Domácí

Ozbrojení civilisté, milice a aktivní zálohy – poučení z příkladů Ukrajiny, Finska, Švýcarska a Československa

Ve svém projevu 21. února 2022 prezident Ruské federace Vladimir Putin uvedl, že “moderní Ukrajina byla zcela vytvořena Ruskem, či přesněji Bolševiky, komunistickým Ruskem.” Za tvůrce a architekta Ukrajiny označil Vladimíra Lenina, přičemž konstatoval, že “Ukrajina nikdy neměla stabilní tradici opravdové státnosti.” Vytvoření Ukrajiny bylo chybou. O tři dny později Ruská armáda otevřela čtyři válečné fronty, kterými začala postupovat do ukrajinského vnitrozemí.

Ukrajina reflektovala zdrcující převahu ruské armády doslova až v hodině dvanácté, kdy provedla celou řadu kroků vedoucích k možnému zapojení širších vrstev obyvatelstva do obrany státu. Tento článek uvedené zásadní kroky shrnuje, hodnotí a porovnává s jinými příklady v Evropě i české historii. V závěru apeluji na Ministerstvo obrany k co nejúčinnější aplikaci zákona č. 14/21.

Ukrajinská zbraňová legislativa

Zbraňová legislativa Ukrajiny byla dlouhodobě velmi restriktivní. Ve výsledku je zde v porovnání s Českou republikou mezi civilisty v přepočtu na obyvatele 4,5x méně legálně držených zbraní.

Držení krátkých zbraní a SBR legislativa zakazovala zcela. Od 21 let věku mohli civilisté nabývat dlouhé zbraně s hladkým vývrtem (např. brokovnice), a od 25 let další dlouhé zbraně, a to pouze pro účely lovu nebo sportovní střelby. Držení a nošení palných zbraní pro sebeobranu zde bylo zakázáno úplně. Vedle restrikcí na držení legislativa nepřála ani obchodu s legálními zbraněmi – prodejní cena totiž byla určována centrálně Ministerstvem vnitra.

Jedinou partikulární výhodou oproti České republice byla na Ukrajině absence centrálního registru zbraní. Zbraně se zde registrují pouze lokálně, a tedy případná okupační správa nedostane “dárek” v podobě jediného elektronického seznamu ozbrojených občanů.

Ukrajinské organizace hájící občanská práva v oblasti civilního držení zbraní se dlouhodobě a opakovaně neúspěšně snažily o reformu zbraňové legislativy. Tématu se blíže věnuje článek zbrojnice.com publikovaný v roce 2018.

Zatímco Česko okamžitě v roce 1990 zahájilo návrat ke své 600 leté tradici civilního držení zbraní, Ukrajina si dlouhodobě udržela historický socialistický přístup, podle nějž se stát v co největší míře snaží ozbrojení civilistů bránit.

Panické změny legislativy v roce 2022

Zásadní změna nastala na přelomu roku 2021 a 2022. Západní rozvědky rozšířily informaci, že v Kremlu bylo přijato definitivní rozhodnutí zahájit válku proti Ukrajině. Zatímco zástupci Moskvy tyto zprávy označovali za lžipropagandu, v Kyjeve došlo k sérii panických legislativních změn, které cílily na posílení obranyschopnosti skrz změkčení restrikcí na civilní držení zbraní:

  • 29. prosince 2021 bylo přijato nařízení Ministerstva vnitra č. 1448, které umožnilo užívání légálně držených civilních zbraní a střeliva členy Sil teritoriální obrany (“STO“). S ohledem na to jsou zřejmé následující souvislosti:
    • Dosavadní restriktivní legislativa omezoval držení a nošení zbraní pro účely sportu a lovu, přičemž restrikce se vztahovaly také na možnosti transportu zbraní. Omezení co do transportu nenabitých zbraní jsou pro velkou část českých držitelů nepředstavitelná, ale ve světě nejsou výjimečná.
    • Lze předpokládat, že opravdu angažovaní členové STO měli výrazně lepší a lépe vybavené zbraně, než které jinak v STO fasovali.
    • Záběry výcviku zájemců s dřevěnými výřezy zbraní naznačují, že možným cílem mohlo být také zvýšení dostupnosti zbraní v rámci STO.
  • 23. února 2022, doslova hodiny před začátkem invaze, ukrajinský parlament v prvním čtení schválil návrh zcela nové zbraňové legislativy. Podle zahraničních médií jím mělo být umožněno všem občanům držet a nosit zbraně.
    • K tomuto zákonu byl na zbrojnice.com plánován podrobný článek, ale s ohledem na následující vývoj se stal bezpředmětným.
    • Přesný obsah zákona není jasný (pokud najdete jinde jeho analýzu, i cizojazyčnou, napište prosím odkaz do komentářů).

