně “posvěcen” parlamentem prostřednictvím zákona, který umožní jejich nucený výkup z rukou doposud legálních držitelů. Příslušný zákon vláda předložila až nyní, a v jeho rámci navrhuje také v úvodu zmíněný zákaz pistolí.
Zřejmě inspirovaná bruselskou byrokracií, kanadská vláda u pistolí nenavrhuje zákaz držení, ale “pouze” zákaz dovozu, prodeje a koupě krátkých zbraní. Dosavadní držitelé by si je tedy mohli ponechat do své smrti. Přitom by zbraně ztratily veškerou ekonomickou hodnotu, ledaže by se držitel rozhodl využít časově omezené možnosti “dobrovolného” odkupu státem.
Pistole by tak již měly pro držitele pouze volnočasovou hodnotu. Tu praktickou ztratily už dávno. Zavedení povolení k nošení zbraně v roce 1892 (osmnáct set devadesát dva) se mohlo zdát být málo vtíravou formalitou. Nicméně k roku 2019 v celé zemi toto povolení měla jen jedna osoba.
Zbraňový kompromis není výsledek, jen cesta k odzbrojení
Část americké veřejnosti si se zvolením Joea Bidena prezidentem USA spojovala otevření otázky zavedení zbraňových restrikcí na celostátní úrovni. S výjimkou nejhlasitějších protizbraňových aktivistů zde přitom zaznívá podobná argumentace jako u nás. Tedy že jde jen o nalezení vhodného kompromisu pro zvýšení obecné bezpečnosti, obavy z dalších a dalších zákazů jsou pouhou paranoiou držitelů zbraní.
Jenže odpůrci civilního držení zbraní nikdy nemají dost. Američané to vidí také v rámci své země. Například guvernér New Jersey nedávno opět navrhl přijetí dalších zákazů a omezení, přestože je jeho stát druhým nejrestriktivnějším v USA (a výrazně restriktivnější, než velká část Evropy).
Přesto, v New Jersey jde spíše o menší a těžko uchopitelné restrikce. Vedle toho hororový Nový Zéland je pro Američany vzdálenou zemí, o které nic neví. Naopak Kanada je blízko a proces nuceného odzbrojení civilní populace je poměrně jasný.
- Registrace, aby se zajistilo, že zbraně budou mít jen ti “dobří”.
- Pro případ, že by se ti “zlí” přece jen dostali ke zbrani, musí mít “dobří” zásobníky maximálně na deset nábojů.
- Registrace nestačily, je potřeba zakázat a konfiskovat také “zlé” zbraně. Ty škaredé, černé, co vypadají nebezpečně. Ale jde jen o kompromis, pistole přece nikdo nebere.
- Byl to omyl, pistole je taky třeba zakázat. A ty zásobníky je potřeba snížit na pět nábojů.
A až zakážou všechny ty zlé palné zbraně…
Restrikce a zákazy civilního držení zbraní jsou v Kanadě podobně jako jinde odůvodňovány snahou předcházet vražednému zneužití palných zbraní. Zde ale narážíme na zásadní problém – pachatelé v Kanadě používají hlavně nelegálně držené zbraně. Ať už šlo o útočníka v Torontu, kterým byl nelegálně ozbrojený drogový dealer sympatizující s ISIS (záminka pro zákaz pistolí), nebo útočníka v Novém Skotsku, o jehož nelegálních zbraní policie věděla roky, ale nezasáhla (záminka pro zákaz “zlých pušek”).
Kroky vlády proti legálním držitelům jsou naprosto nezpůsobilé ovlivnit jednání nelegálně ozbrojených zločinců. Zločincům tyto kroky spíše pomohou, a to vytlačením části legálních zbraní na černý trh.
Dobře to ukazuje příklad Velké Británie. Zde zakázali “zlé pušky” v roce 1986. Nestačilo to, tak v roce 1997 zakázali i pistole a revolvery. Dnes zde mají zločinci tolik palných zbraní, že je při páchání trestné činnosti používají pouze jednorázově a na místě je odhazují. A předmětem veřejné debaty je zákaz ostrých nožů.