Další zásadní změna se týkala Sil teritoriální obrany. Ty vznikly při reorganizaci v roce 2014. Část původních obranných teritoriálních praporů byla převedena přímo pod armádu a STO byly vyčleněny jako zvláštní součást ozbrojených sil majících povahu obdobnou aktivním rezervám. Jejich cílový počet byl postupně navyšován až k cílovým 37.000 stálých členů a 130.000 dobrovolníků (rezervistů).

Legislativně došlo k definitivnímu vyčlenění STO jakožto samostatného ozbrojeného sboru 1. ledna 2022. K doktrinální změně ve vztahu k STO ale došlo až 11.2.2022. Zatímco se kolem ukrajinských hranic rozmístilo kolem 130.000 ruských vojáků (číslo postupně narůstalo), Ukrajina oznámila cíl postupně navýšit počet rezervistů v rámci STO k 1,5 – 2 milionům osob. To už by i při pouze základním výcviku ovládání zbraně znamenalo opravdovou strategickou změnu.

Panické rozdávání zbraní zájemcům po invazi

K ruské invazi došlo dříve, než se kterákoliv z výše uvedených změn mohla projevit v praxi. 24.2.2022 ukrajinská vláda vyhlásila plnou mobilizaci. S ohledem na pohyb ruských výsadkových sil v okolí města Kyjeva pak Ministerstvo vnitra přistoupilo k vydání útočných pušek ze svých rezerv. Jen v Kyjevě takto mělo být rozdáno 18.000 zbraní, v celé zemi lze předpokládat vydání 120.000 – 150.000 zbraní.

V souvislosti s tím stojí za pozornost následující skutečnosti:

  • Na ukrajinské muže se vztahuje základní vojenská služba. K roku 2025 bylo plánováno její zrušení. V ČR máme zkušenost se zásadním poklesem úrovně výcviku odvedenců v době přechodu k profesionální armádě, lze předpokládat, že na Ukrajině to bylo podobné.
  • Přesto u ukrajinských mužů věku 18 – 36 let lze očekávat zásadně vyšší míru schopnosti základního ovládání zbraně, než obecně v ČR. V závislosti na jejich původním zařazení v armádě a míře výcviku muselo i tak docházet k postupnému vymizení těchto schopností s věkem u osob, které po odchodu z armády zbraň nevlastnily.
  • Vydávání zbraní a střeliva probíhalo panicky a bez řádu v obavě z rychlého postupu ruských vojsk, tj. s cílem je dostat mezi lidi dříve, než bude pozdě. Kdo přišel, ten dostal.
  • Z dostupných videí plynou snahy poskytnout základní nácvik ovládaní zbraně, výjimečně pohybu se zbraní. K výcviku ve střelbě se většina takto ozbrojených osob pravděpodobně nedostala.
  • S ohledem na zprávy, že do Kyjeva bylo s více než měsíčním předstihem umístěno několik stovek ruských žoldnéřů, vládne extrémní míra nervozity mezi ozbrojenými profesionály. U panicky vyzbrojených civilistů toto bude násobně horší.
  • U takto vyzbrojených civilistů z větší části absentuje jakákoliv organizovanost či systematičnost zapojení do obrany. Zatímco ve venkovských oblastech bude absence systematičnosti výhodou, v městských představuje zásadní nedostatek.
  • Z menší části se ke zbraním takto jistě dostaly i kriminální a jiné pochybné elementy bez cíle se podílet na odporu invazní armádě. To není z dlouhodobého hlediska nutně na škodu, protože tyto zbraně budou dostupné na černém trhu případnému budoucímu podzemnímu odboji.
  • S ohledem na počet obyvatel v zemi byl rozdán relativně malý počet zbraní.
  • Zbraně rozdalo Ministerstvo vnitra. Obrana si patrně nechává své rezervy pro regulérní armádu v souvislosti s vyhlášenou všeobecnou mobilizací.

Sebevětší odhodlání ozbrojeného ukrajinského civilisty nedokáže nahradit schopnost ovládat svou nově nabytou zbraň. Současně ale sebelepší výbava čerstvých odvedenců ruské armády nedokáže nahradit absenci odhodlání. Schopnosti lze rychle nabýt, odhodlání útočníků bude s postupujícími boji spíše klesat.

Rozdání desetitisíců pušek dobrovolníkům tedy jistě nepředstavuje prázdné gesto. Bohužel ale zdaleka nebude tak účinné, jako kdyby ke všem výše uvedeným změnám došlo před pěti lety.

Ukrajinci to už nezmění. My ale ještě můžeme.

Švýcarská doktrína

V létě 1940 bylo Švýcarsko ve stavu plné mobilizace již téměř rok. Německo nejen rychle postupovalo Francií, ale umístilo i významné síly u klíčových švýcarských průsmyků. Nacistická propaganda Švýcarsko vykreslovala jako přirozený cíl připojení k Říši. Hitler k tomu konstatoval, že je zbytečné o tom debatovat, protože následné obsazení Švýcarska je přece samozřejmé.

Ve Švýcarsku se šířil defétismus. Mezi politiky s ohledem na vysoké ekonomické škody plynoucí z přesunu až 800.000 mužů do ozbrojených sil a obav z dopadů izolace země obklopené výhradně územím Osy. Mezi vojáky s ohledem na úspěchy Blitzkriegu ve Francii a naprostou numerickou převahu Osy. Porážka byla vnímána jako nevyhnutelná, mobilizace jí předcházející jako úmorná.

Švýcarsko v době míru nemá vrchního velitele vojsk. Henri Guisan jím byl zvolen teprve 30.8.1939. Ve své roli byl sotva osm měsíců, když padla Francie. Přesto, poučen příklady Finska a Československa, existující náladu defétismu dokázal naprosto obrátit, a to jednoduchou logikou: Pokud se nepříteli upře možnost dosažení vítězství, tak se o něj nebude vůbec snažit.

Guisanova doktrína byla přímočará. V případě pádu obranných postavení na vstupu do země se města přenechají nepříteli a armáda se stáhne do hor. Namísto vítězství nepřítel dosáhne jedině nekonečné války.

Vojákům a důstojníkům dal Guisan jasný finální pokyn. Jakoukoliv zprávu či rozkaz o kapitulaci nesmí brát vážně. Nikdo v zemi nemá oprávnění nařídit se vzdát. Původcem takové informace může být jen nepřátelská propaganda – ať už vnější nebo vnitřní. Tanky a obrněná vozidla nechat projet a pak dlouhodobě krvácet vše, co je za nimi. “Střílet do posledního náboje a pak útočit bajonety!

Zbraňová směrnice a švejkování po Finsku

Švýcarsko a Finsko mají mnoho společného. Malé země sdílející hranici s nepoměrně většími, historicky ne zcela dobrými sousedy. Zatímco Švýcarsko má Henri Guisana, ve Finsku žije odkaz Sima Häyhäho. Jeden Němcům vysvětlil, že je lepší nechodit, druhý odstřelil přes 500 Sovětů.

Základy obranné doktríny obou států, postavené na dobře vycvičené, ozbrojené a odhodlané milici, jejímž prostřednictvím je upírána možnost dosažení vítězství sebevětší armádě, jsou ale obdobné. Českým ozbrojeným civilistům je Finsko o to milejší skrz švejkovský přístup ke zbraňové směrnici. Samonabíjecí pušky, tolik nenáviděné v Bruseli, zakázali pro účely lovu. Stejným vrzem ale umožnili jejich nabývání a držení civilisty formálně pro účely (národní) obrany, poprvé od roku 1945.

To samozřejmě neznamená odstavení profesionálního jádra armády na druhou kolej, ostatně obě země nakupují stíhačky F-35 a mohutně modernizují. Maličké Finsko nakupuje obrněná vozidla v počtech prakticky o řád vyšších než ČR a provádí modernizaci obranných sil v úplně jiném rozsahu.