Že zákazy palných zbraní nestačí už dávno zjistili v Číně. V Sin-Ťiangu před časem zavedli povinnost registrace kuchyňských nožů, jež jsou označovány QR kódem.
In Aksu, we interviewed a salesman at a knife shop that had to spend thousands of dollars on a machine that turns a customer's ID card data into a QR code and laser-etches it into every knife they sell. pic.twitter.com/T1FMkhdnHR
— Josh Chin (@joshchin) December 19, 2017
V Číně zjistili, že ani registrace kuchyňských nožů nestačily. Museli zde otevřít koncentrační tábory. Pardon, ono se jim říká převýchovné.
Jde přece o bezpečí. A nejsou tam posílání úplně všichni, však je to jen kompromis.
Konečný kompromis.
Aktualizace 21.10.2022
Kanadská vláda se rozhodla nečekat na změnu zákona, a nařízením zakázala prodej, koupi a převod krátkých palných zbraní vešla s účinností ode dne 21.10.2022.
Pod čarou
Můžeme prosím přestat užívat slovní pojmy prosazované odpůrci civilního držení zbraní? “Útočná puška” je jasně definovaný pojem, přičemž zbraně spadající do této kategorie byly v USA zakázány v roce 1986, v Evropské unii 1991.
Užívání slovního spojení “moderní sportovní puška” či “samonabíjecí puška” naopak nepatřičně stigmatizuje legální držitele zbraní této kategorie.
Mluvme jazykem, kterému odpůrci civilního držení zbraní budou rozumět. Vysvětlujme, že útočné pušky jsou už dávno zakázané, hovořme o “zlých puškách”! Aspoň se v tom lépe zorientuje i většina “neutrální” veřejnosti.
Kanada
- Zbraně & zákonadbalí občané
- Zločinnost & nelegální zbraně
Pod čarou: já tomu asi nerozumím, zřejmě mi něco zásadního uniká. Podle mého názoru je naopak zapotřebí zdůrazňovat, že nic jako „zlá puška“ vůbec neexistuje a z principu věci existovat nemůže. Nástroje nemohou být zlé.
Existují pouze zlí lidé.
Proti nimž je jedna z mála účinných obran právě puška.
Útočná puška:
– odpůrci občanských práv = veselí
– široká veřejnost = zmateni
– zastánci občanských práv = rozmrzelí z matení pojmů
Zlá puška:
– odpůrci občanských práv = veselí
– široká veřejnost = vnímají, co jste uvedl
– zastánci občanských práv = sarkasticky veselí
Já to (možná mylně, samozřejmě) vnímám zásadně odlišně:
Útočná puška:
– odpůrci lidských* práv = banda prolhaných grázlů, jejichž názor je negativní vůči libovolné zbrani bez ohledu na název. Proto naprosto irelevantní
– široká veřejnost = se postupně učí správným významům konkrétních pojmů
– zastánci lidských* práv = spokojeni, neboť správné významy znají, a zde jsou korektně použity
Zlá puška:
– odpůrci lidských* práv = banda prolhaných grázlů, jejichž názor je negativní vůči libovolné zbrani bez ohledu na název. Proto naprosto irelevantní
– široká veřejnost = zmatena, zbraně jsou opravdu *zlé*? Samy o sobě? Že by tedy nakonec ti odpůrci lidských práv měli pravdu?
– zastánci občanských práv = smutní, protože vidí strašlivý nesmysl 🙁
* Právo ozbrojit se z libovolného důvodu (kupříkladu, ale zdaleka nejen, pro obranu před grázly) přísluší libovolnému člověku, zcela bez ohledu na to, zda je či není občanem té či oné země.
Jak by anglicky mluvící řekli, je to takový “bruh moment”. Člověku nezbývá než aby tak nějak sám pro sebe si nesouhlasně povzdychl.
Rád bych si namluvil, že snad nebude tak zle, ale jak jinak než zle může v této situaci být?