Dobře vyzbrojená a kvalitně vycvičená společnost

Finsko a Švýcarsko vedle kořenů současné obranné doktríny ve stejném období spojují tři zásadní skutečnosti:

  • Obě země jsou na špici civilního držení zbraní v Evropě. Zatímco Finsko si vzalo Evropskou unií uloženou povinnost legálně držené zbraně registrovat, Švýcarsko si v tomto ohledu zašvejkovalo a tuto povinnost vztáhlo pouze na nově nabývané zbraně.
  • Obě země mají povinnou vojenskou službu následovanou opakovanou účastí na cvičeních:
    • Ve Švýcarsku trvá výcvik 18 týdnů. Rezervisté pak stráví na “osvěžovacím” výcviku šest krát tři týdny do 34 let věku (důstojníci do 50 let). Ve Švýcarsku je většina zbraní neregistrovaných, počet civilních zbraní je odhadován na 2,4 milionu. Vedle toho mají Švýcaři u sebe doma 1,5 milionu vojenských zbraní.
    • Ve Finsku trvá výcvik podle role 165/255/347 dní. Rezervisté pak stráví na “osvěžovacím” výcviku podle role celkem buď 80 nebo 150 dní do věku 50 let (důstojníci 200 do 60 let). Když v roce 2015 Rusko obsadilo Krym prostřednictvím neoznačených vojáků, Finsko téměř milionu rezervistů rozeslalo dopisy, v nichž je požádalo o aktualizaci kontaktních údajů a připomnělo jim, ke které jednotce a s jakým úkolem mají nastoupit v případě války. U nás toto neví ani samotný stát, ve Finsku si to může každý přilepit jako upomínku doma na lednici… Vedle této pohotově připravené milionové armádní rezervy, z níž armáda dokáže bezprostředně vybavit a nasadit 280.000 osob, navíc 4,5 milionu dospělých finských civilistů drží přibližně 1,8 milionu civilních zbraní, převážně pušek.
  • Obě země jsou mimo NATO, byť z Finska se ozývají hlasy po připojení k alianci.

Československo a civilisté v rámci Stráže obrany státu

S přímým zapojením ozbrojených civilistů jakožto inherentní součástí obrany státu máme také domácí moderní zkušenost. V rámci Stráže obrany státu, jakožto pohotovostního obranného uskupení, sloužili vedle policie a vojáků také ozbrojení civilisté. Na mnoha místech pak v září 1938 byla pro činnost obranných složek klíčová také pomoc etnicko-německé republikánské milice.

Naopak Sudetendeutsches Freikorps povahu milice neměl. Etnicko-němečtí dezertéři z Československa měli být původně zařazeni přímo k Wehrmachtu, nicméně 17. září 1938 Hitler přijal rozhodnutí namísto toho ustanovit Freikorps. Jakožto paramilitární organizaci – umístěnou, vyzbrojenou a působící z Německa, vedenou převážně důstojníky SA a podléhající německému velení. Rozdělen byl na divize (skupiny), prapory a roty a měl i vlastní zpravodajskou službu.

Vedle toho obecně ozbrojení němečtí civilisté s negativním vztahem ke státu představovali problém, ale nikoliv ohrožení státu.

Poučení pro Českou republiku současnosti

Kořeny současného českého přístupu k národní obraně pocházejí ze stejného období jako ve Švýcarsku a Finsku. Zatímco tyto dvě země formoval odpor, v jednom případě preemptivní, v druhém nastalý, Česko naopak vychází z Benešovského defétismu. Jen díky němu je možné, že stát, který měl dříve armádu (Legie) než vlastní území, může akceptovat doktrínu naprosté vlastní bezmoci.

Přestože převažující masmediální narativ může navozovat dojem, že jde v Česku o univerzálně akceptovaný světonázor, není tomu tak. A jeho odpůrci se neomezují pouze v rámci několika desítek tisíc současných a bývalých profesionálních vojáků a dalších několika desítek tisíc “aktivních” civilních držitelů zbraní.

Své spoluobčany adorující protiústavním způsobem provedenou kapitulaci vedoucí k vyvraždění stovek tisíc lidí o opaku nepřesvědčíme. Nastal ale čas přestat mlčet a hlasitě odmítnout českou obrannou doktrínu založenou na tezi “NATO a pak nic”.

Stát musí vytvořit podmínky pro to, aby, až někdo někdo řekne “Češi nikdy neměli stabilní tradici opravdové státnosti,” jako se to ostatně stalo před 84 lety, mohli všichni odhodlaní odpůrci Benešovského defétismu říci: “nabijeme a jdeme!” A to s vědomím, že nejsou osamoceni a že to není marné.

A taky podmínky pro to, aby se v hodině dvanácté před supermarketem nedávaly armádní pušky do rukou lidem, co v nich dosud měli leda tak lepenkové atrapy.

Výchozí situace a jak z ní vytěžit maximum

Co vidíme, že na Ukrajině funguje? Navzdory dlouholetému přesvědčování o modernizaci ruské armády, kromě elitních jednotek jsou vojáci vybaveni a vyzbrojeni tristně. Optika niet, noční vidění leda tak ve snu. Komunikace a orientace také mizerná.

Češi drží přibližně 55.000 moderních sportovních pušek. Mnoho osob jich má vícero, reálně jde tedy o 30.000 držitelů. Část držitelů je pasivních, lze tedy odhadovat, že 10-15.000 má um, odhodlání a vybavení, s nímž v individuální rovině kvalitativně o několik řádů převyšují průměrného frontového vojáka (o týlových ani nemluvě).

Loni přijatý zákon se symbolickým číslem 14/21 předpokládá zřízení systémů střelecké přípravy pro oblast vnitřní a vnější bezpečnosti. Ministerstvo vnitra svou úlohu splnilo se ctí. Teď je na řadě Ministerstvo obrany.

I při předpokladu výše uvedené vysoké kvalitativní úrovně civilistů již nyní ozbrojených moderními sportovními puškami mají tisíce individuí z taktického i strategického hlediska mizivý dopad. Případný systém střelecké přípravy zaměřený směrem k útočným puškám, i pokud by přinesl zásadní navýšení z kvalitativního nebo kvantitativního hlediska, by na tom nic nezměnil. Naopak povýšení z individuálního na kolektivní, z civilního na militární, je cestou pro aktivní zálohy, nikoliv civilní přípravu dle 14/21.

I v současnosti jsou na bojišti role, které jsou v zásadě individuální, extrémně efektivní a mimo možnosti účinné odpovědi běžným frontovým vojákem. Jsou to odstřelovači. Víme, že armáda je rozvíjí jako šafrán. Tu 350 kusů BREN 2 PPS, tam pár desítek jiných.

Pokud chce stát v oblasti obrany ze zákona 14/21 dostat co nejvíc, měl by se primárně zaměřit na přípravu civilistů k účinnému odboji na vzdálenost 500 a více metrů. Kdyby do toho Ministerstvo obrany opravdu šláplo, můžeme zde mít do roka a do dne nejméně 2.000 takto střelecky připravených legálně ozbrojených civilistů, do pěti let (za předpokladu, že dojde po polském vzoru také k rozvoji sítě střelnic) třeba 50.000 či více – v závislosti na míře kvality a reálné podpory takového programu.

A to už by nebyla hobby legrácka, ale opravdu strategicky významná civilní rezerva národní obrany. Taková, která by byla schopná účinně rozporovat případné teze o absenci stabilní tradice opravdové státnosti, ať už by s nimi přišel kdokoliv.


Zbraně v České republice

Současnost

Historie

Budoucí legislativa

Praktické

Rozhovory

6 Replies to “Ozbrojení civilisté, milice a aktivní zálohy – poučení z příkladů Ukrajiny, Finska, Švýcarska a Československa

  1. Dobrý den,
    díky za další výborný článek. Rád bych přidal komentář k závěrečné myšlence.
    Jsem v Kristových letech a seriózně zvažuji připojení k Aktivním zálohám. Nicméně varianta s výcvikem odstřelovačů mi (v mé situaci) přijde téměř dokonalá. Samotný potenciál této specializace je asi nesporný. Ale ještě větší smysl mi dává, protože se ve volném čase aktivně věnuji myslivosti a střelbě. Možná mám příliš bujnou fantazii, ale jeví se mi to jako velmi efektivní investice. Začít s člověkem se znalostí terénu a určitou úrovní vybavení (spotting scope, termovize, noční vidění, o zbrani nemluvě) a posunout výcvikem jeho možnosti/limity. (jen pro pořádek: nikterak tím nemyslím, že všichni současní myslivci by měli narukovat k odstřelovačům 😊 … to by nikdo příčetný neřekl :D)

    Ale zde cítím háček. Když jsem se nad tím více zamyslel, tak bych se od takovéhoto státem organizovaného výcviku asi maximálně distancoval. Odstřelovači se u nepřátelských vojáků, mírně řečeno, netěší zrovna velké oblibě. A při představě, že by se hackeři cizí velmoci dostali k seznamu a datům takovýto dobrovolníků a v prvních dnech války přiletělo několik dělostřeleckých granátů i na “nejbližší” adresy, asi bych nechtěl takto ohrožovat život celé své rodiny.

    Myšlenka odstřelovačů mi smysl dává, zajištění státem už tolik ne. Proto asi nezbude než se v tomto proaktivně vzdělávat, tak jako dosud – tedy “neoficiální” cestou.

  2. V první řadě bude nutno systém “expediční sbor” přepracovat na systém “reichswehr” – tedy tak, aby malá profesionální armáda byla základem pro velkou armádu mobilizovaných. Tedy seskupením, které umí nejen profesionálně bojovat, ale i cvičit amatéry a velet podstatně větším jednotkám, postaveným v rámci mobilizace. Další věcí je základní výcvik – máme tisíce počítačových hrdinů, kteří by si s reálnou zbraní ublížili (i bez nábojů), nebo vykropili týdenní příděl munice během pěti minut. Na nejnutnější výcvik stačí měsíc a pak oživovací a rozšiřující kurzy v různém rozsahu.

    Problém záloh: Momentálně je většina záložáků ve věku 50+ (s beznadějně zastaralým výcvikem) a stát ani neví, kde je hledat. Výzbroj pro ně naši politici rozdali, výstroj zašmelili a ubytovací a výcvikové kapacity zrušili. Zlí jazykové tvrdí, že vystrojení by stát vyřešil rekvírováním armyshopů, zajímavé by to pak bylo z hlediska logistiky.
    Zatím to vypadá, že největší ozbrojenou silou jsou tu westerňáci, historičtí šermíři a členové military a vojenskohistorických spolků (včetně sběratelů techniky). Dovedu si představit zděšení útočníků, až se na ně z lesa vyvalí stará ntéčka, hakly osazené hákovnicemi s rytíři v plechách a ověšené štíty s erby, doprovázené kovbojskou jízdou a pěchotou v mundůrech a s výzbrojí všech válčících stran od třicetileté války po Afghánistán…

  3. Cela teorie o vojenske priprave cechu na obranu zeme ma zasadni mezeru. Takova drobna vec, kterou clovek uzavreny v informacnii bubline snadno prehledne.
    Kolik cechu je ochotno bojovat za Brusel ?
    Kolik cechu je ochotno bojovat za CIA ?

    Pokud pomineme poznost ze pominuta ceska vlada vyhlasi valku rusku, srbsku ci madarsku. Pak zrejme predpokladate nejaky “nevyprovokovany utok agresora” na CR. Enemze, takovy agresor, nejspise reaguje na predchozi politicka rozhodnuti. Dulezita politicka rozhodnuti v cechah, nejsou v pravomoci ceske vlady. Ceska vlada dlouhodbe hraje roli manaska Bruselu/CIA.

    A ted, kolik cechu je ochotnych padnout za green deal a americky sen ?
    Ja osobne zadneho takoveho idiota neznam.

    1. Vážený bezejmený pane, můžete na svůj pomyslný seznam “idiotů” napsat moje jméno. Svou vlast budu aktivně, fyzicky bránit, ať už ji napadne kdokoliv. Stydím se, že se mezi Čechy vyskytuje někdo jako vy.

  4. Je tu řeč o obraně tohoto státu, ne politického vedení a jiných obchodovatelných tlučhubů cizích i vlastních a další prodejné verbeže – ti všichni jsou postradatelní. Prodejná verbež se bude hodit při výcviku (využití nechávám na představivosti), pokud včas nezdrhne. A pokud zdrhne, nesmí se vrátit (a vice versa). A kdsyž už jsme u návrhů, doporučil bych tažení proti potravinové soběstačnosti klasifikovat jako vlastizradu se všemi důsledky.
    Co se týká záminky k válce, tu na objednávku z Langley vyrobí osvědčené duo Koudelka-Kundra a cenzura se postará, aby to v tomhle kariérněbolševickém režimu nikdo nezpochybnil.

  5. Je to mrhání silami , je tu cca 300 tis. držitelů zbraní o jejich počtech ani nemluvě – ČR army by mohla závidět

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *